Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Hilary Hahn

Česká filharmonie

Hilary Hahn

Ostatní pořadatelé
Česká filharmonie
Program

Leoš Janáček
Suita pro symčcový orchestr

Wolfgang Amadeus Mozart
Houslový koncert č. 5 A dur KV 219 „Turecký“

Antonín Dvořák
Česká suita op. 39

Interpreti

Hilary Hahn
housle

Jiří Bělohlávek
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Hilary Hahn
Barceló Formentor — Auditorium
1. 9. 2016  čtvrtek — 20.30
Nelze objednat online

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Interpreti

Hilary Hahn  housle

Jiří Bělohlávek  dirigent

Jiří Bělohlávek

Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Hlavní hostující dirigent Rotterdamské filharmonie
Čestný dirigent BBC Symphony Orchestra

Po svém úspěšném působení na pozici šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra byl renomovaný český dirigent Jiří Bělohlávek v roce 2012 jmenován hudebním a uměleckým ředitelem České filharmonie, přičemž s orchestrem BBC nadále vystupuje jako jeho čestný dirigent. Během své profesní dráhy působil Jiří Bělohlávek také jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1977–89) a jako umělecký ředitel Pražské komorní filharmonie, nyní orchestru Prague Philharmonia (1994–2004). V roce 2006 byl jmenován předsedou umělecké rady festivalu Pražské jaro a od roku 2013 do roku 2017 zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie.

Jako operní dirigent spolupracoval Jiří Bělohlávek s Vídeňskou státní operou, Královskou operou v Covent Garden, Metropolitní operou v New Yorku, operou v San Franciscu, Opéra National de Paris, madridským Teatro Real, operním festivalem v Glyndebourne, Curyšskou operou a pražským Národním divadlem. S hudebníky BBC Symphony Orchestra s velkým úspěchem uvedl a nahrál také několik koncertních provedení oper. V této sezóně potvrdil svou pověst vynikajícího dirigenta janáčkovského repertoáru, když v londýnské Royal Festival Hall dirigoval Českou filharmonii v koncertním provedení Její pastorkyně a v Sanfranciské opeře poté řídil i plné provedení tohoto díla. V rámci cyklu BBC Proms pak uvedl s BBC Symphony Orchestra rovněž Janáčkovu Věc Makropulos.

Česká filharmonie zažívá pod Bělohlávkovým vedením mimořádné úspěchy, a to jak na svém domovském pódiu v Praze, tak na rozsáhlých turné v zahraničí. V posledních třech sezónách koncertoval orchestr na třech kontinentech – kromě Evropy ještě v Asii a Severní Americe. Jeho nedávná rezidence ve vídeňském Musikvereinu byla velmi úspěšná a dala podnět k plánování podobných akcí v jiných světových hlavních městech. V lednu 2017 Česká filharmonie oznámila, že s Jiřím Bělohlávkem oficiálně prodloužila spolupráci až do roku 2022.

Kromě svého působení v Praze a zahraničních turné s Českou filharmonií hostuje Jiří Bělohlávek nadále u předních světových orchestrů – v posledních letech dirigoval například BBC Symphony Orchestra (včetně vystoupení na londýnských Proms), Newyorskou filharmonii, Pittsburgh Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra se sídlem ve Washingtonu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, orchestr lipského Gewandhausu a vídeňské symfoniky. V nadcházející sezóně ho vedle projektů s Českou filharmonií čeká i zajímavá spolupráce s tělesy Chicago Symphony Orchestra a Pittsburgh Symphony, s Orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, Rotterdamskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Petrohradskou filharmonií a dalšími soubory.

Na podzim roku 2017 absolvuje Bělohlávek s Českou filharmonií velké asijské turné, které zahrnuje koncerty v Japonsku a Koreji a na Tchaj-wanu. Kromě toho bude orchestr dirigovat také na evropských vystoupeních, z nichž nejvýznamnější bude v srpnu 2018 uvedení Janáčkovy Glagolské mše na Salcburském festivalu.

Jiří Bělohlávek má rozsáhlou diskografii; jedním z jeho nedávných projektů s Českou filharmonií je souborná nahrávka všech symfonií a koncertů Antonína Dvořáka. V nadcházející sezóně bude jeho spolupráce se společností Decca pokračovat diskem s nahrávkami sukovského repertoáru.

V roce 2012 byl Jiří Bělohlávek za své služby britské hudbě jmenován komandérem Řádu Britského impéria.

Skladby

Antonín Dvořák — Česká suita op. 39

Leoš Janáček — Suita pro smyčcový orchestr

Janáčkovu Suitu pro smyčce (někdy nazývanou Suita pro smyčcový orchestr) brzy po jejím uvedení v Besedě brněnské komentoval recenzent Moravské orlice (6. 12. 1877) se vzletným patosem a s důrazem na to, že se jedná „o našeho umělce, z našeho středu vyrostlého“, „umělce tak mladého a skladbu tak výbornou“. Janáček byl „náš“ ve smyslu rodných kořenů v Hukvaldech na severní Moravě i vzdělání, které získal na brněnských školách; jeho pražská epizoda ani studium na konzervatořích v Lipsku a ve Vídni netrvaly dlouho. Od roku 1876 působil jako sbormistr Besedy brněnské a cílevědomě usiloval o vybudování kvalitního orchestru. Provedení Suity, kterou napsal na podzim 1877, sám v Besedě brněnské řídil. Zatímco premiéra sklidila nadšení a recenzent Bertold Žalud skladbě dokonce podsouval romantický obsah, s odstupem času byla Suita nazírána spíš jako začátečnická, Wagnerem, Skuherským, Dvořákem i Smetanou ovlivněná práce, a podle všeho si jí později autor příliš nevážil. 

Ano, Suita pro smyčce je nejstarší Janáčkovou zachovanou orchestrální skladbou a jako taková vzdálena jeho typickému hudebnímu vyjadřování z vrcholné tvorby, neznamená to však, že nemá své kvality. Skládá se ze šesti částí, které původně nesly označení Prélude, Allemande, Sarabanda, Scherzo, Air a Finale. Protože se přece jen jednalo o jiný myšlenkový svět – svět barokní taneční suity, Janáček v roce 1926 v prvním tištěném vydání skladby staré názvy vypustil a nahradil je údaji o tempu. Šest vět tvoří kompaktní celek, převažuje v nich písňová forma, pouze závěrečné Finale využívá formu sonátovou. Oblibu suit pro komorní orchestr jakožto žánru dokládá v sedmdesátých letech 19. století i Česká suita, op. 39, od Antonína Dvořáka, která vznikla v roce 1879 a s Janáčkovou Suitou pro smyčce se občas ocitá na témže labelu nebo koncertním programu. Janáček plný vroucnosti a zpěvnosti v této konkurenci dobře obstojí.

Wolfgang Amadeus Mozart — Houslový koncert č. 5 A dur KV 219

Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur KV 219 (tzv. Turecký) Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1775 patří ke klenotům Mozartovy koncertantní tvorby a k nejvyhledávanějším skladbám dnešní houslové literatury. Je to dílo bohaté hudební invence, které dává sólistovi mnoho možností osobitého pojetí, a to nejen v závěrečných kadencích.

První věta koncertu začíná orchestrálním úvodem s tempovým označením Allegro aperto. Spojení těchto dvou výrazů není v hudbě běžné (Mozart ho použil ještě v Klavírním koncertu KV 238 a v některých operních áriích). Aperto znamená italsky otevřený. Znalci se rozcházejí v názoru, co přesně chtěl Mozart tímto přívlastkem vyjádřit. Měla jím být naznačena otevřenost v melodických nápadech, které z přemíry invence překvapivě uvádí a zase opouští, anebo snad otevřenost závěru první věty?

Po orchestrálním úvodu nastupují sólové housle v netypicky krátkém, ale výrazném Adagiu, nápadně proměňujícím charakter hudby. Po něm pak přichází v tutti energické hlavní téma, které vystřídá skromnější a grotesknější téma vedlejší. V provedení Mozart srší bohatými nápady.

Druhá věta, Adagio, přináší po jiskřivé až extatické náladě první věty vydechnutí, uvolnění a nadhled. Jako by ji komponoval jiný člověk. Pracuje s lyrickým, klidným až kontemplativním tématem, vyznívajícím v sólových pasážích nebývalé krásy.

Poslední věta, Rondo, je založena na menuetovém tématu. Ve střední části se však mění rytmus z trojdobého menuetového pohybu na dvojdobý pochod, podle něhož bývá koncert označován jako Turecký. Stejný princip je použit například i v Mozartově Klavírní sonátě A dur, jejíž 3. věta je známá jako Turecký pochod. K posílení efektu alla turca využívá skladatel i col legno ve violoncellech a basách (hráči udeří na struny hůlkou smyčce místo žíněmi). Tyto prvky tak zvané „turecké“ hudby, byly v Mozartově době oblíbené i v opeře. Třetí věta nabízí mnoho způsobů uchopení rondového tématu. Sólista je může představit od bravurně virtuózního pojetí až po zdůraznění lyrické složky. Nechme se překvapit, jaké pojetí zvolí dnes vystupující umělec.