Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Kirill Gerstein

Česká filharmonie

Kirill Gerstein

Česká filharmonie
Délka programu 1 hod 45 min
Program

Bohuslav Martinů
Symfonie č. 2 H 295

Johannes Brahms
Koncert pro klavír a orchestr č. 1 d moll op. 15

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Účinkující

Kirill Gerstein
klavír

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Kirill Gerstein
Rudolfinum — Dvořákova síň
20. 6. 2018  středa — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
20. 6. 2018  středa — 19.30
Nelze objednat online
21. 6. 2018  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
22. 6. 2018  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Brahmsův První klavírní koncert vznikal daleko déle a složitěji. Brahms dlouho hledal formu díla: původně začal koncert psát jako sonátu pro dva klavíry, později se přiklonil k formě symfonie a teprve po roce a půl se pevně rozhodl pro klavírní koncert. Velkým pomocníkem mu byl slavný houslista a přítel Joseph Joachim, s nímž si na téma Prvního klavírního koncertu Brahms vyměnil více než dvacet dopisů! Dramatickou náladu díla ovlivnila smrt dalšího Brahmsova přítele, Roberta Schumanna. Koncert je dnes považován za jedno z největších a nejnáročnějších děl svého druhu a skoro se nechce věřit, že Hans von Bülow ho dokázal dirigovat jako sólista přímo od klavíru.

Účinkující

Kirill Gerstein  klavír
Kirill Gerstein

Všestranný klavírista Kirill Gerstein rychle vystoupal mezi hvězdy klasického nebe. Jazzová průprava a praxe, jíž se věnoval od útlého věku, tvoří důležitou součást jeho interpretačního stylu. 

Kirill Gerstein je šestým laureátem prestižní ceny Gilmore Artist Award. Od roku 2010, kdy cenu obdržel, ji sdílí s ostatními prostřednictvím objednávek mezižánrových skladeb u umělců, jako jsou Timo Andres, Chick Corea, Alexander Goehr, Oliver Knussen či Brad Mehldau. Kirill Gerstein získal rovněž první cenu na klavírní soutěži Artura Rubinštejna v Tel Avivu v roce 2001, Gilmore Young Artist Award v roce 2002 a Avery Fisher Grant roku 2010. 

Vedle České filharmonie a Semjona Byčkova vystupuje Gerstein v sezoně 2018/2019 s London Symphony Orchestra a sirem Markem Elderem a v Číně se symfonickými orchestry ze Šanghaje a Kantonu. Koncertuje s Rotterdamskou filharmonií, Orchestre Philharmonique de Radio France, orchestrem NDR Elbphilharmonie, drážďanskou Staatskapelle, Dánským národním symfonickým orchestrem, Helsinskou filharmonií, Cleveland Orchestra, Cincinnati Symphony a s Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo. V březnu 2019 bude premiérovat nový klavírní koncert Thomase Adèse s Bostonským symfonickým orchestrem za řízení autora, a to v Bostonu a newyorské Carnegie Hall. V Londýně, Stuttgartu, Lisabonu, Singapuru, Melbourne a Kodani vystoupí v recitálech, v Lucernu ho čeká komorní program s Hagen Quartet, Veronikou Eberle a Clemensem Hagenem a s hercem Brunem Ganzem připravuje recitály pro Německo a Rakousko. 

U vydavatelství LAWO Classic vyšel na podzim 2018 Skrjabinův Prométheus: Báseň ohně v podání Kirilla Gersteina, Osloské filharmonie a Vasilije Petrenka. Dalšími nahrávkami, s nimiž se Gerstein pochlubí v této sezoně, jsou Busoniho Klavírní koncert vydaný na jaře 2019 labelem myrios classic a v létě pak u vydavatelství DECCA vyjdou v rámci Čajkovského projektu s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem Čajkovského Klavírní koncerty č. 1–3

Kirill Gerstein se narodil v roce 1979 ve Voroněži v jihozápadním Rusku. Studoval hru na klavír ve speciální škole pro nadané děti a během studia klasické hudby se ještě sám pokoušel o jazz – studijním materiálem mu byla rozsáhlá rodičovská sbírka nahrávek. Poté, co slyšel na jednom sovětském festivalu vibrafonistu Garyho Burtona, se Gerstein vypravil ve 14 letech do USA a začal studovat na Berklee College of Music v Bostonu jako vůbec nejmladší student v historii školy. Během studia absolvoval jeden letní univerzitní program v Tanglewoodu a školu dokončil po třech letech. Poté studoval na Manhattan School of Music v New Yorku u Solomona Mikowského a ve dvaceti letech získal bakalářský i magisterský titul. Ve studiích pokračoval v Madridu u Dmitrije Baškirova a v Budapešti u Ference Radose. Od roku 2003 je Kirill Gerstein americkým občanem. 

Jako velmi zaujatý pedagog vyučoval Gerstein v letech 2007–2017 na Musikhochschule ve Stuttgartu. Od podzimu 2018 je pedagogem v nově založeném studijním programu sira Andráse Schiffa pro mladé výkonné umělce, v rámci akademie v německém Kronbergu.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie, se narodil v Leningradu (Petrohradu) v roce 1952, roku 1975 emigroval do USA a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Stejně jako Česká filharmonie i on je pevně spjat jak s východoevropskou, tak západní kulturou.

Když v roce 2013 absolvoval s Českou filharmonií první koncerty, zrodila se myšlenka na společný „Projekt Čajkovskij“. Jeho první výsledek vydala společnost Decca v říjnu 2016 a v srpnu roku 2017 následovalo provedení symfonie Manfred. Projekt vyvrcholí v roce 2019, kdy Českou filharmonii čekají rezidenční vystoupení v Praze, ve Vídni a v Paříži a společnost Decca uvede na trh její nahrávky všech Čajkovského symfonií, tří klavírních koncertů, Romea a Julie, Serenády pro smyčce a symfonické básně Francesca da Rimini.

V roce 1989, čtrnáct let poté, co opustil bývalý Sovětský svaz, se Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Jeho mezinárodní kariéra začala o několik let dříve a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov diriguje přední orchestry a působí na významných operních scénách v USA a v Evropě. Kromě pozice šéfdirigenta České filharmonie zastává čestnou dirigentskou funkci (držitel titulu Günter Wand Conducting Chair) u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a působí na katedře dirigování Královské hudební akademie v Londýně na čestné pedagogické pozici nesoucí jméno Otty Klemperera. V roce 2015 byl Semjonu Byčkovovi v mezinárodní soutěži International Opera Awards udělen titul „Dirigent roku“. Při koncertních vystoupeních v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou pedagogikou, a jeho výkony se proto vždy těší velké pozornosti. S repertoárem, který obsáhne čtyři století, stráví v nadcházející sezoně dva týdny s Newyorskou filharmonií, s níž představí americkou premiéru Symfonie č. 2 Thomase Larchera, a s Clevelandským orchestrem uvede skladby Detleva Glanerta, Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany. V Evropě bude dirigovat lipský Gewandhausorchester, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, orchestr Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Královský orchestr Concertgebouw.

V roce 1986 Semjon Byčkov podepsal smlouvu se společností Philips, kterou začala významná spolupráce vedoucí k rozsáhlé diskografii s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Později následovala série přelomových nahrávek, které jsou součástí dědictví jeho 13letého působení u Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010). Tento repertoár zahrnuje kompletní cyklus Brahmsových Symfonií a skladby Richarda Strausse, Gustava Mahlera, Dimitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova, Giuseppe Verdiho, Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Jeho nahrávka Wagnerova Lohengrina byla vyhlášena nahrávkou roku 2010 časopisem BBC Music Magazine a jeho aktuální nahrávka Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla vybrána v BBC Music Magazine jako nahrávka měsíce.

Skladby

Bohuslav Martinů — Symfonie č. 2 H 295

V letech 1942–1946 během svého pobytu v USA zkomponoval Bohuslav Martinů celkem pět ze svých šesti symfonií (poslední vznikla v roce 1953). Symfonií jakožto kompoziční formou se tedy začal zabývat až v relativně zralém věku. Byl si dobře vědom úskalí, která tato forma pro skladatele jeho doby představovala, pokud měla obsahově a zvukově přinést něco nového. Martinů byl navíc velmi náročný, pokud šlo o celkovou hudebnost díla a byly mu cizí prostředky, které sloužily ke zvýšení „efektnosti“ bez dostatečného hudebního obsahu. Ve svém průvodním slově k programu koncertu Bostonského symfonického orchestru, jenž v listopadu 1942 premiéroval jeho Symfonii č. 1, uvedl doslova: „Velké přehánění výrazu může určitě překročit hranice hudby a zvuku, a zvukem míním dynamiku. Skladatel dojde nevyhnutelně k mezi, hranici, za níž existující nástroje nejsou schopny unést tíhu výrazu přehnaného v dynamice; nemohou vytrvat v tomto výrazu a zároveň dodržovat určité estetické zákony, které právem oceňujeme.“

Martinů se k práci na své první symfonii dlouho odhodlával a necítil se na tento úkol připravený. Jakmile ale s prací začal, postupoval rychle a o hudební nápady neměl nouzi. Spolu s první symfonií začal Martinů do určité míry pracovat i na druhé, byť poněkud nepřímo: šlo o množství nápadů, které se charakterem nehodily do struktury Symfonie č. 1. Když Martinů obdržel objednávku na Symfonii č. 2 H 295 od clevelandských občanů československého původu, měl tak většinu materiálu již pohromadě. Vznikla potom za pouhých sedm týdnů: skladatel na ní pracoval během letního pobytu v Darienu ve státě Connecticut od 29. května do 24. července 1943.

Symfonie č. 2 má stejně jako její předchůdkyně klasický čtyřvětý půdorys, ale vyznačuje se komornějším zvukem, kdy autor dává v rámci velkého orchestru vyniknout malým ansámblům; odkazuje tak na Martinů oblíbenou barokní techniku concerta grossa. Jako by se skladatel rozhodl přizpůsobit menším rozměrům díla (jde o nejkratší symfonii z celé šestice) i přehlednost faktury. Melodičnost a celkově šťastná atmosféra mají místy pastorální charakter. Premiéra nové symfonie se shodou okolností konala ve stejný den jako premiéra jiné Martinů skladby, a sice Památníku Lidicím: obě díla se americké veřejnosti představila 28. října 1943, Památník Lidicím s Newyorskou filharmonií za řízení Artura Rodzińského a Symfonie č. 2 s Clevelandským orchestrem pod taktovkou Ericha Leinsdorfa.

Johannes Brahms — Koncert pro klavír a orchestr č. 1 d moll op. 15

Dvojice klavírních koncertů Johannesa Brahmse (1833–1897) vznikla s odstupem více než dvaceti let, první na samém vzestupu kompoziční dráhy, druhý ve vrcholném období. Roku 1854 naskicoval Brahms sonátu pro dva klavíry, nástrojové obsazení se ale symfonicky myšlenému hudebnímu materiálu vzpíralo, avšak selhal i pokus o symfonii. Teprve o dva roky později uzrála idea Klavírního koncertu d moll op. 15, jehož premiéra se uskutečnila 23. ledna 1859 v Hannoveru, „s velkým úspěchem, skladatel byl bouřlivě vyvoláván“. 27. ledna 1859 následovalo provedení v lipském Gewandhausu, v obou případech s autorem u klavíru a za řízení Brahmsova přítele Josepha Joachima, který odložil housle a chopil se taktovky. Lipské publikum i kritiku Brahms novinkou nejen zaskočil, nýbrž i pobouřil.

Koncert se konal v den výročí Mozartova narození, „na což se v programu patrně omylem zapomnělo a nezdůrazňovali bychom to, kdyby nepříznivý osud nezpůsobil, že právě v den, kdy byl světu seslán největší apoštol hudební krásy, vybujela ukázka ošklivosti a pokřivenosti, kterou bychom i za jiných okolností než je tato, museli nazvat odpudivou. Hovoříme o klavírním koncertu zkomponovaném a předneseném panem Johannesem Brahmsem. Vše bez výjimky je zde embryonální, motivy jsou nerozvinuté, harmonie zmrzačená a rytmika se potácí na slabých nohou. A jak se skladatel snaží své slabosti skrýt! Kromě naprosté neforemnosti, naduté nudy a školácké techniky je nejsmutnější absence jakékoli mízy a citu“ (Deutsche Allgemenie Zeitung, 30. 1. 1859). Ani na Brahmsově klavírním výkonu nenašel recenzent nic k pochválení.

Dva měsíce nato, 24. března 1859 hrál Brahms svůj op. 15 v rodném Hamburku a tentokrát se opět dostavil úspěch, po němž Brahms konstatoval, že „lipská zapšklost dílu neuškodila“. Dalšímu šíření koncertu pomohla Clara Schumannová, která ho poprvé hrála za Brahmsova řízení v Hamburku 3. prosince 1861. První větu otevírá dlouhá expozice orchestru, klavír pak kromě témat expozice přináší ještě vlastní téma, s nímž se pracuje v provedení. Klid druhé věty odpovídá nadpisu „Benedictus, qui venit in nomine Domini“ (Pochválen, kdo přicházíš ve jménu Božím), který Brahms vepsal do partitury; v dopise Claře Schumannové ze 30. prosince 1856 psal, že „Adagio bude tvůj něžný portrét“. Závěrečné Rondo vede energická myšlenka, kompenzovaná lyričtějšími úseky a dvěma klavírními kadencemi.