Fotografie ilustrujicí stránku  Semjon Byčkov Česká filharmonie

Česká filharmonie • Semjon Byčkov


Česká filharmonie

Když Semjon Byčkov volil program pro svůj první abonentní koncert, bez váhání navrhl Dvořákovu Sedmou symfonii, aby se od začátku svého působení v čele České filharmonie přihlásil k její národní tradici. Sinfonia Luciana Beria tvoří naopak výrazný kontrast: je zásadním, přelomovým dílem dvacátého století, které bývá svým významem přirovnáváno ke St

Koncert z řady A

Program

Luciano Berio
Sinfonia pro 8 hlasů a orchestr

Antonín Dvořák
Symfonie č. 7 d moll op. 70

Účinkující

London Voices

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Semjon Byčkov

Rudolfinum — Dvořákova síň

17. 10. 2018  středa 19.30
Nelze objednat online
18. 10. 2018  čtvrtek 19.30
Nelze objednat online
19. 10. 2018  pátek 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

London Voices  sbor

London Voices (známý též jako London Sinfonietta Voices) je londýnský pěvecký sbor řízený Terry Edwardsem, který jej v roce 1973 založil. Sbor se účastnil nahrávání mnoha oper a soundtracků včetně následujících děl: Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, Hladoví, prequelová trilogie Star Wars, Lucia di Lammermoor, série Pán prstenů, série Harry Potter, Heavy Metal, Mise, Nepřítel před branami, La traviata a Umučení Krista. Sbor rovněž nahrával s rozličnými umělci, mezi něž patří například Luciano Pavarotti, Dave Brubeck, Amy Grant a skupina Queen.

Sbor může dle potřeby čítat od tří do sto padesáti zpěváků a jednotlivé jeho části mohou vystupovat na různých místech zároveň. London Voices má k dispozici fond velmi talentovaných profesionálních zpěváků na volné noze, ať už sólových, ansámblových či choralistů, kteří žijí v britském hlavním městě či jeho okolí. Pro každý projekt sestavuje sbor nejvhodnější tým, který je následně na úkol připravován jedním ze dvou vysoce ceněných ředitelů London Voices, Terry Edwardsem nebo Benem Parrym. London Voices nemá stálé členy a zpěváci jsou tak pro každé angažmá pečlivě vybíráni. Četné nahrávky sboru vyšly u společností Caroline, Erato Records, Sony Classical, Virgin Music, Elektra Nonesuch, Varèse Sarabande, Warner Reprise, EMI, London Records, Decca Records, Chandos Records, Telarc a Teldec.

Skladby

Luciano Berio
Sinfonia pro 8 hlasů a orchestr

Luciano Beriose řadí mezi nejvýznamnější skladatele druhé poloviny 20. století. Svým novátorským přístupem ke kompozičním postupům a v neposlední řadě prací v oblasti elektronické hudby výrazně posunul hranice moderní vážné hudby. Narodil se ve městě Oneglia na ligurském pobřeží Itálie do rodiny s hudebními kořeny: otec i dědeček skládali a hráli na varhany. Otec jej také v dětství učil hrát na klavír. Do synových plánů ohledně pozdějšího studia hudby ale zasáhl osud – během krátké služby v armádě za druhé světové války si při manipulaci se zbraní poranil ruku. Na Konzervatoři Giuseppa Verdiho v Miláně tak nemohl později studovat hru na klavír a obrátil svou pozornost ke komponování. Jeho učiteli byli Giulio Cesare Paribeni a Giorgio Federico Ghedini, mezi jejichž žáky patřili mimo jiné bratři Marcello Abbado a Claudio Abbado. Současně studoval dirigování u Carla Marii Giuliniho a Antonina Votta, což později bohatě využil při četných řízeních svých skladeb v Evropě a ve Spojených státech amerických.

Již během studií napsal Berio řadu komorních děl, z nichž mnohá obsahovala zpěvní part – ten byl obvykle zamýšlen pro skladatelovu pozdější manželku, americkou mezzosopranistku Cathy Berberian, se kterou se seznámil během korepetování ve třídě studentů zpěvu. V roce 1952 odjel do Ameriky, kde v Tanglewoodu studoval pod vedením dodekafonisty Luigiho Dallapiccoly. Tou dobou již začínal být známý jako jeden z hlavních představitelů hudební avantgardy. V roce 1955 založil společně se skladatelem a dirigentem Brunem Madernou Studio di fonologia musicale di Radio Milano, které se inspirovalo podobnými experimentálními studii v Kolíně nad Rýnem a Paříži. Věnovalo se rozvoji elektronické vážné hudby, zkoumání elektronicky vytvářených zvuků a interakcí mezi nimi (fungovalo do roku 1983). Během života získal řadu ocenění, čestných titulů a vyučoval v prestižních vzdělávacích institucích, jako je například americká Juilliard School a Harvardova univerzita či francouzský IRCAM (Výzkumný a koordinační ústav pro akustiku a hudbu, sídlící v Centre Pompidou v Paříži).

Na přelomu 50. a 60. let vznikla první Beriova díla pro divadlo, ve kterých zúročil své znalosti výrazových možností lidského hlasu i smysl pro dramatický výraz. Jeho přístup ke kompozici jako k procesu, který není definitivní, ilustruje i série tzv. sekvencí pro různé sólové nástroje, ve kterých během více než čtyř desítek let zkoumal idiomatický projev jednotlivých instrumentů, přičemž některé z těchto sekvencí později zpracoval pro větší obsazení. Komponování je pro Beria prozkoumávání stále nových způsobů a forem hudební komunikace, při kterém se navíc mohou propojit různé oblasti lidského vědění a umělecké obory.   

Sinfonie pro 8 hlasů a orchestr z roku 1968 je Beriovým zřejmě nejznámějším dílem – a současně zásadním dílem hudební literatury 20. století. Lze na ni nahlížet jako na určitý druh syntézy hudebních výrazů z různých historických období, přičemž skladatel zkoumá jejich další vrstvy a nově je rozvíjí. Je rozvržena do pěti vět, z nichž poslední byla doplněna až po premiéře. Vznikla na objednávku Newyorské filharmonie, která ji poprvé uvedla pod taktovkou skladatele. Hlasové party jsou místy součástí orchestrálního zvuku, který dotvářejí, a místy se nesou nad ním, kdy nad stále komplikovanější texturou zpívají či recitují, přičemž dynamika a výraz se mění od šepotu až po vzrušený křik. Berio využívá potenciál lidského hlasu v nejrůznějších podobách: k dosažení požadovaného zvukového efektu mu někdy stačí vyrážení pouhých hlásek, jindy pěvci citují Samuela Becketta či Clauda Léviho-Strausse – nebo dokonce komentují probíhající vystoupení.

V první větě se skladatel opírá o texty Léviho-Strausse, které analyzují mýty jihoamerických indiánů, konkrétně jde o pověst o původu vody. Meditativní druhá věta – O King – odkazuje na Martina Luthera Kinga, přičemž text sestává pouze ze jména tohoto amerického pastora a aktivisty za práva černochů. Těžiště díla spočívá v jeho třetí větě, která mistrovsky vrství fragmenty transformované nerůznějším způsobem ze známých kompozic celé řady jiných skladatelů, to vše nad scherzem z Mahlerovy Druhé symfonie. Zaslechneme tak například odkazy na Debussyho Moře, Stravinského Svěcení jara či Bergův Houslový koncert. Po krátké čtvrté větě následuje sjednocující závěrečná koláž, využívající prvky ze všech předchozích částí.

Antonín Dvořák
Symfonie č. 7 d moll op. 70

Symfonie č. 7 d moll op. 70, jedno z vrcholných dělAntonína Dvořáka, vznikla na žádost Královské filharmonické společnosti v Londýně, jejímž čestným členem se skladatel stal v roce 1884. Tou dobou už měl Dvořák v Anglii neotřesitelné postavení jednoho z největších žijících skladatelů – postavení, které právě zpečetil obrovský úspěch jeho oratoria Stabat mater. Koncem listopadu 1884 dokončil partituru kantáty Svatební košile, a protože Filharmonická společnost plánovala uvést světovou premiéru Dvořákovy nové symfonie – za řízení skladatele – už na jaře následujícího roku, začal na ní záhy pracovat. Během tří měsíců bylo dílo kompletně hotové a 22. dubna 1885 jej mohl uvést na koncertě Filharmonické společnosti v londýnské St James’s Hall poté, co ve spěchu ještě opravil řadu chyb v opisech orchestrálních partů (nevyšla ještě tiskem). Samotný koncert byl fenomenálním úspěchem a současně velkou společenskou událostí, které byl přítomen i syn královny Viktorie, vévoda z Edinburghu.

Dramatická, pochmurná atmosféra myšlenkově bohaté a po formální stránce mistrovsky zpracované Sedmé symfonie je často dávána do souvislosti s tématem boje českého národa o svou identitu v tehdy mnohonárodnostní říši. K tomuto závěru by nás mohla vést skladatelem připsaná poznámka u první věty: Toto hlavní thema mi napadlo při vjezdu slavnostního vlaku z Pešti v státním nádraží 1884. Týkala se příjezdu vlaku s maďarskými Čechy a Maďary do Prahy, kde se poté zúčastnili představení v Národním divadle – jejich průjezd různými místy země měl ale převážně manifestační charakter. I pokud odhlédneme od možných souvislostí se společenskou, kulturní a politickou situací Čechů v té době, přináší symfonie obsah, jenž je srozumitelný v obecné existenciální rovině lidské existence.  

Úvodní věta – Allegro maestoso – začíná neobvykle v pianissimu teskným, pochmurným hlavním tématem v partu viol a violoncell. Další téma v B dur přináší prudkou změnu atmosféry, její projasnění je ale záhy narušeno – vnitřní zápas pokračuje a pochybnosti nebyly zdaleka rozptýleny. Lyrická druhá věta se navzdory vzdušné melodii přednášené klarinetem postupně rozrůstá do stále naléhavější a rozrušenější polohy. Následující třetí věta – Scherzo – je z celého díla pravděpodobně nejznámější. Vyznačuje se výrazně rytmizovaným hlavním tématem, bezstarostný taneční charakter je však potlačen už samotnou tóninou d moll a kontrastní protimelodií, což mu vedle živosti dodává i určitou melancholii. Závěrečná věta je stejně jako úvodní Allegro maestoso v sonátové formě. Po dramatickém vzepětí se temná atmosféra prosvětluje – závěr v D dur jako by symbolizoval pevné odhodlání a přesvědčivé vítězství vůle.  

Tak copak vás zajímá?
Zavřít
Zavřít
Tak copak vás zajímá?