Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Jakub Hrůša

Česká filharmonie

Jakub Hrůša

Ostatní pořadatelé
Česká filharmonie
Program

Bohuslav Martinů
Symfonie č. 4 H 305

Bedřich Smetana
Vltava, symfonická báseň z cyklu „Má vlast“

Antonín Dvořák
Slovanské tance op. 46 (č. 1, 2 a 3)
Slovanské tance op. 72 (č. 10 a 15)

Účinkující

Jakub Hrůša
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Jakub Hrůša
Meistersingerhalle — Velký sál

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Účinkující

Jakub Hrůša  dirigent
Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra.

Je častým hostem mnoha nejproslulejších světových orchestrů, v sezoně 2018/2019 debutoval s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestre de Paris a NHK Symphony a ke všem byl okamžitě pozván znovu. Vedle svých titulárních dirigentských pozic se těší také z úzkého vztahu s Královským orchestrem Concertgebouw, Clevelandským orchestrem, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Newyorskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Chicagskými symfoniky, Vídeňskými symfoniky, Mahlerovým komorním orchestrem, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Orchestre Philharmonique de Radio France, Vídeňským rozhlasovým symfonickým orchestrem, Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem a Melbournským symfonickým orchestrem. V sezoně 2019/2020 se navrátí k Berlínským filharmonikům a bude debutovat s Pittsburskými symfoniky, v Curyšské opeře (nová inscenace Věci Makropulos) a v Nizozemské národní opeře (nová inscenace Rusalky pro Holland Festival s Královským orchestrem Concertgebouw). V létě se opět vrátí na Glyndebournský festival dirigovat operu Život prostopášníka.

Jeho vztah s předními vokálními a instrumentálními sólisty zahrnoval v posledních sezonách spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergej Chačatrjan, Denis Kožuchin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne Sofie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Pereťatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann a Nikolaj Znaider.

Jako operní dirigent je pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde nastudoval opery Vanessa, Příhody lišky Bystroušky, Sen noci svatojánské, Carmen, Utahování šroubu, Don Giovanni a La bohème a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour. Mimo to také připravil představení pro Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vídeňskou státní operu (nové nastudování Věci Makropulos), Opéra National de Paris (Rusalka a Veselá vdova), Frankfurtskou operu (Triptych) a Curyšskou operu (Věc Makropulos).

Mezi jeho nahrávky se nově zařadily první dvě desky nového cyklu Dvořákových a Brahmsových symfonií a Smetanova Má vlast s Bamberskými symfoniky (vydavatelství Tudor). Z Dalších nahrávek zmiňme Bartókův i Kodályho Koncert pro orchestr s Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin (Pentatone). S Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra také natočil Berliozovu Fantastickou symfonii, Straussovu Alpskou symfonii a Sukova Asraela (Octavia Records), s Českou filharmonií a Nicolou Benedettim houslové koncerty Čajkovského a Brucha (Universal) a devět CD (Pentatone a Supraphon) českého repertoáru s PKF-Prague Philharmonia, jejímž byl v letech 2009–2015 hudebním ředitelem.

Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. V roce 2015 se stal prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase.

Skladby

Antonín Dvořák — Slovanské tance op. 72

Až osm let po úspěchu první série se nechal Antonín Dvořák přesvědčit svým berlínským vydavatelem Fritzem Simrockem k napsání druhé řady Slovanských tanců. Původních osm tanců op. 46 pro klavír na 4 ruce u něho objednal také Simrock – podle zadání to měly být tance české a moravské, „na způsob Uherských od Brahmse“. Mimořádný ohlas na čtyřruční a později i orchestrální verzi Dvořáka nakonec přesvědčil k vytvoření dalších osmi tanců op. 72, opět ve stejném sledu: čtyřručních a hned poté orchestrálních, vše v letech 1886­–1887. Zde se Dvořák rozkročil do širšího spektra tanců: zatímco v první řadě najdeme pouze typicky české skočnou, sousedskou a dumku, do druhé přibyly polská polonéza, srbské kolo nebo odzemek z valašsko-slovenského pomezí. Také paleta nálad je zde pestřejší – od tanců melancholických po velmi divoké – a instrumentace vynalézavější. Všechny tyto charakteristiky vypovídají o zralejším tvůrci, který mezi první a druhou sérií zkomponoval řadu zásadních symfonických děl.

Bedřich Smetana — Vltava, symfonická báseň z cyklu „Má vlast“

Bohuslav Martinů — Symfonie č. 4 H 305

Bohuslav Martinů (1890–1959) získal v roce 1923 stipendium československého ministerstva školství ke studiu skladby u Alberta Roussela v Paříži. Opustil tak svou vlast, do které se už nikdy natrvalo nevrátil. V Paříži na něj mohutně zapůsobila tvůrčí atmosféra tehdejší kulturní evropské metropole, zejména však jazz, hudební poetika Pařížské šestky a také ohlasy spolupráce Igora Stravinského s Ďagilevovým ruským baletním souborem, jehož vystoupení měl možnost shlédnout již v roce 1914 u příležitosti jejich pražského zájezdu.

V meziválečné době se Martinů o prázdninách ještě vracíval do rodné Poličky, kde také hojně komponoval. Poté, co nacistická vojska obsadila Paříž, byl nucen uprchnout přes Portugalsko do Spojených států amerických, kde na několik dalších let našel nový domov. Po roce 1948 už nebylo možné vrátit se do Československa, a tak Martinů žil od roku 1953 střídavě ve Francii, v Itálii a nakonec ve Švýcarsku, kde zemřel.

Komponování symfonií se dlouho vyhýbal. V pařížském hudebním prostředí dvacátých a třicátých let minulého století byla totiž tato forma považována za romantický přežitek a zdejší skladatelé se spíše snažili psát pro méně obvyklá nástrojová uskupení. Teprve v Americe složil dvaapadesátiletý Martinů svou první symfonii a od té doby se k této formě takřka každoročně vracel. Z celkově šesti symfonických skladeb zůstává nejoblíbenější a nejhranější jeho Symfonie č. 4. Martinů ji komponoval v jarních měsících roku 1945 plný radosti a optimismu z končících válečných útrap a v naději, že se brzy vrátí do své vlasti, kde pro něj bylo připraveno profesorské místo na mistrovské škole pražské konzervatoře. Byl přesvědčen, že jde o poslední velkou skladbu amerického exilu a že je jeho návrat do Československa nadosah. Další události však bohužel ukázaly, že tato očekávání byla marná.

Radostná první věta Poco moderato svou dvoudílnou stavbou připomíná strukturní řešení barokních suit. Její motivická práce a harmonické postupy jsou však barokní hudbě značně vzdáleny a stojí oběma nohama v hájemství soudobé tvorby. Druhá věta ve formě dravého tanečního scherza s kontrastním lyrickým středním dílem je vystřídána snově procítěným Largem. Optimistické vyznění celé symfonie podtrhuje závěrečné Poco allegro. Světová premiéra Čtvrté symfonie Bohuslava Martinů se uskutečnila 30. listopadu 1945 ve Filadelfii; o necelý rok později byla provedena Českou filharmonií za řízení Rafaela Kubelíka.

Antonín Dvořák — Slovanské tance op. 46

ANTONÍN DVOŘÁK
1841–1904

Antonín Dvořák komponoval své Slovanské tancena objednávku berlínského nakladatele Fritze Simrocka, který před tím zaznamenal značný obchodní úspěch s vydáním Dvořákových Moravských dvojzpěvů. Simrock si představoval, že vznikne cyklus čtyřručních klavírních skladeb, jež budou českou paralelou Uherským tancům Johannesa Brahmse. Antonín Dvořák však raději sáhl po látkách z celého slovanského světa. Jeho cyklus tak po ideové stránce ústrojně zapadá do tzv. panslavismu, tedy myšlenky o slovanské vzájemnosti, která byla ve druhé polovině 19. století hojně rozšířena mezi intelektuály z porobených slovanských národů. Konkrétní nápěvy tanečního folkloru lidu ze slovanských krajin bychom však v cyklu hledali marně. Skladby totiž představují naprosto původní, vrcholně uměleckou stylizaci abstrahovaných melodických a rytmických prvků lidové hudby. Na kompozici osmi klavírních skladeb, jež dostaly opusové číslo 46, pracoval Dvořák od března do května 1878. Vydání cyklu zaznamenalo veliký úspěch a Simrock si proto u skladatele objednal také orchestrální instrumentaci. Tato verze byla přijata s ještě větším nadšením a stála vlastně na samém počátku Dvořákovy světové proslulosti. Nakladatel Simrock, který měl z tohoto zdaru značný finanční profit, ihned u Dvořáka objednal druhou řadu tanců. Skladatel na první cyklus dlouho odmítal navázat, až teprve v roce 1886 svolil a vytvořil dalších osm skladeb ve verzi pro čtyřruční klavír i pro orchestr. Dnes večer vyslechneme orchestrální verzi kompletní první řady Slovanských tanců.

Na počátku devadesátých let 19. století byl Antonín Dvořák již uznávaným skladatelem v západní Evropě i v zámoří. Nebylo tedy úplně překvapivé, že v roce 1891 dostal nabídku na post ředitele konzervatoře v New Yorku. Dvořák tuto umělecky i finančně zajímavou výzvu po jistém váhání přijal a v následujícím roce s rodinou odplul na druhý břeh Atlantského oceánu, kde pobyl více než dva a půl roku. Těsně před odjezdem uspořádal spolu s houslistou Ferdinandem Lachnerem a violoncellistou Hanušem Wihanem (dedikantem pozdějšího Dvořákova slavného Violoncellového koncertu) rozlučkové koncertní turné po českých a moravských městech. Na programu měli Dvořákovy skladby, zejména klavírní tria (skladatel byl u klavíru). Pro účely tohoto zájezdu zkomponoval Dvořák Rondo pro violoncello g moll,op. 94, s doprovodem klavíru, jež spolu s Wihanem poprvé představili na koncertě v Chrudimi. Roku 1894 pak skladatel klavírní doprovod Ronda rozepsal pro malý orchestr a v tomtéž roce skladba vyšla v Simrockově berlínském nakladatelství. Výrazně taneční charakter jeho hlavního tématu ústrojně zapadá do dramaturgie dnešního koncertu zaměřené na symfonické tance.