Fotografie ilustrujicí stránku  Kirill Gerstein Česká filharmonie

Česká filharmonie • Kirill Gerstein


Česká filharmonie

Koncert z řady B
Délka programu 1 hod 45 min

Program

Bohuslav Martinů
Symfonie č. 2 H 295

Johannes Brahms
Koncert pro klavír a orchestr č. 1 d moll op. 15

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Účinkující

Kirill Gerstein
klavír

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Kirill Gerstein

Rudolfinum — Dvořákova síň

20. 6. 2018  středa 10.00
Generální zkouška
Nelze objednat online
20. 6. 2018  středa 19.30
Nelze objednat online
21. 6. 2018  čtvrtek 19.30
Nelze objednat online
22. 6. 2018  pátek 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Brahmsův První klavírní koncert vznikal daleko déle a složitěji. Brahms dlouho hledal formu díla: původně začal koncert psát jako sonátu pro dva klavíry, později se přiklonil k formě symfonie a teprve po roce a půl se pevně rozhodl pro klavírní koncert. Velkým pomocníkem mu byl slavný houslista a přítel Joseph Joachim, s nímž si na téma Prvního klavírního koncertu Brahms vyměnil více než dvacet dopisů! Dramatickou náladu díla ovlivnila smrt dalšího Brahmsova přítele, Roberta Schumanna. Koncert je dnes považován za jedno z největších a nejnáročnějších děl svého druhu a skoro se nechce věřit, že Hans von Bülow ho dokázal dirigovat jako sólista přímo od klavíru.

Účinkující

Kirill Gerstein  klavír
Kirill Gerstein

Všestranný klavírista Kirill Gerstein rychle vystoupal mezi hvězdy klasického nebe. Jazzová průprava a praxe, jíž se věnoval od útlého věku, tvoří důležitou součást jeho interpretačního stylu. 

Kirill Gerstein je šestým laureátem prestižní ceny Gilmore Artist Award. Od roku 2010, kdy cenu obdržel, ji sdílí s ostatními prostřednictvím objednávek mezižánrových skladeb u umělců, jako jsou Timo Andres, Chick Corea, Alexander Goehr, Oliver Knussen či Brad Mehldau. Kirill Gerstein získal rovněž první cenu na klavírní soutěži Artura Rubinštejna v Tel Avivu v roce 2001, Gilmore Young Artist Award v roce 2002 a Avery Fisher Grant roku 2010. 

Vedle České filharmonie a Semjona Byčkova vystupuje Gerstein v sezoně 2018/2019 s London Symphony Orchestra a sirem Markem Elderem a v Číně se symfonickými orchestry ze Šanghaje a Kantonu. Koncertuje s Rotterdamskou filharmonií, Orchestre Philharmonique de Radio France, orchestrem NDR Elbphilharmonie, drážďanskou Staatskapelle, Dánským národním symfonickým orchestrem, Helsinskou filharmonií, Cleveland Orchestra, Cincinnati Symphony a s Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo. V březnu 2019 bude premiérovat nový klavírní koncert Thomase Adèse s Bostonským symfonickým orchestrem za řízení autora, a to v Bostonu a newyorské Carnegie Hall. V Londýně, Stuttgartu, Lisabonu, Singapuru, Melbourne a Kodani vystoupí v recitálech, v Lucernu ho čeká komorní program s Hagen Quartet, Veronikou Eberle a Clemensem Hagenem a s hercem Brunem Ganzem připravuje recitály pro Německo a Rakousko. 

U vydavatelství LAWO Classic vyšel na podzim 2018 Skrjabinův Prométheus: Báseň ohně v podání Kirilla Gersteina, Osloské filharmonie a Vasilije Petrenka. Dalšími nahrávkami, s nimiž se Gerstein pochlubí v této sezoně, jsou Busoniho Klavírní koncert vydaný na jaře 2019 labelem myrios classic a v létě pak u vydavatelství DECCA vyjdou v rámci Čajkovského projektu s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem Čajkovského Klavírní koncerty č. 1–3

Kirill Gerstein se narodil v roce 1979 ve Voroněži v jihozápadním Rusku. Studoval hru na klavír ve speciální škole pro nadané děti a během studia klasické hudby se ještě sám pokoušel o jazz – studijním materiálem mu byla rozsáhlá rodičovská sbírka nahrávek. Poté, co slyšel na jednom sovětském festivalu vibrafonistu Garyho Burtona, se Gerstein vypravil ve 14 letech do USA a začal studovat na Berklee College of Music v Bostonu jako vůbec nejmladší student v historii školy. Během studia absolvoval jeden letní univerzitní program v Tanglewoodu a školu dokončil po třech letech. Poté studoval na Manhattan School of Music v New Yorku u Solomona Mikowského a ve dvaceti letech získal bakalářský i magisterský titul. Ve studiích pokračoval v Madridu u Dmitrije Baškirova a v Budapešti u Ference Radose. Od roku 2003 je Kirill Gerstein americkým občanem. 

Jako velmi zaujatý pedagog vyučoval Gerstein v letech 2007–2017 na Musikhochschule ve Stuttgartu. Od podzimu 2018 je pedagogem v nově založeném studijním programu sira Andráse Schiffa pro mladé výkonné umělce, v rámci akademie v německém Kronbergu.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Bohuslav Martinů
Symfonie č. 2 H 295

V letech 1942–1946 během svého pobytu v USA zkomponoval Bohuslav Martinů celkem pět ze svých šesti symfonií (poslední vznikla v roce 1953). Symfonií jakožto kompoziční formou se tedy začal zabývat až v relativně zralém věku. Byl si dobře vědom úskalí, která tato forma pro skladatele jeho doby představovala, pokud měla obsahově a zvukově přinést něco nového. Martinů byl navíc velmi náročný, pokud šlo o celkovou hudebnost díla a byly mu cizí prostředky, které sloužily ke zvýšení „efektnosti“ bez dostatečného hudebního obsahu. Ve svém průvodním slově k programu koncertu Bostonského symfonického orchestru, jenž v listopadu 1942 premiéroval jeho Symfonii č. 1, uvedl doslova: „Velké přehánění výrazu může určitě překročit hranice hudby a zvuku, a zvukem míním dynamiku. Skladatel dojde nevyhnutelně k mezi, hranici, za níž existující nástroje nejsou schopny unést tíhu výrazu přehnaného v dynamice; nemohou vytrvat v tomto výrazu a zároveň dodržovat určité estetické zákony, které právem oceňujeme.“

Martinů se k práci na své první symfonii dlouho odhodlával a necítil se na tento úkol připravený. Jakmile ale s prací začal, postupoval rychle a o hudební nápady neměl nouzi. Spolu s první symfonií začal Martinů do určité míry pracovat i na druhé, byť poněkud nepřímo: šlo o množství nápadů, které se charakterem nehodily do struktury Symfonie č. 1. Když Martinů obdržel objednávku na Symfonii č. 2 H 295 od clevelandských občanů československého původu, měl tak většinu materiálu již pohromadě. Vznikla potom za pouhých sedm týdnů: skladatel na ní pracoval během letního pobytu v Darienu ve státě Connecticut od 29. května do 24. července 1943.

Symfonie č. 2 má stejně jako její předchůdkyně klasický čtyřvětý půdorys, ale vyznačuje se komornějším zvukem, kdy autor dává v rámci velkého orchestru vyniknout malým ansámblům; odkazuje tak na Martinů oblíbenou barokní techniku concerta grossa. Jako by se skladatel rozhodl přizpůsobit menším rozměrům díla (jde o nejkratší symfonii z celé šestice) i přehlednost faktury. Melodičnost a celkově šťastná atmosféra mají místy pastorální charakter. Premiéra nové symfonie se shodou okolností konala ve stejný den jako premiéra jiné Martinů skladby, a sice Památníku Lidicím: obě díla se americké veřejnosti představila 28. října 1943, Památník Lidicím s Newyorskou filharmonií za řízení Artura Rodzińského a Symfonie č. 2 s Clevelandským orchestrem pod taktovkou Ericha Leinsdorfa.

Johannes Brahms
Koncert pro klavír a orchestr č. 1 d moll op. 15

Dvojice klavírních koncertů Johannesa Brahmse (1833–1897) vznikla s odstupem více než dvaceti let, první na samém vzestupu kompoziční dráhy, druhý ve vrcholném období. Roku 1854 naskicoval Brahms sonátu pro dva klavíry, nástrojové obsazení se ale symfonicky myšlenému hudebnímu materiálu vzpíralo, avšak selhal i pokus o symfonii. Teprve o dva roky později uzrála idea Klavírního koncertu d moll op. 15, jehož premiéra se uskutečnila 23. ledna 1859 v Hannoveru, „s velkým úspěchem, skladatel byl bouřlivě vyvoláván“. 27. ledna 1859 následovalo provedení v lipském Gewandhausu, v obou případech s autorem u klavíru a za řízení Brahmsova přítele Josepha Joachima, který odložil housle a chopil se taktovky. Lipské publikum i kritiku Brahms novinkou nejen zaskočil, nýbrž i pobouřil.

Koncert se konal v den výročí Mozartova narození, „na což se v programu patrně omylem zapomnělo a nezdůrazňovali bychom to, kdyby nepříznivý osud nezpůsobil, že právě v den, kdy byl světu seslán největší apoštol hudební krásy, vybujela ukázka ošklivosti a pokřivenosti, kterou bychom i za jiných okolností než je tato, museli nazvat odpudivou. Hovoříme o klavírním koncertu zkomponovaném a předneseném panem Johannesem Brahmsem. Vše bez výjimky je zde embryonální, motivy jsou nerozvinuté, harmonie zmrzačená a rytmika se potácí na slabých nohou. A jak se skladatel snaží své slabosti skrýt! Kromě naprosté neforemnosti, naduté nudy a školácké techniky je nejsmutnější absence jakékoli mízy a citu“ (Deutsche Allgemenie Zeitung, 30. 1. 1859). Ani na Brahmsově klavírním výkonu nenašel recenzent nic k pochválení.

Dva měsíce nato, 24. března 1859 hrál Brahms svůj op. 15 v rodném Hamburku a tentokrát se opět dostavil úspěch, po němž Brahms konstatoval, že „lipská zapšklost dílu neuškodila“. Dalšímu šíření koncertu pomohla Clara Schumannová, která ho poprvé hrála za Brahmsova řízení v Hamburku 3. prosince 1861. První větu otevírá dlouhá expozice orchestru, klavír pak kromě témat expozice přináší ještě vlastní téma, s nímž se pracuje v provedení. Klid druhé věty odpovídá nadpisu „Benedictus, qui venit in nomine Domini“ (Pochválen, kdo přicházíš ve jménu Božím), který Brahms vepsal do partitury; v dopise Claře Schumannové ze 30. prosince 1856 psal, že „Adagio bude tvůj něžný portrét“. Závěrečné Rondo vede energická myšlenka, kompenzovaná lyričtějšími úseky a dvěma klavírními kadencemi.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít
Zavřít
Tak copak vás zajímá?