Fotografie ilustrujicí událost Koncert k uctění památky Jiřího Bělohlávka

Koncert k uctění památky Jiřího Bělohlávka

Česká filharmonie

Dvořákovu Stabat Mater jsem si zamiloval už jako chlapec, když jsem jako člen Kühnova dětského sboru spoluúčinkoval na mnoha provedeních. Tehdy byla tradice, že o Velikonocích se Stabat Mater hrála ve Smetanově síni hned několikrát a my jsme vždycky stáli v mušli nad orchestrem, odkud jsme zpívali Sbor andělů ve 4. části. Od té doby to dílo ohromn

Česká filharmonie
Délka programu 1 hod 30 min
Program

Antonín Dvořák
Stabat Mater op. 58

Interpreti

Kateřina Kněžíková
soprán

Kateřina Jalovcová
mezzosoprán

Pavel Černoch
tenor

Jan Martiník
bas

Pražský filharmonický sbor

Lukáš Vasilek
sbormistr

Jakub Hrůša
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Koncert k uctění památky Jiřího Bělohlávka
Rudolfinum — Dvořákova síň
18. 6. 2017  neděle — 18.00
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Mimořádný koncert České filharmonie k uctění památky zesnulého šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka. Vstupenky na koncert nejsou v prodeji. Koncert vysílá v přímém přenosu Český rozhlas Vltava a od 20.20 stanice ČT art.

Děkujeme berlínské Státní opeře za laskavé uvolnění Jana Martiníka.

Interpreti

Pražský filharmonický sbor  sborový zpěv

Pražský filharmonický sbor

Pražský filharmonický sbor (PFS) je předním evropským vokálním tělesem a jako jeden z nejvýznamnějších českých uměleckých ansámblů je zřizován přímo Ministerstvem kultury České republiky. Během dlouhé historie sboru založeného v roce 1935 se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři (mj. Jan Kühn, Josef Veselka, Pavel Kühn). Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár. Při jeho uvádění sbor spolupracuje s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Česká či Berlínská filharmonie, Vídeňští symfonikové) a dirigenty (např. Daniel Barenboim, Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Zubin Mehta, sir Simon Rattle). PFS se nevyhýbá ani opeře. Pravidelně spolupracuje s Národním divadlem v Praze a od roku 2010 je rezidenčním sborem operního festivalu v rakouském Bregenzu.

Těleso realizuje také řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru „a cappella“ nebo s komorním instrumentálním doprovodem. Nedílnou součástí aktivit sboru je také péče o hudební výchovu mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, jejímž cílem je umožnit mladým umělcům získat praxi v profesionálním vokálním ansámblu.

Bohaté aktivity PFS v sezoně 2019/2020 zahrnují mj. koncerty na festivalech Dvořákova Praha, Pražské jaro, turné do Hongkongu, vystoupení v novém sále Zarjadje, debuty na Velikonočním festivalu v Salcburku se Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem nebo v sále Labské filharmonie v Hamburku s Českou filharmonií pod taktovkou Jakuba Hrůši a s Labskou filharmonií NDR v čele s Alanem Gilbertem. Jubilejní 85. sezonu uzavře PFS hostováním na festivalu Smetanova Litomyšl, a také účinkováním na festivalech ve švýcarském St. Gallenu a v rakouském Bregenzu. Pražský filharmonický sbor je držitelem ceny Classic Prague Award 2018 za Nejlepší vokální koncert a Ceny České televize – Klasika roku.

Pavel Černoch  tenor

Pavel Černoch

Brněnský rodák Pavel Černoch absolvoval v poslední době řadu významných debutů a stal se jedním z nejvyhledávanějších tenoristů své generace.

Po úspěšném debutu v roce 2009 v Bavorské státní opeře v Mnichově jako Števa v Její Pastorkyni se stal stálým hostem na scénách nejvýznamnějších operních domů jako jsou m.j.: Teatro alla Scala Milano, Opera San Carlo Neapel, Státní opera v Berlíně, Německá opera v Berlíně, Státní opera v Hamburgu, Opera Stuttgart, Opera Zürich, Théatre La Monnaie Brüssel, Opéra de Bastille Paris, Opéra de Lyon, Teatro Real Madrid, Bolschoi Theater v Moskvě, Finská národní opera Helsinki stejně tak jako Operní festival v Glyndebourne a to s rolemi italského, francouzského, ruského i českého repertoáru: Alfredo (La Traviata), Gabriele Adorno (Simon Boccanegra), Rodolfo (La Boheme), Pinkerton (Madama Butterfly), Faust (Gounod und Berlioz), Lenski (Eugen Onegin), Vaudémont (Iolante), Lykow (Carská nevěsta), Števa (Jenůfa), Boris (Káťa Kabanová), Princ (Rusalka) a Jenik (Prodaná nevěsta).

V sezoně 2014/15 byl Pavel Černoch vysoce ceněn jak odbornou kritikou, tak i publikem v nových rolích jako Albert Gregor (Věc Makropulos) v Mnichově, Laca (Jenůfa) v Opeře ve Stuttgartu a jako Don Jose na festivalu v Glyndeborune. Představil se opět pařížskému publiku v roli Prince v Dvořákově Rusalce v Opeře Bastille a jako Pinkerton (Madama Butterfly) v Opeře v Kolíně nad Rýnem. Absolvoval i svůj debut v USA a to s Bostonskými symfoniky pod taktovkou Andrise Nelsonse. V minulé sezóně se poprvé představil jako Don Carlos v Hamburské státní opeře a vystoupil na festivalu BBC Proms v Londýně opět pod vedením Andrise Nelsonse.

Budoucí angažmá vedou mj. na Bregenský festival, do Mnichova, Paříže, Amsterdamu, Hamburgu, Toronta a nově i do Královské opery v Londýně či Metropolitní opery v New Yorku v rolích Don Carlos, Don Jose, Hamlet (Hamlet: Franco Faccio) Vladimir (Princ Igor), Lenski, Boris (Káťa Kabanová), Števa a Laca (Jenůfa).

Tenorista Pavel Černoch rovněž pravidelně vystupuje na koncertních jevištích, kam je zván renomovanými orchestry a festivaly, doposud spolupracoval m.j. s Birmingham Symphony Orchestra, Boston Philharmonic Orchestra, Orchestr Tonhalle Curych, s Ruským národním orchestrem, festivaly v Bergenu, Verbier a Glyndebourne. Spolupracuje s dirigenty mj. Daniel Barenboim, Kirill Petrenko, Simon Rattle, Andris Nelsons, John Eliot Gardiner, Charles Dutoit, Gennady Rozhdestvensky, Vassily Sinaisky, Jiří Bělohlávek, Tomáš Hanus, Jakub Hrůša a Jaroslav Kyzlink.

Pavel Černoch je absolventem brněnské JAMU oboru hudební management. Svůj vztah k hudbě si uvědomoval již od dětství a to v Brněnském dětském sboru Kantiléna. Operní zpěv později studoval soukromě u italského mistra Paola De Napoli ve Florencii, který je doposud jeho mentorem. Svůj jevištní debut absolvoval v Mozartově Kouzelné flétně na scéně brněnské Janáčkovy opery. Poté následovala jeho první angažmá v operních domech ve Vídni, Grazu, Rize, Seville, Düsseldorfu, Varšavě a v Praze.

Kateřina Jalovcová  mezzosoprán

Kateřina Jalovcová

Kateřina Jalovcová studovala zpěv na konzervatoři v Praze pod vedením profesorky Brigity Šulcové.

V roce 2001 získala 1.cenu v pardubické souteži konzervatoří.

Od roku 2004 byla sólistkou Divadla F.X Šaldy v Liberci a v roce 2006 přijala angažmá v Národním divadle v Praze, kde nastudovala řadu rolí, například Carmen (Carmen), Dalilu (Samson a Dalila), Melisandu (Pelleas a Melisanda) Niclause a Múzu (Hoffmannovy povídky), Pannu Rozu (Tajemství), Káču (Čert a Káča), Varvaru(Káťa Kabanová- režie Robert Wilson), Radmilu (Libuše), Olgu (Evžen Oněgin), Cherubín (Figarova svatba), Annia (La clemenza di Tito) a řadu dalších

Na svém repertoáru má dále role Azuceny (Il trovatore), Ulriky (Un ballo in maschera), Preziosilly (La forza del destino), Feneny (Nabucco), Suzuki (Madame Butterfly), Tygrany (Edgar), Siebela (Faust a Markétka),Giovannu Seymour (Anna Bolena), Dulcinée (Don Quichotte), Končakovnu (Kníže Igor), Fjodora (Boris Godunov).

V červnu 2007 se představila na opernim festivalu v irskem Wexfordu v roli Ježibaby (Rusalka), za kterou získala ocenění a v roce 2008 zde opět účinkovala pod taktovkou Dmitrije Jurowského v roli Lela v opeře Sněhurka Rimskeho Korsakova.

V Opernhausu v Grazu jako host účinkovala v roli Feneny a Suzuki.

Ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Hl.M Prahy FOK se představila v roli Jokaste v oratoriu Oedipus Rex a poté zpívala Dvořákovo Requiem pod vedenim šéfdirigenta Jiřího Kouta.

V roce 2009 se představila v Teatro Municipale di Piacenza a v Teatro Comunale di Bolzano v roli Azuceny pod taktovkou Antonella Allemandiho a v režii Roberta Lagana Manoliho.

V sezoně 2010/2011 zpívala a natočila s Českým symfonickým orchestrem Mahlerovu Symfonii č.2 a č.8 pod taktovkou Libora Peška.

Jan Martiník  bas

Jan Martiník

JAN MARTINÍK
bas

Mladý český basista Jan Martiník se narodil roku 1983 v Ostravě, kde studoval na Janáčkově konzervatoři a na Ostravské univerzitě u Elišky Pappové. V roce 2003 zvítězil v kategorii „Junior“ v mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech a získal druhou cenu v kategorii „Píseň“. Je laureátem Mezinárodní pěvecké soutěže Jeleny Obrazcovové v Moskvě, kde získal zvláštní cenu za interpretaci Čajkovského Romance. V roce 2007 byl finalistou pěvecké soutěže Placida Dominga „Operalia“ a roku 2009 zvítězil v písňové části mezinárodní pěvecké soutěže BBC Cardiff Singer of the World.

První angažmá získal ještě během svého studia na konzervatoři v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde ztvárnil například role Pistoly (Falstaff), Leporella (Don Giovanni) a Truffaldina (Ariadna na Naxu). Je stálým hostem Národního divadla v Praze, kde zazpíval role Larkense a José Castra v Pucciniho Děvčeti ze západu ana scéně Stavovského divadla vystoupil v Mozartově Donu Giovannim jako Masetto a Leporello.

V letech 2008–2011 byl členem souboru Komické opery v Berlíně, kde byl obsazen například do role Sarastra (Kouzelná flétna), Collina (La bohème), Surina (Piková dáma) a Nočního hlídače (Mistři pěvci norimberští). Ve vídeňské Volksoper vystupoval jako Betto (Gianni Schicchi), 1. nazaretský (Salome) a Zuniga (Carmen). V sezoně 2012/2013 se stal členem souboru Státní opery Unter den Linden v Berlíně, kde zpíval Collina (La bohème), Sarastra (Kouzelná flétna), Eremita (Čarostřelec) a otce Trulova (Život prostopášníka).

Koncertně vystupuje se známými orchestry jako je Česká filharmonie, Rotterdamská filharmonie, Staatskapelle Dresden, BBC Symphony Orchestra, Symfonický orchestr města Birminghamu, Skotský komorní orchestr, King’s Consort a Collegium 1704. V repertoáru má basové árie a roli Ježíše v Matoušových pašijích J. S. Bacha, Mozartovo, Dvořákovo i Verdiho Requiem, Beethovenovu 9. symfonii či Haydnovo Stvoření. Jan Martiník je též znám svou ryzí interpretací Schubertovy Zimní cesty a Dvořákových Biblických písní.

Krása jeho hlasu se snoubí s brilantní technikou a komickým talentem, což z něj činí jednoho z předních pěvců mladé generace.

Lukáš Vasilek  sbormistr

Lukáš Vasilek

Lukáš Vasilek, hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru (PFS), je absolventem oboru dirigování na Akademii múzických umění v Praze a hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1998 byl po jedenáct let sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení a v letech 2005–2007 působil jako druhý sbormistr operního sboru Národního divadla v Praze. V čele PFS stanul v roce 2007. Vedle přípravy a dirigování samostatných koncertů studuje se sborem také repertoár pro účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech. Spolupracuje při tom s významnými světovými dirigenty (např. Barenboim, Bělohlávek, Eschenbach, Honeck, Hrůša, Jordan, Luisi, Mehta, Noseda, Rattle) a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie, Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové). Od roku 2010 PFS pod jeho vedením hostuje na operním festivalu v rakouském Bregenzu.

Lukáš Vasilek je podepsán pod řadou nahrávek PFS vydaných mj. u společností Decca Classics, Deutsche Grammophon, Sony Classical a Supraphon. U posledního jmenovaného labelu vyšla v roce 2016 nahrávka kantát Bohuslava Martinů, která byla mj. nominována na výroční cenu britského časopisu BBC Music Magazine v kategorii sborové hudby.

Kateřina Kněžíková  soprán

Kateřina Kněžíková

Kateřina Kněžíková se narodila v roce 1982 v Bohumíně. V roce 2007 absolvovala Pražskou konzervatoř a v roce 2010 ukončila svá studia na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze pod vedením Jiřiny Přívratské. Je laureátkou řady soutěží a přehlídek, například Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

V Národním divadle v Praze debutovala v roce 2005 v roli Zerliny a od roku 2006 je stálou členkou ansámblu. V uplynulých letech zde nastudovala postavy jako Susanna (Le nozze di Figaro), Serpetta (La Finta giardiniera), Servilia (La Clemenza di Tito), Blonde (Entführung aus dem Serail), Despina (Cosí fan tutte), Ilja (Idomeneo), Almirena (Rinaldo), Adina (Elisir d’amore), Barče (Hubička), Terinka (Jakobín), Nannetta (Falstaff), Aristea (L´Olimpiade) a mnoho dalších.

Hostovala v divadle J. K. Tyla v Plzni, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v divadle F. X Šaldy v Liberci, ve Slovenskom národnom divadle v Bratislavě, v Theatre de Caen, Opéra Royal de Versailles, Theatre Royal de La Monnaie v Bruselu a v Opéra de Dijon.

Spolupracovala s režiséry jako je D. Beneš, Karl-Ernst a Ursel Herrmann, J. Heřman, L. Keprtová, L. Moaty, J. Nekvasil, V. Věžník aj.

V rámci své profesionální koncertní a operní činnosti spolupracovala s dirigenty jako je S. Baudo, J. Bělohlávek, A. Fisch, J. Gaffigan, M. Honeck, H. M. Förster, J. Hrůša, R. Jindra, V. Luks, E. Mazzola, J. Nelson nebo T. Netopil a s významnými hudebními tělesy, jakými jsou BBC Symphony orchestra, Camerata Salzburg, Collegium 1704, Česká filharmonie, Hessischer Rundfunk Frankfurt am Main, PKF - Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu a mnoho dalších.

Pravidelně vystupuje na prestižních mezinárodních festivalech u nás i v zahraničí (MHF Dvořákova Praha, MHF Janáčkův máj,  MHF Pražské jaro, MOF Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, Struny podzimu, Festival de La Chaise-Dieu, Festival Rencontres Musicales de Vétzelay, Festival Baroque de Pontoise, Hudební most Praha – Drážďany, Uckermärkische Musikwochen, Tage Alte Musik Regensburg a další).

Vytvořila nahrávky pro Český rozhlas, televizní stanici MEZZO a belgickou rozhlasovou stanici RTFB International. Pro label Harmonia mundi nahrála Smetanovu Prodanou nevěstu a její nahrávka Dove é amore é gelosia v produkci OPUS ARTE DVD získala ocenění německé kritiky „Preis der deutschen Schallplattenkritik“.

Jakub Hrůša  dirigent

Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra.

Je častým hostem mnoha nejproslulejších světových orchestrů, v sezoně 2018/2019 debutoval s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestre de Paris a NHK Symphony a ke všem byl okamžitě pozván znovu. Vedle svých titulárních dirigentských pozic se těší také z úzkého vztahu s Královským orchestrem Concertgebouw, Clevelandským orchestrem, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Newyorskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Chicagskými symfoniky, Vídeňskými symfoniky, Mahlerovým komorním orchestrem, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Orchestre Philharmonique de Radio France, Vídeňským rozhlasovým symfonickým orchestrem, Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem a Melbournským symfonickým orchestrem. V sezoně 2019/2020 se navrátí k Berlínským filharmonikům a bude debutovat s Pittsburskými symfoniky, v Curyšské opeře (nová inscenace Věci Makropulos) a v Nizozemské národní opeře (nová inscenace Rusalky pro Holland Festival s Královským orchestrem Concertgebouw). V létě se opět vrátí na Glyndebournský festival dirigovat operu Život prostopášníka.

Jeho vztah s předními vokálními a instrumentálními sólisty zahrnoval v posledních sezonách spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergej Chačatrjan, Denis Kožuchin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne Sofie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Pereťatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann a Nikolaj Znaider.

Jako operní dirigent je pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde nastudoval opery Vanessa, Příhody lišky Bystroušky, Sen noci svatojánské, Carmen, Utahování šroubu, Don Giovanni a La bohème a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour. Mimo to také připravil představení pro Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vídeňskou státní operu (nové nastudování Věci Makropulos), Opéra National de Paris (Rusalka a Veselá vdova), Frankfurtskou operu (Triptych) a Curyšskou operu (Věc Makropulos).

Mezi jeho nahrávky se nově zařadily první dvě desky nového cyklu Dvořákových a Brahmsových symfonií a Smetanova Má vlast s Bamberskými symfoniky (vydavatelství Tudor). Z Dalších nahrávek zmiňme Bartókův i Kodályho Koncert pro orchestr s Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin (Pentatone). S Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra také natočil Berliozovu Fantastickou symfonii, Straussovu Alpskou symfonii a Sukova Asraela (Octavia Records), s Českou filharmonií a Nicolou Benedettim houslové koncerty Čajkovského a Brucha (Universal) a devět CD (Pentatone a Supraphon) českého repertoáru s PKF-Prague Philharmonia, jejímž byl v letech 2009–2015 hudebním ředitelem.

Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. V roce 2015 se stal prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase.

Skladby

Antonín Dvořák — Stabat Mater op. 58

V únoru 1876 rozvrhl Antonín Dvořák kompozici Stabat mater na text středověké sekvence, jímavého obrazu truchlící Panny Marie pod křížem. Autorství latinské předlohy se připisovalo františkánskému mnichu Jacoponu da Todi (?1230–1306), dnešní mínění medievalistů o původci sekvence však není jednotné. Za impuls k Dvořákovu zhudebnění bývá považováno úmrtí jeho dvoudenní dcerky Josefy v srpnu 1875, časový odstup od této události k započetí práce je ovšem příliš velký. Spíše sehrála roli Dvořákova varhanická funkce v kostele sv. Vojtěcha, při níž přišel do styku s duchovními skladbami starší doby i současníků a pocítil potřebu přispět k tomuto oboru vlastním dílem. Na konečné vypracování skladby, která po první pracovní fázi zůstala ležet, však měla rozhodně vliv tragédie Dvořákových v létě 1877, kdy jim během dvou měsíců zemřely další dvě děti.

Kantáta Stabat mater byla dokončena v listopadu 1877. Dvořák rozdělil text do deseti oddílů, na nichž se podílejí čtyři sólové hlasy jako ansámbly či (s výjimkou sopránu) v samostatných úsecích, dále sbor a orchestr doplněný o varhany. Žal nad ztrátou dítěte a lidským utrpením se v Dvořákově skladbě proměňuje ve smíření a víru. Východiskem pojetí byla díla hudebního baroku, nejedná se zde však o monumentální fresku, kompozice je prodchnuta prostým citem hluboce věřícího člověka. Atmosféru navozuje instrumentální úvod s chromatickými lkavými tóny, z pianissima nastupují první slova sboru, kvartet druhého čísla vyjadřuje soucit s žalující matkou, následuje smuteční pochod, krásné propojení basového sóla se sborem; osobitým způsobem zpracovává Dvořák všechny strofy, každý úsek až po závěrečnou fugu má uzavřenou formu a výpověď.

První provedení tohoto díla se uskutečnilo v rámci cyklu tzv. „Concert spirituel“ 23. prosince 1880 na Žofíně. Pořadatelem byla Jednota hudebních umělců, roku 1803 založený česko-německý penzijní spolek, který uváděl dvakrát ročně velká vokálně-instrumentální díla. Na provedení se podílel spojený sbor a orchestr českého Prozatímního i německého Stavovského divadla, chovanci operní školy Jana Ludevíta Lukese, žáci konzervatoře a další účinkující. Řídil Adolf Čech, sólisty byli Eleonora z Ehrenbergů, Betty Fibichová, Antonín Vávra a Karel Čech. Kritik Národních listůpři té příležitosti zauvažoval o Dvořákově tvůrčí mentalitě a vyslovil téměř proroctví: „Včera provedeno bylo v koncertní síni Žofínského ostrova velké dílo předního skladatele našeho Stabat mater od Antonína Dvořáka, nejzralejší a bez odporu nejznamenitější ze všech jeho prací vokálních. Jest to úkaz pozoruhodný, že Dvořák, tento instrumentální skladatel ve vlastním slova smyslu, poprvé sobě proklestil cestu k srdci a mysli obecenstva prací vokální: velkolepě stavěným hymnem na slova z Hálkových Dědiců Bílé hory, potom teprve přišly práce symfonické a skladby komorní; do ciziny též poprvé vnikl vítězně skladbou vokální, rozkošnými Moravskými dvojzpěvy. [...] Tento úkaz nezdá se mi býti pouhou náhodou, nýbrž spíše zjevem, spočívajícím v nejhlubším jádru umělecké povahy této obdivuhodné síly tvůrčí, i možno dle všeho předvídati, že Dvořák, vládnoucí tou dobou suverénně formami instrumentálními, sáhne hlouběji šťastnou rukou v nezměrné bohatství svého umění a vynese na povrch příští dobou ryzí zlato nových, krásnějších forem vokální hudby, spojení poetického slova s tvarem hudebním, ku kterémuž vznešenému cíli veškero moderní umění spěje. Krásné spojení živlů z říše básnictví a hudby ve formě zpěvohry, ať světské či duchovní (forma moderního oratoria), jest přec jen pro vynikajícího skladatele naší doby nejvyšším vrcholem umění.“

Recenzent se rovněž vyslovil k problému duchovní tvorby v nové době: „Moderní hudba má po ruce jiný výraz pro hluboká slova Stabat mater než hudba dob minulých a Dvořák podal vše samostatně, originelně; mnoho bude vytýkáno z různých stran novým těm tvarům hudebním, však v jednom zajisté všichni hlasové budou souhlasiti: že jest to výraz ducha neobyčejného, velkého. Slyším již, jak jedni říkají, že sloh ten jest málo duchovní, či církevní, druzí, že tam převládá výraz zpěvoherní atd. O věci té dá se vésti hádka s tím větším úspěchem, že méně dosud jest objasněno, v čem vlastně onen sloh ryze církevní vězí! Či by to snad měl býti sloh ‚a capella‘? Bůh zachraň; neboť pak by nebyl v oboru tom pokrok vůbec možným.“ (značka -ý, Národní listy, 24. 12. 1880).

Podobnou úvahu připojil k pozitivnímu posudku novinky také kritik německého listu: „Jednota hudebních umělců se v posledních letech snažila dodat svým duchovním koncertům zvláštní dráždivost přijetím zde ještě neslyšených hudebních děl. Po zdařilých produkcích Brahmsova Německého rekviem, Bachových pašijí a Vánočního oratoria jsme ve čtvrtek slyšeli nové dílo domácího, nyní již v celém hudebním světě proslulého skladatele, Stabat mater Antonína Dvořáka. [...]  Lze diskutovat o tom, zda je daný text vhodný pro téměř dvouhodinovou skladbu vybavenou všemi prostředky moderního orchestru; tím větší zásluha musí být přiznána Dvořákovi, že nedochází k pocitu monotónnosti a bez ohledu na jednotvárnou náladu posluchačova pozornost neochabne. [...] Celek podává nové, skvělé svědectví o bohatství Dvořákovy hudební fantazie, jeho zručnosti v pojednání velkých forem a v instrumentaci.“ (značka K., Prager Tagblatt, 27. 12. 1880)

Za hranicemi Čech bylo Stabat mater uvedeno poprvé roku 1882 v Budapešti a 10. března 1883 následovalo provedení v Londýně v St. Jamesʼ Hall pod taktovkou Josepha Barnbyho. Dvořákovo jméno už bylo v Anglii známé, uvedení Stabat mater však znamenalo triumf, po němž následovaly objednávky na další vokálně-instrumentální díla.

Dvořákovo Stabat mater bylo často uváděno po celé vlasti v rámci slavnostních příležitostí. Tak například při slavnostním koncertu v rámci Sjezdu českoslovanského pěvectva 17. května 1891, kdy se na jeho provedení v Národním divadle v Praze podílelo na sedm set zpěváků, nebo na koncertě pořádaném Jednotou hudebních umělců 2. dubna 1903, kdy bylo provedeno za spoluúčasti pražského Hlaholu a České filharmonie s dirigentem Karlem Doušou.