Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Sebastian Bru, Josef Špaček • Komorní orchestr České filharmonie


Třetí program řady K představuje tři díla mladých skladatelů: Mendelssohn napsal svůj Oktet v pouhých šestnácti letech, Janáček uvedl Suitu pro smyčce ještě před nástupem na konzervatoř v Lipsku a rovněž Koncert pro housle a violoncello patří k raným dílům Josefa Rejchy.

Koncert z řady V | Délka programu 1 hod 30 min

Program

Leoš Janáček
Suita pro smyčcový orchestr 

Josef Rejcha
Koncert pro housle a violoncello D dur op. 3 

Felix Mendelssohn-Bartholdy
Smyčcový oktet Es dur op. 20

Účinkující

Sebastian Bru
violoncello

̶J̶i̶ř̶í̶ ̶V̶o̶d̶i̶č̶k̶a̶
housle, umělecký garant projektu

Josef Špaček
housle, umělecký garant projektu

Komorní orchestr České filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Sebastian Bru, Josef Špaček • Komorní orchestr České filharmonie

Rudolfinum — Dvořákova síň

Událost již proběhla

Nemocného Jiřího Vodičku zastoupí koncertní mistr Josef Špaček.

Třetí program řady K představuje tři díla mladých skladatelů: Mendelssohn napsal svůj Oktet v pouhých šestnácti letech, Janáček uvedl Suitu pro smyčce ještě před nástupem na konzervatoř v Lipsku a rovněž Koncert pro housle a violoncello patří k raným dílům Antonína Rejchy. Mladí jsou i oba sólisté – koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček a rakouský violoncellista Sebastian Bru, člen Vídeňských filharmoniků. Mendelssohnův Oktet kritika po premiéře označila za „zázrak hudby devatenáctého století“. Inspirace Goethovou Valpuržinou nocí, citace z Händelova Mesiáše i mistrné použití polyfonie prostupuje mladistvá hudební invence a brilantní kompoziční technika. Janáček pro své dílo původně použil označení vět, která mívaly části francouzských tanečních suit: Prélude, Allemande, Sarabande nebo Air. Rychle od nich však upustil, protože jeho kompoziční styl byl už tehdy přece jen příliš originální na to, aby se vměstnal do škatulky staré taneční suity. Uprostřed programu stojí koncert světoběžníka a mimořádně nadaného skladatele, pedagoga i teoretika Josefa Rejchy. 

Účinkující

Komorní orchestr České filharmonie  

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil pro 123. sezonu České filharmonie. Od té doby se zhostil řady projektů, ať už v rámci sezony v Rudolfinu, nebo na festivalech v České republice i v zahraničí.

Josef Špaček  housle, umělecký partner orchestru

Josef Špaček

Přestože už tři roky není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií nesmazatelně spjat (dnes jako rezidenční umělec). Zatímco jeho devítileté působení na postu koncertního mistra tohoto orchestru postihuje nový dokument České televize „Devět sezón“ (premiéra v září 2023), zaměřuje se Špaček nyní na svou sólovou dráhu a podmaňuje si publikum celého světa. Přestože vystupuje s nejvýznamnějšími evropskými orchestry (slyšet ho mohou i v Asii či USA) a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů světa, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Mimo to si v letošní sezoně poprvé zahraje s Chicagským a Atlantským symfonickým orchestrem; rok si obohatí i rezidenčním pobytem u Residentie Orkest The Hague. V Česku chystá kromě vystoupení s našimi nejvýznamnějšími orchestry i účinkování na festivalech Lípa Musica, Svatováclavském hudebním festivalu či Smetanově Litomyšli. Významným komorním partnerem se mu – jakožto i v minulých letech – stane violoncellista Tomáš Jamník, se kterým má za sebou mj. úspěšnou nahrávku nejlepších českých duí. Kromě toho rozšířil Josef Špaček světovou diskotéku o Dvořákovy a Janáčkovy houslové koncerty natočené s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, či o nahrávku nejen českých skladatelů s Miroslavem Sekerou. S ním (a spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod vedením Petra Popelky) spolupracoval i na svém nejnovějším albu s díly Bohuslava Martinů, které vychází v září 2023 u Supraphonu. 

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou  České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. velice výživně pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil.

Sebastian Bru  violoncello

Sebastian Bru se 24. října 1987 narodil ve Vídni do hudební rodiny – první hodiny hry na violoncello dostal v osmi letech od svého otce Ricada Bru, koncertního mistral violoncellové skupiny orchestru vídeňské Volksoper. Ve studiu pokračoval u Krystiny Wimmer, Jozefa Podhoranského a u Róberta Nagyho. Dále se zdokonaloval na mistrovských kurzech u Clemense Hagena, Davida Geringase, Stevena Isserlise a Heinricha Schiffa.

Již od mládí se věnoval orchestrální hře – hrál mj. v mládežnických tělesech, jako jsou Wiener Jeunesse Orchester a Gustav Mahler Jugendorchester, ale i ve Verbier Festival Orchestra. Od 1. listopadu 2006 působí v orchestru Vídeňské státní opery, kam vyhrál konkurz ve věku pouhých osmnácti let. Brzy také získal řadu ocenění ze soutěží, například z rakouské mládežnické soutěže „Prima la musica“ a vídeňské „Fidelio-Wettbewerb“.

Kromě toho, že v sezoně 2010/2011 působil jako koncertní mistr Vídeňských symfoniků, rozvíjel i sólovou kariéru – v rodném Rakousku, ale i po celé Evropě, v Jižní Americe a v Asii vystupoval nejen s Vídeňskými symfoniky, ale i s argentinským Národním symfonickým orchestrem z Buenos Aires, se Sofijskou filharmonií, Vídeňským komorním orchestrem, orchestrem „Spirit of Europe“ a dalšími tělesy. Spolupracoval s řadou prvotřídních umělců, kromě mnoha Vídeňských filharmoniků zmiňme alespoň Rudolfa Buchbindera či sopranistku Ildikó Raimondi. Jeho koncerty bývají často přenášeny rozhlasem.

První společná nahrávka Sebastiana Bru s klavíristou Stefanem Stroissingem vyšla v březnu 2019 u vydavatelství Sony Classical.

Sebastian Bru hraje na violoncello od Giovanniho Battisty Guadagniniho, které mu zapůjčila Rakouská národní banka.

Skladby

Leoš Janáček
Suita pro smyčcový orchestr

Janáčkovu Suitu pro smyčce (někdy nazývanou Suita pro smyčcový orchestr) brzy po jejím uvedení v Besedě brněnské komentoval recenzent Moravské orlice (6. 12. 1877) se vzletným patosem a s důrazem na to, že se jedná „o našeho umělce, z našeho středu vyrostlého“, „umělce tak mladého a skladbu tak výbornou“. Janáček byl „náš“ ve smyslu rodných kořenů v Hukvaldech na severní Moravě i vzdělání, které získal na brněnských školách; jeho pražská epizoda ani studium na konzervatořích v Lipsku a ve Vídni netrvaly dlouho. Od roku 1876 působil jako sbormistr Besedy brněnské a cílevědomě usiloval o vybudování kvalitního orchestru. Provedení Suity, kterou napsal na podzim 1877, sám v Besedě brněnské řídil. Zatímco premiéra sklidila nadšení a recenzent Bertold Žalud skladbě dokonce podsouval romantický obsah, s odstupem času byla Suita nazírána spíš jako začátečnická, Wagnerem, Skuherským, Dvořákem i Smetanou ovlivněná práce, a podle všeho si jí později autor příliš nevážil. 

Ano, Suita pro smyčce je nejstarší Janáčkovou zachovanou orchestrální skladbou a jako taková vzdálena jeho typickému hudebnímu vyjadřování z vrcholné tvorby, neznamená to však, že nemá své kvality. Skládá se ze šesti částí, které původně nesly označení Prélude, Allemande, Sarabanda, Scherzo, Air a Finale. Protože se přece jen jednalo o jiný myšlenkový svět – svět barokní taneční suity, Janáček v roce 1926 v prvním tištěném vydání skladby staré názvy vypustil a nahradil je údaji o tempu. Šest vět tvoří kompaktní celek, převažuje v nich písňová forma, pouze závěrečné Finale využívá formu sonátovou. Oblibu suit pro komorní orchestr jakožto žánru dokládá v sedmdesátých letech 19. století i Česká suita, op. 39, od Antonína Dvořáka, která vznikla v roce 1879 a s Janáčkovou Suitou pro smyčce se občas ocitá na témže labelu nebo koncertním programu. Janáček plný vroucnosti a zpěvnosti v této konkurenci dobře obstojí.

Josef REJCHA
Koncert pro housle a violoncello D dur op. 3

Mnohem méně informací známe o Koncertu pro housle a violoncello D dur, op. 3, Josefa Rejchy. Už jen autorství tohoto dvojkoncertu dokáže zamotat hlavu: skladba je většinou připisována Josefu Rejchovi, nicméně někteří badatelé uváděli jako jejího původce Antonína Rejchu (1770–1836), Josefova synovce. Matěj Josef Rejcha, rodák z Chuděnic u Klatov, studoval v Praze hru na violoncello u Franze Josepha Wernera a v roce 1774 odešel do Švábska, kde se stal prvním violoncellistou v kapele knížete von Oettingen-Wallerstein. V osmdesátých letech 18. století se za ním přistěhoval synovec Antonín, kterého Josef adoptoval; v roce 1785 směřuje Josef jako kapelník do Bonnu do služeb kolínského kurfiřta Maximiliana Franze a bere Antonína, vynikajícího flétnistu a houslistu, s sebou. V kapele v té době působili například i Ludwig van Beethoven a Nikolaus Simrock, provozující od roku 1791 v Bonnu vlastní vydavatelství. Okupace města Francouzi (1794) existenci dvorní kapely ukončila – Antonín se po různých peripetiích usadil v Paříži, Josef v roce 1795 předčasně zemřel v pouhých třiačtyřiceti letech.

Právě Simrockova firma vydala prvních pět opusů Josefa Rejchy včetně Concertante pour Deux Violons ou Violon & Violoncelle. V tematickém katalogu Rejchova díla je skladba s malým otazníkem datována do let 1774–1777, která se částečně překrývají s dobou, kdy skladatel podnikal umělecké turné po Německu s houslistou Antonínem Janičem. Lze si snadno představit oba aktéry, interpretující novou Rejchovu skladbu – od počátku byly totiž sólové party dvojkoncertu svěřeny jak dvěma houslím, tak houslím a violoncellu. Současníci však oceňovali Josefa Rejchu zejména jako virtuosa na violoncello, nikoliv jako komponistu. Stylově patří dvojkoncert D dur do období hudebního klasicismu, konkrétně k okruhu mannheimské školy. V každé ze tří vět dostanou sólisté možnost blýsknout se svou virtuozitou; nekoná se žádné drama, zato si posluchači vychutnají jiskřivý zvuk smíšeného komorního orchestru i sólových smyčcových nástrojů a na dlouho jim utkví některá témata, například ono hlavní ze závěrečného Ronda.

Felix Mendelssohn Bartholdy
Smyčcový oktet Es dur op. 20

Třetí skladba nás zavede do Lipska. Veřejná premiéra Smyčcového oktetu Es dur, op. 20, Felixe Mendelssohna Bartholdyho se konala v Gewandhausu v roce 1836, tedy až po jedenácti letech od chvíle, kdy ji šestnáctiletý, výjimečně nadaný syn bankéře Mendelssohna zkomponoval. Nyní před posluchače předstoupil jako dirigent místního vyhlášeného orchestru, úspěšný německý skladatel a klavírista a za své rané komorní dílo, napsané pro přítele, houslistu Eduarda Rietze a původně hrané v domácím, umělecky kultivovaném prostředí, se opravdu nemusel stydět. Oktet Es dur se během 19. století přiřadil k oblíbeným oktetům Ludwiga Spohra, Franze Schuberta, Nielse Wilhelma Gadeho a Johana Svendsena, v jejichž společnosti býval také uváděn. Takto například zazněl na tzv. Komorní zábavě pořádané Ludevítem Procházkou v Praze v roce 1876 nebo o řadu let později v Českém spolku pro komorní hudbu, kdy se k jeho provedení spojila dvě význačná kvarteta: České a Ševčíkovo.

Mladý Mendelssohn pojal svůj oktet více „symfonicky“ než Spohr: nerozmlouvají tu spolu dvě smyčcová kvarteta, ale osm rovnocenných nástrojů. Skladba má čtyři věty, přičemž nejdelší z nich, vstupní Allegro moderato ma con fuoco, nezapře zápal mládí, ani vyzrálou práci s melodikou a sonátovou formou. Následuje zpěvné Andante a po něm Scherzo, které autor uvedl citátem z Goethova Fausta, přesněji básnickou zkratkou tajemné nálady nepostrádající prchavosti a jisté tragiky. Motto vypovídá o Mendelssohnově vztahu k německému romantismu a o historickém pozadí vzniku i prezentace díla, předznamenává ovšem i blízký skladatelův zájem o Shakespearův Sen noci svatojanské. (A dnešní, Tolkiena znalé generace si vybaví lesní elfy…) Závěrečné Presto s kontrapunktickými postupy připomene Händlova Mesiáše a končí rozhodným, brilantním finále. Dedikace Eduardu Rietzovi, který zemřel v roce 1832 ve věku dvaceti devíti let, byla uvedena také na tištěné verzi z roku 1832, jíž předcházela autorova revize skladby. Oblibu Oktetu dosvědčují jeho různé úpravy, například pro dva klavíry, pro klavír na čtyři ruce nebo celý orchestr.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.