Fotografie ilustrujicí stránku  Jiří Vodička

Jiří Vodička

Česká filharmonie

Dirigent Tomáš Brauner a houslista Jiří Vodička vás v březnovém programu nového cyklu C provedou jiskřivým spojením klasiky s modernou. Dovolujeme si vás upozornit, že z rodinných důvodů se na koncertech neobjeví dirigent David Robertson. V čele orchestru ho nakonec vystřídá Tomáš Brauner.

Koncert z řady C
Program

Igor Stravinskij
Concerto Es dur „Dumbarton Oaks“

Sergej Prokofjev
Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll op. 63

Joseph Haydn
Symfonie č. 22 Es dur „Filozof“, Hob I/22

Bohuslav Martinů
Sinfonietta La Jolla pro klavír a komorní orchestr, H 328

- - -
Preludium: Eva Hazdrová-Kopecká
14.3.2019 / Sukova síň / 18.30
15.3.2019 / Sukova síň / 18.30 
16.3.2019 / Sukova síň / 14.00  

 

 

 

 

Účinkující

Jiří Vodička
housle

David Robertson
dirigent

Tomáš Brauner
dirigent

Česká filharmonie


Fotografie ilustrujicí událost Jiří Vodička
Rudolfinum — Dvořákova síň
14. 3. 2019  čtvrtek — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
14. 3. 2019  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
15. 3. 2019  pátek — 19.30
Nelze objednat online
16. 3. 2019  sobota — 15.00
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Účinkující

Jiří Vodička  housle
Jiří Vodička

Jiří Vodička je koncertním mistrem České filharmonie, sólistou i komorním hráčem a patří k nejvýznamnějším a nejvyhledávanějším českým houslistům. Už v dětství na sebe upozornil vítězstvími v mnoha soutěžích – zejména v Mezinárodní houslové soutěži Jaroslava Kociana, Prague Junior Note a Čírenie talentov (Slovensko). V roce 2002 získal první cenu na mezinárodní houslové soutěži Beethovenův Hradec a v tomtéž roce i cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. V roce 2004 si titul absolutního vítěze odnesl také z prestižní mezinárodní houslové soutěže Louise Spohra konané v německém Výmaru. V roce 2008 si přivezl první a druhou cenu ze světově proslulé soutěže Young concert Artist, která probíhala v Lipsku a v New Yorku. Ve svých 14 letech byl Jiří Vodička mimořádně přijat na vysokou školu – Institut pro umělecká studia v Ostravě – a to do třídy renomovaného pedagoga Zdeňka Goly. V roce 2007 zde uzavřel studium magisterským titulem.

Jiří Vodička pravidelně vystupuje jako sólista s mnoha význačnými českými i zahraničními orchestry, a to mimo jiné s Českou filharmonií, PKF – Prague Philharmonia, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Qatar Philharmonic Orchestra a Neue Westfalen Philharmonie. Je dlouholetým sólistou předního čínského orchestru Wuhan Philharmonic Orchestra. Spolupracoval či spolupracuje také s významnými dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Jakubem Hrůšou, Tomášem Netopilem, Semjonem Byčkovem ad.

V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album Violino Solo“, které obsahuje jedny z nejnáročnějších skladeb pro sólové housle a které bylo pozitivně přijato kritiky u nás i v zahraničí. Mnohé z jeho koncertů byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD.

Jako komorní hráč vystupuje s vynikajícími českými klavíristy Martinem Kasíkem, Ivo Kahánkem, Ivanem Klánským a Miroslavem Sekerou. V roce 2011 byl pozván slavným houslistou Gidonem Kremerem a společně s dalšími světovými umělci vystoupil na jeho festivalu Kammermusikfest v rakouském Lockenhausu. Bývá pravidelně zván na významné festivaly – například Pražské jaro, Janáčkův Máj, Hohenloher Kultursommer, Choriner Musiksommer a jiné. Od roku 2012 je členem Smetanova tria, s nímž natočil dvě CD pro Supraphon, která získala prestižní ocenění BBC a Diapason dʼOr.

V roce 2015 se stal koncertním mistrem České filharmonie. Je pedagogem na Pražské konzervatoři a Ostravské univerzitě. Hraje na italský nástroj Joseph Gagliano 1774.

 

Tomáš Brauner  dirigent
Tomáš Brauner

TOMÁŠ BRAUNER
dirigent

Tomáš Brauner patří k nejvyhledávanějším dirigentům své generace. Od roku 2018 zastává post šéfdirigenta filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně a hlavního hostujícího dirigenta v Plzeňské filharmonii, se kterou získal v roce 2017 ocenění Classic Prague Awards 2017 v kategorii Nahrávka roku za nahrávku Kompletní dílo pro violoncello a orchestr Bohuslava Martinů, která vyšla u vydavatelství Dabringhaus und Grimm. V roce 2017 získal ocenění Umělecká cena města Plzně za mimořádný umělecký počin pro umělce nad 30 let. V letech 2013 - 2018 zastával funkci šéfdirigenta Plzěňské filharmonie. V letech 2014- 2018 působil též jako hlavní hostujícího dirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze.

Tomáš Brauner pravidelně spolupracuje s předními symfonickými orchestry a operními domy. Se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Deutsche Radio Philharmonie, Münchner Symphoniker, Nürnberger Symphoniker, Krakowská filharmonie, National Radio Orchestra Romania, Slovenská filharmónia, PKF-Prague Philharmonia, Philharmonie Südwestfalen, Státní orchestr moskevského rozhlasu, Orchestra of Colours Athen, Janáčkova filharmonie Ostrava, Pražský komorní orchestr, Moravská filharmonie Olomouc či Severočeská filharmonie Teplice, Český národní symfonický orchetr aj.

Je zván též významnými mezinárodními festivaly. Na Festival Richarda Strausse v Garmisch Parten-Kirchen byl pozván spolu se Symfonickým orchestrem českého rozhlasu na zahajovácí koncert ke 150. výročí Richarda Strausse. Provedl zde mimo jiné Alpskou Symfonii Richarda Strausse. Dále hostoval na festivalech v Bad Kissingenu, Pražské jaro, MHF Smetanova Litomyšl, MHF Český Krumlov aj.

Uměleckou dráhu operního dirigenta zahájil v roce 2007 v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde nastudoval či dirigoval velký počet operních titulů. Jmenujme např. Ponchielliho La Giocondu, Mozartova Dona Giovanniho, Čajkovského Panny orleánské, Dvořákova Jakobína, Pucciniho Turandot, Adrianu Lecouvreur od Francesca Cilei, Gonodova Fausta, Tajemství Bedřicha Smetany a další.

V roce 2008 debutoval v Národním divadle v Praze představením Verdiho Otella. Následovaly Massenetův Don Quijot, Rossiniho Lazebník sevillský, Pucciniho Bohéma a Tosca, Verdiho Nabucco, La Traviata, Mozartova Kouzelná flétna, Bizetovu Carmen nebo koncertní provedení Mignon Ambroise Thomase. V Národním divadle moravskoslezském v Ostravě nastudoval a diriguje Verdiho operu Nabucco, Ernani, Gounodovu operu Romeo a Julie, Marii Stuartovnu G. Donizettiho a Hamleta Ambroise Thomase, Janáčkovu Káťu Kabanovou aj. V Palacio de Bellas Artes v Mexico City dirigoval operu Leoše Janáčka Její pastorkyňa.Z baletních produkcích pak nastudoval Čajkovského Labutí jezero (NDM), Šípkovou růženku, Zvoníka od Matky Boží Jeana-Michela Jarrého (DJKT) nebo Giselle A.CH. Adama (SOP).

Narodil se roku 1978 v Praze a vystudoval hru na hoboj a dirigování na tamější konzervatoři. V roce 2005 absolvoval Hudební fakultu Akademie múzických umění (obor dirigování) a následně také studijní stáž na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst. O pět let později se stal laureátem Mezinárodní dirigentské soutěže Dimitrise Mitropoulose pořádané v řeckých Aténách.

Skladby

Igor Stravinskij — Concerto Es dur „Dumbarton Oaks“

IGOR STRAVINSKIJ
1882–1971

Pro poslední léta pařížského období ruského skladatele Igora Stravinského jsou charakteristické čilé kontakty se Spojenými státy americkými. V roce 1935 zde absolvoval koncertní turné, kdy navštívil mnoho významných středisek na východním i západním pobřeží a také ve vnitrozemí (New York, Boston, Washington, San Francisco, Los Angeles, Minneapolis, Chicago atd.). Na řadu z těchto míst se pak vrátil i o rok později. V té době si u něj význačný mecenáš a sběratel umění Robert Woods Bliss objednal skladbu k oslavě 30. výročí své svatby, které jej čekalo v roce 1938. Stravinskij zvolil formu concerta. Jeho Concerto Es durje známo spíše pod titulem Dumbarton Oaks, což je název Blissova luxusního sídla nacházejícího se nedaleko Washingtonu. Na skladbě Stravinskij začal pracovat na jaře 1937 na rodinné dovolené v podhůří francouzských Alp a dokončil ji v Paříži v březnu následujícího roku.

Samotný začátek skladby působí, jako by byl od barokního autora, postupně se však přidávají nerozvedené disonance a brzy je zřejmé, že máme co do činění se neoklasicistním (přesněji neobarokním) dílem 20. století. A skutečně – hlavním inspiračním zdrojem byly Stravinskému Braniborské koncerty Johanna Sebastiana Bacha. Igor Stravinskij nás ani na chvíli nenechá na pochybách, že je skvělým znalcem kompozičních postupů staré hudby, a to zejména v oblasti kontrapunktického vedení hlasů a melodiky. Po harmonické, formální a výrazové stránce však nabízí naprosto originální travestii hudby minulých epoch, jež je pro Stravinského typická a pro celé generace posluchačů tak fascinující.

Blissovu zakázku Stravinskému zprostředkovala významná francouzská skladatelka a hudební pedagožka Nadia Boulanger, která také dílo dirigovala na soukromé premiéře v Dumbarton Oaks v květnu 1938, bohužel však bez přítomnosti autora, který se v té době léčil s tuberkulózou. Není bez zajímavosti, že Dumbarton Oaks je poslední skladbou, kterou Igor Stravinskij dokončil ve Francii. Po vypuknutí druhé světové války už svůj osud spojil s USA natrvalo.

Sergej PROKOFJEV — Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll op. 63

SERGEJ PROKOFJEV
1881–1953

Hudební díla ruského skladatele Sergeje Sergejeviče Prokofjeva nelze zařadit pod jednotný kompoziční směr, který by je charakterizoval. Například jeho První symfonie D dur s přívlastkem „klasická“ je psána v tradičním ranně klasicistním slohu, má jasnou formální strukturu a vykazuje harmonickou umírněnost. Hned však jeho druhá symfonická skladba působí jako by byla od jiného autora, který navíc žil ve zcela odlišné době. Je modernistická, harmonicky odvážná až ostře disharmonická. Různé stylové linie se u Prokofjeva prolínají nezřídka i v rámci jediného díla.

Po říjnové revoluci Prokofjev opustil Rusko a působil ve Spojených státech amerických i v západní Evropě, kde se připojil k levicově orientovaným představitelům meziválečné avantgardy. V této době napsal například futuristický balet Ocelový skok, opery Hráč, Láska ke třem pomerančům, Ohnivý anděl či množství významných klavírních skladeb. Roku 1933 se vrátil do Sovětského svazu, kde byl zprvu přijímán velmi vlídně. Jeho díla byla hojně hrána a skladatel dostával řadu objednávek. Z vlastního popudu zde začal psát lehce stravitelné a přehledné skladby i kvalitní angažovaná díla. Roku 1948 však upadl v nemilost moci, když byl spolu s několika dalšími významnými sovětskými skladateli obviněn Stalinovým kulturním ideologem Ždanovem z formalismu. Je ironií osudu, že Sergej Prokofjev zemřel ve stejný den jako sovětský tyran Josif Stalin.

Prokofjevův Druhý koncert pro housle a orchestr g moll,op. 63, vznikl nedlouho po skladatelově návratu do Sovětského svazu. Tato skladba může sloužit jako příklad skutečnosti, kterak se Prokofjev ve staronové vlasti přiklonil ve svém hudebním vyjadřování k jednoduchosti. I přes srozumitelnou výpověď jde o neobyčejně nápadité dílo po stránce harmonické i v oblasti nakládání s tématy. Prokofjev psal koncert ve stejné době, kdy také pracoval na svém nejproslulejším baletu Romeo a Julie. Styčné plochy obou skladeb jsou patrné zejména ve vroucí melodii taneční druhé věty koncertu.

Joseph Haydn — Symfonie č. 22 Es dur Hob I/22 „Filozof“

JOSEPH HAYDN
1732–1809

Významnou etapou v životě rakouského skladatele Josepha Haydna bylo jeho téměř třicetileté působení na knížecím dvoře uherské rodiny Esterházy. Ta sídlila v Eisenstadtu nedaleko Vídně. Od tehdejší hlavy této jedné z nejbohatších a nejvlivnějších rodin v rakouské monarchii, hudbymilovného knížete Pavla Antonína Esterházyho, dostal Haydn v roce 1761 nabídku obsadit nově zřizovaný post zástupce vedoucího orchestru. V následujícím roce kníže zemřel a na jeho místo nastoupil bratr Mikuláš Josef, který přestěhoval svůj orchestr na venkovské sídlo Esterháza, kde začal budovat velkolepý palác s operním domem. Po smrti dosavadního dlouholetého kapelníka Gregora Wernera byl Haydn v roce 1766 jmenován na jeho místo. K povinnostem kapelníka patřilo řízení orchestru, závazek komponovat pro nejrůznější příležitosti a potřeby dvora, zodpovědnost za hudební archiv i instrumentář, dále provozování komorní hudby se svými patrony a organizace operních představení. Haydn také odpovídal za uměleckou úroveň dvorních hudebníků, kteří vystupovali ve zlato-modrých uniformách. Pod jeho vedením se podařilo tuto úroveň pozvednout a rozšířit počet hráčů v orchestru ze 14 na 22.

Za dobu působení na esterházyovském dvoře napsal Joseph Haydn značné množství (zejména instrumentálních) skladeb, v nichž zdárně rozvíjel svůj kompoziční styl. Mezi ně se řadí především symfonie určené vždy ke konkrétnímu účelu dvorního života. Během roku 1764 tak napsal celkem 11 symfonických skladeb. Jednou z nich je Symfonie č. 22 Es dur zvaná „Filosof“, jež pro svou závažnost zdaleka nepůsobí jako sériově vyráběné spotřební zboží. Skladatel v ní nahradil dosud běžné hoboje anglickými rohy. Ty se ozvou hned v expozici úvodního tématu, jež přednášejí střídavě s hornami. Své přízvisko „Filosof“symfonie získala zřejmě díky rozvážné první větě v poněkud nezvyklém umírněném tempu. Rychlé dramatické části v sonátové formě (kterou jsme v klasicistních cyklických skladbách zvyklí slýchat spíše na začátku) přisoudil Haydn tentokrát druhé místo.

Bohuslav Martinů — Sinfonietta La Jolla pro klavír a komorní orchestr H 328

BOHUSLAV MARTINŮ
1890–1959

Poté, co vojska nacistického Německa obsadila v roce 1940 Paříž, odešel Bohuslav Martinů, který v tomto městě žil od roku 1923,na jih Francie. Načas se usadil v Aix-en-Provence, odkud se svou ženou později odcestoval do Portugalska, kde se mu po tříměsíčním čekání podařilo nastoupit na jednu z posledních lodí plujících do Ameriky. V Novém světě pak začala nová etapa tvůrčího života tohoto českého skladatele.

Po skončení druhé světové války byl Bohuslav Martinů plný naděje, že se brzy vrátí do své vlasti, kde pro něj bylo připraveno profesorské místo na mistrovské kompoziční škole pražské konzervatoře. Další události však bohužel ukázaly, že tato očekávání byla marná. Svět se po válce začal měnit, zanedlouho byla vztyčena železná opona, a tak se Martinů do Československa (kde zaznamenával útoky na svou osobu z řad muzikologů a hudebních kritiků) už nikdy nepodíval. V Americe začal pociťovat frustraci a izolaci od svých evropských přátel. Trvalý návrat do Evropy však ještě odložil, jelikož v roce 1948 přijal lákavou nabídku učit kompozici na prestižní univerzitě v Princetonu ve státě New Jersey, kde se stal velmi oblíbeným pedagogem. V této době napsal Sinfoniettu La Jolla pro klavír a komorní orchestr, H 328(1950), která bývá považována za poslední dílo Martinů neoklasického tvůrčího období, jehož počátky nacházíme už ve 30. letech. Skladba vznikla na objednávku Hudební společnosti ve městě La Jolla, které se nachází na kalifornském pobřeží. Ač je La Jolla s klasickou třívětou strukturou rychle-pomalu-rychle označena jako kompozice pro klavír a orchestr, nejde ani zdaleka o dílo koncertantní – spíše než roli sólového nástroje zde klavír plní úlohu výrazného člena komorního tělesa dodávajícího orchestrálnímu celku pozoruhodnou zvukovou barvu. Zadavatel díla byl s výsledkem zakázky spokojen; úspěšná premiéra Sinfonietty se uskutečnila 13. srpna 1950 v La Jolle a brzy poté skladba vyšla na gramofonové desce.