Fotografie ilustrujicí stránku  Semjon Byčkov Česká filharmonie

Česká filharmonie • Semjon Byčkov


Česká filharmonie

Koncert z řady A
Délka programu 2 hod

Program

Franz Schubert
Symfonie h moll „Nedokončená“ D 759 

Franz Schubert/Luciano Berio
Rendering 

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 7 A dur op. 92

Účinkující

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Semjon Byčkov

Rudolfinum — Dvořákova síň

15. 1. 2020  středa 10.00
Generální zkouška
Nelze objednat online
15. 1. 2020  středa 19.30
Nelze objednat online
16. 1. 2020  čtvrtek 19.30
Nelze objednat online
17. 1. 2020  pátek 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Preludium v 18:30 v Sukově síni

Luciano Berio byl častokrát žádán, aby udělal „něco“ se Schubertem. Vytrvale odmítal do chvíle, než se mu dostaly do ruky náčrtky Schubertovy Desáté symfonie, pořízené v posledních týdnech skladatelova života. Berio se chtěl vyvarovat muzikologického přístupu, který podle něj v přezíravé snaze dokončit symfonii, „jako byste byli Schubertem nebo dokonce Beethovenem“, páchá rozsáhlé škody. Berio chce místo toho oživit staré barvy jako na Giottových freskách v Assisi, aniž by zakrýval vliv času nebo doplňoval prázdná místa. Schubertovy skicy instrumentuje v duchu Nedokončené symfonie a orchestraci jen místy posouvá k Mendelssohnovi, když to nálada hudby vyžaduje. Prostor mezi jednotlivými skicami vyplňuje vlastní hudební řečí utkanou z reminiscencí na pozdní Schubertovy skladby, jemného vícehlasu a ozvěn hudby, která předchází či následuje. Berio kolem Schuberta našlapuje tiše, po špičkách a každý přechod mezi skicami ohlašuje zvukem celesty. Výsledkem je okouzlující symfonie plná ryzí Schubertovy hudby, která se jako drahokam třpytí v něžném, mistrovském nasvícení Luciana Beria.

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Franz Schubert
Symfonie č. 8 h moll „Nedokončená“

Několik symfonických pokusů pochází již z raného mládí Franze Schuberta 1797–1828, kdy byl žákem augustiniánského konviktu. První dokončená symfonie je z roku 1813 v příštích pěti letech vzniklo pět dalších. Další etapu Schubertovy symfonické tvorby představují roky 1818 a 1822, období hledání, která zanechalo výlučně fragmenty – pokud mezi ně ovšem počítáme také dvouvětou Symfonii d moll, která dostala jméno „Nedokončená“a až v letech 1825–1826 vznikla posmrtně objevená Symfonie C dur zvaná „Velká“. Číslování Schubertových symfonií je dodnes předmětem debat. „Nedokončená“ symfonie byla nejprve jako „fragment“ zařazena na osmé pořadí, později se posunula na chronologické sedmé místo, které ovšem někteří badatelé nověji přiřadili rekonstruovanému symfonickému fragmentu E dur (D 729); jednoznačně stanovené pořadí neexistuje. To však není jediná otázka, spojená s „Nedokončenou“. Titulní list autografu nese datum 30. října 1822 jako den započetí kompozice. Rukopis obsahuje dvě vypracované úplné věty a devět instrumentovaných taktů věty třetí, u dalších deseti taktů jsou pouze naznačeny nástroje a rukopis věty končí šestnáctým taktem tria. Pro opuštění rozepsaného díla se uvádějí různé hypotézy. Jedna z nich staví symfonii do souvislosti se Schubertovým jmenováním čestným členem Hudebního spolku ve Štýrském Hradci roku 1823. Schubert za udělenou poctu písemně poděkoval a připsal, že přikládá novou symfonii (možná právě hotové dvě věty), snad s myšlenkou, že ve Štýrském Hradci dojde k provedení. Když se tak nestalo, rozepsané dílo odložil. Jiný výklad argumentuje zmíněným obdobím hledání a považuje za možné, že se Schubert během kompozice rozhodl namísto tradičního čtyřvětého rozvrhu vytvořit symfonii o pouhých dvou větách. Partitura se objevila až po čtyřiceti letech u Schubertova přítele Anselma Hüttenbrennera, který se stal předsedou štýrského Hudebního spolku roku 1825. Od něj získal o třicet let později autograf skladby hudební ředitel vídeňské Společnosti přátel hudby Johann Herbeck. „Nedokončená“ symfonie zazněla poprvé 17. prosince 1865 za Herbeckova řízení v sále vídeňské Reduty a kritika ji označila za „perlu vzácné krásy“.

 

„Nedokončená“ je první známou symfonií v historii, jež je komponována v tónině h moll. Roku 1806 vyšla kniha Ideen zu einer Ästhetik der Tonkunst (Myšlenky k estetice hudebního umění) Christiana F. Schubarta, v níž autor uvažuje o psychologických vazbách určitých tónin k výrazu a náladě hudební skladby. Tónina h moll je podle Schubarta tóninou „trpělivosti, tichého očekávání osudu, odevzdanosti Božímu řízení světa“. Franz Schubert knihu nepochybně znal a volba tóniny byla zjevně záměrná. Zcela nová je forma první věty. Schubert vypouští pomalý úvod, jímž zpravidla začínaly symfonie klasicismu, samotného principu se však nevzdává: tajemně nastupují violoncella a kontrabasy, připojují se ostatní smyčce, téma se objeví ve třináctém taktu v hobojích a klarinetech. Vedlejší téma je stylizovanou odvozeninou rakouského lidového ländleru, jehož melodii vede opět violoncello. Do lyrické nálady vpadá náhle tutti orchestru. V provedení se Schubert stává symfonickým dramatikem, v repríze se vrací nálada expozice, ovšem vedlejší téma je v paralelní tónině D dur, nedochází tedy k tonálnímu sjednocení. Náladová příbuznost první a druhé věty je další novum. Druhá věta je tvořena dvěma tématickými okruhy, variacemi dvoutaktových motivů. Je jednou z nejkrásnějších volných vět vůbec, lyrika se v ní opět střídá s náhlými erupcemi, převažuje však celkový smířlivý dojem oné „odevzdanosti Božímu řízení“. Skici scherza jsou s charakterem dokončených vět v rozporu, který Schubert rozhodně cítil a usoudil, že jej není možno – a ani nutno – překlenout. Tím, co vyřkl ve dvou větách, působí symfonie jako uzavřený celek.

 

Do jisté míry vysvětlují „nedokončenost“ Symfonie h moll i skici, které byly jako náčrtky k Symfonii D dur (D 936 A) identifikovány teprve v sedmdesátých letech minulého století. Pocházejí z roku 1828 a náčrtek volné věty je snad poslední skladatelův notový zápis vůbec, z posledních týdnů života. Celkem 1027 taktů je zapsáno v klavírní sazbě s částečnými údaji k vypracování instrumentace (particell). Věty jsou nadepsány Allegro maestoso, Andante a Scherzo, přičemž skica třetí věty má dvě verze a druhý návrh budí dojem, že jej Schubert mínil jako větu finální. Obdoba hledání formálního útvaru jako v případě „Nedokončené“ je zřejmá, a proto někteří badatelé hovoří spíše o fantazii než o symfonii. Přestože je patrné východisko v Beethovenově vzoru, jedná se o zjevnou „etapu na cestě od Schuberta k Mahlerovi“.

Franz Schubert/Luciano Berio
Rendering

Luciano Berio vytvořil podle Schubertových skic k Symfonii D dur v letech 1989–1990 skladbu Rendering („ztvárnění“) pro orchestr Concertgebouw v Amsterodamu. K využití skic existovalo už několik pokusů, například od Petera Gülkeho (pro orchestr), Rudiho Leopolda (pro tři violoncella a kontrabas) a Klause Arpa (pro dechový oktet). Beriovi nešlo o transkripci či parafrázi, ani o rekonstrukci či dokomponování, nehodlal předstírat, že je Schubert; takovou praxi přirovnává k restaurátorům výtvarných děl, kteří se snaží historická díla „vylepšit“ a napáchají na nich nenapravitelné škody: „Když jsem pracoval se Schubertovými náčrtky, řídil jsem se moderními restaurátorskými kritérii, která mají za cíl oživit staré barvy, avšak nepokoušejí se odstranit působení času, proto ponechávají i prázdná místa a nesnaží se je domalovat.“ Berio využil stejné obsazení orchestru, jaké je předepsáno v „Nedokončené“ a snažil se zachovat Schubertův kolorit. Instrumentační pokyny, naznačené Schubertem jen zkratkovitě, bylo třeba doplnit o střední a spodní hlasy. Berio cítil Schubertovu snahu překonat definitivně Beethovenův vzor a v pomalé větě, která ho nejvíce ohromila, také on rozpoznal „Mahlerova ducha“. Prázdná místa skic propojují proměnlivé úseky v pianissimu, vždy ohlášené celestou, tvořené schubertovskými reminiscencemi. Mezi náčrtky k symfonii nalezl Luciano Berio také cvičení v kontrapunktu, jímž se Schubert v posledním roce života zabýval. „Nemohl jsem odolat, abych ho neintegroval do Andante,“ prozradil skladatel. Schubertovo kontrapunktické studium se výrazně uplatnilo ve skice ke scherzu, respektive finální větě. „Tyto poslední náčrtky, i když jen fragmentární, jsou velmi homogenní a ukazují Schuberta v procesu testování různých kontrapunktických možností na základě jednoho a téhož tematického materiálu.“ Nejednoznačnost charakteru věty usiloval Berio zachovat. Dvě věty Rendering uvedl poprvé 14. června 1989 s orchestrem, Concertgebouw v Amsterdamu Nikolaus Harnoncourt, 19. dubna 1990 pak zazněla tamtéž světová premiéra celého díla za řízení Riccarda Chaillyho.

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 7 A dur op. 92

Devět symfonií Ludwiga van Beethovena tvoří nezpochybnitelný mezník ve vývoji druhu. U předchůdců Haydna a Mozarta se ustálila formální struktura symfonie, Beethoven pak v každé jednotlivé symfonii zděděný princip individuálně propracovával. Ze symfonie se u něj definitivně stává myšlenkový celek, jako významný produkt tematické práce narůstá závažnost provedení v sonátové větě, každé z děl získává individuální charakter. Symfonii č. 7 A dur, op. 92, začal komponovat v říjnu 1811, od dubna 1812 vypracovával partituru a současně už zahájil kompozici osmé symfonie, kterou dokončil již v říjnu téhož roku. Uvědomoval si, že ztráta sluchu je nevyhnutelná a subjektivně se s tímto vědomím vyrovnával až hektickou tvořivostí. Okolnosti Beethovenova soukromého života těchto dvou let jsou jednou z největších, dosud ne v úplnosti rozluštěných hádanek. Sužován revmatickými bolestmi vyhledal v létě 1812 západočeské lázně. Cestou tam se zastavil v Praze a od začátku července do začátku října pobýval v Teplicích, Karlových Varech a Františkových Lázních. Rozpracovanou symfonii měl s sebou. S karlovarským pobytem je spojen tzv. „dopis nesmrtelné milence“, v Teplicích se odehrálo jeho památné setkání s Johannem Wolfgangem Goethem. V listopadu zemřel po úrazu hrabě Kinský, jeden z Beethovenových mecenášů, což vyvolalo spolu se znehodnocením měny v důsledku napoleonských válek u skladatele pocit, že je teď jen „chudý rakouský muzikant“. Rozmíška s bratrem Johannem, jenž podle Beethovenova žil s osobou nepřípustné morální pověsti, a onemocnění bratra Karla byly dalšími z mnoha starostí, jež skladatele soužily. Obě symfonie, sedmá i osmá, jsou přitom díla vyrovnané nálady, jakoby nedotčená vnějšími vlivy.

Sedmá symfonie byla neoficiálně provedena v dubnu 1813 v rezidenci rakouského arcivévody Rudolfa; na přípravách koncertu se podíleli Beethovenův přítel Mikuláš Zmeškal, rodák z Leštin na dnešním Slovensku, a kapelník knížete Lobkowitze Antonín Vranický. První veřejné provedení symfonie se uskutečnilo na dobročinném koncertě 8. prosince 1813 v aule vídeňské univerzity, spolu se skladbou Wellingtonovo vítězství aneb Bitva u Viktorie, op. 91. Efektní hřmotná skladba reagující na Napoleonovu červnovou porážku, v níž spoluúčinkovali mj. Louis Spohr, Johann Nepomuk Hummel, Giacomo Meyerbeer, Ignaz Moscheles a Antonio Salieri, zaujala v koncertu organizovaném vynálezcem mechanických nástrojů Johannem Nepomukem Mälzelem (jenž pro Beethovena sestrojoval naslouchátka) mnohem víc než Sedmá symfonie. Úspěšný koncert byl 12. prosince reprízován a hned po Novém roce, 2. ledna 1814, zařadil Beethoven stejný program na svůj benefiční koncert ve velkém sále vídeňské Reduty. V následující sezoně, 29. listopadu 1814, zazněly obě skladby spolu s premiérou dalšího příležitostného díla, věnovaného představitelům mocností zúčastněných při vídeňském kongresu Der glorreiche Augenblick (Přeslavný okamžik) s takovým úspěchem, že byl celý program 2. a 25. prosince reprízován a podle Beethovenova sekretáře a životopisce Antona Schindlera to byly „nejvelkolepější dny Beethovenova života“. Sedmou symfonii Beethoven věnoval průmyslníkovi a bankéři, říšskému hraběti Moritzi Friesovi, sběrateli uměleckých předmětů, jejž jeho vášeň a výstřední život přivedly na mizinu. (Friesův vzstup a pád inspiroval Ferdinanda Raimunda k divadelní hře Marnotratník). Obliba Sedmé symfonie ještě vzrostla po jejím vydání tiskem roku 1816. Skladatel popularity skladby využil a přepracoval ji také pro klavír na dvě i čtyři ruce, respektive pro dva klavíry; úpravy věnoval ruské carevně Jelizavetě Alexejevně, rozené pricezně Luise von Baden.

Sedmé symfonii se setkávají patos páté symfonie i živelná radost šesté. V první větě nalezneme obě polohy v pomalém úvodu a vlastním nástupu hlavního tématu, z jehož synkopického rytmu vyrůstá i další myšlenka. Dvojité variace druhé věty jsou mistrovskou ukázkou Beethovenovy tematické práce, třídílné scherzo v triu údajně přináší melodii dolnorakouské poutní písně. Bylo to však pravděpodobně především živelné finále, pro něž nazval Richard Wagner tuto symfonii „apoteózou tance“.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít
Zavřít
Tak copak vás zajímá?