Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Thomas Adès

Česká filharmonie

Thomas Adès

Česká filharmonie

Před dvěma lety zahájila Česká filharmonie novou tradici uvádění významných soudobých děl jejich autory. Po Peteru Eötvösovi se v Praze představí britský skladatel, dirigent a pianista Thomas Adès. Adès patří k nejvýraznějším osobnostem současné hudební scény. Jeho díla hrají nejlepší světové orchestry a operní domy.

Délka programu 2 hod
Program

Joseph Haydn
Symfonie č. 45 fis moll „Na odchodnou“ Hob I/45

Max Bruch
Skotská fantazie pro housle a orchestr Es dur op. 46 

Thomas Adès
Tanec mrtvých pro mezzosoprán, baryton a orchestr (2013)

Interpreti

Josef Špaček
housle

Christianne Stotijn
mezzosoprán

Simon Keenlyside
Bjørn Waag
baryton

Thomas Adès
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Thomas Adès
Rudolfinum — Dvořákova síň
21. 3. 2018  středa — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
21. 3. 2018  středa — 19.30
Nelze objednat online
22. 3. 2018  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
23. 3. 2018  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Když Adès řídil svoji operu Bouře ve Vídeňské státní opeře, stal se prvním autorem, kterému to bylo umožněno od dob Richarda Strausse. Skladbu Totentanz si u něj objednal Robin Boyle na památku polského skladatele Witolda Lutosławského a jeho ženy. Totentanz je psaný na text neznámého autora, který se dochoval na vlysu kostela Panny Marie v Lübecku z 15. století, zničeného britským letectvem za druhé světové války. Vlys popisuje příslušníky všech tříd lidské společnosti od papeže až po malé dítě. Mezi každou dvojicí lidských bytostí je obraz smrti, která tančí a zve je, aby se k ní připojily. Totentanz je psaný pro soprán, jemuž je svěřen svět lidí, baryton, který představuje smrt, a orchestr, neúprosně posouvající děj kupředu. Skladba se setkala s vřelým ohlasem publika i kritiky. Rudolfinum se může těšit na stejné pěvecké obsazení, které uvedlo premiéru na londýnském festivalu BBC Proms 2013 pod taktovkou autora. Haydnovu hravou symfonii „Na odchodnou“ navrhl do programu Thomas Adès a Bruchova Skotská fantazie je oblíbeným dílem koncertního mistra Josefa Špačka.

Interpreti

Christianne Stotijn  mezzosoprán

Christianne Stotijn

Nizozemská mezzosopranistka Christianne Stotijn se narodila v Delftu a studovala housle a zpěv na Amsterdamské konzervatoři. Studium sólové hry na housle zakončila diplomem a ve zpěvu se nadále zdokonalovala u Udo Reinemanna, Jard van Nes a Janet Baker. V průběhu let Christianne získala mnoho ocenění, například prestižní cenu ECHO pro vycházející hvězdy v sezoně 2005/2006, cenu nadace Borletti-Buitoni v roce 2005 a Nederlands Muziekprijs v roce 2008. V roce 2007 byla vybrána mezi „Umělce nové generace“ BBC.

Christianne se vášnivě věnuje interpretaci umělých písní. V doprovodu klavíristů Josepha Breinla a Julia Drakea, svých dlouhodobých recitálových partnerů, vystupovala v prestižních koncertních síních po celém světě. Komorní hudbu pravidelně provozuje ve spolupráci s hudebníky, jako jsou houslista Antoine Tamestit, její bratr kontrabasista Rick Stotijn a soubor Oxalys.

Dirigent Bernard Haitink hluboce ovlivnil Christianninu kariéru. Pod jeho taktovkou vystoupila po boku takových orchestrů, jako jsou Royal Concertgebouw a Bostonští, Chicagští a Londýnští symfonikové. Christianne rovněž spolupracovala s dalšími dirigenty světové třídy, například Claudiem Abbadem, Ivánem Fischerem, Esa-Pekka Salonenem, Yannickem Nézet-Séguinem, Andrisem Nelsonsem, Gustavem Dudamelem, Markem Elderem a Jaapem van Zwedenem v repertoáru zahrnujícím mj. následující díla: Berliozova Smrt Kleopatry a Letní noci, Elgarovy Obrazy moře, Brittenova Faidra, Musorgského Písně a tance smrti, Mahlerovy Rückertovy písně a Písně o mrtvých dětech, Petera Liebersona Nerudovy písně, Hanse Wernera Henzeho Pět neapolských písní, Wagnerovy Písně na slova Mathildy Wesendonkové a Albana Berga Sedm raných písní. Christianne Stotijn provedla světové premiéry rozličných soudobých skladeb. Například Michel van der Aa v roce 2009 věnoval svůj písňový cyklus Spaces of Blank Christianne a orchestru Royal Concertgebouw.

Christianne rovněž pravidelně vystupuje na operních scénách. Ztvárnila roli Pavlíny v Pikové dámě v Pařížské opeře, Isabelly v Italce v Alžíru na festivalu v dʼAix-en-Provence, Ottavie v Korunovaci Poppey v Nizozemské národní opeře, v Teatro Campoamor ve španělském Oviedu a v Teatro Arriaga v Bilbao. Zpívala Kornelii v opeře Julius Caesar v Egyptě v bruselském Théâtre de la Monnaie a v Nizozemské národní opeře. Mezi další význačná angažmá patří titulní role v díle Tamerlano v Královské opeře Covent Garden a role Brangäne v koncertním provedení Wagnerova Tristana a Isoldy. V roce 2014 vystoupila ve Stuttgartské opeře jako Marfa v Musorgského Chovanštině.

Christianne Stotijn nahrává pro společnost Onyx. Za CD písní Čajkovského získala v roce 2010 cenu BBC Music Magazine. Pro label MDG nahrála Christianne dílo zvlášť blízké svému srdci: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka Franka Martina, kterýžto počin jí vysloužil cenu ECHO „Liedeinspielung des Jahres 2008“.

Bjørn Waag  baryton

Bjørn Waag

Bjørn Waag studoval zpěv, dirigování a filozofii a pracoval jako kulturní redaktor v nejstarším norském deníku. Byl studentem magisterského programu u Dietricha Fischera-Dieskau a Ernsta Haefligera.

Zpíval více než 130 rolí během angažmá v Brémském divadle, Národním divadle v Mannheimu, Německém národním divadle ve Výmaru i v Basilejské opeře. Pohostinsky vystupoval v předních souborech včetně Bavorské státní opery, Stuttgartského státního divadla, takřka všech německých operních domů a Teatro La Fenice (Benátky) a Maggio Musicale (Florencie). Důležitou roli v jeho kariéře sehrála současná hudba: skladatelé jako Trojahn, Huber, Zimmermann a Heusinger zkomponovali role speciálně pro něj. Podstatné byly i spolupráce s operními režiséry, mezi něž patří např. Jürgen Gosch, Elisabeth Stöppler, Claus Guth, Jossi Wieler a Vera Nemirova. Bjørn Waag spolupracoval i s dirigenty jako jsou Dennis Russell Davies, Michael Boder, Eliahu Inbal a další.

V roce 2003 se Bjørn Waag stal vedoucím katedry zpěvu na Vysoké hudební škole v Basileji. V sezoně 2012/2013 ztvárnil titulní roli v Trojahnově opeře Orestés a role Albericha a Gunthera ve Wagnerově cyklu Prsten Nibelungův v nově postavené opeře v Linci.

V roce 2018 zazpíval v díle Arnolda Schönberga Ten, který přežil Varšavu ve Státním divadle v Dessau. Ztvárnil rovněž roli Beckmessera v prvním nastudování Wagnerových Mistrů pěvců norimberských v Poznaňské opeře. Umělec se zhostil i řady rolí ve skladbách Wagnera, Schönberga, Wolfa-Ferrariho a Laporteho, které byly nahrány na CD.

Thomas Adès  dirigent

Thomas Adès

Thomas Adès se narodil v Londýně v roce 1971. Mezi jeho skladbami najdeme dvě opery: Napudrujte jí tvář (Powder Her Face; Cheltenhamský festival/Almeida Theatre, Londýn, 1995) a Bouři (The Tempest; Královská opera Covent Garden, 2004). Mezi další orchestrální skladby patří Asyla (Symfonický orchestr města Birminghamu, 1997), Tevot (Berlínští filharmonikové a Carnegie Hall, 2007), Polaris (New World Symphony, Miami 2011), Houslový koncert Soustředné dráhy (Violin Concerto Concentric Paths; Berliner Festspiele a londýnské Proms, 2005), V sedmi dnech (In Seven Days; klavírní koncert s pohyblivými obrazy, Filharmonie Los Angeles a londýnská Royal Festival Hall, 2008) a Tanec mrtvých (Totentanz) pro mezzosoprán, baryton a orchestr (londýnské Proms 2013).

Mezi Adèsovy komorní skladby se řadí smyčcové kvartety Arcadiana (1993) a Čtyři kvartety (2011), Klavírní kvintet (2001) a Místa znovu nalezená (Lieux retrouvés) pro violoncello a klavír (2010). Skladatel píše i pro sólový klavír, jako příklady poslouží Viditelná temnota (Darknesse Visible, 1992), Obkresleno nad hlavou (Traced Overhead,1996) a Tři Mazurky (2010). Mezi sborovou tvorbu patří Koleda Fayrfax (The Fayrfax Carol; Královská kolej, Cambridge, 1997), Amerika: Proroctví (Newyorská filharmonie, 1999) a Lednový výnos (January Writ, Temple Church, Londýn, 2000).

V letech 1999 až 2008 byl Adès uměleckým ředitelem festivalu v Aldeburghu.

V roli dirigenta Adès pravidelně vystupuje s Filharmonií Los Angeles, Bostonskými symfoniky, Londýnským symfonickým orchestrem, orchestrem Royal Concertgebouw, symfonickými orchestry v Melbourne a Sydney, Symfonickým orchestrem BBC a Symfonickým orchestrem města Birminghamu. Jako operní dirigent dirigoval Život prostopášníka v londýnské Královské opeře i v Curyšské opeře. V roce 2012 debutoval v newyorské Metropolitní opeře, kde dirigoval svou Bouři. Následně pak dirigoval i Vídeňské filharmoniky, když v roce 2015 Bouři uvedla Vídeňská státní opera ve stejném nastudování. Jeho plány do budoucna zahrnují provedení díla Totentanz se symfoniky v Bostonu a Chicagu a filharmoniky v Los Angeles a New Yorku.

Jako pianista byl Adès v poslední době zaměstnán sólovými recitály v newyorské Carnegie Hall (Stern Auditorium) a londýnském Barbicanu, jakož i koncertními vystoupeními s Newyorskou filharmonií.

Mezi oceněními, které Adès získal, nacházíme následující: cena Grawemeyer za Asyla (1999), ceny Královské filharmonické společnosti za rozsáhlé dílo za Asyla, Bouři a Tevot, skladatelská cena Ernsta von Siemense za Arcadiana,Britskou skladatelskou cenu za Čtyři kvartety a Grammy za nejlepší operu i pařížské ocenění Diapason dʼor de lʼannée za Bouři. Adès každým rokem učí klavíru a komorní hře na Mezinárodních hudebních seminářích v britském Prussia Cove.

Josef Špaček  housle

Josef Špaček

JOSEF ŠPAČEK
housle, umělecký garant projektu

Josef Špaček se rychle etabluje jako jeden z nejúspěšnějších houslistů své generace. Studoval u Itzhaka Perlmana na newyorské Juilliard School, u Idy Kavafian a Jaimeho Lareda v Curtis Institute of Music ve Filadelfii a u Jaroslava Foltýna na Pražské konzervatoři. Je laureátem Mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu a získal nejvyšší ceny na Mezinárodní houslové soutěži Michaela Hilla na Novém Zélandu, na Mezinárodní houslové soutěži Carla Nielsena v Dánsku a na Young Concert Artists International Auditions v New Yorku.

Vrcholy v sezonách 2017/2018/2019 tvoří mimo jiné návrat k Nizozemské filharmonii a Marcu Albrechtovi a debuty s Orchestre Philharmonique du Capitole de Toulouse a Thomasem Søndergårdem, s Bamberskými symfoniky a Manfredem Honeckem, se Skotským komorním orchestrem a Maximem Emelyanchevem, s Helsinskou filharmonií a Michaelem Sanderlingem, s Antverpským symfonickým orchestrem a Davidem Zinmanem, se Štrasburskou filharmonií a Azizem Shokhakimovem, s Filharmonií Monte Carlo a Tomášem Netopilem, se Stavanger Symphony Orchestra a Christianem Vásquezem, s Vlámskými symfoniky a Danielem Blendulfem a s Kjótským symfonickým orchestrem a Lio Kuokmanem. Nadále vystupuje jako sólista s Českou filharmonií, a to na pražských i zahraničních koncertech dirigovaných Semjonem Byčkovem, Jakubem Hrůšou a Thomasem Adèsem.

Má za sebou vystoupení na abonentních koncertech České filharmonie s Valerijem Gergievem, návrat k Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI Torino s Jamesem Conlonem, debut s Rotterdamskou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, berlínský debut s Konzerthausorchester Berlin a Thomasem Sanderlingem, debut v amsterdamském Concertgebouw s Nizozemskou filharmonií a Thomasem Søndergårdem, tokijský debut s Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra a Jakubem Hrůšou a debut u Orchestra di Padova e del Veneto pod taktovkou Gerarda Korstena, u Sønderjylland Symphony Orchestra s Johannesem Wildnerem a u Vlámských symfoniků s Adrienem Perruchonem (zaznamenalo Mezzo Live HD TV). Recitálové debuty měl v Kennedyho centru ve Washingtonu D.C. a v La Jolle v San Diegu.

Nedávno zesnulý Jiří Bělohlávek byl podporovatelem Josefa Špačka a pravidelně ho zval ke spolupráci. Mezi další dirigenty, s nimiž Špaček spolupracuje, patří Semjon Byčkov, James Conlon, Christoph Eschenbach, Asher Fisch, Valerij Gergiev, Roy Goodman, Jakub Hrůša, Manfred Honeck, Eliahu Inbal, Jun Märkl, Rossen Milanov, Tomáš Netopil, Thomas Sanderling a Thomas Søndergård.

Josef Špaček rovněž účinkuje v recitálech a na festivalech komorní hudby v Evropě (mimo jiné v pražském Rudolfinu, ve vídeňském Konzerthausu, na Evian Festivalu, Kaposfestu a Schloß Elmau), Asii a USA (mimo jiné v Kennedho centru, v La Jolla, na ChamberFest Cleveland a na Nevada Chamber Music Festival).

U Supraphonu vydal s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem vysoce oceňovanou nahrávku s houslovými koncerty A. Dvořáka a L. Janáčka a se Sukovou Fantazií (mezi jinými „Nahrávka týdne“ v The Sunday Times, „Nahrávka měsíce a roku“ na MusicWeb International a 5* v magazínu Diapason) a také recitálové CD se skladbami pro housle a klavír od Smetany, Janáčka a Prokofjeva s klavíristou Miroslavem Sekerou. V roce 2010 nahrál díla H. W. Ernsta pro label Naxos. Jeho první CD, které vyšlo v roce 2006, obsahuje kompletní nahrávku sonát pro sólové housle od Eugèna Ysaÿe.

Působí také ve funkci koncertního mistra České filharmonie, nejmladšího v její historii. V lednu 2016 mu orchestr udělil titul „Umělecký partner“.

Josef Špaček hraje na housle „LeBrun; Bouthillard“ italského výrobce Guarneri del Gesù, vyrobené asi v roce 1732 a laskavě zapůjčené společností Ingles & Hayday.

Skladby

Max Bruch — Skotská fantazie pro housle a orchestr Es dur op. 46

První kroky do světa hudby učinil německý skladatel Max Bruchpod vedením své matky, která byla sopranistkou. Na jeho další hudební výuce se podíleli profesor Heinrich Carl Breidenstein a proslulý skladatel a klavírista Ferdinand Hiller. Ve čtrnácti letech složil svou první symfonii, o šest let později první operu. V průběhu života vystřídal Bruch celou řadu postů na různých místech Německa jako dirigent a pedagog. V letech 1880–1883 vedl Královskou liverpoolskou filharmonii. Dvacet let (1890–1910) vyučoval skladbu na berlínské Universität der Künste, kde mezi jeho žáky byli i Ottorino Respighi a Vaughan Williams.

Ačkoli zkomponoval více než dvě stě skladeb (za svého života byl známý převážně jako skladatel sborové hudby), v běžném repertoáru se dnes setkáváme jen s hrstkou z nich. Bruchovu melodiku ovlivnil jeho zájem o lidovou hudbu různých zemí. Spolu s pevným ukotvením v romantické tradici německé hudby ho to však spíše vzdalovalo od progresivních směrů tehdejší německé hudby.

Skotská fantazie pro housle a orchestr Es dur op. 46 vznikla v letech 1879–1880 a skladatel ji věnoval proslulému houslovému virtuosovi Pablu de Sarasatemu. Vedle dedikanta (který dílo poprvé přednesl na veřejnosti a i později jej s Bruchem několikrát hrál) se o osudy nové skladby zasloužil také jiný slavný houslista té doby: Joseph Joachim. Nejen že sólový part před publikováním opatřil smyky a prstokladem, ale také se v následujícím roce zhostil jeho uvedení v Liverpoolu, kde byl Bruch šéfdirigentem. Čtyřvětá fantazie na motivy skotských lidových písní je stejně virtuózní jako houslový koncert, ale její charakter je více rapsodický. Značný prostor dává také harfě, která nejen evokuje tradiční skotskou hudbu, ale současně jako by vyprávěla slavné příběhy skotských dějin, o nichž si Bruch – vášnivý čtenář Waltera Scotta – četl. Každá věta je vystavěna na konkrétním starém lidovém nápěvu. V závěrečné větě je to silně patrioticky zabarvená válečná píseň Scots Wha Hae.

Thomas Adès — Tanec mrtvých pro mezzosoprán, baryton a orchestr (2013)

Skladatel, dirigent a londýnský rodák Thomas Adès pochází z umělecky založené rodiny kunsthistoričky a básníka-překladatele. Coby autor několika desítek děl od komorních přes symfonická až po operní je jednou z nejvýraznějších osobností soudobé vážné hudby. Jeho skladby si objednávají významné instituce a hudební tělesa jako například Královská opera Covent Garden, pro kterou složil v roce 2003 operu The Tempest (inspirovanou stejnojmennou hrou Williama Shakespeara), či Berlínská filharmonie a newyorská Carnegie Hall, které společně iniciovaly vznik jednověté symfonie Tevot, jejíž premiéra se v roce 2007 konala pod taktovkou Sira Simona Rattla. Z posledních děl většího rozsahu můžeme uvést především operu The Exterminating Angel z roku 2015 podle stejnojmenného filmu Luise Buñuela. Doplňme, že čeští posluchači budou moci brzy využít příležitost poslechnout si Adèsovu komorní operu Powder Her Face (1995), kterou má v dubnu na programu Národní divadlo v Brně.

Adèsův bohatý hudební jazyk se pohybuje mimo zažité struktury, je mimořádně fluidní, nepředvídatelný, s mnoha zvukově neobvyklými, překvapivými momenty. Hudební materiál je přesto vnitřně provázaný a výsledný tvar má zpravidla nesmírný citový náboj. Sám skladatel často hovoří o „magnetismu“ vztahů mezi tóny a možnostech, jež se před ním při práci s nimi otevírají.

Pro dílo z roku 2013 – Tanec mrtvých – našel skladatel inspiraci ve středověkých malbách na plátně obrovských rozměrů, které se vinulo po obvodu stěn v kostele Panny Marie v severoněmeckém Lübecku (za druhé světové války byly bohužel malby zničeny společně s varhanami, na které hrával mimo jiné Dietrich Buxtehude). Výjevy znázorňovaly Smrt, jež do svého područí bere smrtelníky napříč společenským žebříčkem: od prominentních osobností k těm, kteří nemají žádnou světskou moc a vliv. Postupně se tak setkáváme s papežem, císařem, kardinálem, králem, mnichem, rytířem, starostou, lékařem, lichvářem, kupcem, farním úředníkem, řemeslníkem, rolníkem, dívkou a dítětem. Smrt však důležitému postavení některých svých obětí nepřikládá pražádný význam: tady je to ona, kdo „udává rytmus“.

Po setkání Smrti s kupcem nabývá zhruba v polovině skladby až frenetického charakteru. Poté následuje přízračně znějící pasáž, kdy se Smrti musí odevzdat i nesmělý farní úředník, jenž sotva nastoupil do služby. Dílo ústí do až schubertovsky lyrického duetu Smrti s nevinným dítětem, které ještě neumí chodit, ale přesto musí tancovat. V úplném závěru je nám mnohokrát opakovaným slovem „tanzen“ připomenuto, že toto je tanec, u kterého nemá nikdo na výběr. Totentanz – na původní německé texty doprovázející zmíněné malby – byl napsán pro mezzosoprán, baryton a velký orchestr, ve kterém má výrazné zastoupení bicí sekce. Premiéra se konala v rámci festivalu BBC Proms 2013 a zúčastnili se jí oba dnešní sólisté.

Joseph Haydn — Symfonie č. 45 fis moll „Na odchodnou“ Hob I/45

Joseph Haydn se do hudební historie zapsal jako jeden z nejplodnějších skladatelů, který navíc zásadně ovlivnil vývoj řady hudebních forem, zejména symfonie a kvartetu. Nepocházel z hudební rodiny (jeho otec byl mistr kolář), rodiče však rádi ve volném čase zpívali. U Haydna se záhy projevilo pěvecké nadání a od svých šesti let byl v tomto směru vytrvale vzděláván: jeho formativní léta ovlivnilo především období, kdy působil jako sopranista ve svatoštěpánském chlapeckém sboru ve Vídni. Převážná část Haydnova mládí byla velmi krušná a jeho životní situace se výrazně změnila k lepšímu především od té doby, když v roce 1761 vstoupil do služeb knížete Paula Antona Esterházyho (kterého po smrti vystřídal bratr Mikuláš). Jako knížecí kapelník sice trávil mnoho času v relativním odloučení od ostatního světa na zámcích v Eisenstadtu a Esterháze (kníže neholdoval dlouhodobým pobytům ve Vídni), nezdálo se však, že by to jeho tvorbě bylo na škodu. „Od světa jsem byl odloučen, a tak jsem musel být originální,“ podotkl k tomu později skladatel.

Pokud jde o Haydnův přínos v oblasti symfonické tvorby, podstatně ovlivnil strukturu symfonie jako takové, ze které potom vycházeli skladatelé dalších generací. Zatímco během eisenstadtského období ještě počet vět kolísal mezi třemi a čtyřmi, později se ustálil na čtyřech, přičemž třetí věta byla zpravidla taneční. Vývoje doznalo rovněž obsazení – vedle základního rámce smyčcových nástrojů, který byl „vyztužen“ hoboji a lesními rohy, začal Haydn čím dál více využívat také další dechové nástroje. Pokud jde o vnitřní výstavbu, především v provedení postupně prohloubil motivicko-tematickou práci s tématy obsaženými v expozici.

Z celkového počtu 104 symfonií jich okolo pětadvaceti vzniklo v 70. letech 18. století. Vyznačují se vesměs silným citovým nábojem a přesvědčivostí výrazu, které korespondovaly s atmosférou tehdejšího hnutí „Sturm und Drang“. Symfonie č. 45 fis moll „Na odchodnou“ Hob I/45 z roku 1772 měla ale i svůj vedlejší záměr: skladatel jí chtěl knížeti naznačit, aby pobyt na svém letním sídle dál neprodlužoval, jelikož hudebníci se už nemohli dočkat shledání se svými rodinami. Naléhavost první věty Allegro assai, která je plná dramatických kontrastů, ještě umocňuje generální pauza, po níž následuje zcela nová hudební myšlenka. Pomalá věta je melodicky i dynamicky nepříliš výrazná, Haydn navíc předepsal pro smyčcové nástroje dusítka. Harmonicky je značně proměnlivá a ke své základní tónině A dur se vrátí až krátce před závěrem. Následující taneční věta Menuetto: Allegretto je včetně tria v neobvyklé tónině Fis dur. Závěrečné Finale: Presto – Adagio vysvětluje přízvisko „Na odchodnou“: po rychlé části následuje dlouhé Adagio, kdy nástroje postupně umlkají – a my dodnes můžeme obdivovat Haydnovu smělost zakončit symfonii oproti zvyklostem takto pomalu a „do ztracena“.