Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Alisa Weilerstein

Česká filharmonie

Alisa Weilerstein

Ostatní pořadatelé

Koncert České filharmonie a dirigenta Tomáše Netopila v anglickém Basingstoke, na jehož programu je kromě hudby Antonína Dvořáka také První violoncellový koncert Dmitrije Šostakoviče, v němž se jako sólistka představí Alisa Weilerstein.

Česká filharmonie
Program

Antonín Dvořák
Symfonické variace op. 78

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro violoncello č. 1 Es dur op. 107

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll op. 95 "Z Nového světa"

Účinkující

Alisa Weilerstein
violoncello

Tomáš Netopil
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Alisa Weilerstein
The Anvil — Hlavní sál
16. 2. 2018  pátek — 19.45
Nelze objednat online

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Účinkující

Alisa Weilerstein  violoncello
Alisa Weilerstein

„Mladá violoncellistka Alisa Weilerstein, jejíž emocionální přednes tradiční i současné hudby jí získal mezinárodní věhlas, … je vynikající interpretkou kombinující technickou dokonalost s vášnivou hudebností.“ Takto se vyjádřila MacArthurova nadace, když jí v roce 2011 předávala MacArthurovo stipendium „grant pro génia“. V roce 2010 Alisa Weilerstein podepsala výhradní smlouvu s nahrávací společností Decca Classics jako první violoncellistka u této prestižní firmy za 30 třicet let.

Na svém prvním albu pro label Decca Alisa Weilerstein nahrála violoncellové koncerty Edwarda Elgara a Elliotta Cartera s Danielem Barenboimem a Staatskapelle Berlin. Společnost BBC Music tento kompaktní disk označila za „Nahrávku roku 2013“. Na svém druhém kompaktním disku labelu Decca vydaným na počátku roku 2014 Alisa Weilerstein uvedla Dvořákův Violoncellový koncert s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, který se dostal na přední místo v hitparádě vážné hudby ve Spojených státech amerických. V září 2016 Alisa Weilerstein vydala své páté album u společnosti Decca s oběma Šostakovičovými violoncellovými koncerty se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pod vedením Pabla Heras-Casada v živé nahrávce z předchozí sezony.

Alisa Weilerstein vystupovala se všemi předními orchestry ve Spojených státech amerických a v Evropě s dirigenty jako např. Gustavo Dudamel, Christoph Eschenbach, Alan Gilbert, Marek Janowski, Neeme Järvi, Paavo Järvi, Lorin Maazel, Zubin Mehta nebo David Zinman.

Pracuje na rozšíření svého repertoáru a horlivě propaguje novou hudbu. V New Yorku přednesla první provedení skladby Matthiase Pintschera Úvahy o Narcisovi a úzce spolupracovala s Osvaldem Golijovem, který pro její vystoupení v New Yorku transponoval skladbu Azul pro violoncello a orchestr (původně premiérovanou Yo-Yo Mou). Na Festivalu Caramoor v roce 2008 uvedla v premiéře skladbu Lery Auerbach 24 preludií pro violoncello a klavír s klavírním doprovodem samotné skladatelky. Řadu děl pro Alisu Weilerstein také složil Joseph Hallman, v roce 2014 nominovaný na cenu Grammy.

Alisa Weilerstein vystupuje na významných hudebních festivalech po celém světě, jako je například festival v Aspenu, v Edinburghu, Jeruzalémský festival komorní hudby, Letní festival La Jolla, Mostly Mozart, Salcburský festival, Šlesvicko-holštýnský festival a festivaly Tanglewood a Verbier. Kromě svých sólových a recitálových koncertů se Alisa Weilerstein také pravidelně věnuje komorní hudbě. V posledních osmi letech patřila k základnímu jádru skupiny hudebníků Festivalu Spoleto v USA a také koncertuje v rámci tělesa Weilerstein Trio se svými rodiči, Donaldem a Vivian Hornik Weilersteinovými.

V roce 2008 získala cenu Martina E. Segala, kterou uděluje Lincoln Center za mimořádné úspěchy, a roku 2006 se stala vítězkou Ceny Leonarda Bernsteina. V roce 2000 jí bylo uděleno stipendium Avery Fisher Career Grant a byla vybrána do dvou prestižních programů pro mladé umělce v letech 2000–2001.

Alisa Weilerstein je absolventkou Programu pro mladé umělce Clevelandského hudebního institutu, kde studovala u Richarda Weisse a má rovněž titul ze studia dějin na Columbia University v New Yorku. V roce 2008 se Alisa Weilerstein, jíž byla diagnostikována cukrovka 1. typu, stala Hvězdnou advokátkou (Celebrity Advocate) pro Nadaci pro výzkum cukrovky u mládeže.

Tomáš Netopil  dirigent
Tomáš Netopil

Tomáš Netopil zastává od sezony 2013/2014 funkci hlavního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu.

V létě roku 2018 založil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, která nabízí studentům výjimečné umělecké podněty během lekcí i příležitost setkat se a pracovat s významnými mezinárodními hudebníky. V létě 2020 se akademie propojí s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikne Filharmonie mladých Dvořákovy Prahy, v níž zasednou studenti konzervatoří a dalších hudebních škol vedení hráči České filharmonie. Tomáš Netopil už dříve udržoval blízký vztah s festivalem Dvořákova Praha: v sezoně 2017/2018 byl jeho rezidenčním umělcem, řídil Essenskou filharmonii na zahajovacím koncertě festivalu a na závěrečném koncertě provedl Dvořákovo Te Deum s Vídeňskými symfoniky. Vztah s festivalem se tímto upevnil i pro budoucnost.

Zdrojem inspirace je pro něho především česká hudba, i proto je Tomáš Netopil jedním z hlavních hostujících dirigentů České filharmonie. S ní a se sólisty Leifem Ove Andsnesem a Trulsem Mörkem zakončil sezonu 2018/2019 dvěma programy na festivalu Kissinger Sommer, první z nich byl živě přenášen Bavorským rozhlasem. Na jaře 2018 byl s Českou filharmonií na dlouhém zájezdu po Velké Británii a poté řídil v jejím podání Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, v přímém přenosu České televize.

Tomáš Netopil je pravidelným hostem velkých operních domů. V roce 2008 debutoval v Saské státní opeře v Drážďanech a postupně zde nastudoval opery La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody Lišky Bystroušky, Prodaná nevěsta, Halévyho Židovku a Busoniho Doktora Fausta. Následovaly úspěchy ve Vídeňské státní opeře, naposledy s Idomeneem, Čarostřelcem a Leonorou. V opeře Národního divadla Brno uvede v dubnu 2020 Řecké pašije. Jedním z vrcholů jeho uplynulé sezony bylo nastudování Její pastorkyně v Nizozemské opeře v produkci Katie Mitchell, s Anette Dasch, Hannou Schwarz a Evelyn Helitzius v hlavních rolích.

Nadcházející koncertní vystoupení Tomáše Netopila zahrnují spolupráci s Orchestre National de France, Vídeňskými symfoniky, Orchestre National de Montpellier, RAI Torino, Accademia di Santa Cecilia a tokijským Yomiuri Symphony Orchestra. Poslední úspěchy zaznamenal s Orchestrem curyšské Tonhalle, Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonií nizozemského rozhlasu, orchestrem amsterdamského Concertgebouw a Orchestre Philharmonique de Monte Carlo.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka originální verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.

V letech 2008–2012 zastával Tomáš Netopil pozici hudebního ředitele pražského Národního divadla. Vystudoval hru na housle a dirigování v České republice, a poté na Royal College of Music ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

Skladby

Antonín Dvořák — Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Počátkem 90. let stál Dvořák na vrcholu svých uměleckých sil a byl již světově uznávaným skladatelem. Dostával nabídky na vytvoření skladeb, na koncertní turné či na posty učitelské a ředitelské. Génius Antonín Dvořák se postupně vypracoval z „pouhého“ českého skladatele na skladatele světového, kterého vydávaly renomované nakladatelské domy a s kterým se přátelil Brahms či Čajkovskij.

Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ představuje vrcholné mistrovské dílo, kombinující dosavadní Dvořákovy postupy v kompozici. Psát cokoli o ní se zdá být vzhledem k jejímu častému provozování nadbytečné. Dílo se od svého prvního uvedení stalo nesmírně populárním a v roce 1969 si vzal s sebou nahrávku symfonie americký kosmonaut Neil Armstrong při první cestě člověka na měsíc. Pro Dvořáka se stalo vytvoření tohoto díla však také jakýmsi symbolem jeho vlastní první cesty za oceán, do Nového světa. V roce 1892 přijímá pozvání do Spojených států a na tři roky se stává ředitelem Národní konzervatoře v New Yorku. Po krátké době pobytu za mořem, v zimě 1893, začíná pracovat na své další, v pořadí již deváté symfonii. Je na ní znát, jak silně na skladatele Amerika zapůsobila, zároveň však zůstává dílem českého mistra na vrcholu tvůrčích sil. Novosvětská měla být důkazem skladatelovy teorie o možnostech využití charakteristických prvků černošské a indiánské hudby pro vznik tzv. americké národní školy, která v době Dvořákova pobytu ve Spojených státech fakticky neexistovala. 

Odborníci vedou již více než sto let debaty o tom, zda Dvořák v symfonii použil konkrétní nápěvy černošských písní či nikoliv. Dvořák sám se k této věci vyjádřil rozporuplně. Jednou tvrdil: „Právě dokončuji novou Sinfonii e moll. Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších lišit velice podstatně. Inu, vliv Ameriky, každý kdo má ‚čuch‘, musí vycítit.“ Podruhé se vyjádřil zdánlivě protikladně: „Je to a zůstane to pořád českou muzikou.“ Každopádně konkrétní melodie vědomě nepřebíral: „Je to jen duch černošských a indiánských melodií, jejž jsem se snažil reprodukovat ve své nové symfonii. Neupotřebil jsem jediné z oněch melodií.“  Otázkou také zůstává, do jaké míry mohl vlastně Dvořák za tak krátkou dobu pobytu v Americe původní americkou hudbu opravdu poznat, a nakolik bylo pouze jeho přáním vytvořit něco pro Ameriku, která se k němu v počátcích tak štědře zachovala a která ho jistě velmi fascinovala. Dirigent Leonard Bernstein označil dílo jako skutečně mezinárodní ve své podstatě. Navzdory všem těmto dohadům má 9. symfonie asi mnohem více společného s českou hudbou než s hudbou americkou. Stavebně se vyznačuje velmi přesnou, téměř učebnicovou formou jednotlivých vět.

Podvědomě však Dvořák minimálně jednu ze známých melodií „odcitoval“, vždyť téma z první věty symfonie připomíná nápadně černošský spirituál Swing Low Sweet Chariot.  Druhá věta Largo je zase možná inspirována Písní o Hiawathovi. Tato rozsáhlá básnická skladba amerického básníka Henryho Wadswortha Longfellowa čerpá z příběhů o legendárním indiánském náčelníkovi Hiawathovi a její významnou složkou jsou také působivé popisy přírodních krás divoké americké přírody. Hlavní téma slavného Dvořákova Larga – široká, vznešeně prostá melodie (přednášená anglickým rohem na pozadí sordinovaných smyčců) – má možná svůj předobraz v putování Hiawathy a jeho ženy Minnehahy rozlehlou, nedotčenou americkou krajinou. Střední část věty může být zase odrazem nálady ve scéně pohřbu Minnehahy. Třetí věta symfonie má pak podle skladatele také „něco z indiánského charakteru“. V závěrečné čtvrté větě Dvořák kombinuje všechna témata z celé symfonie. Toto perfektní zvládnutí formy ve spojitosti s nápaditou melodikou, harmonií a instrumentačním mistrovstvím tvoří dohromady skutečně geniální jedinečné dílo. Závěrem uveďme citát z New York Times z roku 1893:  „My, Američané, bychom měli děkovat tomuto českému mistru a ctít ho za to, že nám ukázal, jak máme zacházet s naším vlastním hudebním dědictvím.

Dmitrij Šostakovič — Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur op. 107

K napsání Prvního violoncellového koncertu nepřímo inspiroval Dmitrije Šostakoviče violoncellista Mstislav Rostropovič. Skladatel slyšel v roce 1952 jeho provedení Prokofjevovy Koncertantní sinfonie pro violoncello a orchestr op. 125 a od té doby v mysli koncipoval skladbu stejného druhu, výhradně pro Rostropoviče. Když ji v létě 1959 za pouhých 40 dní napsal, měl už za sebou dva klavírní a jeden houslový koncert. Stejně jako Prokofjev použil klasickou formu koncertu, v instrumentaci nadstandardně využil lesní roh nebo celestu a umožnil sólistovi předvést všechno své umění. Výsledkem je jedno z hlavních a nejobtížnějších děl koncertantní literatury pro violoncello. Partitura nese věnování Rostropovičovi, který byl i prvním interpretem skladby 4. října 1959 v Leningradě (nyní Petrohradě) s Leningradskou filharmonií řízenou Jevgenijem Mravinským.

Koncert stylově souvisí s ostatními velkými díly stejného období – introspektivními a autobiografickými prvky, z nichž nejvýraznější je téma D-eS-C-H (D-mitrij Sch-ostakovich), které najdeme i v 10. symfonii (1953) nebo 8. kvartetu (1960). Téma, které se s výjimkou druhé věty objevuje v celé skladbě, je ve violoncellovém koncertu transponováno na G-Fes-Ces-B (tedy vybočuje z rámce hlavní tóniny). Zazní hned v úvodu první věty v partu violoncella a opakuje se v různých transpozicích za neustálého, až groteskního přitakávání orchestru. Je obdivuhodné, s jakou variabilitou dokázal Šostakovič tyto „pouhé“ čtyři tóny využít a postavit na nich komunikaci sólisty s orchestrem. Nejprve si violoncello povídá s dechy, pak se smyčci, potom najde ozvěnu u lesního rohu. Po devadesáti taktech se objevuje druhé téma inspirované lidovou ukolébavkou, kterou použil už Musorgskij v cyklu Písně a tance smrti.

Druhá věta je nejrozsáhlejší a nejintenzivnější z celé skladby, založená na dvou tématech, – ruské „berceuse“ (na způsob ukolébavky) a elegické melodii – která Šostakovič mistrně zkombinoval. Kantabilní možnosti violoncella zde směřují až k nadpozemské abstrakci. Úvodní téma smyčců sólový part nikdy nezahraje, má své vlastní, v němž komunikuje opět s celestou a lesním rohem. Instrumentace je velmi lehká, vše je kalibrováno v přesných detailech.

Třetí věta má podobu sólové kadence, ovšem podle očekávání mohutnější a autonomnější. Slyšíme v ní akordy, polyfonii, čisté melodie, pizzicato, výlety do všech registrů violoncella a také opakovaná „nakouknutí“ tématu D-eS-C-H.

Attaca navazuje závěrečná věta, rondo se schématem a-b-a-c, jakýsi dovětek části úvodní i s jejím groteskním charakterem, ještě akcentovaným častými metrickými změnami. Hlavní téma – chromatický běh – zahraje poprvé hoboj, violoncello nastupuje se svým tématem, v němž komunikuje s violoncelly v orchestru. Od taktu 105 slyšíme pokřivenou citaci Stalinovy oblíbené písně Suliko, kterou Šostakovič použil i v jiných svých dílech. Důležitým znakem poslední věty je očištění tématu D-eS-C-H, které se poznenáhlu vynořuje ve fragmentech, až je zvučně zahráno lesním rohem. Koncert končí na efekty bohatou kodou s údery tympánů.

Antonín Dvořák — Symfonické variace op. 78

Vznik Symfonických variací op. 78 Antonína Dvořáka spadá do tzv. skladatelova „slovanského období“. Krátce předtím dokončil cyklus Sborových písní pro mužské hlasy, z nichž poslední Huslař je zhudebním básně Adolfa Heyduka Cymbál a husle. Melodii sboru použil nyní Dvořák pro téma variací pro orchestr, které napsal mezi 6. srpnem a 28. zářím 1877 na žádost skladatele a hudebního organizátora Ludevíta Procházky k příležitosti benefičního koncertu ve prospěch postavení nového farního kostela v Praze na Smíchově; novorenesanční basilika sv. Václava, dílo architekta Antonia Barvitia, byla vybudována v letech 1881–1885. Symfonické variace měly (tehdy pod opusovým číslem 40) premiéru 2. prosince 1877 na Žofíně s orchestrem Prozatímního divadla za Procházkova řízení.

Celkem dvacet sedm variací je zakončeno fugatem, které vyústí v duchu lidového charakteru tématu v jásavou polku. Dvořák později skladbu revidoval a v nové podobě ji sám řídil 6. března 1887 v rámci Slovanského koncertu v provedení s orchestrem Národního divadla. 16. května téhož roku je uvedl dirigent Hans Richter na koncertě v Londýně, a 4. prosince uskutečnil s Vídeňskými filharmoniky vídeňskou premiéru: „Ve svém třetím koncertě nás potěšili Vídeňští filharmonikové novinkou, Symfonickými variacemi Antonína Dvořáka,“ psal v Neue Freie Presse Dvořákův příznivec Eduard Hanslick. „Ve skutečnosti vznikla už před deseti roky. Zdržoval je snad skladatel proto, že pochyboval o její bezprostřední působivosti?“

Hanslick měl zato, že skladbu ocení zejména hudebník, který dokáže sledovat a rozpoznat všechny proměny tématu. To označil jako stísněné a suché, hned v druhém taktu ho překvapil nepatřičný tón a vadily mu harmonické tvrdosti a příčnosti. Ono „fis“ v tónině C dur, které Hanslicka zarazilo, je lydická kvarta, relikt církevní tóniny, který se zachoval v moravsko-slováckém folkloru a odpovídá námětu Heydukovy básně. Hanslick však přesto chválou nešetřil: „Dvořák není jen skvělý talent, je to talent pravý, původní a prostý, originální a přirozený jako málokdo vedle něj, a dokonce ve svých slabších skladbách má geniální nápady. Po Brahmsovi je podle mého názoru Dvořák nejnadanější instrumentální skladatel současnosti.“ Opusové číslo 78 přidělil dílu při vydání tiskem roku 1888 berlínský nakladatel Simrock, aby vzbudil dojem, že se jedná o skladbu z poslední doby.