Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Joshua Weilerstein

Česká filharmonie

Joshua Weilerstein

Česká filharmonie

Americký dirigent Joshua Weilerstein je bratrem violoncellistky Alisy, která je již dobře známa českému publiku. Weilersteinova dirigentská kariéra začala vítězstvím v mezinárodní soutěži Malko v Kodani, podobně jako dráha loňského debutanta Rafaela Payareho. Denis Kožuchin je mimo jiné žákem Kirilla Gersteina, pod jehož vedením získal první cenu v

Délka programu 1 hod 45 min
Program

Igor Stravinskij
Pulcinella, suita z baletu

Wolfgang Amadeus Mozart
Klavírní koncert č. 20 d moll KV 466

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 1 C dur op. 21

Účinkující

Denis Kožuchin
klavír

Joshua Weilerstein
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Joshua Weilerstein
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Americký dirigent Joshua Weilerstein je bratrem violoncellistky Alisy, která je již dobře známa českému publiku. Od sezony 2015/2016 je šéfdirigentem Komorního orchestru Lausanne. Weilerstein se angažuje ve všech formách edukačních aktivit a komunikace s publikem na sociálních sítích představuje nedílnou součást jeho práce pro posluchače. Weilersteinova dirigentská kariéra začala vítězstvím v mezinárodní soutěži Malko v Kodani, podobně jako dráha loňského debutanta Rafaela Payareho. Ve Skandinávii dirigoval Weilerstein všechny významné orchestry včetně Dánského národního symfonického orchestru, Stockholmské filharmonie a Filharmonie Oslo. V Evropě řídil DSO Berlin, Frankfurtský rozhlasový orchestr, Filharmonický orchestr Radio France a BBC Symphony Orchestra.

Denis Kožuchin je mimo jiné žákem Kirilla Gersteina, pod jehož vedením získal první cenu v Soutěži královny Alžběty v Bruselu. Je rovněž držitelem první ceny z lisabonské soutěže Vendome a třetí ceny z Leedsu. Má za sebou zajímavý výčet účinkování se světovými orchestry: Chicago Symphony, Philadelphia, BBC Symphony, Orchestre National de France nebo Orchestr Mariinského divadla. Mezi spolupracujícími dirigenty najdeme jména jako Daniel Barenboim, Sakari Oramo, Valerij Gergijev a Marin Alsop. Účinkoval na Salcburském festivalu a Festivalu Verbier, v newyorské Carnegie Hall, amsterdamském Concertgebouw, londýnské Wigmore Hall a lipském Gewandhausu. Mezi jeho partnery v komorní hudbě patří Leonidas Kavakos, Janine Jansen, Renaud a Gautier Capuçonovi, Vadim Repin, Julian Rachlin nebo Alisa Weilerstein.

Účinkující

Joshua Weilerstein  dirigent
Joshua Weilerstein

Joshua Weilerstein je uměleckým ředitelem Orchestre de Chambre de Lausanne. Cit pro jasné hudební vyjádření, nenucené vystupování a hluboké přirozené muzikantství mu usnadňují kontakt s orchestrem a podnítily rozvoj jeho dirigentské kariéry jak v Evropě, tak v Americe. Umělcovo nadšení pro široký repertoár se snoubí s ambicí přivést do koncertních sálů nové publikum.

Weilerstein je čím dál více žádaný jako hostující dirigent a v sezoně 2016/2017 debutuje v programu rodinných koncertů Royal Concertgebouw Orchestra a ve stejném týdnu bude asistovat Marissi Jansonsovi. Čekají jej rovněž debuty se symfonickými orchestry v Indianapolis a Severní Karolíně, s Rotterdamskou filharmonií, se Severoněmeckým rozhlasovým orchestrem v Hannoveru a Londýnským filharmonickým orchestrem. Dirigovat bude Národní symfonický orchestr ve Washingtonu u příležitosti zvláštního koncertu k oslavě stého výročí narození Johna F. Kennedyho, kdy jako sólista vystoupí Yo-Yo Ma. Vedle toho se Weilerstein vrací k symfonickým orchestrům ve Vancouveru a na Floridě, Symfonickému orchestru BBC, Nizozemské filharmonii, Orchestre National de Lyon, Královské filharmonii ve Stockholmu, Dánskému národnímu symfonickému orchestru, Německé komorní filharmonii Brémy a Filharmonii v Oslu. Umělec dostojí i svému závazku práce se studenty a mladými hudebníky: koncertně vystoupí s New England Conservatory a Civic Orchestra of Chicago.

V srpnu 2016 debutoval Weilerstein jako operní dirigent v představení Dona Giovanniho na festivalu ve Verbier. Tam se rovněž na poslední chvíli ujal dirigování festivalového komorního orchestru na koncertě, kde jako sólisté vystoupili Joshua Bell a George Li.

V roce 2009 obdržel Joshua Weilerstein první cenu i cenu publika na Malkově mezinárodní soutěži pro mladé dirigenty v Kodani a právě tento úspěch odstartoval jeho kariéru. Následně byl na tři roky jmenován asistujícím dirigentem Newyorské filharmonie. Od té doby se úspěšně prosadil v Severní Americe i jinde a v poslední době pohostinsky vystoupil se symfonickými orchestry v Baltimore, Dallasu, Detroitu, Fort Worth, Milwaukee, San Diegu, Calgary, Québeku a Vancouveru, s Komorním orchestrem Los Angeles, ottawským National Arts Centre Orchestra, na hudebním festivalu v Aspenu i jinde. V Evropě pak navázal úspěšnou spolupráci s Dánským národním symfonickým orchestrem, filharmoniemi ve Stockholmu a Oslu a Švédským komorním orchestrem. Dirigoval i Symfonický orchestr v Melbourne, Filharmonický orchestr Francouzského rozhlasu, Rozhlasový orchestr ve Stuttgartu, Mahlerův komorní orchestr, londýnský Philharmonia Orchestra, Královskou filharmonii v Liverpoolu a Lucemburský filharmonický orchestr.

Joshua Weilerstein je přesvědčeným zastáncem dramaturgie kombinující tradiční a soudobý repertoár. Je-li to možné, snaží se v rámci každého svého programu představit alespoň jednu skladbu žijícího skladatele. Principiálně má za to, že hudební vzdělávání je velmi cenné. Naskytne-li se příležitost, snaží se zapojit publikum, ať již formou promluvy přímo ze stupínku nebo besed před či po koncertu. Během svého působení jako asistující dirigent Newyorské filharmonie se velmi aktivně podílel na koncertech pro mladé publikum a pracoval i jako koncertní mistr Discovery Ensemble, bostonského komorního orchestru, který přináší klasickou hudbu do škol v chudších částech města. I s Orchestre de Chambre de Lausanne Weilerstein aktivně podporuje edukační koncerty pro děti a rodiny, některé z nich v řadě „Discovery“.

Denis Kožuchin  klavír
Denis Kožuchin

Klavírní umění Denise Kožuchina charakterizuje mimořádná technická zručnost, kterou vyvažuje umělcova pronikavá inteligence, klidná zralost a moudrost. Kožuchin má výjimečný dar, který mu umožňuje utvářet si s publikem bezprostřední a neodolatelné citové spojení.

Od svého vítězství v Soutěži královny Alžběty v Bruselu v roce 2010 ve věku třiadvaceti let si Kožuchin rychle vybudoval impozantní renomé a vystupoval na mnoha prestižních světových festivalech a koncertních síních, mezi něž se řadí například festival ve Verbier, kde získal v roce 2003 čestnou cenu, Progetto Martha Argerich v Luganu, sály berlínských a kolínských filharmoniků, hudební festival v Rheingau, newyorská Carnegie Hall, lipský Gewandhaus, mnichovský Herkulessaal, rotterdamský De Dolen, amsterdamský Concertgebouw, madridský Auditorio Nacional, milánská Accademia Nazionale di Santa Cecilia a pařížské Théâtre du Châtelet a Auditorium du Louvre.

V sezoně 2016/2017 vystupuje Kožuchin s následujícími orchestry a dirigenty: Royal Concertgebouw Orchestra (van Zweden), Chicagský symfonický orchestr (Krivie), londýnský Philharmonia Orchestra (Temirkanov), Německý symfonický orchestr Berlín (Poga), Filadelfský orchestr (Denève), Mahlerův komorní orchestr (Payare), Sanfranciský symfonický orchestr (Orozco-Estrada), Královská filharmonie ve Stockholmu (Weilerstein), Filharmonie v Oslu (Vasilij Petrenko), Torontský symfonický orchestr (Kristjan Järvi) a Orchestre de la Suisse Romande.

Mezi Kožuchinova význačná recitálová vystoupení v nedávné minulosti i ta plánovaná v blízké budoucnosti se řadí účinkování v Master Pianists Series v Concertgebouw, ve vídeňském Konzerthausu, v sále kolínských filharmoniků, v londýnské Wigmore Hall, na fesivalu ve Verbier a v rámci International Piano Series v Londýně. Vedle toho jsou v plánu sólové a komorní recitály s Jörgem Widmannem a Emmanuelem Pahudem v úvodní sezoně nové berlínské Boulezovy síně.

V roce 2015 podepsal Kožuchin exkluzivní smlouvu s nahrávací společností Pentatone. Debutový snímek pro tento label (Griegův Koncert pro klavír a orchestr a Čajkovského Koncert pro klavír a orchestr č. 1 s Berlínským rozhlasovým symfonickým orchestrem za řízení Vasilije Sinajského) byl v časopise Gramophone oceněn jako „Editor’s Choice“ a jmenován CD měsíce v časopisech Fono Forum a Stereophone.

Denis Kožuchin se narodil v roce 1986 v ruském Nižním Novgorodu do muzikantské rodiny a klavíru se věnoval od čtyř let pod vedením matky. Jako chlapec navštěvoval Balakirevovu hudební školu, kde studoval u Natalie Fisch, v letech 2000–2007 pak byl žákem madridské hudební školy Reina Sofía pod vedením Dmitrije Baškirova a Claudia Martinez-Mehnera.

Po zakončení studií obdržel diplom přímo z rukou španělské královny; byl prohlášen za nejlepšího studenta ročníku a jeho vlastní Cervantesovo trio pak dvakrát za nejlepší komorní soubor. Po madridském školení byl Kožuchin pozván na studia na Klavírní akademii u Comského jezera, kde pedagogicky působili např. Fu Cchung, Stanislav Judenič, Peter Frankl, Boris Berman, Charles Rosen a Andreas Staier. Studia završil u Kirilla Gersteina ve Stuttgartu. Kožuchin rovněž získal první cenu Vendome Prize v Lisabonu v roce 2009 a třetí cenu na mezinárodní klavírní soutěži v Leedsu v roce 2006.

Kožuchin se plně věnuje i komorní hudbě a spolupracuje mimo jiné s následujícími umělci:

Leonidas Kavakos, Renaud a Gautier Capuçonovi, Janine Jansen, Vadim Repin, Julian Rachlin, Jeruzalémské kvarteto, Kvarteto Pavla Haase, Radovan Vlatković, Jörg Widmann, Emmanuel Pahud a Alisa Weilerstein.

Skladby

Igor Stravinskij — Pulcinella, suita z baletu

Pulcinella mi pomohl objevit minulost – byl jako zjevení, které mi ukázalo nové možnosti pro mou pozdější práci.“ Takto charakterizoval Igor Stravinskij své dílo, které je pokládáno za jeden ze zásadních mezníků hudebního neoklasicismu 20. století. K zakázce, která mu otevřela nové tvůrčí postupy, přitom přišel tak trochu jako „slepý k houslím“. Idea adaptace barokní hudby pro představení v duchu commedie dell’arte vzešla od impresária Ruského baletu Sergeje Ďagileva, který tímto způsobem roku 1917 úspěšně zinscenoval balet Le donne de buon umore s hudbou Domenica Scarlattiho. Na Ďagilevův popud bylo v Londýně a Neapoli opsáno několik skladeb Giovanniho Battisty Pergolesiho (1710–1736). S nabídkou spolupráce byl nejprve osloven Manuel de Falla, a teprve když tento odmítl, obrátil se Ďagilev na Stravinského, který pro něj dříve napsal například Petrušku či Svěcení jara.

Premiéra baletu s „musique de Pergolési, arrangée et orchestrée par Igor Strawinsky“ se odehrála dne 15. května 1920 (tedy bez dvou měsíců přesně před sto lety!) v Palais Garnier. Bláznivá převleková pantomima se zpěvy zaznamenala rozporuplné reakce: Stravinskij byl nařčen z plagiátorství, rozpaky vzbuzovala klasická Mjasinova choreografie i nezvykle tradicionalistická výprava Pabla Picassa. Na objednávku Bostonského symfonického orchestru Stravinskij přepracoval balet na orchestrální suitu, která poprvé zazněla 22. prosince 1922 pod taktovkou Pierra Monteuxe. Další verzí je například Italská suita, jeden z nejoblíbenějších repertoárových kusů 20. století pro violoncello a klavír.

Stravinskij patrně až do konce svého života netušil, že hudba, která se stala podkladem pro jeho Pulcinellu, je Pergolesiho dílem pouze zčásti. Neapolskému mistrovi lze přiřknout jen zpěvní čísla, pocházející z jeho oper Adriano in Siria, Flaminio a Lo frate ’nnamorato, a sinfonii pro violoncello a basso continuo (Stravinským použita v části Vivo). Autory ostatních skladeb jsou dnes již zcela zapomenutí skladatelé 18. století: Domenico Gallo (c. 1730–1760), Carlo Ignazio Monza († 1739) a Unico Wilhelm van Wassenaer (1692–1766). Canzona Se tu m’ami (v orchestrální suitě škrtnuta) je dokonce vědomým podvodem – jejím autorem je Alessandro Parisotti (1853–1913), kompilátor (a z větší části také autor) slavné sbírky Arie antiche, kterou v dobré víře dodnes pokládají za „starou hudbu“ i mnozí pěvečtí pedagogové našich uměleckých škol.

Romantickou aureolu génia, který zemřel ve svých 26 letech na přepracování, získal Pergolesi prakticky pouze díky dvěma svým opusům – kantátě Stabat mater a komickému intermezzu La serva padrona, které odstartovalo svoji světovou slávu teprve dvacet let po jeho smrti díky pařížské „válce buffonistů“. Pergolesiho jméno se rychle stalo jakousi obchodní značkou, kterou byla kvůli lepší prodejnosti označována díla jiných skladatelů. Triové sonáty Domenica Galla (tedy předehra, část Scherzino – Allegro – Andantino a závěrečné Allegro assai) a Monzovy cembalové sonáty (Toccata a Gavotta) byly pod Pergolesiho jménem vydány již na sklonku 18. století v Londýně. V případě orchestrálního koncertu (Tarantella) došlo dokonce k několikanásobné mystifikaci. Concerti armonici holandského šlechtice Wassenaera byly poprvé vydány roku 1740 anonymně v Haagu u Carla Ricciottiho. Při londýnské reedici sbírky byl za jejich autora označen vydavatel Ricciotti; později byly vedle Pergolesiho atribuovány například Fortunatu Chellerimu či Händelovi.

Jen ironií osudu byla zrovna tato hudba vybrána díky svému „dobrému jménu“ jako hudební doprovod baletu o šprýmaři Pulcinellovi, a jen shodou okolností se jí ujal mistr z nejpovolanějších, který jí dokázal vtisknout pečeť své geniality. Stravinského dílo dalece překračuje obvyklý koncept parodie; adaptace je zde povýšena na zcela originální tvůrčí uchopení, obdivuhodné silou výrazu a nepopiratelnou krásou.

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 1 C dur op. 21

Završitel hudebního klasicismu Ludwig van Beethoven patosem své tvorby, výběrem hrdinských témat a užíváním nekonvenčních výrazových prostředků v mnohém předznamenal následující období romantismu. Jeho symfonická prvotina – Symfonie č. 1 C dur – ještě náleží do klasicistního slohu a nezapře vliv Beethovenových velkých předchůdců – Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta. Na rozdíl od obou těchto skladatelů však bonnský rodák přistoupil ke kompozicím symfonií až ve zralém věku, jelikož je považoval za mimořádně důležitou formu, k níž je potřeba přistupovat s maximální odpovědností. Svědčí o tom konečně i srovnání celkového počtu symfonických děl, které jednotliví představitelé vídeňského klasicismu zkomponovali – zatímco u Beethovena je to „pouhých“ devět symfonií, u Mozarta nacházíme číslo 54 a u Haydna dokonce počet téměř dvojnásobný. Ludwig van Beethoven přikročil k práci na své první symfonii ve věku 29 let (i když některá témata skladby si poznamenal už o pět let dříve), tedy v době, kdy již pociťoval první znaky budoucí ztráty sluchu.

Delší pomalá introdukce první věty této symfonie vyústí do typicky klasicistního hlavního tématu, jež má pochodový charakter. Na něj bezprostředně naváže lyričtější téma druhé; je exponováno v hobojích a flétnách, kterým přizvukuje smyčcová sekce. Další vývoj věty je pak odvozen z těchto dvou témat. Celá první část je zkrátka zkomponována v takřka předpisové a jasně čitelné sonátové formě s introdukcí, expozicí, provedením, reprízou a kodou. Sonátový charakter má i tanečně laděná druhá věta Andante cantabile con moto. Beethoven se zde některými výrazovými prostředky (především tzv. vzdechy) navrací k manýrám mannheimské školy, tedy do samotné kolébky hudebního klasicismu. Na třetí místo symfonických vět skladatelé tradičně kladli menuet. Stejným způsobem předepsal třetí část své první symfonie i Beethoven, ovšem později, při kompozici svého druhého a třetího symfonického díla již menuet nahradil scherzem. Ve skutečnosti je však nad míru originálním symfonickým scherzem i tato třetí věta v jeho Symfonii C dur (klasický menuet mnohem více připomíná spíše věta předchozí). Nepokojně vzrušivé vyznění a spíše netaneční charakter třetí věty kontrastuje se samotným názvem této části, což si můžeme vykládat jako autorovu ironizaci dané dobové konvence. V závěrečné větě po nesmělém úvodu vytryskne jásavé téma, ke kterému se skladatel několikrát navrací na způsob ronda, zároveň s tímto tématem pracuje podobně jako ve formě sonátové. Celá svěže vyznívající Symfonie č. 1 Ludwiga van Beethovena je dítětem 18. století. Některými svými rysy však již předjímá originální a obsahově závažnou hudební řeč svého autora, kterou Beethoven naplno rozvinul především ve svých dalších symfonických dílech, jež komponoval už ve století následujícím.

Wolfgang Amadeus Mozart — Klavírní koncert č. 20 d moll KV 466

Neoklasicismus usiloval o pevnější formu a inspiroval se staršími hudebními styly, mezi nimi pochopitelně i tvorbou vídeňských klasiků. Z mnoha klavírních koncertů Wolfganga Amadea Mozarta zazní Koncert pro klavír a orchestr č. 20 d moll z poloviny osmdesátých let, tedy z doby, kdy se skladatel usadil ve Vídni, oženil se, vstoupil do zednářské lóže a usilovně tvořil. V roce 1785 to byly např. smyčcové kvartety věnované Josephu Haydnovi, kantáty, písně nebo tři klavírní koncerty a klavírní fantazie. Mozart tento nástroj mistrně ovládal a od dětství pro něj komponoval, první koncertantní kus pro klavír s doprovodem orchestru napsal v jedenácti letech. Pouze dva klavírní koncerty zasadil do mollové tóniny – d moll a o rok mladší c moll (KV 491). Právě pro temnou, dramatickou náladu bývá Klavírní koncert d moll citován v souvislosti s operou Don Giovanni nebo s Mozartovým Requiem. Má tři věty: úvodní Allegro v sonátové formě, střední Romanci v B dur (rondo) a závěrečné Allegro assai, které kombinuje obě tyto formy. K některým klavírním koncertům včetně tohoto se nezachovaly autentické Mozartovy kadence, a tak je později dopsali jiní skladatelé, mezi nimi např. Ludwig van Beethoven, Johannes Brahms, Johann Nepomuk Hummel, Bedřich Smetana, Anton Rubinštein nebo Ferruccio Busoni. České posluchače bude zřejmě nejvíce zajímat Smetana, který pro Koncert d moll vytvořil kadence do 1. a 3. věty v roce 1856.

Premiéra této skladby se konala ve Vídni v rámci subskripčního večera 11. února 1785 – a jak se zdá, jen den předtím Mozart skladbu dokončil. Koncertu se zúčastnil skladatelův otec Leopold a o úspěchu referoval v dopisech dceři Marii Anně („Nannerl“), zmínil však i problémy se synovou prokrastinací. Party se tehdy ručně rozepisovaly, kopista potřeboval na svou práci určitý čas, takže se nakonec nestačilo vše prozkoušet… ale výsledek byl „magnifique“. Koncert vyšel v roce 1796 u Johanna André v Offenbachu nad Mohanem.