Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Isabelle Faust

Česká filharmonie

Isabelle Faust

Česká filharmonie
Délka programu 1 hod 45 min
Program

Gabriel Fauré
Pénélope, předehra k opeře

Hector Berlioz
Korzár, předehra k opeře

Alban Berg
Koncert pro housle

César Franck
Čtyři fragmenty z „Psyché"

Maurice Ravel
Dafnis a Chloé, svita z baletu č. 2

Interpreti

Isabelle Faust
housle

Pražský filharmonický sbor

Jaroslav Brych
sbormistr

Robin Ticciati
dirigent

Vasilij Sinajskij
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Isabelle Faust
Rudolfinum — Dvořákova síň
29. 11. 2017  středa — 19.30
Nelze objednat online
30. 11. 2017  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
1. 12. 2017  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Vedle Bergova koncertu je program pečlivě sestavenou ochutnávkou francouzské hudby. V Ravelově baletu Dafnis a Chloé, jenž byl považován za mistrovské dílo již během skladatelova života, hraje důležitou roli sbor. Balet je naplněn mimořádnou vášní a ohromujícím harmonickým bohatstvím. Ravel z něho vytvořil dvě suity, z nichž druhá dosáhla největší popularity.

 

Preludium:
Ve středu, čtvrtek i pátek proběhnou preludia v Sukově síni.

Interpreti

Jaroslav Brych  sbormistr

Jaroslav Brych

Jaroslav Brych vystudoval nejprve hru na lesní roh na pardubické konzervatoři ve třídě Otakara Tvrdého a poté dirigování na pražské Akademii múzických umění u Václava Neumanna, Josefa Veselky a Radomila Elišky. Opakovaně se účastnil dirigentských kurzů Helmutha Rillinga ve Stuttgartu. V letech 1984–1997 byl sbormistrem Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy, mezi lety 1987–1994 pracoval jako dirigent a šéfdirigent Symfonického orchestru Armády České republiky, v letech 1992–1993 byl dirigentem Opery Mozart Praha, od roku 1994 byl Pavlovi Kühnovi druhým sbormistrem Pražského filharmonického sboru, v letech 1996–2005 už jeho hlavním sbormistrem. V letech 2006–2012 byl sbormistrem Pražského komorního sboru.

V současnosti je sbormistrem Foersterova komorního pěveckého sdružení, příležitostně spolupracuje s Pražským filharmonickým sborem, Kühnovým smíšeným sborem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Komorní filharmonií Pardubice a dalšími českými orchestry. Vedle dirigentské a sbormistrovské činnosti učí na HAMU v Praze, Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a na Konzervatoři Pardubice.

Pražský filharmonický sbor  sborový zpěv

Pražský filharmonický sbor

Pražský filharmonický sbor (PFS) je předním evropským vokálním tělesem a jako jeden z nejvýznamnějších českých uměleckých ansámblů je zřizován přímo Ministerstvem kultury České republiky. Během dlouhé historie sboru založeného v roce 1935 se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři (mj. Jan Kühn, Josef Veselka, Pavel Kühn). Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár. Při jeho uvádění sbor spolupracuje s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Česká či Berlínská filharmonie, Vídeňští symfonikové) a dirigenty (např. Daniel Barenboim, Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Zubin Mehta, sir Simon Rattle). PFS se nevyhýbá ani opeře. Pravidelně spolupracuje s Národním divadlem v Praze a od roku 2010 je rezidenčním sborem operního festivalu v rakouském Bregenzu.

Těleso realizuje také řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru „a cappella“ nebo s komorním instrumentálním doprovodem. Nedílnou součástí aktivit sboru je také péče o hudební výchovu mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, jejímž cílem je umožnit mladým umělcům získat praxi v profesionálním vokálním ansámblu.

Bohaté aktivity PFS v sezoně 2019/2020 zahrnují mj. koncerty na festivalech Dvořákova Praha, Pražské jaro, turné do Hongkongu, vystoupení v novém sále Zarjadje, debuty na Velikonočním festivalu v Salcburku se Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem nebo v sále Labské filharmonie v Hamburku s Českou filharmonií pod taktovkou Jakuba Hrůši a s Labskou filharmonií NDR v čele s Alanem Gilbertem. Jubilejní 85. sezonu uzavře PFS hostováním na festivalu Smetanova Litomyšl, a také účinkováním na festivalech ve švýcarském St. Gallenu a v rakouském Bregenzu. Pražský filharmonický sbor je držitelem ceny Classic Prague Award 2018 za Nejlepší vokální koncert a Ceny České televize – Klasika roku.

Isabelle Faust  housle

Isabelle Faust

„V její hře zaznívá vášeň, odvaha a elektrizující energie, ale také odzbrojující vřelost a něha, které dokážou odhalit skryté lyrické struny...“
- New York Times

Isabelle Faust okouzluje své posluchače svým vnímavým a věrným přednesem založeným na důkladné znalosti historického kontextu skladeb a současného muzikologického bádání.

Isabelle Faust v raném věku vyhrála prestižní Soutěž Leopolda Mozarta a Paganiniho soutěž a velmi brzy se jí dostalo pozvání vystupovat se světovými orchestry, například s Berlínskou filharmonií, Bostonským symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem NHK Tokio, Barokním orchestrem Freiburg a Komorním orchestrem Evropy. V roce 2016 se stala prvním „uměleckým partnerem“ Mahlerova komorního orchestru.

Isabelle Faust má široký repertoár od Johanna Sebastiana Bacha až po současné skladatele jako Ligeti, Lachenmann a Widmann. Aby upozornila na tuto všestrannost, hraje Isabelle Faust kromě velkých symfonických houslových koncertů také například Kurtágovy Kafkovy fragmenty se sopranistkou Annou Prohaskou nebo Schubertův oktet na historických nástrojích. V příštích sezonách bude Isabelle Faust premiérovat několik nových skladeb pro housle a orchestr od skladatelů jako například Ondřej Adámek, Marco Stroppa, Oscar Strasnoy a Beat Furrer.

V průběhu své kariéry Isabelle Faust pravidelně vystupovala či nahrávala se světově proslulými dirigenty, jako je John Eliot Gardiner, Philippe Herreweghe, Daniel Harding, Bernard Haitink a Andris Nelsons. V posledních letech úzce spolupracovala s nedávno zesnulým Claudiem Abbadem a vystupovala i nahrávala pod jeho taktovkou. Jejich záznam Beethovenových a Bergových houslových koncertů s Orchestrem Mozart získala cenu Diapason dʼOr (Francie), Echo Klassik (Německo), Gramophone Award 2012 (Velká Británie) a Record Academy Award (Japonsko).

Isabelle Faust natočila řadu nahrávek pro společnost Harmonia Mundi spolu s klavíristou Alexandrem Melnikovem. Patří k nim jejich poslední album s Brahmsovými sonátami pro housle a klavír a Schumannovými klavírními trii. V sezoně 2016/2017 Isabelle Faust vydala dvě nahrávky Mozartových houslových koncertů se souborem Il Giardino Armonico a Giovannim Antoniniem a také Bachovy sonáty pro cembalo s Kristianem Bezuidenhoutem.

Vasilij Sinajskij  dirigent

Skladby

Alban Berg — Koncert pro housle

Rakušan Alban Berg (1885–1935) je spolu s Antonem Webernem nejvýznamnějším žákem zakladatele dodekafonie Arnolda Schönberga. Všichni tři jsou pak představiteli tzv. 2. vídeňské školy. Berg nepřijal zdaleka všechny estetické principy svého učitele a v hudební tvorbě si razil vlastní cestu. Nechtěl být svázán Schönbergovými rigidními kompozičními pravidly a tak atonalitu i dodekafonii uchopil velmi volně.

Dílo Albana Berga je v okruhu hudební moderny velmi významné, avšak svým rozsahem nevelké. K jeho nejdůležitějším skladbám patří opery Wozzek a Lulu a Koncert pro housle a orchestr. Dvě posledně zmíněné skladby vznikly na sklonku skladatelova života, kdy Berg vinou zákazu svého díla v nacistickém Německu strádal psychicky i hmotně. Podnětem k napsání houslového koncertu byl hluboký žal; dílo je totiž věnováno „památce anděla“, jímž je myšlena osmnáctiletá dcera někdejší múzy mnoha vídeňských umělců Almy Mahlerové, která v té době zemřela. Berg kvůli koncertu přerušil práci na opeře Lulu, již pak už nestihl dokončit. Zemřel po krátké nemoci na štědrý den roku 1935.

Houslový koncert je dobrým příkladem zmíněného Bergova volného zacházení se schönbergovskou dodekafonií. Koncert má sice přesně stanovenou řadu dvanácti tónů, se kterou skladatel pracuje, avšak na několika místech skladby naznačuje tonální centra, čímž se zpronevěřuje přísným dodekafonickým regulím a přibližuje se dur-mollovému systému. Není bez zajímavosti, že první věta obsahuje lidovou píseň z Korutanska a v závěrečném úseku dvouvěté skladby lze zaslechnout citaci a následné rozvíjení tématu z Bachova chorálu Es ist genug. První provedení Bergova Houslového koncertu se konalo několik měsíců po skladatelově smrti, 19. dubna 1936 v Barceloně na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu – společnosti, v níž byl Berg od jejího založení až do své smrti významným činovníkem.

Gabriel Fauré — Pénélope, předehra k opeře

Francouzský skladatel Gabriel Fauré byl také předním varhaníkem a hudebním pedagogem. V roce 1905 se dokonce stal ředitelem pařížské konzervatoře. Patřil k nejprogresivnějším komponistům své doby. Odvážná harmonická a melodická stránka jeho děl měla zásadní vliv na nastupující generace mladých francouzských skladatelů. K jeho nejvýznamnějším žákům patřili Maurice Ravel, George Enescu či Nadia Boulanger.

Faurého jediná opera Penelopé je podobně jako Franckova Psyché oslavou lásky, v tomto případě nikoli té smyslné, ale lásky věrné, lásky naplňující životní partnerství. Příběh ithacké královny Pénelopy, dvacet let oddaně čekající na svého manžela, krále Odyssea, a odolávající všem nápadníkům, známý z Homérovy Odyssey, navrhla jako námět opery skladateli jeho přítelkyně, proslulá sopranistka Lucienne Bréval a doporučila mu mladého dramatika a herce Reného Fauchoise (1882–1962) jako libretistu. Dílo, na jehož hudbě Fauré pracoval v letech 1907–1912, otevírá citově vypjatá předehra. Je založena na dvou hlavních motivech opery – teskně znějícím sledu akordů představujícím Pénelopu a majestátním tématu Odysseovu. Pro koncertní provádění Fauré předehru uzavřel lyrickou kódou využívající něžné téma lásky ze samotného závěru opery.

César FRANCK — 

Ač původem Belgičan, působil César Franck od roku 1843 trvale v Paříži jako varhaník a hudební pedagog. Na obou těchto polích dosáhl značného respektu, o čemž svědčí jeho jmenování profesorem pařížské konzervatoře v roce 1872. V téže době také přijal francouzské občanství. Mezi jeho žáky patřily takové skladatelské osobnosti jako Vincent dʼIndy, Ernest Chausson, Louis Vierne či Paul Dukas. Jeho vážnému osobnostnímu profilu a hudebnímu myšlení byla blíže než francouzská hudební tradice hudba německá, zvláště dílo Beethovenovo.

Na beethovenovský monotematismus nejúžeji navázal svou mohutnou Symfonií d moll komponovanou v letech 1887–1888. Z Francouzů jej svou tvorbou oslovoval především Hector Berlioz, který jej svými programními díly inspiroval ke kompozici celkem pěti symfonických básní. Nejrozsáhlejší a svou formou nejoriginálnější z nich je Psyché, dokončená bezprostředně před zmíněnou skladatelovou symfonií. Námět k ní poskytla epizoda zpracovávající mýtus o milostném vzplanutí víly Psyché k bohu lásky Erotovi ze slavného latinského románu Lucia Apuleia z 2. století našeho letopočtu s názvem Zlatý osel. Symfonická báseň je rozdělena do tří částí. Dílo často zaznívá ve zkrácené verzi složené ze čtyř nejdůležitějších fragmentů. První oddíl zachycuje smyslný sen zamilované Psyché o Erotovi. V druhé části je Psyché něžně vzbuzena zefyry. Třetí fragment líčí cestu probuzené Psyché Erotovou zahradou, v níž se dostává do bezprostřední blízkosti svého milovaného. Zde se ozývá sbor, který svým éterickým zpěvem oslavuje mocnou sílu lásky. Závěrečný díl je intimním rozhovorem milenců, který vyústí v zářivou apoteózu jejich lásky.

Maurice Ravel — Dafnis a Chloé, svita z baletu č. 2

Shodou okolností takřka v téže době, kdy Fauré psal svou Penelopé, zpracovával jiný antický milostný námět do podoby hudebně dramatického díla jeho zřejmě nejslavnější žák Maurice Ravel. Balet Dafnis a Chloé na libreto choreografa a tanečníka Michaila Fokina (1880–1942) komponoval Ravel v letech 1909–1912 na objednávku ředitele pařížského Ruského baletu Sergeje Ďagileva. Ravel však nebyl s libretem podle stejnojmenného románu z pera řeckého spisovatele z 2. století našeho letopočtu Longa o lásce pastýře a pastýřky, která díky pomoci bohů překoná všechny nástrahy a dojde svého naplnění, příliš nadšen a výrazně do něj dodatečně zasahoval. Rovněž hudba vznikala těžce a Ravel ji mnohokrát přepracoval. Premiéra proto musela být posunuta z původně plánovaného jara roku 1910 nakonec až na 8. červen 1912.

Sám Ravel své dílo později charakterizoval těmito slovy: „Mým úmyslem bylo vytvořit širokou hudební fresku, zaměřenou méně na archaismus, jako spíš na Řecko mých snů, které se blíží představě Řecka u francouzských malířů z konce 18. století. Dílo je vystavěno symfonicky podle přísného tonálního plánu z malého počtu motivů, jejichž provedení zajišťuje také jeho homogennost.“ Ravel posléze sestavil z hudby svého baletu, který je jeho vůbec nejrozsáhlejší kompozicí, dvě třídílné koncertní suity. Druhá z nich vychází z finále baletu. Po vylíčení úsvitu následuje pantomima Dafnise a Chloé, kteří děkují bohům za všechnu pomoc. Suitu uzavírají extatické bakchanálie.