Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Semjon Byčkov

Česká filharmonie

Semjon Byčkov

Česká filharmonie

Když Semjon Byčkov volil program pro svůj první abonentní koncert, bez váhání navrhl Dvořákovu Sedmou symfonii, aby se od začátku svého působení v čele České filharmonie přihlásil k její národní tradici. Sinfonia Luciana Beria tvoří naopak výrazný kontrast: je zásadním, přelomovým dílem dvacátého století, které bývá svým významem přirovnáváno ke St

Program

Luciano Berio
Sinfonia pro 8 hlasů a orchestr

Antonín Dvořák
Symfonie č. 7 d moll op. 70

Interpreti

London Voices

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Semjon Byčkov
Rudolfinum — Dvořákova síň
17. 10. 2018  středa — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
17. 10. 2018  středa — 19.30
Nelze objednat online
18. 10. 2018  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
19. 10. 2018  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Interpreti

Semjon Byčkov  Dirigent

Semjon Byčkov

Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie, se narodil v Leningradu (Petrohradu) v roce 1952, roku 1975 emigroval do USA a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Stejně jako Česká filharmonie i on je pevně spjat jak s východoevropskou, tak západní kulturou.

Když v roce 2013 absolvoval s Českou filharmonií první koncerty, zrodila se myšlenka na společný „Projekt Čajkovskij“. Jeho první výsledek vydala společnost Decca v říjnu 2016 a v srpnu roku 2017 následovalo provedení symfonie Manfred. Projekt vyvrcholí v roce 2019, kdy Českou filharmonii čekají rezidenční vystoupení v Praze, ve Vídni a v Paříži a společnost Decca uvede na trh její nahrávky všech Čajkovského symfonií, tří klavírních koncertů, Romea a Julie, Serenády pro smyčce a symfonické básně Francesca da Rimini.

V roce 1989, čtrnáct let poté, co opustil bývalý Sovětský svaz, se Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Jeho mezinárodní kariéra začala o několik let dříve a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov diriguje přední orchestry a působí na významných operních scénách v USA a v Evropě. Kromě pozice šéfdirigenta České filharmonie zastává čestnou dirigentskou funkci (držitel titulu Günter Wand Conducting Chair) u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a působí na katedře dirigování Královské hudební akademie v Londýně na čestné pedagogické pozici nesoucí jméno Otty Klemperera. V roce 2015 byl Semjonu Byčkovovi v mezinárodní soutěži International Opera Awards udělen titul „Dirigent roku“. Při koncertních vystoupeních v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou pedagogikou, a jeho výkony se proto vždy těší velké pozornosti. S repertoárem, který obsáhne čtyři století, stráví v nadcházející sezoně dva týdny s Newyorskou filharmonií, s níž představí americkou premiéru Symfonie č. 2 Thomase Larchera, a s Clevelandským orchestrem uvede skladby Detleva Glanerta, Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany. V Evropě bude dirigovat lipský Gewandhausorchester, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, orchestr Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Královský orchestr Concertgebouw.

V roce 1986 Semjon Byčkov podepsal smlouvu se společností Philips, kterou začala významná spolupráce vedoucí k rozsáhlé diskografii s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Později následovala série přelomových nahrávek, které jsou součástí dědictví jeho 13letého působení u Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010). Tento repertoár zahrnuje kompletní cyklus Brahmsových Symfonií a skladby Richarda Strausse, Gustava Mahlera, Dimitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova, Giuseppe Verdiho, Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Jeho nahrávka Wagnerova Lohengrina byla vyhlášena nahrávkou roku 2010 časopisem BBC Music Magazine a jeho aktuální nahrávka Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla vybrána v BBC Music Magazine jako nahrávka měsíce.

London Voices  sbor

London Voices (známý též jako London Sinfonietta Voices) je londýnský pěvecký sbor řízený Terry Edwardsem, který jej v roce 1973 založil. Sbor se účastnil nahrávání mnoha oper a soundtracků včetně následujících děl: Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, Hladoví, prequelová trilogie Star Wars, Lucia di Lammermoor, série Pán prstenů, série Harry Potter, Heavy Metal, Mise, Nepřítel před branami, La traviata a Umučení Krista. Sbor rovněž nahrával s rozličnými umělci, mezi něž patří například Luciano Pavarotti, Dave Brubeck, Amy Grant a skupina Queen.

Sbor může dle potřeby čítat od tří do sto padesáti zpěváků a jednotlivé jeho části mohou vystupovat na různých místech zároveň. London Voices má k dispozici fond velmi talentovaných profesionálních zpěváků na volné noze, ať už sólových, ansámblových či choralistů, kteří žijí v britském hlavním městě či jeho okolí. Pro každý projekt sestavuje sbor nejvhodnější tým, který je následně na úkol připravován jedním ze dvou vysoce ceněných ředitelů London Voices, Terry Edwardsem nebo Benem Parrym. London Voices nemá stálé členy a zpěváci jsou tak pro každé angažmá pečlivě vybíráni. Četné nahrávky sboru vyšly u společností Caroline, Erato Records, Sony Classical, Virgin Music, Elektra Nonesuch, Varèse Sarabande, Warner Reprise, EMI, London Records, Decca Records, Chandos Records, Telarc a Teldec.

Skladby

Luciano Berio — Sinfonia pro 8 hlasů a orchestr

Luciano Beriose řadí mezi nejvýznamnější skladatele druhé poloviny 20. století. Svým novátorským přístupem ke kompozičním postupům a v neposlední řadě prací v oblasti elektronické hudby výrazně posunul hranice moderní vážné hudby. Narodil se ve městě Oneglia na ligurském pobřeží Itálie do rodiny s hudebními kořeny: otec i dědeček skládali a hráli na varhany. Otec jej také v dětství učil hrát na klavír. Do synových plánů ohledně pozdějšího studia hudby ale zasáhl osud – během krátké služby v armádě za druhé světové války si při manipulaci se zbraní poranil ruku. Na Konzervatoři Giuseppa Verdiho v Miláně tak nemohl později studovat hru na klavír a obrátil svou pozornost ke komponování. Jeho učiteli byli Giulio Cesare Paribeni a Giorgio Federico Ghedini, mezi jejichž žáky patřili mimo jiné bratři Marcello Abbado a Claudio Abbado. Současně studoval dirigování u Carla Marii Giuliniho a Antonina Votta, což později bohatě využil při četných řízeních svých skladeb v Evropě a ve Spojených státech amerických.

Již během studií napsal Berio řadu komorních děl, z nichž mnohá obsahovala zpěvní part – ten byl obvykle zamýšlen pro skladatelovu pozdější manželku, americkou mezzosopranistku Cathy Berberian, se kterou se seznámil během korepetování ve třídě studentů zpěvu. V roce 1952 odjel do Ameriky, kde v Tanglewoodu studoval pod vedením dodekafonisty Luigiho Dallapiccoly. Tou dobou již začínal být známý jako jeden z hlavních představitelů hudební avantgardy. V roce 1955 založil společně se skladatelem a dirigentem Brunem Madernou Studio di fonologia musicale di Radio Milano, které se inspirovalo podobnými experimentálními studii v Kolíně nad Rýnem a Paříži. Věnovalo se rozvoji elektronické vážné hudby, zkoumání elektronicky vytvářených zvuků a interakcí mezi nimi (fungovalo do roku 1983). Během života získal řadu ocenění, čestných titulů a vyučoval v prestižních vzdělávacích institucích, jako je například americká Juilliard School a Harvardova univerzita či francouzský IRCAM (Výzkumný a koordinační ústav pro akustiku a hudbu, sídlící v Centre Pompidou v Paříži).

Na přelomu 50. a 60. let vznikla první Beriova díla pro divadlo, ve kterých zúročil své znalosti výrazových možností lidského hlasu i smysl pro dramatický výraz. Jeho přístup ke kompozici jako k procesu, který není definitivní, ilustruje i série tzv. sekvencí pro různé sólové nástroje, ve kterých během více než čtyř desítek let zkoumal idiomatický projev jednotlivých instrumentů, přičemž některé z těchto sekvencí později zpracoval pro větší obsazení. Komponování je pro Beria prozkoumávání stále nových způsobů a forem hudební komunikace, při kterém se navíc mohou propojit různé oblasti lidského vědění a umělecké obory.   

Sinfonie pro 8 hlasů a orchestr z roku 1968 je Beriovým zřejmě nejznámějším dílem – a současně zásadním dílem hudební literatury 20. století. Lze na ni nahlížet jako na určitý druh syntézy hudebních výrazů z různých historických období, přičemž skladatel zkoumá jejich další vrstvy a nově je rozvíjí. Je rozvržena do pěti vět, z nichž poslední byla doplněna až po premiéře. Vznikla na objednávku Newyorské filharmonie, která ji poprvé uvedla pod taktovkou skladatele. Hlasové party jsou místy součástí orchestrálního zvuku, který dotvářejí, a místy se nesou nad ním, kdy nad stále komplikovanější texturou zpívají či recitují, přičemž dynamika a výraz se mění od šepotu až po vzrušený křik. Berio využívá potenciál lidského hlasu v nejrůznějších podobách: k dosažení požadovaného zvukového efektu mu někdy stačí vyrážení pouhých hlásek, jindy pěvci citují Samuela Becketta či Clauda Léviho-Strausse – nebo dokonce komentují probíhající vystoupení.

V první větě se skladatel opírá o texty Léviho-Strausse, které analyzují mýty jihoamerických indiánů, konkrétně jde o pověst o původu vody. Meditativní druhá věta – O King – odkazuje na Martina Luthera Kinga, přičemž text sestává pouze ze jména tohoto amerického pastora a aktivisty za práva černochů. Těžiště díla spočívá v jeho třetí větě, která mistrovsky vrství fragmenty transformované nerůznějším způsobem ze známých kompozic celé řady jiných skladatelů, to vše nad scherzem z Mahlerovy Druhé symfonie. Zaslechneme tak například odkazy na Debussyho Moře, Stravinského Svěcení jara či Bergův Houslový koncert. Po krátké čtvrté větě následuje sjednocující závěrečná koláž, využívající prvky ze všech předchozích částí.

Antonín Dvořák — Symfonie č. 7 d moll op. 70

Symfonie č. 7 d moll op. 70, jedno z vrcholných dělAntonína Dvořáka, vznikla na žádost Královské filharmonické společnosti v Londýně, jejímž čestným členem se skladatel stal v roce 1884. Tou dobou už měl Dvořák v Anglii neotřesitelné postavení jednoho z největších žijících skladatelů – postavení, které právě zpečetil obrovský úspěch jeho oratoria Stabat mater. Koncem listopadu 1884 dokončil partituru kantáty Svatební košile, a protože Filharmonická společnost plánovala uvést světovou premiéru Dvořákovy nové symfonie – za řízení skladatele – už na jaře následujícího roku, začal na ní záhy pracovat. Během tří měsíců bylo dílo kompletně hotové a 22. dubna 1885 jej mohl uvést na koncertě Filharmonické společnosti v londýnské St James’s Hall poté, co ve spěchu ještě opravil řadu chyb v opisech orchestrálních partů (nevyšla ještě tiskem). Samotný koncert byl fenomenálním úspěchem a současně velkou společenskou událostí, které byl přítomen i syn královny Viktorie, vévoda z Edinburghu.

Dramatická, pochmurná atmosféra myšlenkově bohaté a po formální stránce mistrovsky zpracované Sedmé symfonie je často dávána do souvislosti s tématem boje českého národa o svou identitu v tehdy mnohonárodnostní říši. K tomuto závěru by nás mohla vést skladatelem připsaná poznámka u první věty: Toto hlavní thema mi napadlo při vjezdu slavnostního vlaku z Pešti v státním nádraží 1884. Týkala se příjezdu vlaku s maďarskými Čechy a Maďary do Prahy, kde se poté zúčastnili představení v Národním divadle – jejich průjezd různými místy země měl ale převážně manifestační charakter. I pokud odhlédneme od možných souvislostí se společenskou, kulturní a politickou situací Čechů v té době, přináší symfonie obsah, jenž je srozumitelný v obecné existenciální rovině lidské existence.  

Úvodní věta – Allegro maestoso – začíná neobvykle v pianissimu teskným, pochmurným hlavním tématem v partu viol a violoncell. Další téma v B dur přináší prudkou změnu atmosféry, její projasnění je ale záhy narušeno – vnitřní zápas pokračuje a pochybnosti nebyly zdaleka rozptýleny. Lyrická druhá věta se navzdory vzdušné melodii přednášené klarinetem postupně rozrůstá do stále naléhavější a rozrušenější polohy. Následující třetí věta – Scherzo – je z celého díla pravděpodobně nejznámější. Vyznačuje se výrazně rytmizovaným hlavním tématem, bezstarostný taneční charakter je však potlačen už samotnou tóninou d moll a kontrastní protimelodií, což mu vedle živosti dodává i určitou melancholii. Závěrečná věta je stejně jako úvodní Allegro maestoso v sonátové formě. Po dramatickém vzepětí se temná atmosféra prosvětluje – závěr v D dur jako by symbolizoval pevné odhodlání a přesvědčivé vítězství vůle.