Fotografie ilustrujicí stránku  ČF Zahajovací koncert 121. sezony

ČF

Zahajovací koncert 121. sezony

Česká filharmonie

{ "values":{ "cs":"Česká filharmonie vstoupí do své 121. koncertní sezony provedením Čajkovského Houslového koncertu za účasti hvězdného sólisty Joshuy Bella a Mahlerovou Písní o zemi s pěveckými sólisty Bernardou Fink a Pavlem Černochem. Orchestr řídí šéfdirigent Jiří Bělohlávek.","en":""The American violinist with movie-star good looks has emerged as one of the finest musicians of his generation, whose interpretations can be seriously set beside and favorably compared to players twice his age. Dead players too." The Washington Post"},"dtdGuid":"b78fea4e-f149-41a7-93f0-f5de972cb4f1"}

Koncert z řady LS
Délka programu 2 hod 15 min
Program

Petr Iljič Čajkovskij
Houslový koncert D dur op. 35

Gustav Mahler
Píseň o zemi

Účinkující

Joshua Bell
housle

Bernarda Fink
mezzosoprán

Pavel Černoch
tenor

Jiří Bělohlávek
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost ČF Zahajovací koncert 121. sezony
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Když v březnu 2013 koncertovala Česká filharmonie na festivalu v Abú Dhabí, byl jedním z našich sólistů i slavný americký houslista Joshua Bell. Spolupráci s Jiřím Bělohlávkem i s orchestrem si náramně pochvaloval a hned po koncertě projevil přání vystoupit s filharmonií také v Praze. Tenkrát jsme netušili, zda se z jeho strany nejedná pouze o zdvořilost. Následné jednání s agentem nás však rychle přesvědčilo, že Joshua Bell v Rudolfinu skutečně vystoupit chce. Pro zahajovací koncert si zvolil dílo reprezentativní, známé a efektní. Čajkovského Houslový koncert bude jistě skvostným vykročením do nové sezony.

Píseň o zemi je Mahlerovou niternou osobní výpovědí. Přes bohatou a nádhernou instrumentaci se jedná o dílo velmi intimního charakteru, v němž na podkladu čínské poezie hovoří o svých pocitech, smutcích i ztraceném mládí. V podstatě se jedná o šestivětý písňový cyklus pro tenor, alt a orchestr. I když Písní o zemi prostupuje smutek a nostalgie, končí smířlivě a něžně odplouvá do věčnosti. Sólových partů se ujmou proslulá mezzosopranistka Bernarda Fink, která s Českou filharmonií spolupracuje pravidelně, a tenorista Pavel Černoch, který sklízí pozoruhodné úspěchy ve světě a v Písni o zemi bude v Praze debutovat.

Účinkující

Jiří Bělohlávek  dirigent
Jiří Bělohlávek

Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Hlavní hostující dirigent Rotterdamské filharmonie
Čestný dirigent BBC Symphony Orchestra

Po svém úspěšném působení na pozici šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra byl renomovaný český dirigent Jiří Bělohlávek v roce 2012 jmenován hudebním a uměleckým ředitelem České filharmonie, přičemž s orchestrem BBC nadále vystupuje jako jeho čestný dirigent. Během své profesní dráhy působil Jiří Bělohlávek také jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1977–89) a jako umělecký ředitel Pražské komorní filharmonie, nyní orchestru Prague Philharmonia (1994–2004). V roce 2006 byl jmenován předsedou umělecké rady festivalu Pražské jaro a od roku 2013 do roku 2017 zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie.

Jako operní dirigent spolupracoval Jiří Bělohlávek s Vídeňskou státní operou, Královskou operou v Covent Garden, Metropolitní operou v New Yorku, operou v San Franciscu, Opéra National de Paris, madridským Teatro Real, operním festivalem v Glyndebourne, Curyšskou operou a pražským Národním divadlem. S hudebníky BBC Symphony Orchestra s velkým úspěchem uvedl a nahrál také několik koncertních provedení oper. V této sezóně potvrdil svou pověst vynikajícího dirigenta janáčkovského repertoáru, když v londýnské Royal Festival Hall dirigoval Českou filharmonii v koncertním provedení Její pastorkyně a v Sanfranciské opeře poté řídil i plné provedení tohoto díla. V rámci cyklu BBC Proms pak uvedl s BBC Symphony Orchestra rovněž Janáčkovu Věc Makropulos.

Česká filharmonie zažívá pod Bělohlávkovým vedením mimořádné úspěchy, a to jak na svém domovském pódiu v Praze, tak na rozsáhlých turné v zahraničí. V posledních třech sezónách koncertoval orchestr na třech kontinentech – kromě Evropy ještě v Asii a Severní Americe. Jeho nedávná rezidence ve vídeňském Musikvereinu byla velmi úspěšná a dala podnět k plánování podobných akcí v jiných světových hlavních městech. V lednu 2017 Česká filharmonie oznámila, že s Jiřím Bělohlávkem oficiálně prodloužila spolupráci až do roku 2022.

Kromě svého působení v Praze a zahraničních turné s Českou filharmonií hostuje Jiří Bělohlávek nadále u předních světových orchestrů – v posledních letech dirigoval například BBC Symphony Orchestra (včetně vystoupení na londýnských Proms), Newyorskou filharmonii, Pittsburgh Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra se sídlem ve Washingtonu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, orchestr lipského Gewandhausu a vídeňské symfoniky. V nadcházející sezóně ho vedle projektů s Českou filharmonií čeká i zajímavá spolupráce s tělesy Chicago Symphony Orchestra a Pittsburgh Symphony, s Orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, Rotterdamskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Petrohradskou filharmonií a dalšími soubory.

Na podzim roku 2017 absolvuje Bělohlávek s Českou filharmonií velké asijské turné, které zahrnuje koncerty v Japonsku a Koreji a na Tchaj-wanu. Kromě toho bude orchestr dirigovat také na evropských vystoupeních, z nichž nejvýznamnější bude v srpnu 2018 uvedení Janáčkovy Glagolské mše na Salcburském festivalu.

Jiří Bělohlávek má rozsáhlou diskografii; jedním z jeho nedávných projektů s Českou filharmonií je souborná nahrávka všech symfonií a koncertů Antonína Dvořáka. V nadcházející sezóně bude jeho spolupráce se společností Decca pokračovat diskem s nahrávkami sukovského repertoáru.

V roce 2012 byl Jiří Bělohlávek za své služby britské hudbě jmenován komandérem Řádu Britského impéria.

Bernarda Fink  alt
Bernarda Fink

Bernarda Fink, dcera slovinských rodičů, se narodila v Buenos Aires v Argentině a získala pěvecké a hudební vzdělání na Instituto Superior de Arte del Teatro Colón, kde často vystupovala. Patří k nejvyhledávanějším koncertním a recitálovým pěvcům. Je známá svou hudební univerzálností a je zvána ke spolupráci předními orchestry a dirigenty v Evropě i v Americe. Její repertoár sahá od staré hudby až po hudbu 20. století. Často vystupuje s renomovanými orchestry jako Vídeňská filharmonie, Berlínská filharmonie, Royal Concertgebouw Orchestra, Staatskapelle Berlin a Dresden, Symfonický orchestr bavorského rozhlasu, Clevelandský orchestr, Filadelfský orchestr a Chicagský symfonický orchestr i s nejznámějšími barokními orchestry a pod vedením slavných dirigentů jako například Daniel Barenboim, Herbert Blomstedt, Semjon Byčkov, Riccardo Chailly, Sir Colin Davis, Sir John Eliot Gardiner, Valerij Gergijev, Bernard Haitink, Nikolaus Harnoncourt, René Jacobs, Mariss Jansons, Riccardo Muti, Sir Roger Norrington, Trevor Pinnock, Georges Prêtre, Sir Simon Rattle a Franz Welser-Möst.

Bernarda Fink s velkým kritickým ohlasem zpívala v Argentině a v hlavních operních domech Evropy. K jejím rolím v poslední době patří Cecilio (Lucio Silla) v Divadle na Vídeňce, Idamante (Idomeneo) v divadle Teatro Real v Madridu a Irene (Theodora) na Salcburském festivalu. Dále zpívala roli Sesta (La clemenza di Tito) a Idamanta v koncertních verzích, z nichž obou vznikly vysoce ceněné nahrávky. Pořádá pravidelné písňové recitály ve vídeňském Musikvereinu a Konzerthausu, na Schubertově festivalu ve Schwarzenbergu, v sále Berlínské filharmonie, v Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu, na Edinburském festivalu a v Carnegie Hall a Alice Tully Hall v New Yorku. Bernarda Fink také přednesla Dvořákovy a Janáčkovy písně s Kvartetem Pavla Haase v londýnské Wigmore Hall, v Concertgebouw v Amsterdamu, v Haagu a v Madridu.

Významná vystoupení Bernardy Fink v sezoně 2015/2016 zahrnovaly Schmidtovu Knihu se sedmi pečetěmi pod vedením Manfreda Honecka, roli Geneviève v Debussyho opeře Pelléas a Melisanda s dirigentem Sirem Simonem Rattlem a Berlínskou filharmonií v částečně inscenované verzi režiséra Petera Sellarse v Berlíně a s Londýnským symfonickým orchestrem v Londýně, Mahlerovu 3. symfonii v podání Philharmonia Orchestra a rovněž Mahlerovu 2. symfonii s Mahlerovým komorním orchestrem pod vedením Daniela Hardinga.

Bernarda Fink pravidelně pořádá mistrovské kurzy na Wiener Meisterkurse, projektu Young Singers (YSP) v Salcburku, na Akademii Festivalu v Aix-en-Provence a v Schubertově institutu v Badenu (u Vídně). Byla rovněž v porotě Mezinárodní písňové soutěže londýnské Wigmore Hall, písňové soutěže „Das Lied“ v Berlíně, „Bach Wettbewerb“ v Lipsku a jako expert na soutěži BBC Cardiff Singers of the World.

Proslavila se řadou nahrávek. Její diskografie zahrnuje téměř 50 titulů s díly od Monteverdiho a Rameaua po Schuberta, Brucknera a Schumanna. Mnohé tyto nahrávky získaly prestižní ceny jako Diapason d’Or nebo Grammy. Tato pěvkyně úzce spolupracuje se společností Harmonia Mundi. V roce 2006 byla vyznamenána Rakouskou čestnou medailí v oblasti umění a vědy udělovanou rakouským kancléřem a v roce 2013 spolu se svým bratrem Marcosem Finkem získala nejprestižnější kulturní cenu Slovinska sponzorovanou Nadací Prešeren za jejich nahrávku Slovenija! a souvisejících koncertů. V září 2014 získala titul Rakouská komorní pěvkyně.

Pavel Černoch  tenor
Pavel Černoch

Brněnský rodák Pavel Černoch absolvoval v poslední době řadu významných debutů a stal se jedním z nejvyhledávanějších tenoristů své generace.

Po úspěšném debutu v roce 2009 v Bavorské státní opeře v Mnichově jako Števa v Její Pastorkyni se stal stálým hostem na scénách nejvýznamnějších operních domů jako jsou m.j.: Teatro alla Scala Milano, Opera San Carlo Neapel, Státní opera v Berlíně, Německá opera v Berlíně, Státní opera v Hamburgu, Opera Stuttgart, Opera Zürich, Théatre La Monnaie Brüssel, Opéra de Bastille Paris, Opéra de Lyon, Teatro Real Madrid, Bolschoi Theater v Moskvě, Finská národní opera Helsinki stejně tak jako Operní festival v Glyndebourne a to s rolemi italského, francouzského, ruského i českého repertoáru: Alfredo (La Traviata), Gabriele Adorno (Simon Boccanegra), Rodolfo (La Boheme), Pinkerton (Madama Butterfly), Faust (Gounod und Berlioz), Lenski (Eugen Onegin), Vaudémont (Iolante), Lykow (Carská nevěsta), Števa (Jenůfa), Boris (Káťa Kabanová), Princ (Rusalka) a Jenik (Prodaná nevěsta).

V sezoně 2014/15 byl Pavel Černoch vysoce ceněn jak odbornou kritikou, tak i publikem v nových rolích jako Albert Gregor (Věc Makropulos) v Mnichově, Laca (Jenůfa) v Opeře ve Stuttgartu a jako Don Jose na festivalu v Glyndeborune. Představil se opět pařížskému publiku v roli Prince v Dvořákově Rusalce v Opeře Bastille a jako Pinkerton (Madama Butterfly) v Opeře v Kolíně nad Rýnem. Absolvoval i svůj debut v USA a to s Bostonskými symfoniky pod taktovkou Andrise Nelsonse. V minulé sezóně se poprvé představil jako Don Carlos v Hamburské státní opeře a vystoupil na festivalu BBC Proms v Londýně opět pod vedením Andrise Nelsonse.

Budoucí angažmá vedou mj. na Bregenský festival, do Mnichova, Paříže, Amsterdamu, Hamburgu, Toronta a nově i do Královské opery v Londýně či Metropolitní opery v New Yorku v rolích Don Carlos, Don Jose, Hamlet (Hamlet: Franco Faccio) Vladimir (Princ Igor), Lenski, Boris (Káťa Kabanová), Števa a Laca (Jenůfa).

Tenorista Pavel Černoch rovněž pravidelně vystupuje na koncertních jevištích, kam je zván renomovanými orchestry a festivaly, doposud spolupracoval m.j. s Birmingham Symphony Orchestra, Boston Philharmonic Orchestra, Orchestr Tonhalle Curych, s Ruským národním orchestrem, festivaly v Bergenu, Verbier a Glyndebourne. Spolupracuje s dirigenty mj. Daniel Barenboim, Kirill Petrenko, Simon Rattle, Andris Nelsons, John Eliot Gardiner, Charles Dutoit, Gennady Rozhdestvensky, Vassily Sinaisky, Jiří Bělohlávek, Tomáš Hanus, Jakub Hrůša a Jaroslav Kyzlink.

Pavel Černoch je absolventem brněnské JAMU oboru hudební management. Svůj vztah k hudbě si uvědomoval již od dětství a to v Brněnském dětském sboru Kantiléna. Operní zpěv později studoval soukromě u italského mistra Paola De Napoli ve Florencii, který je doposud jeho mentorem. Svůj jevištní debut absolvoval v Mozartově Kouzelné flétně na scéně brněnské Janáčkovy opery. Poté následovala jeho první angažmá v operních domech ve Vídni, Grazu, Rize, Seville, Düsseldorfu, Varšavě a v Praze.

Joshua Bell  housle
Joshua Bell

JOSHUA BELL
housle

S více než třicetiletou kariérou sólisty, komorního hráče, studiového muzikanta, dirigenta a ředitele orchestru je Joshua Bell jedním z nejproslulejších houslistů své doby. Jeho zvídavost a jasnost vhledu jsou potvrzením jeho víry v sílu hudby jako sjednocujícího kulturního fenoménu. Umělec preciznosti i vášně je oddán houslím jako nástroji k vyjádření a prostředku k realizaci nového a neprobádaného.

Poté, co na šesti kontinentech vystoupil se všemi významnými orchestry na světě, pokračuje Joshua Bell v kariéře sólisty i komorního hráče. Od roku 2011 působil na pozici hudebního ředitele Akademie svatého Martina v polích jako první následník Sira Nevilla Marrinera, který tento orchestr v roce 1958 založil. Jeho mnohostranné rozpětí zájmů sahá od provádění etablovaných repertoárových kusů až po nahrávání nově objednaných skladeb, například Houslového koncertu Nicholase Mawa, za jehož nahrávku získal Bell cenu Grammy. Pokračuje ve zkoumání hranic možností repertoáru a nástroje premiéroval například i skladby Johna Corigliana, Edgara Meyera, Jaye Greenberga a Behzada Ranjbarana.

Jako exkluzivní umělec společnosti Sony Classical natočil již více než 40 alb, za něž získal ceny Grammy, Mercury, Gramophone a Echo Klassik. Jeho nejnovější vydanou nahrávkou z června 2018 je Bruchova Skotská fantazie a Houslový koncert g moll s Akademií svatého Martina v polích. Jeho předcházející nahrávka „For the Love of Brahms“ z roku 2016 obsahuje repertoár 19. století, opět s Akademií a s Stevenem Isserlisem a Jeremym Denkem. V roce 2013 vydal Bell s Akademií svatého Martina v polích Beethovenovu čtvrtou a sedmou symfonii.

V roce 2007 byl v deníku Washington Post oceněn Pulitzerovou cenou článek, který popisoval následující experiment: Joshua Bell hrál inkognito jako pouliční muzikant ve stanici metra, aniž by kdokoli rozpoznal, že se jedná o špičkového virtuosa. Tento článek podnítil dodnes probíhající diskusi o vnímání a přijímání umění v různých kontextech. Článek inspiroval kanadskou spisovatelku Kathy Stinson k napsání dětské knihy Muž s houslemi, podle které byl později vytvořen i animovaný film s hudbou britské skladatelky Anne Dudley. Na tento úspěch Stinsonová v roce 2017 navázala knihou Tanec s houslemi, tentokrát inspirovanou soutěžními zážitky 12letého houslisty Joshuy Bella, opět ilustrovanou Dušanem Petričićem. V roce 2017 Joshua Bell debutoval s pořadem Muž s houslemi v Kennedyho centru a v březnu 2019 prezentoval tento program na rodinném koncertě s orchestrem Seattle Symphony.

Bell chápe hudbu jako základní vzdělávací prostředek. Jde mu o nacházení cesty, jak klasickou hudbu dostat k nejširšímu publiku i o prohlubování porozumění umění u publika stávajícího. Aktivně se podílí na programech „Vzdělávání prostřednictvím hudby“ a „Obrat k umění“, které poskytují hudební nástroje a hudební vzdělání dětem, jež by se jinak ke klasické hudbě nedostaly. V roce 2014 spolupracoval Bell s neziskovou organizací National YoungArts Foundation – hrál a vyučoval mladé houslisty ve speciálních rodinných pořadech televizní stanice HBO nazvaných „Joshua Bell: Mistrovská třída mladých umělců.“ Ve výchově mladých talentů pokračuje jako odborný asistent na Jacobs School of Music při Indiana University.

Joshua Bell se narodil v Bloomingtonu v Indianě. Na housle začal hrát ve čtyřech letech a ve dvanácti začal studovat u Josefa Gingolda, který jej velice ovlivnil. Ve čtrnácti debutoval jako sólista u Filadelfského orchestru pod vedením Riccarda Mutiho a již v sedmnácti letech vystoupil v Carnegie Hall se St. Louis Symphony. V osmnácti letech podepsal svou první smlouvu s nahrávací společností, londýnskou firmou Decca, a obdržel podporu Avery Fischer Career Grant. V roce 2010 jej časopis Musical America zvolil „Instrumentalistou roku“, v roce 2007 jej Světové ekonomické fórum označilo za „Mladého světového lídra“, pětkrát byl nominován na cenu Grammy a v roce 2007 získal podporu Avery Fisher Prize. V roce 2003 získal Cenu v oboru humanitních věd od guvernéra státu Indiana, v roce 1991 mu jeho alma mater Jacobs School of Music udělila Cenu pro vynikající absolventy, v roce 2000 byl označen za „Živoucí legendu Indiany“ a časopis People ho zařadil mezi „50 nejkrásnějších lidí světa“.

Joshua Bell hraje na housle Huberman Stradivarius z roku 1713 a používá smyčec z konce 18. století, který vyrobil François Tourte.

Skladby

Petr Iljič Čajkovskij — Houslový koncert D dur op. 35

Vzniku jediného houslového koncertu Pjotra Iljiče Čajkovského (1840–1893) předcházel rozpad manželství se zamilovanou žačkou Miljukovovou, jímž se skladatel pokusil čelit své sexuální orientaci, tehdy morálně i společensky naprosto nepřijatelné. Debakl, jejž pociťoval jako osobní selhání, vyvolal jednu z jeho nejtěžších duševních krizí; paní Naděžda Mecková, dobrá duše a nezištná sponzorka jeho života, jej proto poslala (stejně jako jindy) na zotavenou do ciziny, tentokrát do švýcarského Clarensu. A když se zdálo, že to nepomáhá, poslala za ním ještě Josifa Kotka, jeho žáka, který mu byl mimořádně sympatický.

Kotek byl ovšem především houslista (v té době studoval v Berlíně u Josefa Joachima) a do Clarensu přijel s houslemi. Čajkovskému se takřka okamžitě vrátila dlouho postrádaná duševní pohoda a s ní tvůrčí invence – do měsíce byl hotov s Koncertem pro housle a orchestr D dur. Kotek mu asistoval jako nástrojový poradce, podobně jako jeho učitel Joachim Brahmsovi a Dvořákovi. Premiéru mu ovšem Čajkovskij nesvěřil – ze zmíněných společenských ohledů – a skladbu věnoval v prvním tištěném vydání Leopoldu Auerovi, jenž byl tehdy v Rusku nejvyšší houslovou autoritou. Ten ji však odmítl nastudovat, zřejmě dotčen, že nebyl požádán o revizi virtuózního partu; koncert nakonec premiéroval – tři roky po jeho vzniku – ve Vídni s místními filharmoniky a Hansem Richterem virtuos Adolf Brodskij a tomu ji Čajkovskij (také) věnoval.

Teprve poté – a v nové verzi – nastoupila skladba pouť do nejvyššího patra světového koncertního repertoáru; svou pozici v něm si udržuje podnes jako jeden z vrcholných výkonů svého tvůrce a jedinečnou příležitost uplatnit virtuózní romantickou techniku houslové hry snad ve všech jejích polohách. Nutno také připomenout, že ještě v Clarensu nahradil Čajkovskij původní druhou větu (kterou pak zařadil do své Vzpomínky na drahé místo) novou, velmi odlišnou skladbou. Její idylický název Canzonetta (písnička) nemůže zastřít, že jde o hlubokou osobní výpověď: teskné téma, jímž sólista odpoví na vlídný orchestrální úvod, je výrazem těžké deprese; tu sice na chvíli rozptýlí vřelé citové vzepětí středního dílu, ale skutečné řešení zůstává na průběhu finále. Takže právě Canzonettou se koncert dostal do řady velkých skladeb, jež jsou zrcadlem skladatelova vnitřního života.

Gustav Mahler — Píseň o zemi

GUSTAV MAHLER
(1860–1911)

V květnu 1908 se Gustav Mahler vracel po své první sezoně v New Yorku do Evropy. 23. května dirigoval v Praze Českou filharmonii a dohodl světovou premiéru své Sedmé symfonie, která se pak uskutečnila 19. září téhož roku. Prázdniny strávil v Toblachu v jižním Tyrolsku, kde v dřevěné chatce, kterou si nechal postavit jako pracovnu, začal komponovat Píseň o zemi.

Na přelomu 19. a 20. století se v Evropě probudil silný zájem o dějiny a kulturu Dálného východu. Vycházely překlady orientální literatury, z Orientu čerpali náměty činoherní a operní autoři, inspirace tamním uměním ovlivnila výtvarný styl secese. Na podzim roku 1907 vydalo lipské nakladatelství Inselverlag sbírku nazvanou Čínská flétna (Chinesische Flöte).Přebásnění čínské lyriky vytvořil básník Hans Bethge (1876–1946), který podobným způsobem zpřístupnil i poezii Arménie, Turecka, Japonska, Indie a dalších zemí. Nevycházel z originálních jazyků, nýbrž z už dostupných překladů do němčiny, francouzštiny nebo angličtiny. Sbírku daroval Mahlerovi rodák z Přerova Theobald Pollak, ministerský rada c.k. ministerstva železnic, spřátelený s okruhem vídeňské moderny. Mahler vybral ze sbírky sedm básní, jejichž text si upravil připojením nebo vypuštěním veršů či jejich přehozením, a dvě z básní spojil v jednu. Vokální složku použil už ve čtyřech ze svých předchozích symfonií (v druhé, třetí, čtvrté a osmé), nyní poprvé vytvořil celou symfonii jako cyklus orchestrálních písní.

Čistopis partitury dokončil Mahler následujícího podzimu 1909 za pobytu v Hodoníně na Moravě v rodině majitele tamního cukrovaru Fritze Redlicha, s nímž byli Mahlerovi spřáteleni. Sólové party byly původně určeny tenoru a barytonu, potřeba kontrastu si však vyžádala úpravu pro mužský a ženský hlas (tenor a alt); obsazení dvěma mužskými hlasy zůstalo jako alternativní. Mahlerova partitura využívá homofonní i polyfonní kompoziční techniku a její zvláštní kouzlo spočívá v působivé třetí, čistě zvukové složce, v orchestrální barevnosti. „Probouzejí se zde impresionistické zvuky a nástroje získávají postupně individuální život, už nejsou pouze barvou, kreslí linie, do něžného obrazu, polyfonní linie, které popisují náladu podobnou úsporným východoasijským dřevořezbám. Zde došel Mahler na konec cesty – po bolestném putování dospěl tam, kde je dopřáno klidu jeho ‚osamělému srdci‘,“ napsal o symfonii hudební spisovatel Hans Holländer, rodák z Břeclavi. Motiv, který Mahler exponuje na začátku v partu lesních rohů, zůstává součástí celého díla a je stále přetvářen; hovoří se o předzvěsti tónových řad, kompozičního principu Arnolda Schönberga. Mahler nikdy neopustil tonalitu, jeho harmonie však využívá všech chromatických stupňů, typické je u něj mísení durového a mollového tónorodu. Deklamačně pojatá vokální linka se nevzdává melodie, ale není pouhou ilustrací, postihuje myšlenkovou podstatu textu až do nejhlubšího prožitku. Výmluvné jsou v partituře pokyny určené interpretům, po nichž žádá velmi jemné výrazové nuance stejnými výrazy, jaké adresuje nástrojům orchestru. 

První větu Pijácká píseň o bídě země charakterizuje tóninová neurčitost daná už zmíněným vstupním motivem. Lze rozeznat princip sonátové formy (druhá strofa se dá vykládat jako sonátové provedení). Osamělý na podzim zastupuje v cyklu pomalou větu, v instrumentaci mají výraznou úlohu dřevěné dechové nástroje. Celková nálada věty předznamenává závěr díla. O mládí stojí na místě symfonického scherza, kolorit dodává hudbě využití pentatonické stupnice. Ta se uplatňuje i ve čtvrté větě O kráse, kterou je možno chápat jako druhé scherzo. Ironii skrývá pátá věta Opilý na jaře. Náznak životní rezignace v ní tvoří přechod k poslední větě Rozloučení, která je vlastním těžištěm symfonie. Několikanásobné doznívající opakování slova „ewig“ (věčně) tvoří jakýsi neviditelný přechod do neznáma, do života po životě.

Píseň o zemi měla být Mahlerovou devátou symfonií. Podle svědectví Almy Mahlerové (na jejíž tvrzení se však nelze vždy spolehnout) měl skladatel z devítky panický strach, devátá se stala poslední symfonií Beethovena, Brucknera i Dvořáka. Tím, že svou jedinou důsledně vokální symfonii nazval Píseň o zemi a nepřidělil jí pořadové číslo, prý chtěl obelstít osud. Přesto se dílo stalo jakousi Mahlerovou uměleckou závětí. Devátou symfonii ještě zkomponoval, nedokončená zůstala (jako u Beethovena) teprve desátá. Provedení Písně o zemi ani Deváté se však nedožil. Uskutečnilo se půl roku po skladatelově smrti, 20. listopadu 1911 v Mnichově za řízení Bruno Waltera. Sólisty byli tenorista William Miller a americká altistka Mme Charles Cahier (vl. jm. Sarah Jane Walker), která sólovým recitálem Mahlerových písní téhož dne otevřela dvoudenní slavnosti k uctění skladatelovy památky. Ve verzi pro tenor a baryton uvedl Bruno Walter Píseň o zemi 4. listopadu 1912 s Vídeňskými filharmoniky, sólisty byli William Miller a Friedrich Wiedemann. „Pod Mahlerovou rukou se píseň proměnila ve scénu, v drama, v laškovnou hru, podle toho, jak to duchovní obsah básně vyžadoval. Nic není pro toto tvrzení průkaznější, než tolik předeher, meziher a doher v orchestru, které skladatel zapojuje k posílení, zvýraznění a doplnění svého citového vyjádření. Jisté je jedno: Píseň o zemi je jedním z nejprocítěnějších, nejinspirovanějších, nejmelodičtějších a nejpůsobivějších děl předčasně zesnulého, je jeho vlastní labutí písní, plnou onoho ponurého smutku a žalu, který tvořil základní rys Mahlerovy bytosti. Píseň o zemi je píseň o Gustavu Mahlerovi,“ napsal hudební spisovatel Ludwig Karpath.

V Čechách byla Píseň o zemi poprvé uvedena 3. dubna 1913 v rámci třetího abonentního koncertu Nového německého divadla v nastudování Alexandra Zemlinského, sólisty byli Maria Philippi a opět William Miller. „Smyslem je subjektivní pohled na pozemský život, v němž se však radosti jeví jen skrovně zastoupeny. Závěr tvoří rozloučení s bytím – apoteóza, která majestát smrti nemůže vystihnout působivěji,“ zněl soud pražské kritiky. Alexander Zemlinsky dílo uvedl znovu 31. ledna 1918 a v červnu téhož roku na mimořádném koncertě spolu s Mahlerovou Žalobnou písní. Když Zemlinsky hostoval 17. února 1919 jako dirigent Písně o zemi ve Vídni, sklidil takový úspěch, že byly připojeny dvě reprízy. Na svém tehdejším pražském působišti ji dirigoval také v letech 1921 a 1924. Posledním předválečným uvedením díla v Praze byl Filharmonický koncert orchestru Nového německého divadla 12. února 1934 se sólisty Lydií Kindermann a ze Srbska pocházejícím Josipem Rjavecem za řízení Georga Szélla. Koncert se konal v už politicky vyhrocené atmosféře. Během dalších let, vedoucích ke světové katastrofě, muselo Mahlerovo jméno i jeho hudba z programů zmizet. Po válce se v Praze Píseň o zemi poprvé objevila 21. března 1947 za řízení Rafaela Kubelíka na koncertě České filharmonie.