Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Silvestrovský odpolední koncert

Silvestrovský odpolední koncert

Česká filharmonie

Česká filharmonie

Letos jsme se rozhodli přivítat s vámi nový rok „po česku“, a to čtyřmi nádhernými díly, z nichž každé je osobitou a hudebně vrcholnou oslavou.

Koncert z řady M
Délka programu 2 hod
Program

Antonín Dvořák
Karneval, koncertní předehra op. 92

Josef Suk
Praga op. 26

Bedřich Smetana
Pražský karneval

Leoš Janáček
Sinfonietta

Účinkující

Hudba Hradní stráže a Policie ČR

Jakub Hrůša
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Silvestrovský odpolední koncert Česká filharmonie
Rudolfinum — Dvořákova síň
31. 12. 2019  úterý — 15.00
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Účinkující

Jakub Hrůša  dirigent
Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra.

Je častým hostem mnoha nejproslulejších světových orchestrů, v sezoně 2018/2019 debutoval s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestre de Paris a NHK Symphony a ke všem byl okamžitě pozván znovu. Vedle svých titulárních dirigentských pozic se těší také z úzkého vztahu s Královským orchestrem Concertgebouw, Clevelandským orchestrem, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Newyorskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Chicagskými symfoniky, Vídeňskými symfoniky, Mahlerovým komorním orchestrem, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Orchestre Philharmonique de Radio France, Vídeňským rozhlasovým symfonickým orchestrem, Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem a Melbournským symfonickým orchestrem. V sezoně 2019/2020 se navrátí k Berlínským filharmonikům a bude debutovat s Pittsburskými symfoniky, v Curyšské opeře (nová inscenace Věci Makropulos) a v Nizozemské národní opeře (nová inscenace Rusalky pro Holland Festival s Královským orchestrem Concertgebouw). V létě se opět vrátí na Glyndebournský festival dirigovat operu Život prostopášníka.

Jeho vztah s předními vokálními a instrumentálními sólisty zahrnoval v posledních sezonách spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergej Chačatrjan, Denis Kožuchin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne Sofie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Pereťatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann a Nikolaj Znaider.

Jako operní dirigent je pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde nastudoval opery Vanessa, Příhody lišky Bystroušky, Sen noci svatojánské, Carmen, Utahování šroubu, Don Giovanni a La bohème a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour. Mimo to také připravil představení pro Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vídeňskou státní operu (nové nastudování Věci Makropulos), Opéra National de Paris (Rusalka a Veselá vdova), Frankfurtskou operu (Triptych) a Curyšskou operu (Věc Makropulos).

Mezi jeho nahrávky se nově zařadily první dvě desky nového cyklu Dvořákových a Brahmsových symfonií a Smetanova Má vlast s Bamberskými symfoniky (vydavatelství Tudor). Z Dalších nahrávek zmiňme Bartókův i Kodályho Koncert pro orchestr s Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin (Pentatone). S Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra také natočil Berliozovu Fantastickou symfonii, Straussovu Alpskou symfonii a Sukova Asraela (Octavia Records), s Českou filharmonií a Nicolou Benedettim houslové koncerty Čajkovského a Brucha (Universal) a devět CD (Pentatone a Supraphon) českého repertoáru s PKF-Prague Philharmonia, jejímž byl v letech 2009–2015 hudebním ředitelem.

Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. V roce 2015 se stal prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase.

Hudba Hradní stráže a Policie České republiky  
Hudba Hradní stráže a Policie České republiky

Hudba Hradní stráže a Policie ČR začala psát svou historii v roce 1945. V prvních letech probíhal v orchestru rychlý tvůrčí proces, který v souvislosti s kvalitativními a organizačními změnami vyústil v roce 1953 ve jmenování tohoto tělesa Ústřední hudbou Ministerstva vnitra, a zároveň od tohoto roku začal orchestr vykonávat funkci Hudby Hradní stráže. Název Hudba Hradní stráže a Policie ČR, který plně vyjadřuje široký funkční záběr tohoto orchestru, vznikl po roce 1990 a Hudba jej užívá dodnes.

Mezi prvořadé povinnosti Hudby Hradní stráže a Policie ČR patří zajištění hudebního doprovodu při všech státních ceremoniích na Pražském hradě. Hudebně doprovází především průběh státních návštěv prezidentů a čelních představitelů zemí pozvaných prezidentem republiky a také se účastní spolu s čestnou jednotkou Hradní stráže nástupních audiencí velvyslanců. Doprovází taktéž slavnostní okamžiky při Řádových dnech ve Vladislavském i Španělském sále Pražského hradu. Účastní se rovněž řady protokolárních i pietních aktů na zámku v Lánech. Orchestr je zároveň významným služebním a kulturním reprezentantem Policie České republiky, přičemž plní veškeré služební úkoly vyplývající z tohoto jeho postavení. Dále spolupracuje se všemi složkami Integrovaného záchranného systému, zvláště s Hasičským záchranným sborem ČR.

Během 70 let trvající historie tělesa se vystřídaly na jednotlivých pozicích celé generace vynikajících hráčů a sólistů a v čele stanuly výrazné osobnosti našeho kulturního života jako například Jan Tausinger, plk. v.v. Mgr. Stanislav Horák, plk. v.v. Mgr. Miroslav Hanzal a další. Dnes stojí v čele tohoto tělesa plk. MgA. Václav Blahunek, Ph.D. Po celou dobu svého trvání se orchestr kromě svých povinností věnuje také koncertní a nahrávací činnosti.

Více než desetkrát byl soubor hostem Mezinárodního festivalu Pražské jaro a stál u zrodu svatováclavských koncertů na Pražském hradě, v jejichž tradici pokračuje dodnes. Mezi další významné pravidelné koncertní aktivity patří účast na festivalu Americké jaro, cyklus promenádních koncertů Na Valech, koncerty v chrámu sv. Víta a mnoho dalších, o čemž svědčí každoročně více než 200 vystoupení orchestru a jeho menších souborů. Samostatnou kapitolou aktivit tělesa je pořádání mezinárodního festivalu policejních orchestrů a pěveckých sborů FESTPOL, který se koná nepřetržitě od roku 1995 s dvouletou periodicitou v Praze.

Hudba Hradní stráže a Policie ČR navštívila při svých koncertních zájezdech téměř dvacet zemí Evropy i Asie a v roce 2002 také USA, kde v New Yorku koncertovala ve slavné Carnegie Hall. Ke každoročním zahraničním aktivitám orchestru patří koncertování v Německu, Rakousku nebo Itálii. Především v Itálii soubor hostoval od roku 1988 více než desetkrát. V květnu jubilejního roku 2015 provedl slavnostní koncert ve Vatikánu a doprovázel generální audienci Svatého Otce.

Ve výčtu zahraničních aktivit nesmí rovněž chybět bohatá spolupráce s mnoha významnými orchestry a pěveckými sbory z celé Evropy, se kterými se Hudba Hradní stráže a Policie ČR podílí na řadě hudebních projektů. Těleso nahrálo za celou dobu své existence stovky rozhlasových snímků a účinkovalo v desítkách televizních pořadů. Natočilo téměř dvě desítky dlouhohrajících gramofonových desek a více než 20 alb na kompaktních discích.

Skladby

Antonín Dvořák — Karneval, koncertní předehra op. 92

Když Antonínu Dvořákovi bylo padesát let, stál před nelehkým rozhodnutím, zda přerušit slibně rozběhlou kariéru uznávaného evropského skladatele, kterým se po letech úsilí konečně stal, opustit čerstvě získané profesorské místo na Pražské konzervatoři a vydat se přes Atlantik vstříc nové výzvě. Muži středního věku však výzvy potřebují, a proto se Dvořák po půl roce zvažování rozhodl, že nabízené místo ředitele newyorské konzervatoře přijme. Našel tak zdroj nové inspirace, která mu v následujících třech letech umožnila zkomponovat ta nejslavnější díla – vždyť kdo by neznal jeho devátou symfonii „Z Nového světa“, dvanáctý smyčcový kvartet „Americký“, Biblické písně, Humoresky nebo Koncert pro violoncello h moll.

Nepředbíhejme ale. Zatímco se v Praze 8. září 1891 konaly oslavy Dvořákových padesátin, skladatel dlel v ústraní na Vysoké u Příbrami, přemýšlel, zda má odjet do Ameriky, a komponoval. Dokončoval cyklus tří koncertních předeher. Ty pak poprvé zazněly 28. dubna 1892 v Rudolfinu na koncertě v rámci turné na rozloučenou, které Dvořák uspořádal před svým odjezdem do Nového světa. Na premiéře byly uvedeny ještě pod názvy Příroda, Život a Láska – přírodní tematika byla jejich stmelujícím myšlenkovým programem. Své konečné názvy získaly o dva roky později při vydání tiskem. Druhá z nich byla přejmenována na Karneval, kterým Dvořák nemyslel divoký rej masek, jako spíše podobenství „karnevalu života“, což se dobře hodí i pro silvestrovský a novoroční čas. Karneval je značně kontrastní k oběma dalším předehrám (V přírodě, op. 91 a Othello, op. 93) – je jásavý, energický, zvukově opojný, přesto však ve své prostřední části také meditativní, snový. Charakteru hodně napomáhá efektní instrumentace, která využívá žestě a bicí včetně pro Dvořáka neobvyklé tamburíny.

Bedřich Smetana — Pražský karneval

Když Bedřich Smetana 14. září 1883 dokončil partituru Introdukce a polonézy, prvních dvou vět cyklu Pražský karneval, nevěděl, že ho čeká již jen poslední půlrok života. Původně zamýšlená celková koncepce Pražského karnevalu měla stylem navazovat na cyklus Českých tanců, přičemž myšlenku cyklického řazení tanců chtěl skladatel rozvíjet na vyšší úrovni celých symfonických básní jako v Mé vlasti. Člověk však míní, Pán Bůh mění – Smetana již své poslední dvě skladby nedokončil. Pražský karneval i opera Viola zůstaly torzy. Prvního uvedení Introdukce a polonézy v dubnu 1884 se skladatel kvůli rychle se zhoršující chorobě již nemohl zúčastnit, ač šlo o koncert k oslavě jeho 60. narozenin. Premiéra vzbudila rozpaky. Dle dobových zpráv Smetanových přátel působilo dílo skličujícím dojmem a na dlouhou dobu pak bylo považováno za nezdařené, či dokonce úpadkové. Útržkovitost, zhuštěnost a harmonická příkrost typická pro pozdní Smetanovy skladby však navazuje na jeho progresivní göteborské období, v polonéze dokonce skladatel použil téma, které si zapsal do Zápisníku motivů již v roce 1858.

Leoš Janáček — Sinfonietta

Janáček jako skladatel na svůj první výraznější úspěch čekal dvaašedesát let – jen těžko najdeme v dějinách hudby obdobný příklad tak pozdní skladatelské realizace. Ale na rozdíl od Smetany si o Janáčkových pozdních skladbách nikdo pochybovat nedovolil. Velká válka znamenala konec starého světa s jeho vytříbenou kulturou elit. Svět se změnil. A tuto změnu reflektovala i umění, včetně hudby. Zatímco většina skladatelů (často i mnohem mladších než Janáček) nebyla ochotna nebo schopna přizpůsobit svou tvorbu duchu nové doby, Janáček rozkvetl jako růže z Jericha.

Stal se chloubou mladé Československé republiky a během necelého desetiletí vychrlil svá vrcholná díla – Taras Bulba, Sinfonietta, Zápisník zmizelého, oba smyčcové kvartety, Glagolská mše, Concertino pro klavír a komorní soubor, Capriccio pro klavír levou rukou a komorní soubor – to není pouhý výčet skladeb, nýbrž světový koncertní repertoár 20. století. Po úspěchu dlouho odmítané opery Její pastorkyňa pak během pouhých sedmi let napsal další čtyři opery – Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu –, jež se všechny staly součástí repertoáru světových scén. Janáček je dodnes v zahraničí nejhranějším českým operním skladatelem.

„Přicházím s mladým duchem naší republiky, mladou hudbou, nejsem ten, který se rád dívá dozadu, nýbrž ten, který raději hledí dopředu,“ řekl Janáček v Anglii v dubnu 1926, tedy v době, kdy komponoval Sinfoniettu. A Sinfonietta vskutku v sobě dokonale spojovala vše, pro co měl prvorepublikový občan pracovat: Pro slávu národa, pro nový rozvoj Sokolstva, pro bezpečnost republiky. Boleslav Vomáčka po pražské premiéře, popisoval v Lidových novinách vznik Sinfonietty na základě informací přímo od skladatele: Janáček si prý šel v Písku s nedůvěrou poslechnout fanfáry, „jakých dosud neslyšel“, vytrubované vojáky v „historických krojích“. Tento zážitek pak znovuoživily Lidové noviny, jež ho poprosily, aby „napsal pro ně k sokolským slavnostem ‚nějaké noty‘“. Janáček přemýšlel jenom chvíli, „až mu hlavou bleskla myšlenka: Sokolové – červené košile – tož fanfáry! A naskicoval hned několik fanfár. Z těch však pojednou v jeho hlavě počala rozrůstati hudba, věta po větě, až v krátké době asi tří týdnů ležela před mistrem hotová partitura Sinfonietty.“ Z příležitostného námětu tak vzniklo velké dílo, nesmírné obohacení naší symfonické tvorby.

Josef Suk — Praga op. 26, symfonická báseň

V Křečovicích, malé vesnici ležící 50 kilometrů jižně od Prahy, se 4. ledna 1874 narodil chlapec, kterému dali po otci jméno Josef. Brzy se projevilo jeho hudební nadání, a tak hrál na housle, klavír i varhany a od jedenácti let už studoval na Pražské konzervatoři. Nejprve hru na housle u Antonína Bennewitze, hru na klavír u Josefa Jiránka a skladbu u Karla Steckera. A když mu bylo sedmnáct – tedy v roce 1891, kdy vznikla předchozí skladba dnešního programu –, začal studovat skladbu v mistrovské třídě Antonína Dvořáka. Kdoví, jak přijal rozhodnutí svého učitele odjet do Ameriky. Později se však stal oblíbeným Dvořákovým žákem, navštěvoval jeho letní sídlo ve Vysoké u Příbrami a pomáhal mu s klavírními výtahy jeho děl. Zde se vídal i s Dvořákovou dcerou Otilií, která se později stala jeho ženou.

Rok 1891 byl také rokem, ve němž na Pražské konzervatoři z iniciativy ředitele Bennewitze a profesora komorní hry Hanuše Wihana vzniklo studentské smyčcové kvarteto, v němž Josef Suk zaujal místo sekundisty. Čerství absolventi začali v roce 1892 vystupovat pod názvem České kvarteto a když v roce 1893 ohromili Vídeň, otevřela se jim cesta do Evropy a stali se jedním z nejvýznamnějších komorních souborů své doby. Josef Suk hrál v Českém kvartetu jednačtyřicet let, téměř po celou dobu existence souboru, a absolvoval přes 4000 koncertů po celé Evropě i jinde ve světě. Je stěží představitelné, jak Suk při tak enormním vytížení jako výkonný umělec, stále na cestách, ještě dokázal komponovat.

Právě na jednom turné ve Španělsku se rozhodl složit dílo, které se stane hudebním obrazem jeho milované Prahy a vyjádří její velikost a krásu. Zvolil formu symfonické básně a kompozici se věnoval od jara do října roku 1904. Koncem léta psal svému nakladateli Mojmíru Urbánkovi „S Prahou jsem již skoro hotov – ještě asi 4 stránky partitury, ale sbor tam nebude žádný a taky ne varhany a taky ne zvony, bude to i bez toho hezké.“ Pragmatický vydavatel zřejmě mladému skladateli v předchozím rozhovoru rozmlouval přehnaně monumentální obsazení, které by limitovalo příležitosti k provozování skladby. Nakonec však uspěl jen částečně – sbor v tomto díle opravdu není, ale v závěrečné gradaci uslyšíme navzdory Sukovu citovanému dopisu varhany i zvony. Skladbu nazvanou Praga premiérovala Česká filharmonie za řízení Oskara Nedbala 18. prosince 1904 v Plzni, v Praze pak zazněla 25. března 1905 v Rudolfinu pod taktovkou autora.