Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Symfonie Turangalîla

Symfonie Turangalîla

Česká filharmonie

Česká filharmonie

Těžko si lze představit pro Turangalîlu povolanější interprety než Davida Robertsona a Pierre-Laurent Aimarda. Uznávaný americký dirigent David Robertson se Messiaenovým dílem zabývá po celou svoji profesní dráhu a klavírista Pierre-Laurent Aimard je žákem Yvonne Loriod, jež Turangalîlu premiérovala. Přečtěte si rozhovor s dirigentem Davidem Robert

Koncert z řady A
Délka programu 1 hod 30 min
Program

Olivier Messiaen
Symfonie Turangalîla

Účinkující

Pierre-Laurent Aimard
klavír

Valérie Hartmann-Claverie
Martenotovy vlny

David Robertson
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Symfonie Turangalîla
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

„Dnes nás čeká velký den hudební historie,“ pronesl prý Sergej Kusevickij, když se chystal navštívit premiéru Messiaenovy Symfonie Turangalîla, kterou objednal pro svůj Bostonský symfonický orchestr. Kusevickij šel ve svém vyjádření ještě dál a neváhal označit Turangalîlu za „první milník na hudebním obzoru od Stravinského Svěcení jara“. Přestože reakce kritiků, jak už to bývá, nebyly zdaleka tak jednoznačné, historie dala Kusevickému plně za pravdu. Premiéru neřídil nikdo menší než Leonard Bernstein a u klavíru byla pozdější Messiaenova žena Yvonne Loriod. S kompozicí začal Messiaen už v roce 1945 a o tři roky později dokonce nechal provést tři věty pod jiným názvem na koncertě v Paříži, aby slyšel, jak bude dílo působit. Sám autor nazval Turangalîlu písní lásky a zanechal nám v ní jedno z nejkrásnějších a zvukově nejopojnějších děl 20. století.

Těžko si lze představit pro Turangalîlu povolanější interprety než Davida Robertsona a Pierre-Laurent Aimarda. Uznávaný americký dirigent David Robertson se Messiaenovým dílem zabývá po celou svoji profesní dráhu a klavírista Pierre-Laurent Aimard je žákem Yvonne Loriod, jež Turangalîlu premiérovala. Samotný Aimard zvítězil už roku 1973 v Messiaenově klavírní soutěži a Pierre Boulez si ho v pouhých 19 letech vybral jako prvního sólového pianistu svého Ensemble intercontemporain.

Účinkující

Pierre-Laurent Aimard  klavír
Pierre-Laurent Aimard

Pierre-Laurent Aimard je všeobecně uznáván jako klíčová postava hudebního života našeho věku a mimořádně důležitý interpret klavírního repertoáru všech dob, takže se těší vskutku věhlasné mezinárodní kariéře.

Vystupuje každou sezonu po celém světě s předními orchestry za řízení dirigentů, jako jsou Esa-Pekka Salonen, Vladimir Jurowski, Peter Eötvös, sir Simon Rattle a Riccardo Chailly. Byl rezidenčním umělcem v mnoha zemích, a umělecká centra, která si jej pozvala, aby vytvořil a řídil jejich projekty a účinkoval v nich, zahrnují Carnegie Hall a Lincoln Center v New Yorku, Konzerthaus ve Vídni, Filharmonii v Berlíně, festival v Lucernu, Mozarteum v Salcburku, Cité de la Musique v Paříži, festival v Tanglewoodu a Southbank Centre v Londýně. Aimard je rovněž uměleckým ředitelem prestižního festivalu s historickou tradicí v Aldeburghu. V sezoně 2015/16 byl rezidenčním umělcem u Vídeňských symfoniků, kde pod taktovkou Philippe Jordana provedl všechny Beethovenovy klavírní koncerty. Zůstal  věrný hudbě 20. a 21. století: podílel se na velkém projektu, který představil Stockhausenovu hudbu na koncertní řadě Musica Viva v Mnichově, následovaly koncerty v Paříži a Amsterdamu a provedení Lachenmannova díla Ausklang v Lucembursku. Mezi další důležité události sezony se zařadily sólové recitály v Amsterdamu, Sydney, Tokiu a Londýně.

Pierre-Laurent Aimard se narodil v roce 1957 v Lyonu a studoval na pařížské konzervatoři u Yvonne Loriod a v Londýně u Marie Curcio. Mezi jeho první velké profesionální úspěchy patří jednak první cena na Messiaenově soutěži v roce 1973, jednak skutečnost, že jej o tři roky později Pierre Boulez jmenoval prvním sólovým klavíristou Ensemble intercontemporain.

Aimard úzce spolupracoval s mnohými předními skladateli včetně György Kurtága, Stockhausena, Cartera, Pierra Bouleze a George Benjamina a pojil jej dlouhodobý vztah s Ligetim, jehož kompletní klavírní dílo nahrál. Nedávno ve světové premiéře provedl skladbu Harrisona Birtwistla Responses: Sweet disorder and the carefully careless a rovněž i Carterův poslední kus Epigramy pro klavír, violoncello a housle, jenž byl pro Aimarda napsán a premiérován na festivalu v Aldeburghu v roce 2013. Díky své profesuře na Hochschule Köln, bohaté přednáškové činnosti před koncerty a tvůrčím dílnám po celém světě dokáže Aimard velmi inspirujícím a osobitým způsobem osvětlit hudbu všech období. V sezoně 2008/09 byl docentem na Collège de France v Paříži a je členem Bavorské akademie krásných umění. Na jaře 2005 mu Královská filharmonická společnost v Londýně udělila cenu pro nejlepšího instrumentalistu a v roce 2007 jej časopis Musical America jmenoval „instrumentalistou roku“. V roce 2015 spustil Aimard velký on-line projekt zaměřený na provádění a výuku Ligetiho klavírní hudby, který nabízí snímky z mistrovských kurzů a koncertů.

Pierre-Laurent má na kontě mnoho velmi úspěšných nahrávek. Jeho první počin pro Deutsche Grammophon, Bachovo Umění fugy, získal ceny Diapason dʼOr a Choc du Monde de la Musique; CD debutovalo na prvním místě žebříčku klasiky časopisu Billboard a stalo se nejprodávanějším klasickým albem na iTunes. V posledních letech byl Pierre-Laurent poctěn cenami ECHO Klassik, nejnověji v roce 2009 za desku sólových klavírních skladeb Hommage à Messiaen. V roce 2005 dostal cenu Grammy za nahrávky Charlese Ivese – Concord Sonata a Songs. V roce 2009 pak obdržel Čestnou cenu německých kritiků. V roce 2011 vyšel u Deutsche Grammophon lisztovský projekt, v dalším roce následovala Debussyho Preludia a konečně v roce 2014 se na pultech objevil první sešit Bachova Dobře temperovaného klavíru.

David Robertson  dirigent
David Robertson

Dirigent, umělec, myslitel a americký hudební vizionář David Robertson působí na nejvýznamnějších postech současné hudební scény. Patří mezi vyhledávané umělce ve světě opery i orchestrální a soudobé hudby. Je uznáván soudobými skladateli pro svůj cit pro formu a jako důvtipný a smělý dramaturg. Jeho interpretace hudebních děl je výjimečná, a přitom hluboce sdílná.

Dlouhodobé působení Davida Robertsona v newyorské Metropolitní opeře pokračuje i v sezoně 2019/2020 – dirigoval zde úvodní inscenaci sezony, Gershwinovu operu Porgy a Bess, v režii Jamese Robinsona s Ericem Owensem a Angel Blue v titulních rolích. Kromě dirigování všech čtrnácti repríz opery až do února 2020 se David Robertson navrátí i k Sydneyskému symfonickému orchestru, aby jako jeho šéfdirigent a umělecký ředitel dokončil svou rozlučkovou sezonu provedením amerických a francouzských skladeb 20. a 21. století. Se Sydneyským symfonickým orchestrem bude Robertson spolupracovat i v dalších letech, v průběhu generální opravy budovy Sydneyské opery.

Na podzim 2019 se David Robertson stal členem nově vzniklé dozorčí rady čínského kampusu na Juilliard School, což doplňuje jeho roli ředitele dirigentského oddělení této školy. V sezoně 2019/2020 pokračuje i Robertsonova plodná spolupráce se skladatelem Johnem Adamsem, společně s Houstonskými symfoniky provede jeho operu-oratorium El Niño. Z dalších mezinárodních aktivit uveďme jeho návrat k České filharmonii a k drážďanské Staatskapelle, bude dirigovat i Nizozemský rozhlasový orchestr a Novou japonskou filharmonii a s Juilliard Orchestra vystoupí v newyorské Carnegie Hall.

David Robertson zakončil své působení ve funkci hudebního ředitele Symfonického orchestru St. Louis. Během třinácti let, kdy stál v čele orchestru, navázal plodné vztahy tělesa se širokým spektrem umělců. V roce 2014 s orchestrem nahrál skladbu Johna Adamse City Noir pro vydavatelství Nonesuch a za toto CD obdrželi ocenění Grammy. V roce 2019 byly vydány poslední dvě Robertsonovy nahrávky se Symfonickým orchestrem St. Louis: Swing Symphony Wyntona Marsalise (společně s Jazz at Lincoln Center Orchestra) pro Blue Engine Records a Mozartův Klavírní koncert č. 17 G dur, K 453, a č. 24 c moll, K 491, s Orli Shaham pro Canaray Classics.

Kromě Sydney a St. Louis působil Robertson i v čele Orchestre National de Lyon, jako hlavní hostující dirigent BBC Symphony Orchestra a jako chráněnec Pierra Bouleze u Ensemble InterContemporain, který vedl na severoamerickém turné. V newyorské Carnegie Hall vystoupil mj. s orchestrem Metropolitní opery, s Lucernským festivalovým orchestrem a se Symfonickým orchestrem St. Louis. Pravidelně koncertuje v Evropě s Královským orchestrem Concertgebouw, Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, s drážďanskou Staatskapelle a na festivalech v Berlíně, Edinburghu, BBC Proms a Musica Viva v Mnichově.

David Robertson dlouhodobě spolupracuje s newyorskou Metropolitní operou. V roce 2018 zde dirigoval premiéru slavné inscenace Phelima McDermotta, který Mozartovu opery Così fan tutte situoval do padesátých let 20. století na ostrov Coney. Od roku 1996, kdy v Metropolitní opeře debutoval s Janáčkovou Věcí Makropulos, zde uvedl řadu úchvatných představení. Zmiňme alespoň premiéru opery Smrt Klinghoffera Johna Adamse (2014), znovuuvedení Janáčkovy opery Její pastorkyňa (2016), premiéru opery Two Boys Nico Muhlyho (2013) a mnoho repertoárových děl, jako je Mozartova Figarova svatba nebo Brittenův Billy Budd. Robertson spolupracuje i s dalšími prestižními operními domy jako jsou milánská La Scala, Théâtre du Châtelet, Bavorská státní opera a opery v San Francisku a Santa Fe.

David Robertson je držitelem řady hudebních a uměleckých ocenění, v roce 2010 mu byl francouzskou vládou udělen titul rytíře Řádu umění a literatury. Věnuje se podpoře mladých hudebníků, vyučuje na festivalových kurzech v Aspenu, Tanglewoodu, Lucernu, na Pařížské konzervatoři, na kalifornské Music Academy of the West a na marylandském National Orchestral Institute. V roce 2014 vedl turné Carnegie Hall’s National Youth Orchestra napříč celými Spojenými státy.

David Robertson se narodil v Kalifornii, hudební vzdělání získal na Královské hudební akademii v Londýně, kde studoval hru na lesní roh a kompozici a teprve poté obrátil svou pozornost k dirigování. Se svou ženou, klavíristkou Orli Shaham, žije v New Yorku.

Valérie Hartmann-Claverie  Martenotovy vlny
Valérie Hartmann-Claverie

Valérie Hartmann-Claverie studovala hru na klavír, harfu, Martenotovy vlny a komorní hru na akademii a studiu hry na Martenotovy vlny se následně věnovala na pařížské konzervatoři pod vedením Jeanne Loriod.

V roce 1973 koncertně debutovala ve Vídni a dnes vystupuje po celé Evropě s prestižními orchestry, mezi něž patří Londýnský symfonický orchestr, Berlínská filharmonie, Bostonský symfonický orchestr, Newyorská filharmonie, orchestr Mozartea v Salcburku, Nový japonský orchestr, symfonické orchestry BBC v Londýně a Manchesteru, Vídeňští symfonikové, Francouzský národní orchestr, Filharmonický orchestr francouzského rozhlasu, Filharmonický orchestr v Monte Carlu, Hamburská filharmonie, Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI Torino, Accademia Nazionale di Santa Cecilia Roma, Mnichovská filharmonie, Mahlerův komorní orchestr, Komorní orchestr v Saint Paul, rozhlasový symfonický orchestr ve Stuttgartu, London Sinfonietta, Radio Philharmonisch Orkest Holland, Symfonický orchestr vídeňského rozhlasu, Filharmonie v Oslu a Německý symfonický orchestr Berlín, a to za řízení následujících dirigentů: Seiji Ozawa, Kent Nagano, Kurt Masur, Marek Janowski, Hans Vonk, Lothar Zagrosek, Leif Segerstam, Reinbert de Leeuw, Hubert Soudant, Eliahu Inbal, Myung-Whun Chung, Zubin Mehta, Yan Pascal Tortelier, Edo de Waart, Daniel Harding, Sylvain Cambreling, Pascal Rophé, Bertrand de Billy, Hans Zender, Pierre Boulez, Jukka Pekka Saraste, Ingo Metzmacher, Charles Dutoit, Esa-Pekka Salonen.

Podílela se na premiéře Messiaenovy opery Svatý František z Assisi a pravidelně je zvána k provedením této opery po celém světě.

Valérie Hartmann-Claverie byla členkou Sexteta Loriod od jeho založení v roce 1974 do roku 1995 a v roce 1996 založila kvarteto Ondes de Choc. Spolupracovala rovněž se slavnou anglickou rockovou skupinou Radiohead: s Tomem Yorkem vystoupila v živém představení zorganizovaném francouzskou televizí Canal+.

Johny Greenwood, kytarista Radiohead, který rovněž hraje na Martenotovy vlny, jí následně nabídnul, aby premiérově provedla a nahrála jeho skladbu Smear v Londýně. Ta se pak objevila na originálním soundtracku filmu Až na krev.

Vedle úspěšné sólistické kariéry se Valérie Hartmann-Claverie věnuje rovněž výuce hry na Martenotovy vlny na pařížské konzervatoři.

Skladby

Olivier Messiaen — Symfonie Turangalîla

„Slovo lîla znamená v sánskrtu hra. Myšlena je hra ve smyslu božského působení na kosmické dění, tedy hra stvoření, zkázy, obnovy, hra života a smrti; lîla ale znamená také láska, a turanga je plynutí času, času, který odsýpá jako písek v přesýpacích hodinách – turanga tedy znamená pohyb a rytmus. Turangalîla tak zahrnuje významy jako „milostná píseň, radostný hymnus, čas, pohyb, rytmus, život a smrt.“

Tak charakterizoval Olivier Messiaen svou symfonii komponovanou v letech 1946–1948. Slovo turanga navíc označuje koně, rychlý běh, v přeneseném smyslu tedy ono ubíhání času, o němž skladatel hovoří a které je náplní lichých vět (3, 7 a 9) symfonie. Symfonie Turangalîla vznikla na objednávku Sergeje Kusevického pro Boston Symphony Orchestra. V Messiaenově tvorbě tvoří druhý díl série, kterou skladatel nazval Tristanovská trilogie a k níž patří písňový cyklus pro soprán a klavír Harawi (Zpěvy lásky a smrti) a Cinq rechants (Pět zpěvů) pro smíšený sbor. Všechna tři díla spojuje ústřední myšlenka sebeobětavé lásky, protiklad lásky a smrti.

Podstatou Messiaenovy tvorby je hluboká religiozita. Ta je přítomná i v Tristanovské trilogii, i když v ní není přímo vyslovena. Roku 1930 vytvořil Olivier Messiaen třídílnou „symfonickou meditaci“ Les Offrandes oubliées (Zapomenuté oběti), o dva roky později následovaly „čtyři symfonické meditace“ L’Ascension (Nanebevstoupení). Symfonie Turangalîla se od nich inspiračně vzdaluje jen zdánlivě, také zde jde o proces transcendence, a zároveň o přihlášení k nejstaršímu kulturnímu dědictví.

Nedílnou součástí Messiaenova hudebního jazyka jsou jím vytvořené modes à transpositions limitées, tedy módy (tónové řady) s omezenou transponovatelností, a komplementární (nemetrická) rytmika. Další složkou, která dodává Messiaenově hudbě typický charakter, je zvuk. Messiaen byl jedním z prvních skladatelů, kteří využili vynález Maurice Martenota, po svém tvůrci pojmenovaný ondes Martenot (Martenotovy vlny). Jejich tón je vyvoláván elektricky a radiotelegrafista (a hudebník) Martenot jej poprvé představil roku 1928. Zvláštní zvuk Martenotových vln ve spojení s rozmanitými bicími nástroji dodává zvukové složce Messiaenovy symfonie mystický opar. Kromě smyčcového základu jsou v instrumentaci předepsány zdvojené i ztrojené dechy, v bicích jsou zastoupeny laditelné i neladitelné nástroje (celesta, zvonkohry, vibrafon, tamburina, maracas, tamtam, nástroje tureckého, čínského, indonéského původu aj.), klavír má sólovou roli.

Atypická symfonie o deseti částech, kterou Messiaen označil „píseň lásky“, není tvořena podle obvyklého schématu cyklické formy, přesto v ní její znaky lze nalézt. Její 1., 5., 6. a 10. část lze chápat jako první větu, scherzo, pomalou větu a finále, 8. část jako rozsáhlé sonátové provedení. Struktura je založena na čtyřech tématech. Tvrdé, „sošné“ téma je svěřeno především pozounům, „květinové“ téma klarinetům. Kontrast těchto témat odpovídá konvenční výstavbě sonátové věty, představují protiklad mužského a ženského principu. V šesté větě se z obou myšlenek vyvine nové téma – z jejich propojení vzniká téma lásky. Čtvrté základní téma symfonie je akordické, tvoří ho čtyři sedmizvuky.

Introdukce obsahuje dva úseky propojené kadencí klavíru, prezentována jsou obě první témata, „sošné“ a „květinové“. Píseň lásky I je vystavěna na kontrastu zvuku trubek s Martenotovými vlnami a smyčci. Třetí část, Turangalîla I, tvoří rytmická hra. Píseň lásky II je možno chápat jako scherzo s dvěma trii. Pátá věta nese název Radost krve hvězd a skladatel k ní napsal: „K pochopení zvláštnosti této části je třeba vědět, že spojení milujících pro ně představuje transformaci kosmického rozměru.“ V šesté větě, Zahradě milostného spánku, se podle skladatele „milenci nacházejí mimo čas, nebuďme je...“ Messiaen zde uplatnil imitaci ptačích hlasů, které ho celoživotně fascinovaly. Turangalîla II je naplněna děsem, hrůzou (přirovnává se k dojmu z četby povídky Edgara Allana Poea Jáma a kyvadlo). Osmá věta Rozvíjení lásky je, jak už řečeno, velké symfonické provedení. Variační věta Turangalîla III představuje další hru s rytmy, při níž je hlavní úloha svěřena bicím. Finále se vrací k milostnému tématu šesté věty a uzavírá symfonii vítězným akordem.

Ještě před dokončením skladby si chtěl skladatel ověřit dosavadní výsledek. Třetí, čtvrtá a pátá část byly uvedeny 14. a 15. února 1948 v Théâtre des Champs-Elysées v Paříži pod názvem Trois Tâla. Dirigentem byl André Cluytens, klavírní part hrála Messiaenova žačka a později jeho druhá manželka Yvonne Loriod, na Martenotovy vlny sestra vynálezce, Ginette Martenot. V programu se nezmiňovalo, že se jedná o část většího díla, Messiaen pouze komentoval, že „tâla je indické označení pro rytmus“. 28. června téhož roku byly Trois Tâla (rovněž s André Cluytensem a oběma sólistkami) uvedeny také ve vídeňském Konzerthausu. 28. listopadu 1948 Messiaen symfonii dokončil, ale ještě 25. února 1949 znovu zazněly Trois Tâla v Barceloně.

Premiéra kompletní Turangalîla-Symphonie se uskutečnila 2. prosince 1949 v Bostonu za řízení Leonarda Bernsteina, který zastoupil churavého Kusevického. V Boston Herald vyšla 3. prosince recenze, v níž se autor ptá: „Můžeme říct, což od nás asi skladatel očekává, že je to nejrevolučnější a nejvýznamnější dílo od Svěcení jara? Můžeme říct, že to impozantní zacházení s rytmy v kontrapunktickém smyslu, podobně jako Bach zacházel s melodiemi, je cestou k hudbě budoucnosti? Můžeme říct, že je to gigantický – a z velké části úspěšný – pokus zasnoubit hudbu Východu a Západu? Nebo řekneme, že to hudební význam postrádá, že je to jen domýšlivé usilování osobitého skladatele, který předvádí sám sebe jako hudebního génia nespoutané tvořivosti? Upřímně řečeno, v tuto chvíli nevím...“ Týden po premiéře, 10. prosince, zaznělo dílo v premiérovém obsazení také v newyorské Carnegie Hall a prominentní kritik New York Times Olin Downes, pověstný svou břitkostí, symfonii přirovnal k „hollywoodskému spektáklu“. Ostatní recenzenti projevili dílu větší sympatie.

Evropská premiéra symfonie se konala 25. července 1950 v rámci festivalu v Aix-en-Provence, opět s Yvonne Loriod a Ginette Martenot, Orchestre national de la RTF dirigoval Roger Désormière (z provedení existuje živá nahrávka). Následovala provedení v Baden-Badenu, Bruselu, Mnichově a Londýně, a roku 1954 konečně v Paříži; na Messiaenovo přání řídil pařížské provedení německý dirigent Rudolf Albert, který už provedl mnichovskou premiéru. Albert se pak stal skutečným propagátorem díla. Dnes patří Turangalîla-Symphonie ke stěžejním dílům hudby 20. století a v repertoáru ji mají přední orchestry a dirigenti.