Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Jiří Bělohlávek

Česká filharmonie

Jiří Bělohlávek

Ostatní pořadatelé
Česká filharmonie
Program

Antonín Dvořák
Othello, koncertní předehra op. 93

Bedřich Smetana
Vltava, symfonická báseň z cyklu „Má vlast“

Bedřich Smetana
Šárka, symfonická báseň z cyklu „Má vlast“

Antonín Dvořák
Symfonie č. 6 D dur op. 60

Účinkující

Jiří Bělohlávek
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Jiří Bělohlávek
Shenzen Concert Hall — Velký sál

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Účinkující

Jiří Bělohlávek  dirigent
Jiří Bělohlávek

Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Hlavní hostující dirigent Rotterdamské filharmonie
Čestný dirigent BBC Symphony Orchestra

Po svém úspěšném působení na pozici šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra byl renomovaný český dirigent Jiří Bělohlávek v roce 2012 jmenován hudebním a uměleckým ředitelem České filharmonie, přičemž s orchestrem BBC nadále vystupuje jako jeho čestný dirigent. Během své profesní dráhy působil Jiří Bělohlávek také jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1977–89) a jako umělecký ředitel Pražské komorní filharmonie, nyní orchestru Prague Philharmonia (1994–2004). V roce 2006 byl jmenován předsedou umělecké rady festivalu Pražské jaro a od roku 2013 do roku 2017 zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie.

Jako operní dirigent spolupracoval Jiří Bělohlávek s Vídeňskou státní operou, Královskou operou v Covent Garden, Metropolitní operou v New Yorku, operou v San Franciscu, Opéra National de Paris, madridským Teatro Real, operním festivalem v Glyndebourne, Curyšskou operou a pražským Národním divadlem. S hudebníky BBC Symphony Orchestra s velkým úspěchem uvedl a nahrál také několik koncertních provedení oper. V této sezóně potvrdil svou pověst vynikajícího dirigenta janáčkovského repertoáru, když v londýnské Royal Festival Hall dirigoval Českou filharmonii v koncertním provedení Její pastorkyně a v Sanfranciské opeře poté řídil i plné provedení tohoto díla. V rámci cyklu BBC Proms pak uvedl s BBC Symphony Orchestra rovněž Janáčkovu Věc Makropulos.

Česká filharmonie zažívá pod Bělohlávkovým vedením mimořádné úspěchy, a to jak na svém domovském pódiu v Praze, tak na rozsáhlých turné v zahraničí. V posledních třech sezónách koncertoval orchestr na třech kontinentech – kromě Evropy ještě v Asii a Severní Americe. Jeho nedávná rezidence ve vídeňském Musikvereinu byla velmi úspěšná a dala podnět k plánování podobných akcí v jiných světových hlavních městech. V lednu 2017 Česká filharmonie oznámila, že s Jiřím Bělohlávkem oficiálně prodloužila spolupráci až do roku 2022.

Kromě svého působení v Praze a zahraničních turné s Českou filharmonií hostuje Jiří Bělohlávek nadále u předních světových orchestrů – v posledních letech dirigoval například BBC Symphony Orchestra (včetně vystoupení na londýnských Proms), Newyorskou filharmonii, Pittsburgh Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra se sídlem ve Washingtonu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, orchestr lipského Gewandhausu a vídeňské symfoniky. V nadcházející sezóně ho vedle projektů s Českou filharmonií čeká i zajímavá spolupráce s tělesy Chicago Symphony Orchestra a Pittsburgh Symphony, s Orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, Rotterdamskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Petrohradskou filharmonií a dalšími soubory.

Na podzim roku 2017 absolvuje Bělohlávek s Českou filharmonií velké asijské turné, které zahrnuje koncerty v Japonsku a Koreji a na Tchaj-wanu. Kromě toho bude orchestr dirigovat také na evropských vystoupeních, z nichž nejvýznamnější bude v srpnu 2018 uvedení Janáčkovy Glagolské mše na Salcburském festivalu.

Jiří Bělohlávek má rozsáhlou diskografii; jedním z jeho nedávných projektů s Českou filharmonií je souborná nahrávka všech symfonií a koncertů Antonína Dvořáka. V nadcházející sezóně bude jeho spolupráce se společností Decca pokračovat diskem s nahrávkami sukovského repertoáru.

V roce 2012 byl Jiří Bělohlávek za své služby britské hudbě jmenován komandérem Řádu Britského impéria.

Skladby

Antonín Dvořák — Othello, koncertní předehra op. 93

Orchestrální hudba má v díle skladatele Antonína Dvořáka mimořádné postavení. Zabýval se jí celou svou kompoziční dráhu a jeho tvorba na tomto poli, zahájená v jeho 24 letech Symfonií č. 1 c moll „Zlonické zvony“ a uzavřená Písní bohatýrskou op. 111, z roku 1897, dokumentuje v podstatě celý stylový vývoj Dvořákův od počátečního okouzlení progresivním novoromantismem přes příklon k rozvíjení odkazu klasiků až po osobitou stylovou syntézu a dokonce zájem o programní hudbu v závěru jeho skladatelské činnosti. Dvořák se pokusil o kompozici snad každého dobového typu skladby pro orchestr – vedle devíti symfonií je autorem trojice Slovanských rapsodií op. 45, Symfonických variací op. 78, dvou suit pro velký orchestr, několika orchestrálních pochodů a tanečních skladeb a orchestrálních úprav vlastních Slovanských tanců, čtyř symfonických básní a také řady koncertních předeher a dalších děl.

Vrcholem jeho tvorby v žánru zmíněném jako posledním je triptych Příroda, Život, Láska,vytvořený v letech 1891–1892. Dvořák jím realizoval záměr zkomponovat cyklus tří koncertních ouvertur, kterými by hudebně vyjádřil svůj životní názor a ukázal v nich přírodu a lásku ze všech stran, jako síly stojící u zrodu všeho a zároveň schopné vše zničit. Ke kompozici této trilogie, přistoupil jako zralý a evropsky proslulý skladatel, který nedlouho předtím dokončil taková mistrovská díla, jakými jsou Symfonie č. 8 G dur op. 88, nebo Requiem op. 89. V jistém smyslu je cyklus svou základní ideou světským pendantem k Requiem, z něhož dokonce v druhé a třetí ouvertuře Dvořák cituje ústřední motiv smrti. Cyklus tvoří předehry V přírodě op. 91, Karneval op. 92, a Othello op. 93. Dvořák dal trojici společný titul příznačně vystihující obsahový podtext jednotlivých předeher – Příroda, Život, Láska.

Původně měly skladby společné opusové číslo, teprve o dva roky později ve vydání u berlínského nakladatele Fritze Simrocka dostala každá z nich číslo vlastní. Předehra V přírodě je optimistickým pohledem do krajiny v pastorálně jasných barvách, Karneval temperamentním výjevem plným životní energie a Othello dramatickým obrazem temné strany lidské vášně. Dvořák dokonce původně zvažoval pro Othella titul Tragická nebo Eroica. Ačkoli jsou jednotlivé ouvertury jinak hudebně samostatné, Dvořák je propojil hudebním motivem přírody, který je hlavním tématem první předehry, krátce je připomenut ve střední části předehry druhé a výrazně je využit právě v Othellovi.

Dvořák započal práci na Othellovi v listopadu 1891 a náčrt dokončil 14. ledna 1891. Současně přistoupil již 10. prosince k instrumentaci. Celá skladba byla hotova 18. ledna. Inspiraci k předehře Dvořákovi poskytla slavná stejnojmenná tragédie Williama Shakespeara. Vedle předehry Romeo a Julie z roku 1873, kterou Dvořák později zničil, se jedná o jediné skladatelovo dílo inspirované tvorbou tohoto velkého anglického dramatika. Dvořák se v Othellovi soustředil na vystižení zničující síly žárlivosti, která vášnivého Maura dovedla až k vraždě milované ženy. Do předehry jsou proto vtěleny některé dějové zvraty divadelní hry a skaldba se tak vzdaluje tradiční sonátové formě, kterou Dvořák užil v obou předchozích částech cyklu.Dokonce na mnoha místech v partituře připsal poznámky, k jakému dějovému okamžiku se daná pasáž vztahuje. Othellem tak Dvořák anticipuje své pozdější symfonické básně podle Erbenových balad a zmíněnou Píseň bohatýrskou.

V expozici je proti sobě postavena něžná hudba evokující čistou lásku mezi Desdemonou a Othellem a výhružný hlavní motiv počínající (Jagovými intrikami zaseté) Othellovy nedůvěřivosti k Desdemonině věrnosti. Tento motiv je vlastně tématem přírody z úvodní předehry cyklu, ovšem v temně mollové variantě. Následující, velmi dramatické a harmonicky komplikované provedení zpracovává hudební materiál vstupní části, který převádí do přímo groteskně zdeformované podoby. Výjev rostoucí Othellovy žárlivosti vyústí až v zabití Desdemony.

V místě, k němuž Dvořák připsal do partitury slova „Otelo v největší vzteku ji vraždí,“ se náhle objeví příznačný čtyřtónový motiv smrti z Dvořákova Requiem. Volná repríza hudby z úvodní části naznačuje Othellovy výčitky svědomí, o čemž svědčí i opakované Dvořákovy poznámky v partituře („Otelo zoufale si počíná, lituje svého činu, Bol a žal jeho vnitřní se utiší –“ „Rozpomíná svůj neblahý čin.“). Celé hudební líčení vyvrcholí Othellovou sebevraždou. V bouřícím orchestru při něm naposledy zazní ono výhružně zabarvené všudypřítomné téma přírody.

Skladbu premiéroval Dvořák s orchestrem Národního divadla 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu spolu se zbývajícími ouverturami cyklu. Jednalo se tehdy o jeden z koncertů, které Dvořák uspořádal v několika českých a moravských městech na rozloučenou před svým odjezdem do Spojených států amerických.

Bedřich Smetana — Vltava, symfonická báseň z cyklu „Má vlast“

Antonín Dvořák — Symfonie č. 6 D dur op. 60

Bedřich Smetana — Šárka, symfonická báseň z cyklu „Má vlast“

Od okamžiku, kdy člověk začal používat rozum k tomu, aby přežil v nepřátelském světě, začala mu v tom mírou nebývalou pomáhat celá řada symbolů, které nejdříve personifikovaly přírodní jevy, až se postupně dostaly i k fenoménům náboženským a sociálním. I my, lidé postmoderní doby, jsme jimi obklopeni, a snad nejvíce (hned vedle symbolů náboženských) nás ovlivňují právě ty kulturní. Jsou všude kolem nás a mnohdy si ani dost dobře neuvědomujeme jejich hloubku, ani to, jak nám pomáhají překonávat krizové situace v osobním i společenském životě.

Nejvíce našich kulturních symbolů v oblasti umění a tedy i hudby vzniklo v době probouzejícího se českého národa v 19. století. A mezi nimi i dva z nejčeštějších, opera Libuše, čerpající látku z mýtických počátků českých dějin, a cyklus symfonických básní Má vlast – kompozice z tvůrčí dílny Bedřicha Smetany (1824–1884). Pro jejich program skladatel hledal především symboly, které by byly schopny toto emancipační úsilí českého národa co nejvíce posílit, jak ostatně dosvědčuje i jedna z prvních zpráv o Mé vlasti v časopise Hudební listy, v níž se píše o autorově úmyslu vytvořit větší orchestrální skladby Vyšehrad a Vltava a kterou o další informace posléze rozšířil Dalibor: „Smetana komponuje celý cyklus symfonických básní pod jménem všeobecným Vlast s pododdíly Říp, Vyšehrad, Lipany, Bílá hora atd., řídě se vůbec dle nejdůležitějších momentů naší slávy i neštěstí našeho.

Má vlast, kterou začal Bedřich Smetana promýšlet na podzim 1872 při dokončování opery Libuše, z níž převzal základní tematický materiál spjatý s charakteristikou sídla prvních českých knížat – Vyšehradu a motivy z husitské písně Ktož jsú boží bojovníci, je zkrátka fenoménem po všech stránkách. Do samotné kompozice se skladatel pustil ve druhé polovině roku 1874, tedy v době, kdy během několika měsíců postupně zcela ohluchl. Tehdy vznikly první dvě básně, Vyšehrad a Vltava, po nichž v následujícím roce spatřila světlo světa další dvojice, Šárka a Z českých luhů a hájů a po delší přestávce až na počátku zimy 1878 Tábor. Poslední symfonickou báseň, nazvanou Blaník, v níž slouží husitská píseň jako téma pochodového finále dovádějící spolu se závěrečným motivem úvodního Vyšehradu celý cyklus k vrcholu, dokončil 9. března 1879.

Jednotlivé symfonické básně zaujímají ve vývoji programní hudby, jejímž úskalím byl již od Ference Liszta, který patřil k průkopníkům této formy, rozpor mezi závislostí hudby na literárním či jiném námětu a její svébytností, velice pozoruhodné místo. Smetana, poučen kompozicí svých prvních tří symfonických básní Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl, se totiž Lisztovi v Mé vlasti vyhnul tím, že tvořil nejen hudbu v těsné souvislosti s programem, ale program samotný koncipoval na základě možností, jež mu dávala jeho hudební invence. V této souvislosti tedy není náhodné, že z celého cyklu pouze jeho v pořadí třetí symfonická báseň, Šárka, přebírá jako jediná z celé šestice ucelený mýtický příběh, jehož nástin společně s obsahy ostatních částí, skladatel sepsal po dokončení celého cyklu. „V této skladbě se nemíní krajina, nýbrž děj, bajka o dívce Šárce. Skladba počne líčením rozzuřené dívky, jež pomstu přísahá za nevěrnost milence svého celému mužskému pokolení. Zdáli je slyšet příchod Ctirada s jeho zbrojnoši, který táhne na pokoření a potrestání dívek. Už zdáli zaslechnou nářek (ač lstivý) přivázané dívky u stromu – při pohledu na ni obdivuje Ctirad krásu její – zahoří milostnými city pro ni, osvobodí ji, ona připraveným nápojem obveselí a opojí jak Ctirada, tak zbrojnoše až k spánku. Na dané znamení lesním rohem, které v dálce ukryté dívky zodpoví, vytrhnou se tyto ku krvavému činu: hrůza všeobecného vraždění, vzteklost nasycené pomsty Šárky – toť konec skladby.“Šárka je tedy drama touhy po odplatě, drama lásky, lsti a krvelačné pomsty, nazvané podle protagonistky dívčí války z českých bájesloví, jehož jednotlivé etapy Smetana po hudební stránce geniálně propojil variační prací.

První souborné provedení Mé vlasti, které se změnilo v takřka národní manifestaci, se uskutečnilo 5. 11. 1882 na Žofíně, kde se ho pod taktovkou Adolfa Čecha ujal rozšířený orchestr českého divadla. Od té doby však uplynulo již 133 let, a tak se mnohé proměnilo: vedle symbolu české národní hudby se Má vlast, Smetanou věnovaná dopisem ze 14. 10. 1879 královskému hlavnímu městu Praze a již od roku 1946 pravidelně zahajující Mezinárodní hudební festival Pražské jaro, stala jako jedna z vrcholných hodnot evropské symfonické tvorby integrální součástí světového hudebního odkazu.