Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Kirill Gerstein

Kirill Gerstein

Česká filharmonie

Česká filharmonie

Změna interpreta: Jean-Yves Thibaudeta nahradí v Čajkovského Klavírním koncertu b moll sólista Kirill Gerstein. Čajkovského Serenáda pro smyčce, Francesca da Rimini i První klavírní koncert jsou součástí nahrávacího projektu České filharmonie pro společnost Decca. Upozorňujeme posluchače, že ze všech tří koncertů je pořizován zvukový záznam. Omlouv

Koncert z řady A
Program

Oskar Nedbal
Valse Triste

Petr Iljič Čajkovskij
Klavírní koncert č. 1 b moll op. 23

Petr Iljič Čajkovskij
Serenáda pro smyčce C dur op. 48

Petr Iljič Čajkovskij
Francesca da Rimini, symfonická fantazie podle Danta op. 32

Účinkující

Jean-Yves Thibaudet
klavír

Kirill Gerstein
klavír

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Kirill Gerstein Česká filharmonie
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Serenádu pro smyčce dokončil Čajkovskij v roce 1880 a její veřejnou premiéru dirigoval o rok později v Petrohradě český skladatel a dirigent Eduard Nápravník. Stylově v ní vychází z hudby Wolfganga Amadea Mozarta. Symfonická fantazie Francesca da Rimini je naproti tomu inspirována Dantem a nese stopy lisztovského vlivu. Autor ji napsal za méně než tři týdny během své návštěvy Bayreuthu na podzim 1876. Tragédii Francesky da Rimini ztvárnil Dante v pátém zpěvu svého Pekla. Vypravěč v něm potkává stín Francesky da Rimini, šlechtičny, která se zamilovala do bratra svého krutého manžela. Když manžel milence objevil, byli zabiti a uvrženi do Pekla. Ve svém zatracení jsou navždy chyceni v kruté bouři a zmítáni druhým kruhem Pekla, aniž by se kdykoli znovu dotkli země.

Prostřední část sugestivně líčí hluboký cit obou milenců a v závěru slyšíme moment vraždy znázorněný kontrabasy a činely, které následují horny v tématu připomínajícím requiem. Čajkovskij na konci zanechává posluchače v šoku obklopené zlověstným orchestrálním tutti.

Preludium:

Ve středu, čtvrtek i pátek se preludium bude konat v Sukově síni. 

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Kirill Gerstein  klavír
Kirill Gerstein

Všestranný klavírista Kirill Gerstein rychle vystoupal mezi hvězdy klasického nebe. Jazzová průprava a praxe, jíž se věnoval od útlého věku, tvoří důležitou součást jeho interpretačního stylu. 

Kirill Gerstein je šestým laureátem prestižní ceny Gilmore Artist Award. Od roku 2010, kdy cenu obdržel, ji sdílí s ostatními prostřednictvím objednávek mezižánrových skladeb u umělců, jako jsou Timo Andres, Chick Corea, Alexander Goehr, Oliver Knussen či Brad Mehldau. Kirill Gerstein získal rovněž první cenu na klavírní soutěži Artura Rubinštejna v Tel Avivu v roce 2001, Gilmore Young Artist Award v roce 2002 a Avery Fisher Grant roku 2010. 

Vedle České filharmonie a Semjona Byčkova vystupuje Gerstein v sezoně 2018/2019 s London Symphony Orchestra a sirem Markem Elderem a v Číně se symfonickými orchestry ze Šanghaje a Kantonu. Koncertuje s Rotterdamskou filharmonií, Orchestre Philharmonique de Radio France, orchestrem NDR Elbphilharmonie, drážďanskou Staatskapelle, Dánským národním symfonickým orchestrem, Helsinskou filharmonií, Cleveland Orchestra, Cincinnati Symphony a s Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo. V březnu 2019 bude premiérovat nový klavírní koncert Thomase Adèse s Bostonským symfonickým orchestrem za řízení autora, a to v Bostonu a newyorské Carnegie Hall. V Londýně, Stuttgartu, Lisabonu, Singapuru, Melbourne a Kodani vystoupí v recitálech, v Lucernu ho čeká komorní program s Hagen Quartet, Veronikou Eberle a Clemensem Hagenem a s hercem Brunem Ganzem připravuje recitály pro Německo a Rakousko. 

U vydavatelství LAWO Classic vyšel na podzim 2018 Skrjabinův Prométheus: Báseň ohně v podání Kirilla Gersteina, Osloské filharmonie a Vasilije Petrenka. Dalšími nahrávkami, s nimiž se Gerstein pochlubí v této sezoně, jsou Busoniho Klavírní koncert vydaný na jaře 2019 labelem myrios classic a v létě pak u vydavatelství DECCA vyjdou v rámci Čajkovského projektu s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem Čajkovského Klavírní koncerty č. 1–3

Kirill Gerstein se narodil v roce 1979 ve Voroněži v jihozápadním Rusku. Studoval hru na klavír ve speciální škole pro nadané děti a během studia klasické hudby se ještě sám pokoušel o jazz – studijním materiálem mu byla rozsáhlá rodičovská sbírka nahrávek. Poté, co slyšel na jednom sovětském festivalu vibrafonistu Garyho Burtona, se Gerstein vypravil ve 14 letech do USA a začal studovat na Berklee College of Music v Bostonu jako vůbec nejmladší student v historii školy. Během studia absolvoval jeden letní univerzitní program v Tanglewoodu a školu dokončil po třech letech. Poté studoval na Manhattan School of Music v New Yorku u Solomona Mikowského a ve dvaceti letech získal bakalářský i magisterský titul. Ve studiích pokračoval v Madridu u Dmitrije Baškirova a v Budapešti u Ference Radose. Od roku 2003 je Kirill Gerstein americkým občanem. 

Jako velmi zaujatý pedagog vyučoval Gerstein v letech 2007–2017 na Musikhochschule ve Stuttgartu. Od podzimu 2018 je pedagogem v nově založeném studijním programu sira Andráse Schiffa pro mladé výkonné umělce, v rámci akademie v německém Kronbergu.

Skladby

Petr Iljič Čajkovskij — Klavírní koncert č. 1 b moll op. 23

Jeden z nejproslulejších ruských hudebních skladatelů, Petr Iljič Čajkovskij, studoval původně práva a od svých devatenácti let byl zaměstnán jako úředník ve státní službě. Od mládí však pěstoval vášnivý vztah k hudbě, se kterou se důkladněji seznamoval na soukromých hodinách klavíru. Roku 1862 se rozhodl opustit svůj pracovní post na ministerstvu spravedlnosti v Petrohradě a stal se studentem první generace na petrohradské konzervatoři. Byla to nově zřízená a v té době jediná instituce svého druhu v Rusku, založená uznávaným pianistou a skladatelem Antonem Rubinšejnem. O tři roky později, dle vzoru svého staršího bratra Antona, zřídil Nikolaj Rubinštejn další hudební školu – Moskevskou konzervatoř. Tato v dnešní době nejvyšší hudební vzdělávací instituce v Moskvě nese od roku 1940 jméno Petra Iljiče Čajkovského, jelikož se tento skladatel významným způsobem zapsal do jejích dějin. Jako čerstvý diplomant v roce 1866 zde začal pedagogicky působit a po dvanáct let vyučoval kompozici, harmonii a dějiny hudby.

Své první koncertantní dílo, Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll op. 23, Čajkovskij komponoval koncem roku 1874, tedy právě v období své moskevské pedagogické kariéry. Dílo měl v úmyslu věnovat v té době obdivovanému klavíristovi Nikolaji Rubinštejnovi, který byl pro něj nejen nadřízeným kolegou, nýbrž i blízkým přítelem. Rubinštejn však tento čin nedokázal dostatečně ocenit a 5. ledna 1875, těsně před pravoslavnými Vánocemi, kdy mu skladatel přehrál sólo klavírní part svého před nedávnem dokončeného koncertu, zareagoval velmi kriticky a odmítl skladbu veřejně uvést. Označil ji za slabě zkomponovanou, nehratelnou a vulgární. Po této nepříjemné události nabídl Čajkovskij svůj první klavírní koncert německému klavírnímu virtuosovi a dirigentu Hansi von Bülowovi, který o rok dříve koncertoval v moskevském Velkém divadle a na skladatele učinil značný dojem.

První provedení Koncertu b moll se odehrálo 25. října téhož roku na americkém kontinentu v Boston Music Hall – v jednom z nejstarších operních divadel ve Spojených státech. Sólista von Bülow, jemuž bylo dílo nakonec i věnováno, na premiéře koncertu vystoupil po boku amerického dirigenta Benjamina Johnsona Langa. Zanedlouho poté se skladba stala součástí repertoáru většiny předních klavíristů přelomu devatenáctého a dvacátého století. Dokonce i Nikolaj Rubinštejn, který skladbu původně zavrhl, dirigoval moskevskou premiéru díla a často jej interpretoval i jako sólista v rámci svých evropských turné.

Slavnostní úvodní téma koncertu, které bychom mohli považovat za „evergreen klasické hudby“, nepochází přímo z pera Čajkovského. Jedná se o melodii vypůjčenou z ukrajinské lidové písně, již v té době tradičně hrávali kobzaři, jak se říkalo slepým potulným pěvcům, kteří svůj zpěv doprovázeli hrou na drnkací nástroj zvaný kobza. Rovněž hlavní motiv finální hravé části koncertu zkomponované ve formě ronda byl inspirován motivem z ukrajinského folkloru. V rámci druhé pomalé věty koncertu v podobě interludia scherzového charakteru skladatel zase použil hudební materiál z francouzského šansonu Il faut s’amuser, danser et rire, který měl Čajkovskij možnost slyšet v provedení vynikající sopranistky belgického původu, Désirée Artôt.

Čajkovského Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll již 140 let kraluje na koncertních pódiích. Je první skladbou artificiální hudby, jejíž zvukové nahrávky se prodalo více než milion exemplářů. Svými líbivými romantickými melodiemi a uchvacující expresívní energií skladba nadále přitahuje klavírní interprety a užívá si i oprávněné obliby ze strany publika.

Oskar Nedbal — Valse triste z baletní pantomimy Pohádka o Honzovi

V sedmnácti letech založil Oskar Nedbal se stejně starým Josefem Sukem na konzervatoři České kvarteto a po 14 let byl jeho violistou i manažerem. V posledních ročnících konzervatoře se stal Sukovým spolužákem v kompoziční třídě Antonína Dvořáka a v roce 1896 poprvé dirigoval nově založenou Českou filharmonii, s níž úzce spolupracoval dalších deset let. Postupně vyzrál v jednoho z nejvýznamnějších dirigentů a řídil koncerty v Berlíně, Paříži, Londýně či Petrohradu. Poté ovšem bolestně zasáhl osud, který mu vzal v krátké době kolegu z kvarteta, bratra, otce a mladou manželku. Znovu se oženil v roce 1910 a poté prožil šťastné desetiletí ve Vídni, kde stál v čele Tonkünstler-Orchestru. Po vzniku Československa se vrátil do vlasti, ale ta ho nepřijala – byl prý příliš loajální k Rakousku. Nakonec odešel do Bratislavy, kde působil jako šéfdirigent a později ředitel Slovenského národního divadla. Po manažerském krachu se psychicky zhroutil a během uměleckého zájezdu do Záhřebu zde spáchal sebevraždu. Jako skladatel měl blízko k baletu – napsal celkem čtyři balety na pohádková témata a také úspěšnou operetu Polská krev. Pro vídeňskou premiéru svého baletu Pohádka o Honzovi musel Nedbal dokomponovat nová taneční čísla. Ve vlaku z Barcelony do Vídně tak vznikl i Valse triste, který se často uvádí jako samostatná orchestrální skladba.

Petr Iljič Čajkovskij — Francesca da Rimini, symfonická fantazie podle Danta op. 32

Čajkovskij ve své tvorbě nejenže navazoval na hudební odkaz minulosti, ale zároveň pečlivě sledoval dění své současnosti, například pravidelně navštěvoval operní produkce a za hudbou také cestoval. Koncem roku 1875 vyjel do západní Evropy: v Paříži ho okouzlilo představení Bizetovy Carmen, v Bayreuthu se zúčastnil prvního festivalu Wagnerovy operní tetralogie Prsten Nibelungův, osobně se setkal s Ferencem Lisztem a jednoho letního večera se v kočáře začetl do Božské komedie Danta Alighieriho (cca 1265–1321). Všechny tyto podněty se spojily v touhu napsat na téma Pátého zpěvu Pekla symfonickou báseň Francesca da Rimini.

Svůj plán zrealizoval skladatel velice rychle – za méně než tři týdny byla partitura dokončena. Na jaře roku 1877 ji v Moskvě premiéroval Nikolaj Rubinštejn, o rok později Eduard Nápravník v Petrohradu. Obě provedení slavila úspěch a Fracesca da Rimini op. 32 se vedle Čajkovského Bouře rychle zařadila mezi nejpopulárnější ruské skladby. Sám autor ji zpočátku hodnotil také kladně: „Psal jsem ji s láskou, a ta láska se mi tam, myslím, docela povedla.“ Později však, jako mnohokrát před tím i potom, podrobil dílo tvrdé sebemrskačské kritice a vyjadřoval se o něm se značným despektem. Navzdory tomu publikum rozhodlo jinak a Francesca da Rimini je dodnes nedílnou součástí orchestrálního repertoáru.

Podrobný program této symfonické básně, jež pojednává o nešťastné lásce italské šlechtičny, vepsal Čajkovskij do rukopisu partitury (v tištěné verzi vyšla jen jeho zkrácená verze). Nejprve sestupuje Dante v doprovodu básníka Vergilia do druhého kruhu pekla (Andante lugubre). Povšimněme si tu wagnerovských a lisztovských prvků, jako je bohatý chromatismus či zmenšené akordy. Mimochodem, sám Čajkovskij, jemuž Wagnerova hudba připadala nudná a bezbarvá, se nad svým „wagnerismem“ pozastavoval: „Není to podivné, že jsem se nechal ovlivnit uměleckým dílem, k němuž cítím tak silnou antipatii?“ Následuje Allegro vivo v tónině e moll a s ním barvité vykreslení bouře, v níž pekelné vichry nesou ztrápené duše, ty, které se provinily smilstvem. Dante si povšimne dvou z nich a žádá je, aby mu sdělily, zač jsou trestány. Slova se chopí Francesca (Andante cantabile non troppo) a vypráví o nešťastné lásce k Paolovi, bratrovi svého tyranského manžela Giovanniho Malatesta, za něhož se byla nucena provdat. Klíčové bylo pro Čajkovského její slavné zvolání: „Není větších bolů než v čase bídy myslit na své štěstí.”

Téma hlavní hrdinky zahájí klarinet, k němuž se postupně připojí „vzdechy“ ostatních nástrojů a protipohyb ve smyčcích. Láska mezi Francescou a Paolem se rozvíjí, vrcholí povzbuzena příběhem Lancelota a Ginevry (poslední opakování hlavní melodie ve smyčcích v silné dynamice), avšak nečekaný návrat manžela vše zmaří. Milenci jsou zavražděni (činely, kontrabasy). Vyprávění je u konce, obě duše jsou opět uchváceny ďábelským větrem a hnány pryč. Dante, přemožen nekonečným utrpením, padne k zemi.

Petr Iljič Čajkovskij — Serenáda pro smyčce C dur op. 48

Petr Iljič Čajkovskij měl ve svém životě jednu velkou lásku, jíž se nikdy nevzdal a před všemi ji vždy horlivě obhajoval: hudbu Wolfganga Amadea Mozarta. Poprvé se s ní setkal již v pěti letech, kdy na domácím orchestrionu uslyšel árii Zerliny z Dona Giovanniho, a od té doby jí byl uchvácen. Více než třicet let poté napsal své mecenášce Naděždě von Meck: „Okouzlení Mozartem připisuji té okolnosti, že jsem, pokud možno říci, až do svých sedmnácti let vlastně neznal hudbu, a teprve po jednom z představení Dona Giovanniho jsem si uvědomil, co to hudba je, a zamiloval si ji.“

Skladatel se Mozartem zcela vědomě inspiroval např. ve Variacích na rokokové téma pro violoncello a orchestr op. 33, ve čtyřech orchestrálních suitách a také v Serenádě pro smyčce op. 48.Toto dílo vzniklo na podzim roku 1880, v době, kdy Čajkovskij hledal cestu k další, v pořadí páté symfonii (ta nakonec vznikla až v roce 1888). Jedná se o čtyřvětou, motivicky sevřenou skladbu, jíž autor vdechl klasicistní půvab i lehkost, aniž by se zcela vzdal svého osobitě romantického způsobu vyjadřování, a mistrovsky v ní propojil ruskou melodiku se západoevropskými kompozičními technikami. První věta v „sonatinové“ formě, tedy bez provedení, je orámována pomalou částí vznešeného charakteru, jejíž téma je vystavěno na sestupné melodii čtyř tónů (odkaz na tzv. lamento bas období baroka). Jeden z motivů úvodní introdukce se posléze stane východiskem melodie půvabně svůdného valčíku druhé věty, vzestupné a sestupné motivické prvky první věty jsou začleněny též do následující Elegie. Ve čtvrté větě s podtitulem Ruské téma se plně rozvine lidová melodika: Andante rozezní burlacká píseň Na louce, Allegro exponuje staroruskou píseň Pod zelenou jabloní. Do této věty také skladatel přesunul provedení, jehož se záměrně – podobně jako mnohokrát Ludwig van Beethoven – vzdal ve větě první. Dokonalost celku završuje koda, v níž se znovu objevuje pomalá introdukce první věty.

Serenádu věnoval Čajkovskij violoncellistovi a kolegovi z Moskevské konzervatoře Karlu Albrechtovi. Poprvé zazněla v roce 1880 na soukromém koncertě této instituce, veřejně byla provedena o rok později v Petrohradě pod vedením českého dirigenta Eduarda Nápravníka.