Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Franz Welser-Möst

Česká filharmonie

Franz Welser-Möst

Česká filharmonie

V závěru sezony přivítáme v Rudolfinu dirigentskou hvězdu první velikosti Franze Welsera-Mösta, šéfdirigenta Clevelandského orchestru. S Českou filharmonií provede v rámci debutové spolupráce díla Franze Schuberta a Richarda Strausse.

Koncert z řady B
Program

Franz Schubert
Symfonie č. 3 D dur, D 200

PŘESTÁVKA – 20ʼ

Richard Strauss
Sinfonia Domestica, op. 53, TrV 158

Účinkující

Franz Welser-Möst
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Franz Welser-Möst
Rudolfinum — Dvořákova síň
26. 6. 2019  středa — 19.30
Nelze objednat online
27. 6. 2019  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
28. 6. 2019  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Účinkující

Franz Welser-Möst  dirigent

FRANZ WELSER-MÖST
dirigent

Jako hudební ředitel formuje Franz Welser-Möst již 18 let nezaměnitelnou zvukovou kulturu Clevelandského orchestru. Pod jeho vedením byly výkony orchestru opakovaně chváleny mezinárodní hudební kritikou. Díky výjimečné inovativní dramaturgii jsou koncerty Clevelandského orchestru zajímavé i pro mladou generaci – publikum je z 20 % složeno z posluchačů mladších 25let! V clevelandské Severance Hall se díky Franzi Welser-Möstovi konalo mnoho světových premiér a operních produkcí. Kromě koncertních vystoupení ve Spojených státech amerických, Evropě a Číně je Franz Welser-Möst s Clevelandským orchestrem pravidelným hostem všech významných mezinárodních hudebních festivalů.

Jako hostující dirigent má Welser-Möst obzvláště úzký a produktivní vztah s Vídeňskou filharmonií. Dvakrát ji dirigoval při oblíbených Novoročních koncertech, pravidelně na koncertech ve vídeňském Musikvereinu i na turné po světě, například v Japonsku, Číně, Austrálii a Spojených státech amerických. S Vídeňskou filharmonií vystoupil také na pamětních koncertech v Sarajevu a ve Versailles.

Franz Welser-Möst pravidelně vystupuje na Salcburském festivalu, kde například uvedl Rusalku, Růžového kavalíra a Fidelia. V létě 2016 zde měl triumfální úspěch s novou produkcí opery Richarda Strausse Die Liebe der Danae a v roce 2017 s operou Lear Ariberta Reimanna.V roce 2018 zde dirigoval Salome Richarda Strausse a vzhledem k obrovskému úspěchu této operní produkce se s ní navrací i v roce 2019, podobně jako tomu bylo v roce 2014 s Růžovým kavalírem.

Franz Welser-Möst obdržel řadu významných ocenění. Je čestným členem Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni, nositelem ocenění Vídeňské filharmonie, Kilenyiho medaile Brucknerovy americké společnosti a zlaté medaile Kennedyho centra umění.

V jeho rozsáhlé diskografii bylo mnoho CD a DVD oceněno významnými mezinárodními cenami. V nejnovějších nahrávkách s Clevelandským orchestrem se věnoval symfoniím Johannese Brahmse a Antona Brucknera. Jeho salcburské operní inscenace, včetně Růžového kavalíra, který získal řadu mezinárodních cen, byly vydány na DVD labelu Unitel.

 

Skladby

Richard Strauss — Sinfonia Domestica op. 53 TrV 158

RICHARD STRAUSS
1864–1949

Richard Strauss patřil k těm skladatelům, jimž se už ve velmi mladém věku podařilo získat pozornost posluchačské obce a vytvořit si výjimečnou pozici v mezinárodním hudebním životě. Sklízel úspěchy nejen jako skladatel, ale i u dirigentského pultu, ačkoliv na tuto profesi nebyl odborně vyškolen. V jedenadvaceti letech se stal hudebním ředitelem proslulého orchestru v Meiningenu, když byl krátce asistentem Hanse von Bülowa, a od té doby si neustále upevňoval umělecké postavení doma i v cizině. Strauss tvořil v období mohutného rozmachu hudební avantgardy, ale on sám se k jejím výbojům nepřipojil. Převážně navazoval na tradici, suverénně v ní pokračoval, přitom ovšem mnohá jeho díla prozrazují úsilí aktivně uplatňovat alespoň některé z vyjadřovacích prostředků nové doby. Jako poslední z tristanovské generace pozdních německých romantiků jednoznačně inklinuje k efektním, zvukově brilantním orchestrálním partiturám. Svou jedinečnou fantazii a smysl pro dramatickou účinnost používal Strauss v námětech bezprostřednějších a publiku přístupnějších než jsou všelidsky a duchovně koncipované symfonické kolosy jeho předčasně zemřelého současníka Gustava Mahlera.

Po harmonické stránce vykazuje Straussova hudba časté tendence k bitonalitě, přičemž pevnou půdou mu přece jen zůstává oblast hlavní tóniny. Skvělé mistrovství a mimořádné nadání uplatnil zejména v orchestrální instrumentaci: uměl jedinečně využít celou barevnou paletu symfonického orchestru a patří mezi největší mistry instrumentace, jakými byli Berlioz, Rimskij-Korsakov, Debussy, Ravel či Stravinskij. Je představitelem stylu přelomu století v jeho vitální, výrazově překypující a plnokrevné podobě. Strauss se nevyhýbal vnějšímu efektu, který vycházel z jeho naturelu, a dosahoval jedinečného posluchačského účinku. Jeho hudba je stejně opojná jako vášnivá, dynamická a vzrušující, stejně jako humorná či se smyslem pro karikaturu. Straussovo značné sebevědomí, hraničící občas až s bravurním exhibicionismem se ovšem výrazně uplatnilo v některých jeho symfonických básních.

Rozměrná jednovětá orchestrální kompozice Sinfonia domestica vznikala v letech 1902–1903 jako námětový kontrast předcházející symfonické básně Život hrdinův. Po této sebeoslavné heroizaci uměleckých zápasů, v níž se prezentuje jako hrdý a cílevědomý tvůrce, který si poradí se všemi životními problémy i se svými odpůrci, se tentokrát autor vrací do intimní pohody soukromého života. Zkomponoval hudební obraz idylické atmosféry v rodinném kruhu, v němž jsou všechny umělecké střety tehdejšího Straussova berlínského období zastíněny štěstím „s mou milou ženou a naším chlapcem“.

Vysloveně autobiografický tvůrčí záměr dal vzniknout řadě lyrických scén, popisujících skladatelův všední den. Ve čtyřech částech propojených do jediného celku zobrazují úvodní pasáže osobnost manžela, důstojného, někdy sice mrzutého a vznětlivého, ale v podstatě příjemného a laskavého. Vtipné a řečné ženě nechybí půvab a graciéznost, dítě si hraje, rodiče s ním laškují, je uspáváno. Po vzájemném projevu manželské lásky ve velké milostné scéně Adagia následuje ráno, probuzení dítěte, běžný ranní partnerský spor a závěr v mohutné gradaci, oslavující rodinný život. Nelze přehlédnout, že autor používá prostředků, které jsou ve značném nepoměru mezi intimností programní předlohy a hutně znějícím více než stočlenným orchestrem (se čtyřnásobnými dřevy, čtyřmi saxofony, osmi lesními rohy atd.), mezi prostým až banálním mimohudebním programem a monumentalitou provedení. Přesto Richard Strauss díky své genialitě nikdy nejde za hranice dobrého vkusu (dětský svět je vyjádřen hobojem dʼamore s hravou, klasicky prostou melodikou) a vytváří symfonický obraz jasných obrysů a přehledného členění. Závěrečná apoteóza epilogu s dvojitou fugou a obrovitou gradací jako by se do rozmarné intimity celku vlastně ani nehodila. Je však charakteristická pro Straussův jedinečný umělecký naturel.

Franz Schubert — Symfonie č. 3 D dur D 200

FRANZ SCHUBERT
1797–1828

Franz Schubert se dožil pouhých jedenatřiceti let, a přece jeho dílo znamenalo jeden ze základních kamenů nového nastupujícího slohu hudebního romantismu. Byl dítětem vídeňského předměstí a jeho kompoziční rukopis nezapře příslušnost k městu na Dunaji. Nikde jinde se nemohly zrodit zpěvné nápady zabarvené tak bezstarostnou tanečností. Na rozdíl od beethovenovského patosu a heroičnosti je Schubertova symfonická hudba do značné míry záležitostí líbezně znějící pohody. Písničky a taneční hudba císařské Vídně provázely jeho růst a také kostel a škola mu nabízely široký pohled na tehdejší hudební produkci. Schubertovo geniální nadání ze všech těchto podnětů čerpalo a brzy vydalo plody, které ho řadí mezi největší hudební tvůrce všech dob. Prostota, lidová přirozenost, jedinečná melodická invence a v neposlední řadě také schopnost originálním způsobem řešit formální a stylové problémy romantického výrazu – to vše z něho činí skutečného mistra objevujícího nové, neprobádané cesty.

Schubert toužil po tom, aby se stal symfonikem a směřoval ke svému cíli s úpornou houževnatostí. Pozoruhodné jsou již jeho rané symfonie prozrazující tvořivý talent zvláštní síly. První symfonii napsal ve svých šestnácti letech a o dvě léta později další dvě. Prozrazují – jak jinak – klasické vídeňské vzory, ovšem invenčně jsou svěží a bezprostřední. Je ironií osudu, že ke své mistrovské symfonii dospěl Schubert až ke konci svého krátkého života: tzv. Velkou symfonii C dur definitivně dokončil v březnu 1828 – rok před svou smrtí! A teprve zvídavý a neúnavný Robert Schumann ji objevil deset let poté v autorově pozůstalosti. Užasl nad její uměleckou ryzostí, dal ji v Lipsku provést a vydat tiskem. Pak se teprve probudil zájem o ostatní Schubertovy symfonie. Je totiž naprosto šokující a překvapivé, že za skladatelova života nebyla veřejně povedena z jeho symfonií ani jedna! Schubert byl přijímán především jako autor nesčetných písní tzv. Hausmusik – hudby pro domácí muzicírování. Role oblíbeného písňového komponisty mu byla příjemná – drobné skvosty jeho umění rychle pronikaly mezi posluchače a měly své oddané interprety. Naproti tomu tvář symfonika a nápaditého tvůrce komorní hudby zůstávala současníkům utajena. Je příznačné, že přes nezájem koncertních pořadatelů i vlastní neschopnost se prosadit, pokračoval mladý Schubert ve svém úsilí o vlastní symfonický tvar. U klasiků Haydna a Mozarta se poučil v umění symfonické stavby i v přehledném uspořádání myšlenek, u Rossiniho si zase osvojoval nový orchestrální zvuk. Beethoven byl pro něho nedosažitelnou veličinou – oba skladatelé sice žili v jednom městě až do konce svých dní, ale ani v nejmenším se nesblížili. Schubert byl o hodně mladší a povahově i umělecky stál na zcela opačném pólu: vyrůstal z předměstské lidové hudebnosti, z hospůdek a z ruchu ulice a vídeňská nápěvnost mu vešla do krve. Ve svém díle ji dokázal zušlechtit, dát jí správný akcent a vyjádřit její charakteristické rysy.

Symfonie č. 3 D dur je příznačným dílem tohoto zaměření. Autor ji komponoval v květnu a v červnu 1815. Zachovává rysy klasické symfonie – včetně pomalého úvodu Adagio maestoso – jejím zdrojem jsou však čerstvé vídeňské prameny a podněty. Nový romantický sloh se hlásí ke slovu zejména výběrem témat: například vedlejší téma první věty má v sobě příznačnou bezstarostnost, typicky schubertovské se svou písňovou melodikou je i Allegretto druhé věty. Třetí větu Schubert označil Menuetto, ale jde spíše o jadrný, dovádivý lidový tanec, ve kterém zaslechneme i dudáckou prodlevu. Finále – šestiosminová tarantella – je vytvořeno jakoby jedním dechem a jeho spád graduje do působivého závěrečného vrcholu. Ve své symfonii teprve osmnáctiletý Schubert zanechal zřetelný otisk své jedinečné osobnosti.