Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Semjon Byčkov

Semjon Byčkov • Česká filharmonie


Ostatní pořadatelé

Česká filharmonie

Program

Bedřich Smetana
Prodaná nevěsta, předehra

Petr Iljič Čajkovskij
Francesca da Rimini, symfonická fantazie e moll podle Danta op. 32

Johannes Brahms
Houslový koncert D dur op. 77

 

Účinkující

Josef Špaček
housle

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Semjon Byčkov Česká filharmonie

Zámek Litomyšl — Zámek Litomyšl

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Účinkující

Josef Špaček  housle
Josef Špaček

JOSEF ŠPAČEK
housle, umělecký garant projektu

Josef Špaček se rychle etabluje jako jeden z nejúspěšnějších houslistů své generace. Studoval u Itzhaka Perlmana na newyorské Juilliard School, u Idy Kavafian a Jaimeho Lareda v Curtis Institute of Music ve Filadelfii a u Jaroslava Foltýna na Pražské konzervatoři. Je laureátem Mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu a získal nejvyšší ceny na Mezinárodní houslové soutěži Michaela Hilla na Novém Zélandu, na Mezinárodní houslové soutěži Carla Nielsena v Dánsku a na Young Concert Artists International Auditions v New Yorku.

Vrcholy v sezonách 2017/2018/2019 tvoří mimo jiné návrat k Nizozemské filharmonii a Marcu Albrechtovi a debuty s Orchestre Philharmonique du Capitole de Toulouse a Thomasem Søndergårdem, s Bamberskými symfoniky a Manfredem Honeckem, se Skotským komorním orchestrem a Maximem Emelyanchevem, s Helsinskou filharmonií a Michaelem Sanderlingem, s Antverpským symfonickým orchestrem a Davidem Zinmanem, se Štrasburskou filharmonií a Azizem Shokhakimovem, s Filharmonií Monte Carlo a Tomášem Netopilem, se Stavanger Symphony Orchestra a Christianem Vásquezem, s Vlámskými symfoniky a Danielem Blendulfem a s Kjótským symfonickým orchestrem a Lio Kuokmanem. Nadále vystupuje jako sólista s Českou filharmonií, a to na pražských i zahraničních koncertech dirigovaných Semjonem Byčkovem, Jakubem Hrůšou a Thomasem Adèsem.

Má za sebou vystoupení na abonentních koncertech České filharmonie s Valerijem Gergievem, návrat k Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI Torino s Jamesem Conlonem, debut s Rotterdamskou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, berlínský debut s Konzerthausorchester Berlin a Thomasem Sanderlingem, debut v amsterdamském Concertgebouw s Nizozemskou filharmonií a Thomasem Søndergårdem, tokijský debut s Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra a Jakubem Hrůšou a debut u Orchestra di Padova e del Veneto pod taktovkou Gerarda Korstena, u Sønderjylland Symphony Orchestra s Johannesem Wildnerem a u Vlámských symfoniků s Adrienem Perruchonem (zaznamenalo Mezzo Live HD TV). Recitálové debuty měl v Kennedyho centru ve Washingtonu D.C. a v La Jolle v San Diegu.

Nedávno zesnulý Jiří Bělohlávek byl podporovatelem Josefa Špačka a pravidelně ho zval ke spolupráci. Mezi další dirigenty, s nimiž Špaček spolupracuje, patří Semjon Byčkov, James Conlon, Christoph Eschenbach, Asher Fisch, Valerij Gergiev, Roy Goodman, Jakub Hrůša, Manfred Honeck, Eliahu Inbal, Jun Märkl, Rossen Milanov, Tomáš Netopil, Thomas Sanderling a Thomas Søndergård.

Josef Špaček rovněž účinkuje v recitálech a na festivalech komorní hudby v Evropě (mimo jiné v pražském Rudolfinu, ve vídeňském Konzerthausu, na Evian Festivalu, Kaposfestu a Schloß Elmau), Asii a USA (mimo jiné v Kennedho centru, v La Jolla, na ChamberFest Cleveland a na Nevada Chamber Music Festival).

U Supraphonu vydal s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem vysoce oceňovanou nahrávku s houslovými koncerty A. Dvořáka a L. Janáčka a se Sukovou Fantazií (mezi jinými „Nahrávka týdne“ v The Sunday Times, „Nahrávka měsíce a roku“ na MusicWeb International a 5* v magazínu Diapason) a také recitálové CD se skladbami pro housle a klavír od Smetany, Janáčka a Prokofjeva s klavíristou Miroslavem Sekerou. V roce 2010 nahrál díla H. W. Ernsta pro label Naxos. Jeho první CD, které vyšlo v roce 2006, obsahuje kompletní nahrávku sonát pro sólové housle od Eugèna Ysaÿe.

Působí také ve funkci koncertního mistra České filharmonie, nejmladšího v její historii. V lednu 2016 mu orchestr udělil titul „Umělecký partner“.

Josef Špaček hraje na housle „LeBrun; Bouthillard“ italského výrobce Guarneri del Gesù, vyrobené asi v roce 1732 a laskavě zapůjčené společností Ingles & Hayday.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Petr Iljič Čajkovskij
Francesca da Rimini, symfonická fantazie podle Danta op. 32

Čajkovskij ve své tvorbě nejenže navazoval na hudební odkaz minulosti, ale zároveň pečlivě sledoval dění své současnosti, například pravidelně navštěvoval operní produkce a za hudbou také cestoval. Koncem roku 1875 vyjel do západní Evropy: v Paříži ho okouzlilo představení Bizetovy Carmen, v Bayreuthu se zúčastnil prvního festivalu Wagnerovy operní tetralogie Prsten Nibelungův, osobně se setkal s Ferencem Lisztem a jednoho letního večera se v kočáře začetl do Božské komedie Danta Alighieriho (cca 1265–1321). Všechny tyto podněty se spojily v touhu napsat na téma Pátého zpěvu Pekla symfonickou báseň Francesca da Rimini.

Svůj plán zrealizoval skladatel velice rychle – za méně než tři týdny byla partitura dokončena. Na jaře roku 1877 ji v Moskvě premiéroval Nikolaj Rubinštejn, o rok později Eduard Nápravník v Petrohradu. Obě provedení slavila úspěch a Fracesca da Rimini op. 32 se vedle Čajkovského Bouře rychle zařadila mezi nejpopulárnější ruské skladby. Sám autor ji zpočátku hodnotil také kladně: „Psal jsem ji s láskou, a ta láska se mi tam, myslím, docela povedla.“ Později však, jako mnohokrát před tím i potom, podrobil dílo tvrdé sebemrskačské kritice a vyjadřoval se o něm se značným despektem. Navzdory tomu publikum rozhodlo jinak a Francesca da Rimini je dodnes nedílnou součástí orchestrálního repertoáru.

Podrobný program této symfonické básně, jež pojednává o nešťastné lásce italské šlechtičny, vepsal Čajkovskij do rukopisu partitury (v tištěné verzi vyšla jen jeho zkrácená verze). Nejprve sestupuje Dante v doprovodu básníka Vergilia do druhého kruhu pekla (Andante lugubre). Povšimněme si tu wagnerovských a lisztovských prvků, jako je bohatý chromatismus či zmenšené akordy. Mimochodem, sám Čajkovskij, jemuž Wagnerova hudba připadala nudná a bezbarvá, se nad svým „wagnerismem“ pozastavoval: „Není to podivné, že jsem se nechal ovlivnit uměleckým dílem, k němuž cítím tak silnou antipatii?“ Následuje Allegro vivo v tónině e moll a s ním barvité vykreslení bouře, v níž pekelné vichry nesou ztrápené duše, ty, které se provinily smilstvem. Dante si povšimne dvou z nich a žádá je, aby mu sdělily, zač jsou trestány. Slova se chopí Francesca (Andante cantabile non troppo) a vypráví o nešťastné lásce k Paolovi, bratrovi svého tyranského manžela Giovanniho Malatesta, za něhož se byla nucena provdat. Klíčové bylo pro Čajkovského její slavné zvolání: „Není větších bolů než v čase bídy myslit na své štěstí.”

Téma hlavní hrdinky zahájí klarinet, k němuž se postupně připojí „vzdechy“ ostatních nástrojů a protipohyb ve smyčcích. Láska mezi Francescou a Paolem se rozvíjí, vrcholí povzbuzena příběhem Lancelota a Ginevry (poslední opakování hlavní melodie ve smyčcích v silné dynamice), avšak nečekaný návrat manžela vše zmaří. Milenci jsou zavražděni (činely, kontrabasy). Vyprávění je u konce, obě duše jsou opět uchváceny ďábelským větrem a hnány pryč. Dante, přemožen nekonečným utrpením, padne k zemi.

Bedřich Smetana
Prodaná nevěsta, předehra
Johannes Brahms
Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77

Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77 začal Johannes Brahms komponovat roku 1878. „Přál bych si to projít s nějakým horším houslistou, než jsi Ty, protože se obávám, že nejsi dost přísný,“ psal skladatel 21. ledna 1879 svému příteli houslistovi Josephu Joachimovi (1831–1907), jemuž je koncert věnován. Joachim se narodil v Kopčanech u Bratislavy (tehdy se jeho rodná obec jmenovala německy Kitsee a maďarsky Köpcsény, a Bratislava, tehdejší sídlo Zemského sněmu v habsburských Uhrách, byla ještě Prešpurk/Preßburg/Pozsony). Brahms slyšel mladého houslistu poprvé roku 1848 ve svém rodném Hamburku hrát Beethovenův Houslový koncert. O pět let později se oba umělci znovu setkali v Hannoveru a uzavřeli celoživotní přátelství.

Joachim byl sice o pouhé dva roky starší než Brahms, jako výkonný umělec už však měl v hudebním světě jméno. Byl to on, kdo uvedl Brahmse k Robertu Schumannovi, který tehdy mladému Hamburčanovi předpověděl budoucnost a jeho talent ocenil výrokem, že povede hudbu na „nové dráhy“. Brahms při kompozici plně důvěřoval Joachimovým radám. Vytvoření obvyklé kadence v závěru první věty, která byla tehdy ještě pro sólistu obligátní příležitostí k předvedení technické brilance, mu zcela přenechal. Do vlastní struktury koncertu si však mluvit nedal a vzniklo dílo, které se charakteru běžných virtuozních koncertů vymyká.

Premiéra se konala 1. ledna 1879 v Lipsku pod taktovkou Hanse von Bülowa. Bülowova osobní účast na premiéře Brahmsovy skladby může překvapovat ty, kdo si jeho jméno spojují s okruhem kolem Franze Liszta, Richarda Wagnera a tzv. „novoněmecké školy“, k níž je směr Johannesa Brahmse, vycházející z odkazu hudebního klasicismu, stavěn do protikladu. Hans von Bülow (1830–1894), Lisztův žák, první manžel jeho dcery Cosimy, kterou mu odlákal Richard Wagner, však umění se soukromím nesměšoval; jeho tolerance se projevila i po rozvodu s Cosimou. Nadále propagoval Wagnerovo dílo a se stejným uměleckým zaujetím uváděl Brahmsovy skladby jako dirigent i klavírista.

První ohlasy premiéry Brahmsova Houslového koncertu bylo rozporné, mnohým zpočátku připadalo dílo málo „houslové“. V květnu 1879 ho Joachim uvedl v londýnském Crystal Palace a zprávy z anglické premiéry obezřetně psaly, že „dílo takové důležitosti, rozsahu a obtížnosti vyžaduje několikanásobný poslech. [...] Přítomní hudebníci byli zajedno, že druhá věta je rozhodně nejzdařilejší, třetí méně, ale celé dílo je vítaným obohacením houslového repertoáru“. Brahms ve skladbě překonal pojetí instrumentálního koncertu, v němž má hlavní úlohu technický a výrazový um sólisty, směrem k symfonickému pojetí. Skladba nevyniká virtuózní brilancí, sólový part je integrován do orchestrálního zvuku; druhou větu otevírá například hobojové sólo, zatímco sólista čeká na svůj nástup poměrně dlouho. První věta má mnoho společného s první větou druhé symfonie, v jejímž sousedství koncert vznikal; má i stejnou tóninu. Druhá věta dodnes působí svou lyričností, a rondo třetí věty především pro Brahmse typickým „uherským“ zabarvením.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít
Zavřít
Tak copak vás zajímá?