Fotografie ilustrujicí stránku  Komorní orchestr České filharmonie Sebastian Bru, Josef Špaček

Sebastian Bru, Josef Špaček • Komorní orchestr České filharmonie


Česká filharmonie

Třetí program řady K představuje tři díla mladých skladatelů: Mendelssohn napsal svůj Oktet v pouhých šestnácti letech, Janáček uvedl Suitu pro smyčce ještě před nástupem na konzervatoř v Lipsku a rovněž Koncert pro housle a violoncello patří k raným dílům Josefa Rejchy.

Koncert z řady K
Délka programu 1 hod 30 min

Program

Leoš Janáček
Suita pro smyčcový orchestr 

Josef Rejcha
Koncert pro housle a violoncello D dur op. 3 

Felix Mendelssohn-Bartholdy
Smyčcový oktet Es dur op. 20

Účinkující

Sebastian Bru
violoncello

̶J̶i̶ř̶í̶ ̶V̶o̶d̶i̶č̶k̶a̶
housle, umělecký garant projektu

Josef Špaček
housle, umělecký garant projektu

Komorní orchestr České filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Sebastian Bru, Josef Špaček Komorní orchestr České filharmonie

Rudolfinum — Dvořákova síň

23. 2. 2020  neděle 15.00
Nelze objednat online

Nemocného Jiřího Vodičku zastoupí koncertní mistr Josef Špaček.

Třetí program řady K představuje tři díla mladých skladatelů: Mendelssohn napsal svůj Oktet v pouhých šestnácti letech, Janáček uvedl Suitu pro smyčce ještě před nástupem na konzervatoř v Lipsku a rovněž Koncert pro housle a violoncello patří k raným dílům Antonína Rejchy. Mladí jsou i oba sólisté – koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček a rakouský violoncellista Sebastian Bru, člen Vídeňských filharmoniků. Mendelssohnův Oktet kritika po premiéře označila za „zázrak hudby devatenáctého století“. Inspirace Goethovou Valpuržinou nocí, citace z Händelova Mesiáše i mistrné použití polyfonie prostupuje mladistvá hudební invence a brilantní kompoziční technika. Janáček pro své dílo původně použil označení vět, která mívaly části francouzských tanečních suit: Prélude, Allemande, Sarabande nebo Air. Rychle od nich však upustil, protože jeho kompoziční styl byl už tehdy přece jen příliš originální na to, aby se vměstnal do škatulky staré taneční suity. Uprostřed programu stojí koncert světoběžníka a mimořádně nadaného skladatele, pedagoga i teoretika Josefa Rejchy. 

Účinkující

Komorní orchestr České filharmonie  

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil se 123. sezonou. Ke svému premiérovému sezonnímu vystoupení před pražským publikem si vybral Reinharda Goebela, Jiřího Rožně, Ondřeje Vrabce, Janu Brožkovou, Simonu Šaturovou, Josefa Špačka a Uxíu Martínez Botanu. Můžeme se těšit na smělé plány nového projektu i do dalších sezon České filharmonie.

Josef Špaček  housle
Josef Špaček

JOSEF ŠPAČEK
housle, umělecký garant projektu

Josef Špaček je houslista, který si svou hrou podmaňuje publikum celého světa a řadí se mezi nejvýraznější talenty své generace. Jeho hra vyniká technickou jistotou, virtuozitou, osobitým výrazem a širokým rozsahem barevnosti zvuku. Uznáván je i pro své sebevědomé a soustředěné vystupování. Profiluje se jako virtuos se širokým záběrem napříč styly a repertoárem, na kterém prokazuje svou “udivující artikulaci a atletičnost” (The Scotsman), nebo “bujnost a pikantnost tónu” (The Telegraph).

Josef vystupuje s významnými orchestry po celém světě. V posledních deseti letech se na světových pódiích objevil například s Českou filharmonií, Orchestre de Paris, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Bamberger Symphoniker, Konzerthausorchester Berlin, Tonhalle-Orchester Zürich, Helsinki Philharmonic Orchestra, Orchestre Philharmonique du Capitole de Toulouse, Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI Torino, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Japan Philharmonic Orchestra, Shanghai Symphony Orchestra, Netherlands Philharmonic Orchestra, Rotterdam Philharmonic Orchestra nebo Stavanger Symphony Orchestra.

Stejnou pozornost jako sólovým recitálům věnuje Josef i komorní hudbě a je pravidelným hostem festivalů i koncertních sálů v Evropě (Konzerthaus Vídeň, Muziekgebouw aan‘t IJ Amsterdam, Kronberg Academy, Evian Festival, Kaposfest, Schloß Elmau), nebo Asii a v USA (Kennedy Center Washington D.C., v 92Y New York, La Jolla San Diego, ChamberFest Cleveland nebo Nevada Chamber Music Festival). Na pódiích se v rámci komorních souborů objevuje po boku předních světových instrumentalistů, jakými jsou např. Gil Shaham, Kian Soltani, James Ehnes, Clemens Hagen, Gerhard Oppitz, Noah Bendix-Balgley, Máté Szücs, Miroslav Sekera, Tomáš Jamník, Sharon Kam, Kristóf Baráti, Zoltan Fejervari a Suzana Bartal.

Josef spolupracuje s uznávanými dirigenty, mezi nimiž jsou např. Jakub Hrůša, Semjon Byčkov, Manfred Honeck, Valerij Gergiev, Thomas Adès, Krzysztof Urbański, James Gaffigan, James Conlon, Maxim Emelyanchev, Jiří Bělohlávek (i.m.), Thomas Søndergård, Cornelius Meister, Michael Sanderling, David Zinman, Eliahu Inbal, Tomáš Netopil, Marc Albrecht, Aziz Shokhakimov, Christian Vasquez, Lio Kuokman a další.


V roli sólisty nahrál Josef pro vydavatelství Supraphon CD s Dvořákovými a Janáčkovými houslovými koncerty a Sukovou Fantazií. Na této nahrávce se podílela Česká filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Jeho diskografie zahrnuje mimo jiné i recitálové nahrávky děl Smetany, Janáčka a Prokofjeva (Miroslav Sekera, piano), nebo komplet houslových sonát Eugena Ysaÿe.

Josef Špaček studoval pod vedením renomovaných pedagogů Idy Kavafian a Jaime Lareda na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii nebo Itzhaka Perlmana na newyorské Juilliard School. Studium na Pražské konzervatoři absolvoval pod vedením Jaroslava Foltýna. Je laureátem světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, získal první cenu v mezinárodní houslové soutěži Michaela Hilla (Nový Zéland) a třetí cenu a cenu poroty mladých na mezinárodní houslové soutěži Carla Nielsena (Dánsko). Na prestižní soutěžní přehlídce Young Concert Artists International Auditions v New Yorku získal druhou cenu. 

V roce 2011 se stal historicky nejmladším koncertním mistrem České filharmonie a na této pozici setrval devět sezón až do roku 2020. Orchestr jej v roce 2016 jmenoval rezidentním umělcem.

Josef Špaček hraje na housle “LeBrun; Bouthillard” Guarneri del Gesù cca. 1732 zapůjčené od společnosti Ingles & Hayday.

Sebastian Bru  violoncello

Sebastian Bru se 24. října 1987 narodil ve Vídni do hudební rodiny – první hodiny hry na violoncello dostal v osmi letech od svého otce Ricada Bru, koncertního mistral violoncellové skupiny orchestru vídeňské Volksoper. Ve studiu pokračoval u Krystiny Wimmer, Jozefa Podhoranského a u Róberta Nagyho. Dále se zdokonaloval na mistrovských kurzech u Clemense Hagena, Davida Geringase, Stevena Isserlise a Heinricha Schiffa.

Již od mládí se věnoval orchestrální hře – hrál mj. v mládežnických tělesech, jako jsou Wiener Jeunesse Orchester a Gustav Mahler Jugendorchester, ale i ve Verbier Festival Orchestra. Od 1. listopadu 2006 působí v orchestru Vídeňské státní opery, kam vyhrál konkurz ve věku pouhých osmnácti let. Brzy také získal řadu ocenění ze soutěží, například z rakouské mládežnické soutěže „Prima la musica“ a vídeňské „Fidelio-Wettbewerb“.

Kromě toho, že v sezoně 2010/2011 působil jako koncertní mistr Vídeňských symfoniků, rozvíjel i sólovou kariéru – v rodném Rakousku, ale i po celé Evropě, v Jižní Americe a v Asii vystupoval nejen s Vídeňskými symfoniky, ale i s argentinským Národním symfonickým orchestrem z Buenos Aires, se Sofijskou filharmonií, Vídeňským komorním orchestrem, orchestrem „Spirit of Europe“ a dalšími tělesy. Spolupracoval s řadou prvotřídních umělců, kromě mnoha Vídeňských filharmoniků zmiňme alespoň Rudolfa Buchbindera či sopranistku Ildikó Raimondi. Jeho koncerty bývají často přenášeny rozhlasem.

První společná nahrávka Sebastiana Bru s klavíristou Stefanem Stroissingem vyšla v březnu 2019 u vydavatelství Sony Classical.

Sebastian Bru hraje na violoncello od Giovanniho Battisty Guadagniniho, které mu zapůjčila Rakouská národní banka.

Skladby

Leoš Janáček
Suita pro smyčcový orchestr

Janáčkovu Suitu pro smyčce (někdy nazývanou Suita pro smyčcový orchestr) brzy po jejím uvedení v Besedě brněnské komentoval recenzent Moravské orlice (6. 12. 1877) se vzletným patosem a s důrazem na to, že se jedná „o našeho umělce, z našeho středu vyrostlého“, „umělce tak mladého a skladbu tak výbornou“. Janáček byl „náš“ ve smyslu rodných kořenů v Hukvaldech na severní Moravě i vzdělání, které získal na brněnských školách; jeho pražská epizoda ani studium na konzervatořích v Lipsku a ve Vídni netrvaly dlouho. Od roku 1876 působil jako sbormistr Besedy brněnské a cílevědomě usiloval o vybudování kvalitního orchestru. Provedení Suity, kterou napsal na podzim 1877, sám v Besedě brněnské řídil. Zatímco premiéra sklidila nadšení a recenzent Bertold Žalud skladbě dokonce podsouval romantický obsah, s odstupem času byla Suita nazírána spíš jako začátečnická, Wagnerem, Skuherským, Dvořákem i Smetanou ovlivněná práce, a podle všeho si jí později autor příliš nevážil. 

Ano, Suita pro smyčce je nejstarší Janáčkovou zachovanou orchestrální skladbou a jako taková vzdálena jeho typickému hudebnímu vyjadřování z vrcholné tvorby, neznamená to však, že nemá své kvality. Skládá se ze šesti částí, které původně nesly označení Prélude, Allemande, Sarabanda, Scherzo, Air a Finale. Protože se přece jen jednalo o jiný myšlenkový svět – svět barokní taneční suity, Janáček v roce 1926 v prvním tištěném vydání skladby staré názvy vypustil a nahradil je údaji o tempu. Šest vět tvoří kompaktní celek, převažuje v nich písňová forma, pouze závěrečné Finale využívá formu sonátovou. Oblibu suit pro komorní orchestr jakožto žánru dokládá v sedmdesátých letech 19. století i Česká suita, op. 39, od Antonína Dvořáka, která vznikla v roce 1879 a s Janáčkovou Suitou pro smyčce se občas ocitá na témže labelu nebo koncertním programu. Janáček plný vroucnosti a zpěvnosti v této konkurenci dobře obstojí.

Josef REJCHA
Koncert pro housle a violoncello D dur op. 3

Mnohem méně informací známe o Koncertu pro housle a violoncello D dur, op. 3, Josefa Rejchy. Už jen autorství tohoto dvojkoncertu dokáže zamotat hlavu: skladba je většinou připisována Josefu Rejchovi, nicméně někteří badatelé uváděli jako jejího původce Antonína Rejchu (1770–1836), Josefova synovce. Matěj Josef Rejcha, rodák z Chuděnic u Klatov, studoval v Praze hru na violoncello u Franze Josepha Wernera a v roce 1774 odešel do Švábska, kde se stal prvním violoncellistou v kapele knížete von Oettingen-Wallerstein. V osmdesátých letech 18. století se za ním přistěhoval synovec Antonín, kterého Josef adoptoval; v roce 1785 směřuje Josef jako kapelník do Bonnu do služeb kolínského kurfiřta Maximiliana Franze a bere Antonína, vynikajícího flétnistu a houslistu, s sebou. V kapele v té době působili například i Ludwig van Beethoven a Nikolaus Simrock, provozující od roku 1791 v Bonnu vlastní vydavatelství. Okupace města Francouzi (1794) existenci dvorní kapely ukončila – Antonín se po různých peripetiích usadil v Paříži, Josef v roce 1795 předčasně zemřel v pouhých třiačtyřiceti letech.

Právě Simrockova firma vydala prvních pět opusů Josefa Rejchy včetně Concertante pour Deux Violons ou Violon & Violoncelle. V tematickém katalogu Rejchova díla je skladba s malým otazníkem datována do let 1774–1777, která se částečně překrývají s dobou, kdy skladatel podnikal umělecké turné po Německu s houslistou Antonínem Janičem. Lze si snadno představit oba aktéry, interpretující novou Rejchovu skladbu – od počátku byly totiž sólové party dvojkoncertu svěřeny jak dvěma houslím, tak houslím a violoncellu. Současníci však oceňovali Josefa Rejchu zejména jako virtuosa na violoncello, nikoliv jako komponistu. Stylově patří dvojkoncert D dur do období hudebního klasicismu, konkrétně k okruhu mannheimské školy. V každé ze tří vět dostanou sólisté možnost blýsknout se svou virtuozitou; nekoná se žádné drama, zato si posluchači vychutnají jiskřivý zvuk smíšeného komorního orchestru i sólových smyčcových nástrojů a na dlouho jim utkví některá témata, například ono hlavní ze závěrečného Ronda.

Felix Mendelssohn-Bartholdy
Smyčcový oktet Es dur op. 20

Třetí skladba nás zavede do Lipska. Veřejná premiéra Smyčcového oktetu Es dur, op. 20, Felixe Mendelssohna Bartholdyho se konala v Gewandhausu v roce 1836, tedy až po jedenácti letech od chvíle, kdy ji šestnáctiletý, výjimečně nadaný syn bankéře Mendelssohna zkomponoval. Nyní před posluchače předstoupil jako dirigent místního vyhlášeného orchestru, úspěšný německý skladatel a klavírista a za své rané komorní dílo, napsané pro přítele, houslistu Eduarda Rietze a původně hrané v domácím, umělecky kultivovaném prostředí, se opravdu nemusel stydět. Oktet Es dur se během 19. století přiřadil k oblíbeným oktetům Ludwiga Spohra, Franze Schuberta, Nielse Wilhelma Gadeho a Johana Svendsena, v jejichž společnosti býval také uváděn. Takto například zazněl na tzv. Komorní zábavě pořádané Ludevítem Procházkou v Praze v roce 1876 nebo o řadu let později v Českém spolku pro komorní hudbu, kdy se k jeho provedení spojila dvě význačná kvarteta: České a Ševčíkovo.

Mladý Mendelssohn pojal svůj oktet více „symfonicky“ než Spohr: nerozmlouvají tu spolu dvě smyčcová kvarteta, ale osm rovnocenných nástrojů. Skladba má čtyři věty, přičemž nejdelší z nich, vstupní Allegro moderato ma con fuoco, nezapře zápal mládí, ani vyzrálou práci s melodikou a sonátovou formou. Následuje zpěvné Andante a po něm Scherzo, které autor uvedl citátem z Goethova Fausta, přesněji básnickou zkratkou tajemné nálady nepostrádající prchavosti a jisté tragiky. Motto vypovídá o Mendelssohnově vztahu k německému romantismu a o historickém pozadí vzniku i prezentace díla, předznamenává ovšem i blízký skladatelův zájem o Shakespearův Sen noci svatojanské. (A dnešní, Tolkiena znalé generace si vybaví lesní elfy…) Závěrečné Presto s kontrapunktickými postupy připomene Händlova Mesiáše a končí rozhodným, brilantním finále. Dedikace Eduardu Rietzovi, který zemřel v roce 1832 ve věku dvaceti devíti let, byla uvedena také na tištěné verzi z roku 1832, jíž předcházela autorova revize skladby. Oblibu Oktetu dosvědčují jeho různé úpravy, například pro dva klavíry, pro klavír na čtyři ruce nebo celý orchestr.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?