Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie  Daniel Smith

Česká filharmonie

Daniel Smith

Česká filharmonie

Daniel Smith bude prvním australským dirigentem, který vystoupí v cyklu Objevy. Je laureátem soutěží Georga Soltiho, Witolda Lutosławského, Luigi Mancinelliho a Grzegorze Fitelberga. Rumunský violoncellista Andrei Ionita je bez nadsázky novou vycházející hvězdou tohoto oboru. V pouhých 22 letech je laureátem soutěží Arama Chačaturjana, ARD Mnichov

Koncert z řady O
Délka programu 1 hod 45 min
Program

Richard Wagner
Siegfriedova idyla

Dmitrij Šostakovič
Violoncellový koncert č. 1 Es dur op. 107

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 8 F dur op. 93

Účinkující

Andrei Ionita
violoncello

Daniel Smith
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie  Daniel Smith
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Daniel Smith bude prvním australským dirigentem, který vystoupí v cyklu Objevy. Je laureátem soutěží Georga Soltiho, Witolda Lutosławského, Luigi Mancinelliho a Grzegorze Fitelberga. S velkým úspěchem debutoval u London Philharmonic Orchestra a orchestru Mariinského divadla. Obě tato prestižní tělesa ho okamžitě pozvala k novému hostování. Kromě toho řídil například Varšavskou filharmonii, italský orchestr RAI, Frankfurtský rozhlasový orchestr nebo New Japan Philharmonic. Je rovněž vyhledávaným operním dirigentem a nedávno založil nadaci, která umožňuje přístup na koncerty klasické hudby lidem, kteří by si to ze sociálních nebo zdravotních důvodů nemohli dovolit. V recenzi londýnského debutu získal nejvyšší možný počet pěti hvězdiček. Další recenzenti ocenili jeho laskavý, poctivý, opravdový a spontánní přístup k hudbě, který z něj činí jednoho z nejzajímavějších hudebníků své generace.

Rumunský violoncellista Andrei Ionita je bez nadsázky novou vycházející hvězdou tohoto oboru. V pouhých 22 letech je laureátem soutěží Arama Chačaturjana, ARD Mnichov a Grand Prix Emanuela Feuermanna v Berlíně. V červnu 2015 suverénně zvítězil v Čajkovského mezinárodní soutěži v Moskvě. V sezoně 2015/2016 debutoval mimo jiné s DSO Berlin a Petrohradskou filharmonií. Na osobní pozvání Valerije Gergijeva bude koncertovat v Londýně, Mnichově, Baden‑Badenu a Petrohradě. Andrei Ionita je držitelem stipendia německé nadace Musikleben a je stále ještě studentem berlínské Universität der Künste ve třídě Jense Petera Maintze. Hraje na violoncello Giovanniho Battisty Rogeriho z roku 1671.

Účinkující

Andrei Ionita  violoncello
Andrei Ionita

Violoncellista Andrei Ioniţă, narozený v roce 1994 v Bukurešti, začal brát hodiny klavíru ve věku pěti let a s violoncellem začal o tři roky později. Studoval pod vedením Ani-Marie Paladi na Hudební škole Iosifa Savy v Bukurešti a v současné době studuje u profesora Jense Petera Maintze na Univerzitě umění v Berlíně.

Svou hudební inspiraci čerpá u největších violoncellistů naší doby, jako je například David Geringas, Steven Isserlis, Heinrich Schiff, Wolfgang Boettcher, Gary Hoffman a Wolfgang Emanuel Schmidt. V červnu 2014 spolupracoval s Gidonem Kremerem a Christianem Tetzlaffem na Festivalu Akademie Kronberg „Komorní hudba spojuje svět“.

V posledních letech Andrei Ioniţă vystupoval na koncertních pódiích, jako je Carnegie Hall, Cadogan Hall v Londýně, Komorní hudební síň Berlínské filharmonie či Gasteig a Herkulesaal v Mnichově. V roce 2015 debutoval v Berlíně jako sólista s Německým symfonickým orchestrem.

Ioniţă je laureátem mnoha mezinárodních soutěží. V červnu 2013 mu byla udělena první cena na Mezinárodní soutěži Arama Chačaturjana, v září 2014 získal druhou cenu a zvláštní cenu za interpretaci předepsané skladby na Mezinárodní hudební soutěži ARD v Mnichově. O dva měsíce později získal druhou cenu na soutěži Grand Prix Emanuela Feuermanna 2014 v Berlíně. V červnu 2015 si vydobyl mezinárodní uznání jako nositel první ceny Mezinárodní soutěže Petra Iljiče Čajkovského v Moskvě.

V sezoně 2016/2017 bude Andrei Ioniţă poprvé hrát s Tokijskou filharmonií, Orchestrem MDR a Mnichovskou filharmonií. Vystoupí rovněž v Helsinkách, v Japonsku, v Laeiszhalle v Hamburku a v Lucernu s duo programem pro violoncello a klavír. Kromě toho pravidelně spolupracuje s dirigentem Valerijem Gergijevem a v červenci 2017 se zúčastní Hudebního festivalu Marlboro.

Andrei Ioniţă jw stipendistou nadace Deutsche Stiftung Musikleben a hraje na nástroj, který v roce 1671 vyrobil Giovanni Battista Rogeri z města Brescia, velkoryse zapůjčeného touto nadací.

Daniel Smith  dirigent
Daniel Smith

Australský dirigent Daniel Smith si rychle získal mezinárodní věhlas díky první ceně – Zlaté taktovce – a ceně orchestru v Mezinárodní soutěži mladých dirigentů Grzegorze Fitelberga pořádané UNESCO a druhé ceně v prestižní Mezinárodní dirigentské soutěži George Soltiho. Jeho třetím úspěchem byla první cena v Mezinárodní dirigentské soutěži Luigi Mancinelliho spolu s cenou orchestru v Mezinárodní dirigentské soutěži Witolda Lutosławského.

Danielova hudebnost, energie a duch nakažlivě působí na hudebníky i diváky. Po velmi úspěšném debutu jako první Australan, který kdy dirigoval Mariinský orchestr, řídil rovněž Londýnskou filharmonii, italský Národní symfonický orchestr Rai, Varšavskou filharmonii, Symfonický orchestr frankfurtského rozhlasu (hr-Sinfonieorchester), Novou japonskou filharmonii, Irský národní symfonický orchestr RTÉ, Symfonický orchestr Indianapolis, Filharmonii Monte Carlo, Dánský národní symfonický orchestr, Göteborský symfonický orchestr, Orchestra Sinfonica di Milano Giuseppe Verdi, Teatro Carlo Felice, Symfonický orchestr Yomiuri Nippon v Tokiu, Filharmonie jižního Nizozemska a Symfonický orchestr chorvatského rozhlasu a televize.

Daniel dirigoval na festivalech jako World Expo, Hvězdy bílých nocí, Mozarteum Festspiele, Letní festival Järvi, Estate Musicale Chigiana, Aspenský hudební festival, Olympijský festival umění Sydney, MiTo festival a Proms v Krakově.

K dychtivě očekávaným vystoupením patří jeho debut v Teatro dell’Opera di Roma Maggio Musicale Fiorentino, Teatro San Carlo a jeho brzký návrat k Londýnské filharmonii, do Mariinského divadla, do Teatro Carlo Felice a k Orchestra Sinfonica di Milano Giuseppe Verdi, Slezské filharmonii a Orquestra Metropolitana de Lisboa.

V roce 2013 Daniel debutoval na Rossiniho operním festivalu ve městě Pesaro a v Mariinském divadle, kde dirigoval Rossiniho Cestu do Remeše. („Dokonalá inscenace! A Daniel Smith... bylo to, jako by ta opera byla napsána pro něj! Orchestr včera hrál úžasně!“ Jekaterina Gudkova).

Jeho úspěch operního dirigenta je založen na zkušenostech nabytých v Teatro dell’Opera di Roma, kde působil v rámci hlavního operního repertoáru, jako je Lazebník sevillský, Così fan tutte, Růžový kavalír, Děvče ze Západu, La traviata, Tosca a Wozzeck (režiséři Giancarlo del Monaco a Franco Zeffirelli). Daniel také dirigoval operu Sedlák kavalír, Gianni Schicchi, Sestra Angelika, Bludný Holanďan a La Rondine.

V březnu Daniel založil novou charitativní Nadaci Daniela Smithe „Hudební dar“, v jejímž rámci osobně zakoupil a daroval stovky vstupenek těm, kteří by si je za normálních okolností nemohli dovolit z finančních důvodů, smrtelné nemoci, slepotě nebo zdravotního postižení.

Daniel studoval dirigování u Jormy Panuly, Neeme Järviho, Gianluigi Gelmettiho, Hugha Wolffa, Petera Gülkeho, Imreho Palla a Harryho Spence Lytha. Získal titul magistr hudby na Konzervatoři v Sydney a je postgraduálním stipendistou na Trinity College London, Americké akademii dirigování v Aspenu a Universitě Mozarteum v Salcburku.

www.danielsmithonline.com

www.facebook.com/danielsmithonline

Skladby

Richard Wagner — Siegfriedova idyla

Richard Wagner označil rok 1870 za nejšťastnější v celém svém životě. V srpnu 1870 se totiž konečně oženil s Cosimou, dcerou Ference Liszta, která mu porodila už dvě dcery a syna, přestože byla do roku 1869 manželkou skladatele, dirigenta a klavíristy Hanse von Bülow a matkou jeho dvou dcer. Rozvod Cosimy s Bülowem byl dovršením velkého společenského skandálu, který donutil Wagnera a Cosimu odejít z Mnichova, a to v době, kdy zde Bülow premiéroval Wagnerovu operu Tristan a Isolda.

Symfonická báseň E dur pro malý orchestr (původně jen 13 hráčů) oslavuje radost ze svazku s Cosimou a z překonání všech překážek. Wagner ji věnoval Cosimě k 33. narozeninám a její premiéru inscenoval se členy orchestru curyšské Tonhalle jako překvapení v narozeninový den 25. prosince 1870 na schody jejich vily v Tribschen u Lucernu. Proto skladbu původně nazval Tribschen-Idylle. Chtěl ji zachovat jen v rodinném kruhu, teprve finanční potíže ho v roce 1878 přiměly nabídnout ji k vydání nakladatelství Schott, a to v rozšířené orchestraci pro 35 hráčů. Tiskem vyšla pod názvem Siegfried-Idylle, přejmenovaná podle syna Siegfrieda narozeného v roce 1869. Poprvé takto zazněla v Meiningen roku 1877, dnes se hraje v ještě větším obsazení a pomalejším tempu. Hlavní téma symfonické básně použil Wagner v opeře Siegfried, premiérované v roce 1876, a to v milostném duetu dvou hlavních postav ve třetím dějství.

Dmitrij Šostakovič — Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur op. 107

K napsání Prvního violoncellového koncertu nepřímo inspiroval Dmitrije Šostakoviče violoncellista Mstislav Rostropovič. Skladatel slyšel v roce 1952 jeho provedení Prokofjevovy Koncertantní sinfonie pro violoncello a orchestr op. 125 a od té doby v mysli koncipoval skladbu stejného druhu, výhradně pro Rostropoviče. Když ji v létě 1959 za pouhých 40 dní napsal, měl už za sebou dva klavírní a jeden houslový koncert. Stejně jako Prokofjev použil klasickou formu koncertu, v instrumentaci nadstandardně využil lesní roh nebo celestu a umožnil sólistovi předvést všechno své umění. Výsledkem je jedno z hlavních a nejobtížnějších děl koncertantní literatury pro violoncello. Partitura nese věnování Rostropovičovi, který byl i prvním interpretem skladby 4. října 1959 v Leningradě (nyní Petrohradě) s Leningradskou filharmonií řízenou Jevgenijem Mravinským.

Koncert stylově souvisí s ostatními velkými díly stejného období – introspektivními a autobiografickými prvky, z nichž nejvýraznější je téma D-eS-C-H (D-mitrij Sch-ostakovich), které najdeme i v 10. symfonii (1953) nebo 8. kvartetu (1960). Téma, které se s výjimkou druhé věty objevuje v celé skladbě, je ve violoncellovém koncertu transponováno na G-Fes-Ces-B (tedy vybočuje z rámce hlavní tóniny). Zazní hned v úvodu první věty v partu violoncella a opakuje se v různých transpozicích za neustálého, až groteskního přitakávání orchestru. Je obdivuhodné, s jakou variabilitou dokázal Šostakovič tyto „pouhé“ čtyři tóny využít a postavit na nich komunikaci sólisty s orchestrem. Nejprve si violoncello povídá s dechy, pak se smyčci, potom najde ozvěnu u lesního rohu. Po devadesáti taktech se objevuje druhé téma inspirované lidovou ukolébavkou, kterou použil už Musorgskij v cyklu Písně a tance smrti.

Druhá věta je nejrozsáhlejší a nejintenzivnější z celé skladby, založená na dvou tématech, – ruské „berceuse“ (na způsob ukolébavky) a elegické melodii – která Šostakovič mistrně zkombinoval. Kantabilní možnosti violoncella zde směřují až k nadpozemské abstrakci. Úvodní téma smyčců sólový part nikdy nezahraje, má své vlastní, v němž komunikuje opět s celestou a lesním rohem. Instrumentace je velmi lehká, vše je kalibrováno v přesných detailech.

Třetí věta má podobu sólové kadence, ovšem podle očekávání mohutnější a autonomnější. Slyšíme v ní akordy, polyfonii, čisté melodie, pizzicato, výlety do všech registrů violoncella a také opakovaná „nakouknutí“ tématu D-eS-C-H.

Attaca navazuje závěrečná věta, rondo se schématem a-b-a-c, jakýsi dovětek části úvodní i s jejím groteskním charakterem, ještě akcentovaným častými metrickými změnami. Hlavní téma – chromatický běh – zahraje poprvé hoboj, violoncello nastupuje se svým tématem, v němž komunikuje s violoncelly v orchestru. Od taktu 105 slyšíme pokřivenou citaci Stalinovy oblíbené písně Suliko, kterou Šostakovič použil i v jiných svých dílech. Důležitým znakem poslední věty je očištění tématu D-eS-C-H, které se poznenáhlu vynořuje ve fragmentech, až je zvučně zahráno lesním rohem. Koncert končí na efekty bohatou kodou s údery tympánů.

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 8 F dur op. 93

Symfonie č. 8 F dur, op. 93, „malá F dur“, jak ji nazýval sám autor, byla dokončena v roce 1812. Od Druhé ji dělí pouhých deset let, během nichž napoleonské války decimovaly Evropu a Beethoven téměř ztratil sluch i mnohé iluze. Přesto je tato symfonie plna optimismu, radosti, humoru a nadsázky. Její premiéra na koncertu, oslavujícím vítězství nad Napoleonem (Vídeň, 27. února 1814), některé posluchače opět uvedla do rozpaků: nehodilo se pro tuto příležitost víc patosu? Formálně se symfonie F dur podobá Druhé: první, druhá a čtvrtá věta mají sonátovou formu, třetí (tympány rozpustile podtržené Tempo di Menuetto) je třídílná. Zkušený Beethoven tyto formy naplnil vyzrálým a osobitým obsahem, například rozšířením poslední věty o další provedení a reprízu. Ve druhé větě (Allegretto scherzando) si doslova vyhrál s motivem evokujícím automatický hudební nástroj – a pokud vám jeho téma připomene kánon „Ta ta ta … lieber Mälzel“, pak je to správně. (Podle některých badatelů kánon není dílem Beethovenovým, nýbrž ho až později napsal na téma z Osmé symfonie Anton Schindler.) I když byla Osmá v minulosti označena přívlastky „haydnovská“, „komorně laděná“ nebo „raně romantická“, zastíněná následující Beethovenovou symfonií jako „Osmá z Devíti“, v každém případě si zaslouží velkou pozornost.