Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Jan Mráček

Česká filharmonie

Jan Mráček

Česká filharmonie

Houslový koncert a moll je považován za jedno z vrcholných děl takzvaného „slovanského období“ tvorby Antonína Dvořáka. Interpreta premiéry našel skladatel v mladém oslňujícím virtuosovi Františku Ondříčkovi. My si koncert poslechneme v podání talentovaného Jana Mráčka, vítěze mezinárodní Kreislerovy houslové soutěže ve Vídni a hostujícího koncertn

Délka programu 2 hod
Program

Antonín Dvořák
Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53

Josef Suk
Epilog, symfonická skladba pro orchestr, velký a malý smíšený sbor, soprán, baryton a bas op. 37

Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 10 e moll op. 93

Interpreti

Jan Mráček
housle

Pavla Vykopalová
soprán

Pavol Kubáň
baryton

Pražský filharmonický sbor

Lukáš Vasilek
sbormistr

Petr Altrichter
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Jan Mráček
Rudolfinum — Dvořákova síň
10. 1. 2018  středa — 19.30
Nelze objednat online
11. 1. 2018  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
12. 1. 2018  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Preludia

Středa: Dvořákova síň
Čtvrtek a pátek: Sukova síň

Interpreti

Jan Mráček  housle

Jan Mráček

Houslista Jan Mráček se narodil v roce 1991 v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě profesorky Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u profesora Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a donedávna studoval na Vysoké škole múzických umění (Universität für Musik und darstellende Kunst) ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění v soutěžích. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří 1. místo v Soutěži konzervatoří v roce 2008, vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

Od roku 2011 je Jan Mráček nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupil s Kuopio Symphony Orchestra a Symfonickým orchestrem Rumunského rozhlasu (obojí pod taktovkou Saschi Goetzela), s finským orchestrem Lappeenranta City Orchestra, s Českým národním symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Janáčkovou filharmonií Ostrava a téměř všemi českými regionálními orchestry.

Maestro Jiří Bělohlávek ho přivedl na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, od sezony 2018/2019 zde působí jako koncertní mistr. Byl také koncertním mistrem European Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannese Brahmse v rakouském Pörtschachu.

V roce 2016 vydal CD s kompletním dílem A. Dvořáka pro švýcarské vydavatelství Onyx s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda a s klavíristou Lukášem Klánským, které zaznamenalo vynikající kritický ohlas.

Po britském debutu s Royal Philharmonic Orchestra následoval v sezóně 2017/2018 také americký debut se St. Louis Symphony s dirigentkou Han-Na Chang, se Symphony of Florida s Jamesem Juddem, dále vystoupení v Dubaji s ochestrem Wiener Concert-Verein a v Číně se Slovinskou filharmonií, spolupráce s Českou filharmonií a dirigentem Manuelem López-Gómezem a recitály v Rakousku, Švýcarsku a Itálii. V dubnu 2017 Jan Mráček vystoupil ve Švýcarsku s Čajkovského Houslovým koncertem D dur v curyšské Tonhalle s Velkým symfonickým orchestrem P. I. Čajkovského pod vedením Vladimira Fedosejeva. V červnu July 2017 se představil v Tokiu s Asian Youth Orchestra. V listopadu 2018 Jan Mráček opětovně uvedl Čajkovského houslový koncert se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK s dirigentem Vladimirem Fedosejevem.

Jan Mráček hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho vyrobené v Miláně roku 1758, které mu velkoryse zapůjčil Peter Biddulph.

Petr Altrichter  dirigent

Petr Altrichter

PETR ALTRICHTER
dirigent

Petr Altrichter je jedním z nejvýznačnějších českých dirigentů, který si udělal působivé jméno svou dynamickou a hlubokou interpretací symfonické hudby. Pochází z hudební rodiny a hře na hudební nástroje se věnoval od raného dětství. Absolvoval konzervatoř v Ostravě, obory lesní roh a dirigování. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oborech dirigování orchestru pod vedením Otakara Trhlíka a Františka Jílka a dirigování sboru s pedagogy Josefem Veselkou a Lubomírem Mátlem. Po dobu studia na JAMU spolupracoval jako sbormistr a dirigent s Brněnským akademickým sborem a podílel se na zisku mnoha ocenění na zahraničních sborových soutěžích a festivalech (Middlesbrough, Debrecín aj.).

Mezinárodní pozornost na sebe Altrichter upoutal v roce 1976, kdy získal titul laureáta a speciální cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Na základě tohoto ocenění se stal asistentem dirigenta Václava Neumanna v České filharmonii a nastartoval tak svou uměleckou kariéru. Pozvání k zahraničním orchestrům pak na sebe nenechala čekat. Po působení ve Filharmonii Brno se v roce 1988 stal dirigentem a v roce 1990 pak šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. S tímto orchestrem absolvoval četná zahraniční turné do Japonska, USA, Švýcarska, Německa, Francie a dalších zemí. Zároveň také dlouhodobě spolupracoval s Komorní filharmonií Pardubice, se kterou v rámci zahraničních vystoupení uvedl do koncertního života mnohé mladé nadějné sólisty (Isabelle van Keulen, Radek Baborák ad.).

V letech 1993–2004 byl hudebním ředitelem Jihoněmecké filharmonie Kostnice; s tímto orchestrem pravidelně koncertoval v Tonhalle Curych a v KKL Lucern a podnikl turné do Švýcarska a Itálie. Svůj debut ve Velké Británii absolvoval Petr Altrichter se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK na festivalu v Edinburghu v roce 1993, londýnský debut pak s Anglickým komorním orchestrem krátce nato. V roce 1997 byl jmenován hlavním dirigentem Liverpoolské královské filharmonie poté, co v orchestru v předešlé sezóně s velkým úspěchem hostoval. S tímto orchestrem také vystoupil v roce 2000 na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall a natočil několik vysoce ceněných nahrávek pro vlastní label tělesa – RLPO Live.

V roce 2001 byl Altrichter pozván do čela Filharmonie Brno, kde setrval dalších sedm let a vrátil se tak k orchestru, se kterým byl spjat od studií a se kterým jako pravidelný host spolupracuje doposud. Je také pravidelným hostem České filharmonie, se kterou má stálý umělecký kontakt od svých asistentských začátků, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Brno a Slovenské filharmonie, se kterou natočil vřele přijatá a ceněná CD se skladbami Antonína Dvořáka. Od sezony 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Slovenské filharmonie, se kterou ho pojí dlouholetá spolupráce.

V roce 2015 podnikl s Českou filharmonií koncertní turné do Německa, na přelomu 2015 a 2016 pak turné do Číny. Na počátku sezony 2017–2018 řídil Českou filharmonii na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha a následně s ní absolvoval velmi úspěšné turné do Jižní Koreje, Japonska a na Tchaj-wan. Na jaře 2017 uskutečnil japonské turné se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, v roce 2018 pak turné do Velké Británie s Českým národním symfonickým orchestrem. Na květen 2019 je připraveno turné s Českou filharmonií do Číny.

Jako host řídil význačné světové orchestry – japonský NHK Symphony Orchestra, Berlin Symphony Orchestra, BBC Symphony Orchestra, Royal Scottish National Orchestra, BBC Scottish Symphony a London Philharmonic Orchestra. Dále hostoval v Bruckner Orchester Linz, Varšavské filharmonii, Krakovské filharmonii, SWF orchestru v Baden-Badenu, Lotyšském národním orchestru v Rize, Orquesta Filarmonica de Gran Canaria, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Netherlands Philharmonic, Stavanger Symphony, Norrkopings Symphonieorchester, Royal Danish Orchestra Copenhagen, Odense Symphony Orchestra a dalších.

Je častým hostem festivalu Pražské jaro, Janáčkův máj Ostrava, festivalu Smetanova Litomyšl, Moravský podzim a Bratislavské hudební slavnosti. Hostoval na velkých festivalech v Salcburku, Edinburghu, Avignonu, Aténách, Cheltenhamu, Paříži, Madridu, Chicagu, Curychu, Lucernu, Seville, Palermu a dalších.

Těžištěm repertoáru Petra Altrichtera je česká hudba – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, ruská hudba – především Dimitrij Šostakovič, dále hudba Gustava Mahlera a Antona Brucknera. Významní světoví sólisté a interpreti (Garrick Ohlsson, John Lill, Tabea Zimmermann ad.) oceňují jeho pohotovost v orchestrálních doprovodech a vyhledávají spolupráci s ním.

Skladby

Antonín Dvořák — Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53

Roky 1878–1880 bývají u Antonína Dvořáka označovány jako „slovanské období“,neboť skladatel v této době vycházel obzvláště ze slovanské lidové hudby. V těchto třech letech také vznikly velmi úspěšné skladby jako Serenáda pro dechové nástroje, tři Slovanské rapsodie, Česká svita, Symfonie č. 6, první řada Slovanských tanců, Cigánské melodie či řada klavírních skladeb. Slovanský „tón“ byl ve své době žádaný; v českých zemích z vlasteneckého důvodu a v evropském kontextu zase naplňoval potřebu jedinečnosti, „exotičnosti“. Jedním z vrcholných Dvořákových děl nejen v souvislosti s jeho „slovanským obdobím“ je bezesporu Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53. Vznikl na Sychrově v létě roku 1879.

Autor byl samozřejmě potěšen zájmem Simrockova berlínského nakladatelství o další skladbu „slovanského naladění“. Dvořák se v této době dostává do situace, kdy kompozičně dozrává a jeho ambice směřují k snahám o virtuositu naplněnou invencí. Jako řada jeho současníků i předchůdců Beethovenem počínaje pomýšlel na to, že by sólový part svěřil virtuosovi Josephu Joachimovi, kterému koncert dedikoval. Dvořák Joachima dokonce na jaře roku 1880 v Berlíně navštívil a dílo s ním konzultoval. Houslový virtuos měl výhrady k některým pasážím, které považoval za příliš obtížné. Orchestraci zase hodnotil v některých místech za příliš hutnou. Neznamená to ovšem, že by se o koncertu nevyjadřoval pochvalně. Dvořák na rady houslového virtuosa dílo poupravil. Poslední změny dokončil v říjnu 1882.

V následujícím období se ozřejmilo, že Joseph Joachim se premiéry koncertu skutečně neujme, a tak Dvořák zadal první provedení šestadvacetiletému houslistovi Františku Ondříčkovi. K premiéře došlo 14. října 1883 na Žofíně za doprovodu Orchestru Národního divadla pod taktovkou Mořice Angera. Dostavil se mimořádný úspěch a během svých dalších turné pomohl Ondříček posunout Dvořákův houslový koncert na světová pódia, na kterých zaznívá dodnes.

Josef Suk — Epilog, symfonická skladba pro orchestr, velký a malý smíšený sbor, soprán, baryton a bas op. 37

Monument patnácti symfonií Dmitrije Šostakoviče patří k tomu nejvýraznějšímu, co přinesla hudba 20. století, a zároveň se řadí k nepominutelným hodnotám celé hudební historie. Přinejmenším kvantitativně nebyl tento počet žádným současníkem srovnatelného významu předstižen. Jde však hlavně o kvalitu a originalitu tvůrčí výpovědi – a zde musíme obdivovat oblouk, který se přes bezmála půl století klene od první symfonie vycházející z nejlepších ruských tradic a znamenající raketový start dvacetiletého génia, je dále následován dvěma avantgardními experimenty s účastí sboru, vrcholí typicky šostakovičovskými symfoniemi středního údobí (včetně těch nejslavnějších: páté, sedmé „Leningradské“, desáté), pokračuje jedenáctou a dvanáctou s ideovým východiskem v ruských revolucích a konečně se uzavírá kompozicemi, z nichž dvě předávají hluboké poselství prostřednictvím zpívaného slova a poslední symbolizuje jakési všeobjímající ohlédnutí za vlastním životem a dílem. Zřetelně symfonický charakter, byť obohacený o sólový nástroj, má však také většina Šostakovičových koncertů (zejména první houslový a první violoncellový, oba shodou okolností zastoupené v letošní filharmonické sezoně).

Jak bylo naznačeno, v obsáhlém odkazu novodobého ruského klasika náleží Symfonie č. 10 e moll k těm frekventovaným a na program ji s oblibou zařazují věhlasné orchestry a dirigenti. To ostatně platilo i pro tehdejší Leningradskou filharmonii za řízení Jevgenije Mravinského, kteří ji – stejně jako mnoho jiných autorových skladeb – uvedli v premiéře. Symfonie vznikla v roce 1953, jenž se zapsal jednak do hudební historie úmrtím Sergeje Prokofjeva, ale hlavně do dějin politických smrtí sovětského vůdce Josifa Stalina (zemřeli v týž březnový den). Nakolik se podobná událost vtiskne do konkrétní hudební struktury, je vždy diskutabilní, nicméně určitý odraz dobové atmosféry zde snad můžeme vycítit. Vždyť to byl právě stalinský režim, který Šostakoviče dlouhou dobu těžce dusil. „V tomto díle jsem chtěl sdělit lidské city a vášně,“ vyjádřil se v jednom článku nanejvýš obecně sám autor, když skladbu jinak podrobil přísné sebekritice – ať už upřímné, nebo jen demonstrativní. Z dnešního pohledu neuvěřitelně, zato zcela v sovětském duchu totiž čerstvá novinka musela čelit ostré diskusi na půdě tamního všemocného svazu skladatelů…

Desátá symfonie zachovává víceméně tradiční čtyřvětou koncepci. Mohutný orchestr s trojmo obsazenými dechovými nástroji a početnou sadou bicích je diferencovaně využit a prakticky všem nástrojům poskytuje výrazné sólové uplatnění. První věta má podobu rozlehlé meditativní fresky postupující od temného smyčcového úvodu přes narůstající velkolepou gradaci celého orchestru až k opětnému vyhasnutí v přízračném šepotu dvou pikol. Krátké scherzo (ve vzdálené tónině b moll) se přežene jako smršť, jejíž ďábelská zlověstnost snad nemá obdobu; podle údajného autorova výroku (v posmrtně vydané autobiografické knize Svědectví) má ostatně jít o portrét samotného Stalina. Pronikavé svištění dřevěných dechů, břeskný hlahol trubek a rytmický tepot bubínku se přímo zařezávají do sluchu. Posmutnělá třetí věta (navzdory předpisu allegretto čili „vesele“) exponuje v různých obměnách nepřeslechnutelný tónový sled d-es-c-h, který Šostakovič i v jiných skladbách s oblibou užívá jako svůj kryptogram (D. Sch.). Tento „podpis“ potom zaburácí i uprostřed finále v dynamickém vrcholu celého aparátu, popřípadě ještě před úplným závěrem díla v sólu čtyř tympánů. Durová čtvrtá věta vnáší do převážně pochmurného ladění symfonie přece jen trochu optimismu.