Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Ben Gernon

Česká filharmonie

Ben Gernon

Česká filharmonie

Úvodní program cyklu O bude zároveň sondou do současné britské hudební scény. Všichni tři protagonisté totiž pocházejí z Velké Británie. Houslistka Tamsin Waley‑Cohen získala v minulé sezoně cenu Rising Stars Award, kterou uděluje společnost ECHO sdružující nejlepší evropské koncertní síně.

Program

Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 31 D dur „Pařížská“ K 297

Richard Blackford
Niobe pro housle a orchestr (světová premiéra)

Felix Mendelssohn-Bartholdy
Symfonie č. 1 c moll op. 11

Interpreti

Tamsin Waley-Cohen
housle

Ben Gernon
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Ben Gernon
Rudolfinum — Dvořákova síň
11. 11. 2017  sobota — 15.00
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Jako sólistka vystoupila Tamsin Waley‑Cohen s předními britskými orchestry včetně Londýnské filharmonie, Královské filharmonie a Symfonického orchestru BBC. Účinkuje v duu s pianistou a skladatelem Huwem Watkinsem a natáčí pro společnost Signum Classics. V Praze uvede světovou premiéru houslového koncertu, který pro ni napsal Richard Blackford, absolvent Royal College of Music a dlouholetý asistent Heinze Wernera Henzeho. Ke stému výročí Royal College of Music napsal operu Metamorfózy, je autorem divadelního projektu Fram pro Královské divadlo v Londýně a v roce 2011 mělo premiéru jeho oratorium Not In Our Time, věnované památce obětí atentátů z 11. září 2001. Cheltenhamský festival uvedl jeho Velkou zvířecí symfonii, která kombinuje symfonický orchestr s tzv. soundscapes, známými z elektronické hudby.

Dirigent Ben Gernon zvítězil v salcburské soutěži Nestlé v roce 2013 a stal se asistentem Gustavo Dudamela u Los Angeles Philharmonic. Vystupoval na festivalech v Salcburku, Glyndebourne a BBC Proms, řídil Chicago Symphony Orchestra, Royal Stockholm Philharmonic a v letošním roce byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem BBC Philharmonic jako nejmladší umělec v historii tohoto tělesa. Na Guildhall School of Music byl jeho učitelem Sir Colin Davis.

Interpreti

Ben Gernon  dirigent

Ben Gernon

BEN GERNON
dirigent

Ben Gernon se narodil roku 1989. Mezinárodní pozornost poprvé upoutal v roce 2013, kdy mu byla jednomyslným rozhodnutím poroty vedené Ingem Metzmacherem na Salzburském festivalu udělena cena společnosti Nestlé a cena pro mladého dirigenta. Ben Gernon je opakovaně chválen za svou přirozenou autoritu na pódiu, elán a souhru s orchestrem. Jeho pronikavé, niterné a evokativní interpretace mu rychle získaly pověst jednoho z nejlepších a nejinspirativnějších mladých dirigentů v koncertních síních a v poslední době i v operních domech. V současné době spolupracuje s několika předními světovými orchestry a v sezoně 2017/2018 se stal hlavním hostujícím dirigentem Filharmonie BBC jako jeden z nejmladších dirigentů, který zastával podobnou funkci u některého z orchestrů společnosti BBC.

V sezóně 2018–2019 Ben Gernon vystoupí v Londýně a v Dubaji s BBC Symphony Orchestra, s orchestrem i absolvuje turné po Spojeném království a koncertní cestu do Bukurešti. Již potřetí se vrací do Prahy k České filharmonii. Dále spolupracuje se Švédským rozhlasovým symfonickým orchestrem, s BBC Scottish Symphony, Bournemouth Symphony a Orchestre National du Capitole de Toulose a debutuje s Švédským komorním orchestrem, Varšavskou filharmonií a s Royal Northern Sinfonia.

Ben Gernon pravidelně pohostinsky řídí většinu britských orchestrů, včetně orchestru Philharmonia, Symfonického orchestru města Birminghamu a Symfonického orchestru BBC. Dvakrát dirigoval na BBC Proms, včetně koncertu na oslavu 80. narozenin sira Petera Maxwella Daviese. Nejdůležitější události sezony 2016/2017 v Evropě zahrnovaly jeho debuty s Vídeňskými symfoniky, Královskou filharmonií Stockholm a Symfonickým orchestrem švédského rozhlasu. V USA Gernon debutoval s Chicagským symfonickým orchestrem v Ravinii a vrátil se k Losangeleské filharmonii, s níž debutoval v Hollywood Bowl v návaznosti na své působení v sezoně 2013/2014 u tohoto orchestru v programu Dudamel Fellow. V létě roku 2017 debutoval se Symfonickým orchestrem Houstonu.

V loňské sezoně se Ben Gernon představil jako nadšený operní dirigent s putovním souborem Glyndebourne Touring Opera s Donem Giovannim. S tímto tělesem také připravil inscenaci Lazebníka sevillského pro sezonu 2017/2018. Na jaře 2017 debutoval ve Stuttgartské opeře, kde dirigoval Figarovu svatbu, a v srpnu 2017 u Královské švédské opery s Kouzelnou flétnou. Jeho dřívější operní inscenace zahrnují speciálně upravené aranžmá Mozartova Únosu ze serailu s Akademií mladých pěvců na Salzburském festivalu. V sezoně 2018/2019 jej čeká debut v londýnském Coliseu s Anglickou národní operou.

Ben Gernon studoval na Guildhallské škole hudby a dramatu u Siana Edwardse, s nímž nadále úzce spolupracuje, a u sira Colina Davise, který hluboce ovlivnil Gernonův hudební vývoj.

Tamsin Waley-Cohen  housle

Tamsin Waley-Cohen

„Nejnadanější mladá houslistka, s jakou jsem se kdy setkal.“
– Ruggiero Ricci, houslista

Mladá britská houslistka Tamsin Waley-Cohen debutuje s Českou filharmonií, s níž přednese a nahraje světovou premiéru nového houslového koncertu britského skladatele Richarda Blackforda. Další její orchestrální angažmá zahrnují debut se Symfonickým orchestrem Christchurch na Novém Zélandu a opětovné vystoupení s Orchestrem Swan, s nímž bude hrát Mozartův Houslový koncert č. 4. V loňské sezoně Tamsin Waley-Cohen poprvé vystoupila s Hallé Orchestra a Královskou liverpoolskou filharmonií pod vedením Vasilije Petrenka v Mendelssohnově Houslovém koncertu. Vrátila se také ke Královské filharmonii a Symfonickému orchestru Bournemouth.

V sezoně 2016/2017 získala Tamsin Waley-Cohen cenu Rising Star koncertní organizace ECHO. V současné sezoně se opět objeví ve Wigmore Hall a také vystoupí v Saffron Hall, na Stratfordském hudebním festivalu a v rámci Music in the Round s programem houslových duetů spolu s Hugem Ticciati v Hullu, Evropském městě kultury roku 2018. V nedávné době absolvovala residenční program čtyř koncertů v Kettle’s Yard v Cambridgi a vystoupení na Festivalu komorní hudby West Cork.

Tamsinina neustálá ambice mířit k novým uměleckým cílům ji dovedla k vybudování rozsáhlého společenství v oblasti komorní hudby. Posledním počinem v tomto ohledu bylo založení nového smyčcového kvarteta Albion Quartet, se kterým zahajuje rezidenční pobyt v londýnském Kings Place; v aktuální sezoně bude toto kvarteto také debutovat v amsterodamském Concertgebouw. K jejím dalším pravidelným komorním partnerům patří James Baillieu, Hugo Ticciati a Annelien van Wauwe. Díky svému zájmu o současnou hudbu si Tamsin vytvořila hluboký vztah se skladateli včetně Olivera Knussena, který pro ni napsal skladbu pro housle a klavír pro její turné v rámci organizace ECHO.

Tamsin Waley-Cohen nahrává u společnosti Signum Records a nedávno vydala CD s americkými houslovými koncerty Johna Adamse a Roye Harrise, na němž spolupracovala se Symfonickým orchestrem BBC pod vedením Andrewa Littona. V listopadu 2017 chystá svůj další disk s názvem Bohemia s Janáčkovými, Dvořákovými a Sukovými skladbami, který nahrála se svým pravidelným komorním spoluhráčem Huwem Watkinsem.

Skladby

Richard Blackford — Niobe pro housle a orchestr

Anglický skladatel Richard Blackford se narodil v Londýně, kde rovněž vystudoval kompozici na proslulé Royal College of Music. Profesionální průpravu absolvoval také v dirigentském oboru pod vedením Normana del Mara. Několik let strávil v Itálii jako asistent Hanse Wernera Henzeho a důkladně poznal a sblížil se s evropskou hudební avantgardou. Po návratu do Londýna po roce 1977 zaměřil svou pozornost na hudebně dramatické žánry. Pro oslavy stého výročí Royal College of Music zkomponoval operu Metamorfózy, pak však dominoval jeho zájem o mezinárodni filmové a divadelní projekty.

Blackford má na svém kontě čtyři opery, dva muzikály a hudbu k více než dvěma stům filmům, mezi nimiž dominují německé komerčně úspěšné romantické snímky na náměty románů anglické spisovatelky Rosamunde Pilcherové, známé českým televizním divákům především z programů TV Prima. Až v polovině devadesátých let minulého století se autor vrátil k hudbě určené koncertním pódiím. V roce 2011 se uskutečnila premiéra téměř hodinového oratoria Not In Our Time k oslavě stého jubilea symfonického sboru v Bournemouthu, které bylo uvedeno také v Brémách a v Chicagu při příležitosti vzpomínky na oběti atentátu 11. září 2001.

Zajímavým Blackfordovým tvůrčím počinem je Velká zvířecí symfonie (2014), v níž kombinuje zvuk symfonického orchestru s tzv. soundscapes (nahrávky zvuků tichomořských žab, horských goril apod.). Richard Blackford opakovaně navštívil Brno, kde dirigoval tamější Filharmonii při premiérách svého Houslového koncertu (sólistka Marie Gajdošová) a malé suity pro smyčcový orchestr s názvem Music for Carlow, inspirované irskou lidovou hudbou. Za hudební aktivity pro německé publikum byl umělec v roce 2015 vyznamenán medailí Die Goldene Deutschland.

Pro svou dramatickou symfonii pro housle a orchestr Niobé, která dnes zazní ve světové premiéře, zvolil Richard Blackford námět ze starověké řecké mytologie. Čtyřvěté dílo uvádí krátkým zhuštěným příběhem: „Niobé, dcera Tantala a manželka krále Amfióna z Théb dala život sedmi synům a sedmi dcerám. Při každoroční slavnosti k poctě Létó, bohyně mateřství a ochránkyně mladých, se Niobé pyšnila, že je větší bohyní, protože Létó má jen dvě děti a ona má dětí sedmkrát víc. Nesmírně pobouřená Létó vyslala Apollóna, aby zabil všechny její syny a Artemis, aby zabila všechny dcery. Její zdrcený manžel Amfión spáchal sebevraždu. Na hoře Sipylus se Niobé proměnila v kámen a proudy slzí padaly přes její kamenný obličej.“ Jednotlivé části své dramatické symfonie se sólovým partem houslí nazval autor Niobé milenka, Niobé rouhačka, Niobé prosebnice a Niobé kajícnice. Věty následují za sebou bez pauzy.

Felix MENDELSSOHN-BARTHOLDY — Symfonie č. 1 c moll op. 11

Na rozdíl od mnoha skladatelů epochy klasicismu či romantismu, kteří často žili na hranici chudoby a dlouhodobě trpěli hmotným nedostatkem, měl Felix Mendelssohn-Bartholdy štěstí. Narodil se v rodině, kde peníze, luxus a bohatství byly každodenní součástí jeho života. V Mendelssohnově rodině, která v Hamburku a později v Berlíně patřila ke společensky nejprestižnějším, ovšem vládla mimořádně kultivovaná atmosféra. Již Mendelsohnův děd Mojžíš byl známým osvícenským filozofem a mezi jeho přátele patřili Lessing, Kant a Herder. A jeho syn, Felixův otec Abraham, byl nejen bohatým bankéřem, ale zároveň široce vzdělaným mužem s hlubokými kulturními zájmy. Přitom se rodina neuzavírala sama do sebe, Mendelssohnův dům byl znám svým uměleckým salónem, kde se setkávali kulturně založení lidé a kde samozřejmě nechyběla hudba a muzicírování.

Je jasné, že rodiče, kteří neměli finanční problémy, usilovali o to, aby Felix i jeho starší sestra Fanny získali všestranné a hluboké vzdělání. Malý Felix měl malířské nadání, měl rád literaturu a s velkým zaujetím se věnoval jezdeckému sportu. S Fanny už od svých devíti let vystupoval jako zázračné dítě na veřejných produkcích. Prvními klavírními krůčky ho vedla jeho matka, pak pokračoval v Paříži a v Berlíně, kde se od osmi let stal žákem profesora Carla Friedricha Zeltera. Ten také mladičkého hudebního adepta představil Johannu Wolfgangu Goethovi, který se až do své smrti v roce 1832 živě zajímal o Felixovu stále úspěšnější uměleckou dráhu.

Právě o dráze profesionálního hudebníka rozhodli Felixovi rodiče, když mu bylo jedenáct let: jeho talent byl už v tomto věku mimořádný a naprosto nepochybný. Nedlouho poté pak otec Abraham v roce 1823 zřídil pro svého syna soukromý domácí orchestr. Felix si tak mohl hned ověřit, zda jeho začátečnické kompozice snesou přísnější umělecká měřítka. Bylo to období mezi 12–14 lety, kdy vytvořil několik instrumentálních koncertů a především řadu dvanácti poměrně rozměrných symfonií pro smyčcové nástroje. Jsou to díla, která Mendelssohn stále považoval jen za studijní materiál, a tak zůstaly dlouho jen v rukopise a bez širší publicity. Mladý skladatel v nich sice jednoznačně vychází z tvorby svých předchůdců, nijak se netají obdivem k velikánům klasicismu Haydnovi a Mozartovi, ale zároveň v nich dnes oceňujeme pozoruhodné zvládnutí kompoziční techniky i bohatství melodické invence.

Symfonie č. 1 c moll op. 11 vznikla v roce 1824, brzy po dvanácti smyčcových symfoniích. Je to tedy dílo patnáctiletého chlapce tvořené s mladistvou bezprostředností. Ani zde ještě nemůžeme hledat pozdější mistrovskou syntézu klasické formy s romantickou emocionalitou, kterou obdivujeme ve vrcholných Mendelssohnových symfoniích Skotské a Italské. Také v Symfonii c moll zřetelně poznáme pochopitelný vliv skladatelů vídeňského klasicismu, a právě v intencích těchto vzorů cítíme obdivuhodný růst Mendelssohnových tvůrčích schopností. První věta je psána ve stylu Beethovena (který v té době ještě žil ve Vídni), zatímco pomalá druhá část snad nejlépe z celé symfonie předvídá měkký rukopis budoucího velkého mistra. V menuetu třetí věty nejvíce zaujme kontrastní trio s jednoduchou, ale přitažlivou melodií s klarinety a fagoty. Finale symfonie skladatel vybavil virtuózním kontrapunktem.

Wolfgang Amadeus Mozart — Symfonie č. 31 D dur „Pařížská“ K 297

Do metropole francouzského království zavedl osud Wolfganga Amadea Mozarta dvakrát. Když bylo budoucímu skladateli pouhých sedm let, absolvoval v roce 1763 společně s rodinou první velkou zahraniční cestu, jejímž cílem byla Paříž. Cesta byla dlouhá a během řady nutných zastávek navštívili Augsburg, Mannheim, Frankfurt nad Mohanem, Míšeň, Koblenc, Kolín nad Rýnem, Cáchy a Brusel. Konečně v listopadu přijeli do Paříže a malý Wolfgang se svou sestrou Nannerl vystoupil před královskou rodinou ve Versailles. Hrál za účasti dvora na varhany v tamější kapli a jeho program zahrnoval mimo jiné i dvě velké akademie. Všude byl přijímán s mimořádným obdivem jako zázračné dítě. Po jedenadvaceti týdnech pak celá rodina zamířila přes Calais do Londýna. Zpáteční cestu sice poznamenalo těžké onemocnění obou dětí, ale vše se nakonec v dobré obrátilo a celkový výsledek neuvěřitelně rozsáhlého tříletého putování byl úspěšný společensky a v podstatě i po finanční stránce. Mozart se objevil v nejvýznamnějších evropských sídlech u vlivných šlechticů a dokonce na dvorech tří nejdůležitějších panovníků tehdejší Evropy.

Paříž měla právem pověst významného kulturního centra a to byl jistě důvod, proč se Mozart rozhodl návštěvu zopakovat i v době, kdy již byl renomovaným skladatelem značných tvůrčích zkušeností. Otec se však nemohl vyvázat ze svých služebních povinností v Salcburku, a tak se dvaadvacetiletý Mozart vydal do Francie jen s matkou. Vše vypadalo růžově: během cesty se za pobytu v Mannheimu zamiloval do Aloisie Weberové, sestry své pozdější manželky. Ovšem počáteční naděje a radost z nových známostí uměleckých i osobních se v červenci 1778 změnila v tragédii. Matka po krátké nemoci umírá a Mozart bez výraznějšího veřejného ohlasu i bez větších a lukrativnějších zakázek opouští navždy Paříž 26. září téhož roku. Vrací se těžce zasažen smrtí milované matky, existenčně neuspokojen a navíc s hlubokým pocitem osamění.

Přesto ani v metropoli nad Seinou Mozart jako skladatel nezahálel. Vedle kompozice hudby k novinkovému baletu Les petits riens mu ještě na jaře zadala objednávku na vytvoření symfonie jedna ze dvou významných pařížských orchestrálních institucí – Concert spirituel. Tak vznikla rozsahem nevelká Symfonie D dur „Pařížská“ K 297, v níž Mozart vychází vstříc vkusu tamějšího obecenstva, které – jak byl informován – nemělo trpělivost naslouchat dílům závažnějším a rozměrnějším. Navíc se Mozartovi hodily zkušenosti s italskou hudbou. Symfonie má proto jen tři věty, prozrazuje zřetelné italské rysy, poznáme na ní i vliv Haydnův a nepochybně obsahuje i některé prvky, příznačné pro instrumentální hudbu tehdejších francouzských autorů. Pro větší efekt použil Mozart s výjimkou střední věty více než obvykle dřevěných dechových nástrojů (dvojice fléten, hobojů a klarinetů). Menuet zcela chybí a dílo jako celek postrádá – bezpochyby záměrně – intenzivnější subjektivní výraz. Ovšem ani toto přizpůsobení se vkusu pařížského publika nic nemění na skutečnosti, že Symfonie D dur je mistrovské dílo s množstvím půvabných a originálních nápadů. Můžeme si jen povzdechnout, že ve svěžích okrajových větách se skladatel neodvážil předepsat víc repeticí a vytvořit rozměrnější partituru, v níž by všechna témata a motivy hudebně rozvedl.