Česká filharmonie • Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Několik symfonických pokusů pochází již z raného mládí Franze Schuberta 1797–1828, kdy byl žákem augustiniánského konviktu. První dokončená symfonie je z roku 1813 v příštích pěti letech vzniklo pět dalších. Další etapu Schubertovy symfonické tvorby představují roky 1818 a 1822, období hledání, která zanechalo výlučně fragmenty – pokud mezi ně ovšem počítáme také dvouvětou Symfonii d moll, která dostala jméno „Nedokončená“ – a až v letech 1825–1826 vznikla posmrtně objevená Symfonie C dur zvaná „Velká“. Číslování Schubertových symfonií je dodnes předmětem debat. „Nedokončená“ symfonie byla nejprve jako „fragment“ zařazena na osmé pořadí, později se posunula na chronologické sedmé místo, které ovšem někteří badatelé nověji přiřadili rekonstruovanému symfonickému fragmentu E dur (D 729); jednoznačně stanovené pořadí neexistuje. To však není jediná otázka, spojená s „Nedokončenou“. Titulní list autografu nese datum 30. října 1822 jako den započetí kompozice. Rukopis obsahuje dvě vypracované úplné věty a devět instrumentovaných taktů věty třetí, u dalších deseti taktů jsou pouze naznačeny nástroje a rukopis věty končí šestnáctým taktem tria. Pro opuštění rozepsaného díla se uvádějí různé hypotézy. Jedna z nich staví symfonii do souvislosti se Schubertovým jmenováním čestným členem Hudebního spolku ve Štýrském Hradci roku 1823. Schubert za udělenou poctu písemně poděkoval a připsal, že přikládá novou symfonii (možná právě hotové dvě věty), snad s myšlenkou, že ve Štýrském Hradci dojde k provedení. Když se tak nestalo, rozepsané dílo odložil. Jiný výklad argumentuje zmíněným obdobím hledání a považuje za možné, že se Schubert během kompozice rozhodl namísto tradičního čtyřvětého rozvrhu vytvořit symfonii o pouhých dvou větách. Partitura se objevila až po čtyřiceti letech u Schubertova přítele Anselma Hüttenbrennera, který se stal předsedou štýrského Hudebního spolku roku 1825. Od něj získal o třicet let později autograf skladby hudební ředitel vídeňské Společnosti přátel hudby Johann Herbeck. „Nedokončená“ symfonie zazněla poprvé 17. prosince 1865 za Herbeckova řízení v sále vídeňské Reduty a kritika ji označila za „perlu vzácné krásy“.

„Nedokončená“ je první známou symfonií v historii, jež je komponována v tónině h moll. Roku 1806 vyšla kniha Ideen zu einer Ästhetik der Tonkunst (Myšlenky k estetice hudebního umění) Christiana F. Schubarta, v níž autor uvažuje o psychologických vazbách určitých tónin k výrazu a náladě hudební skladby. Tónina h moll je podle Schubarta tóninou „trpělivosti, tichého očekávání osudu, odevzdanosti Božímu řízení světa“. Franz Schubert knihu nepochybně znal a volba tóniny byla zjevně záměrná. Zcela nová je forma první věty. Schubert vypouští pomalý úvod, jímž zpravidla začínaly symfonie klasicismu, samotného principu se však nevzdává: tajemně nastupují violoncella a kontrabasy, připojují se ostatní smyčce, téma se objeví ve třináctém taktu v hobojích a klarinetech. Vedlejší téma je stylizovanou odvozeninou rakouského lidového ländleru, jehož melodii vede opět violoncello. Do lyrické nálady vpadá náhle tutti orchestru. V provedení se Schubert stává symfonickým dramatikem, v repríze se vrací nálada expozice, ovšem vedlejší téma je v paralelní tónině D dur, nedochází tedy k tonálnímu sjednocení. Náladová příbuznost první a druhé věty je další novum. Druhá věta je tvořena dvěma tématickými okruhy, variacemi dvoutaktových motivů. Je jednou z nejkrásnějších volných vět vůbec, lyrika se v ní opět střídá s náhlými erupcemi, převažuje však celkový smířlivý dojem oné „odevzdanosti Božímu řízení“. Skici scherza jsou s charakterem dokončených vět v rozporu, který Schubert rozhodně cítil a usoudil, že jej není možno – a ani nutno – překlenout. Tím, co vyřkl ve dvou větách, působí symfonie jako uzavřený celek.

Do jisté míry vysvětlují „nedokončenost“ Symfonie h moll i skici, které byly jako náčrtky k Symfonii D dur (D 936 A) identifikovány teprve v sedmdesátých letech minulého století. Pocházejí z roku 1828 a náčrtek volné věty je snad poslední skladatelův notový zápis vůbec, z posledních týdnů života. Celkem 1027 taktů je zapsáno v klavírní sazbě s částečnými údaji k vypracování instrumentace (particell). Věty jsou nadepsány Allegro maestoso, Andante a Scherzo, přičemž skica třetí věty má dvě verze a druhý návrh budí dojem, že jej Schubert mínil jako větu finální. Obdoba hledání formálního útvaru jako v případě „Nedokončené“ je zřejmá, a proto někteří badatelé hovoří spíše o fantazii než o symfonii. Přestože je patrné východisko v Beethovenově vzoru, jedná se o zjevnou „etapu na cestě od Schuberta k Mahlerovi“.

Luciano Berio vytvořil podle Schubertových skic k Symfonii D dur v letech 1989–1990 skladbu Rendering („ztvárnění“) pro orchestr Concertgebouw v Amsterodamu. K využití skic existovalo už několik pokusů, například od Petera Gülkeho (pro orchestr), Rudiho Leopolda (pro tři violoncella a kontrabas) a Klause Arpa (pro dechový oktet). Beriovi nešlo o transkripci či parafrázi, ani o rekonstrukci či dokomponování, nehodlal předstírat, že je Schubert; takovou praxi přirovnává k restaurátorům výtvarných děl, kteří se snaží historická díla „vylepšit“ a napáchají na nich nenapravitelné škody: „Když jsem pracoval se Schubertovými náčrtky, řídil jsem se moderními restaurátorskými kritérii, která mají za cíl oživit staré barvy, avšak nepokoušejí se odstranit působení času, proto ponechávají i prázdná místa a nesnaží se je domalovat.“ Berio využil stejné obsazení orchestru, jaké je předepsáno v „Nedokončené“ a snažil se zachovat Schubertův kolorit. Instrumentační pokyny, naznačené Schubertem jen zkratkovitě, bylo třeba doplnit o střední a spodní hlasy. Berio cítil Schubertovu snahu překonat definitivně Beethovenův vzor a v pomalé větě, která ho nejvíce ohromila, také on rozpoznal „Mahlerova ducha“. Prázdná místa skic propojují proměnlivé úseky v pianissimu, vždy ohlášené celestou, tvořené schubertovskými reminiscencemi. Mezi náčrtky k symfonii nalezl Luciano Berio také cvičení v kontrapunktu, jímž se Schubert v posledním roce života zabýval. „Nemohl jsem odolat, abych ho neintegroval do Andante,“ prozradil skladatel. Schubertovo kontrapunktické studium se výrazně uplatnilo ve skice ke scherzu, respektive finální větě. „Tyto poslední náčrtky, i když jen fragmentární, jsou velmi homogenní a ukazují Schuberta v procesu testování různých kontrapunktických možností na základě jednoho a téhož tematického materiálu.“ Nejednoznačnost charakteru věty usiloval Berio zachovat. Dvě věty Rendering uvedl poprvé 14. června 1989 s orchestrem, Concertgebouw v Amsterdamu Nikolaus Harnoncourt, 19. dubna 1990 pak zazněla tamtéž světová premiéra celého díla za řízení Riccarda Chaillyho.

Devět symfonií Ludwiga van Beethovena tvoří nezpochybnitelný mezník ve vývoji druhu. U předchůdců Haydna a Mozarta se ustálila formální struktura symfonie, Beethoven pak v každé jednotlivé symfonii zděděný princip individuálně propracovával. Ze symfonie se u něj definitivně stává myšlenkový celek, jako významný produkt tematické práce narůstá závažnost provedení v sonátové větě, každé z děl získává individuální charakter. Symfonii č. 7 A dur, op. 92, začal komponovat v říjnu 1811, od dubna 1812 vypracovával partituru a současně už zahájil kompozici osmé symfonie, kterou dokončil již v říjnu téhož roku. Uvědomoval si, že ztráta sluchu je nevyhnutelná a subjektivně se s tímto vědomím vyrovnával až hektickou tvořivostí. Okolnosti Beethovenova soukromého života těchto dvou let jsou jednou z největších, dosud ne v úplnosti rozluštěných hádanek. Sužován revmatickými bolestmi vyhledal v létě 1812 západočeské lázně. Cestou tam se zastavil v Praze a od začátku července do začátku října pobýval v Teplicích, Karlových Varech a Františkových Lázních. Rozpracovanou symfonii měl s sebou. S karlovarským pobytem je spojen tzv. „dopis nesmrtelné milence“, v Teplicích se odehrálo jeho památné setkání s Johannem Wolfgangem Goethem. V listopadu zemřel po úrazu hrabě Kinský, jeden z Beethovenových mecenášů, což vyvolalo spolu se znehodnocením měny v důsledku napoleonských válek u skladatele pocit, že je teď jen „chudý rakouský muzikant“. Rozmíška s bratrem Johannem, jenž podle Beethovenova žil s osobou nepřípustné morální pověsti, a onemocnění bratra Karla byly dalšími z mnoha starostí, jež skladatele soužily. Obě symfonie, sedmá i osmá, jsou přitom díla vyrovnané nálady, jakoby nedotčená vnějšími vlivy.

Sedmá symfonie byla neoficiálně provedena v dubnu 1813 v rezidenci rakouského arcivévody Rudolfa; na přípravách koncertu se podíleli Beethovenův přítel Mikuláš Zmeškal, rodák z Leštin na dnešním Slovensku, a kapelník knížete Lobkowitze Antonín Vranický. První veřejné provedení symfonie se uskutečnilo na dobročinném koncertě 8. prosince 1813 v aule vídeňské univerzity, spolu se skladbou Wellingtonovo vítězství aneb Bitva u Viktorie, op. 91. Efektní hřmotná skladba reagující na Napoleonovu červnovou porážku, v níž spoluúčinkovali mj. Louis Spohr, Johann Nepomuk Hummel, Giacomo Meyerbeer, Ignaz Moscheles a Antonio Salieri, zaujala v koncertu organizovaném vynálezcem mechanických nástrojů Johannem Nepomukem Mälzelem (jenž pro Beethovena sestrojoval naslouchátka) mnohem víc než Sedmá symfonie. Úspěšný koncert byl 12. prosince reprízován a hned po Novém roce, 2. ledna 1814, zařadil Beethoven stejný program na svůj benefiční koncert ve velkém sále vídeňské Reduty. V následující sezoně, 29. listopadu 1814, zazněly obě skladby spolu s premiérou dalšího příležitostného díla, věnovaného představitelům mocností zúčastněných při vídeňském kongresu Der glorreiche Augenblick (Přeslavný okamžik) s takovým úspěchem, že byl celý program 2. a 25. prosince reprízován a podle Beethovenova sekretáře a životopisce Antona Schindlera to byly „nejvelkolepější dny Beethovenova života“. Sedmou symfonii Beethoven věnoval průmyslníkovi a bankéři, říšskému hraběti Moritzi Friesovi, sběrateli uměleckých předmětů, jejž jeho vášeň a výstřední život přivedly na mizinu. (Friesův vzstup a pád inspiroval Ferdinanda Raimunda k divadelní hře Marnotratník). Obliba Sedmé symfonie ještě vzrostla po jejím vydání tiskem roku 1816. Skladatel popularity skladby využil a přepracoval ji také pro klavír na dvě i čtyři ruce, respektive pro dva klavíry; úpravy věnoval ruské carevně Jelizavetě Alexejevně, rozené pricezně Luise von Baden.

V Sedmé symfonii se setkávají patos páté symfonie i živelná radost šesté. V první větě nalezneme obě polohy v pomalém úvodu a vlastním nástupu hlavního tématu, z jehož synkopického rytmu vyrůstá i další myšlenka. Dvojité variace druhé věty jsou mistrovskou ukázkou Beethovenovy tematické práce, třídílné scherzo v triu údajně přináší melodii dolnorakouské poutní písně. Bylo to však pravděpodobně především živelné finále, pro něž nazval Richard Wagner tuto symfonii „apoteózou tance“.