Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Kirill Gerstein

Česká filharmonie

Kirill Gerstein

Česká filharmonie

Změna interpreta: Jean-Yves Thibaudeta nahradí v Čajkovského Klavírním koncertu b moll sólista Kirill Gerstein. Čajkovského Serenáda pro smyčce, Francesca da Rimini i První klavírní koncert jsou součástí nahrávacího projektu České filharmonie pro společnost Decca. Upozorňujeme posluchače, že ze všech tří koncertů je pořizován zvukový záznam. Omlouv

Program

Oskar Nedbal
Valse Triste

Petr Iljič Čajkovskij
Klavírní koncert č. 1 b moll op. 23

Petr Iljič Čajkovskij
Serenáda pro smyčce C dur op. 48

Petr Iljič Čajkovskij
Francesca da Rimini, symfonická fantazie podle Danta op. 32

Účinkující

Jean-Yves Thibaudet
klavír

Kirill Gerstein
klavír

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Kirill Gerstein
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Serenádu pro smyčce dokončil Čajkovskij v roce 1880 a její veřejnou premiéru dirigoval o rok později v Petrohradě český skladatel a dirigent Eduard Nápravník. Stylově v ní vychází z hudby Wolfganga Amadea Mozarta. Symfonická fantazie Francesca da Rimini je naproti tomu inspirována Dantem a nese stopy lisztovského vlivu. Autor ji napsal za méně než tři týdny během své návštěvy Bayreuthu na podzim 1876. Tragédii Francesky da Rimini ztvárnil Dante v pátém zpěvu svého Pekla. Vypravěč v něm potkává stín Francesky da Rimini, šlechtičny, která se zamilovala do bratra svého krutého manžela. Když manžel milence objevil, byli zabiti a uvrženi do Pekla. Ve svém zatracení jsou navždy chyceni v kruté bouři a zmítáni druhým kruhem Pekla, aniž by se kdykoli znovu dotkli země.

Prostřední část sugestivně líčí hluboký cit obou milenců a v závěru slyšíme moment vraždy znázorněný kontrabasy a činely, které následují horny v tématu připomínajícím requiem. Čajkovskij na konci zanechává posluchače v šoku obklopené zlověstným orchestrálním tutti.

Preludium:

Ve středu, čtvrtek i pátek se preludium bude konat v Sukově síni. 

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie, se narodil v Leningradu (Petrohradu) v roce 1952, roku 1975 emigroval do USA a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Stejně jako Česká filharmonie i on je pevně spjat jak s východoevropskou, tak západní kulturou.

Když v roce 2013 absolvoval s Českou filharmonií první koncerty, zrodila se myšlenka na společný „Projekt Čajkovskij“. Jeho první výsledek vydala společnost Decca v říjnu 2016 a v srpnu roku 2017 následovalo provedení symfonie Manfred. Projekt vyvrcholí v roce 2019, kdy Českou filharmonii čekají rezidenční vystoupení v Praze, ve Vídni a v Paříži a společnost Decca uvede na trh její nahrávky všech Čajkovského symfonií, tří klavírních koncertů, Romea a Julie, Serenády pro smyčce a symfonické básně Francesca da Rimini.

V roce 1989, čtrnáct let poté, co opustil bývalý Sovětský svaz, se Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Jeho mezinárodní kariéra začala o několik let dříve a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov diriguje přední orchestry a působí na významných operních scénách v USA a v Evropě. Kromě pozice šéfdirigenta České filharmonie zastává čestnou dirigentskou funkci (držitel titulu Günter Wand Conducting Chair) u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a působí na katedře dirigování Královské hudební akademie v Londýně na čestné pedagogické pozici nesoucí jméno Otty Klemperera. V roce 2015 byl Semjonu Byčkovovi v mezinárodní soutěži International Opera Awards udělen titul „Dirigent roku“. Při koncertních vystoupeních v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou pedagogikou, a jeho výkony se proto vždy těší velké pozornosti. S repertoárem, který obsáhne čtyři století, stráví v nadcházející sezoně dva týdny s Newyorskou filharmonií, s níž představí americkou premiéru Symfonie č. 2 Thomase Larchera, a s Clevelandským orchestrem uvede skladby Detleva Glanerta, Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany. V Evropě bude dirigovat lipský Gewandhausorchester, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, orchestr Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Královský orchestr Concertgebouw.

V roce 1986 Semjon Byčkov podepsal smlouvu se společností Philips, kterou začala významná spolupráce vedoucí k rozsáhlé diskografii s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Později následovala série přelomových nahrávek, které jsou součástí dědictví jeho 13letého působení u Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010). Tento repertoár zahrnuje kompletní cyklus Brahmsových Symfonií a skladby Richarda Strausse, Gustava Mahlera, Dimitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova, Giuseppe Verdiho, Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Jeho nahrávka Wagnerova Lohengrina byla vyhlášena nahrávkou roku 2010 časopisem BBC Music Magazine a jeho aktuální nahrávka Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla vybrána v BBC Music Magazine jako nahrávka měsíce.

Kirill Gerstein  klavír
Kirill Gerstein

Všestranný klavírista Kirill Gerstein rychle vystoupal mezi hvězdy klasického nebe. Jazzová průprava a praxe, jíž se věnoval od útlého věku, tvoří důležitou součást jeho interpretačního stylu. 

Kirill Gerstein je šestým laureátem prestižní ceny Gilmore Artist Award. Od roku 2010, kdy cenu obdržel, ji sdílí s ostatními prostřednictvím objednávek mezižánrových skladeb u umělců, jako jsou Timo Andres, Chick Corea, Alexander Goehr, Oliver Knussen či Brad Mehldau. Kirill Gerstein získal rovněž první cenu na klavírní soutěži Artura Rubinštejna v Tel Avivu v roce 2001, Gilmore Young Artist Award v roce 2002 a Avery Fisher Grant roku 2010. 

Vedle České filharmonie a Semjona Byčkova vystupuje Gerstein v sezoně 2018/2019 s London Symphony Orchestra a sirem Markem Elderem a v Číně se symfonickými orchestry ze Šanghaje a Kantonu. Koncertuje s Rotterdamskou filharmonií, Orchestre Philharmonique de Radio France, orchestrem NDR Elbphilharmonie, drážďanskou Staatskapelle, Dánským národním symfonickým orchestrem, Helsinskou filharmonií, Cleveland Orchestra, Cincinnati Symphony a s Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo. V březnu 2019 bude premiérovat nový klavírní koncert Thomase Adèse s Bostonským symfonickým orchestrem za řízení autora, a to v Bostonu a newyorské Carnegie Hall. V Londýně, Stuttgartu, Lisabonu, Singapuru, Melbourne a Kodani vystoupí v recitálech, v Lucernu ho čeká komorní program s Hagen Quartet, Veronikou Eberle a Clemensem Hagenem a s hercem Brunem Ganzem připravuje recitály pro Německo a Rakousko. 

U vydavatelství LAWO Classic vyšel na podzim 2018 Skrjabinův Prométheus: Báseň ohně v podání Kirilla Gersteina, Osloské filharmonie a Vasilije Petrenka. Dalšími nahrávkami, s nimiž se Gerstein pochlubí v této sezoně, jsou Busoniho Klavírní koncert vydaný na jaře 2019 labelem myrios classic a v létě pak u vydavatelství DECCA vyjdou v rámci Čajkovského projektu s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem Čajkovského Klavírní koncerty č. 1–3

Kirill Gerstein se narodil v roce 1979 ve Voroněži v jihozápadním Rusku. Studoval hru na klavír ve speciální škole pro nadané děti a během studia klasické hudby se ještě sám pokoušel o jazz – studijním materiálem mu byla rozsáhlá rodičovská sbírka nahrávek. Poté, co slyšel na jednom sovětském festivalu vibrafonistu Garyho Burtona, se Gerstein vypravil ve 14 letech do USA a začal studovat na Berklee College of Music v Bostonu jako vůbec nejmladší student v historii školy. Během studia absolvoval jeden letní univerzitní program v Tanglewoodu a školu dokončil po třech letech. Poté studoval na Manhattan School of Music v New Yorku u Solomona Mikowského a ve dvaceti letech získal bakalářský i magisterský titul. Ve studiích pokračoval v Madridu u Dmitrije Baškirova a v Budapešti u Ference Radose. Od roku 2003 je Kirill Gerstein americkým občanem. 

Jako velmi zaujatý pedagog vyučoval Gerstein v letech 2007–2017 na Musikhochschule ve Stuttgartu. Od podzimu 2018 je pedagogem v nově založeném studijním programu sira Andráse Schiffa pro mladé výkonné umělce, v rámci akademie v německém Kronbergu.

Skladby

Petr Iljič Čajkovskij — Klavírní koncert č. 1 b moll op. 23

Jeden z nejproslulejších ruských hudebních skladatelů, Petr Iljič Čajkovskij, studoval původně práva a od svých devatenácti let byl zaměstnán jako úředník ve státní službě. Od mládí však pěstoval vášnivý vztah k hudbě, se kterou se důkladněji seznamoval na soukromých hodinách klavíru. Roku 1862 se rozhodl opustit svůj pracovní post na ministerstvu spravedlnosti v Petrohradě a stal se studentem první generace na petrohradské konzervatoři. Byla to nově zřízená a v té době jediná instituce svého druhu v Rusku, založená uznávaným pianistou a skladatelem Antonem Rubinšejnem. O tři roky později, dle vzoru svého staršího bratra Antona, zřídil Nikolaj Rubinštejn další hudební školu – Moskevskou konzervatoř. Tato v dnešní době nejvyšší hudební vzdělávací instituce v Moskvě nese od roku 1940 jméno Petra Iljiče Čajkovského, jelikož se tento skladatel významným způsobem zapsal do jejích dějin. Jako čerstvý diplomant v roce 1866 zde začal pedagogicky působit a po dvanáct let vyučoval kompozici, harmonii a dějiny hudby.

Své první koncertantní dílo, Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll op. 23, Čajkovskij komponoval koncem roku 1874, tedy právě v období své moskevské pedagogické kariéry. Dílo měl v úmyslu věnovat v té době obdivovanému klavíristovi Nikolaji Rubinštejnovi, který byl pro něj nejen nadřízeným kolegou, nýbrž i blízkým přítelem. Rubinštejn však tento čin nedokázal dostatečně ocenit a 5. ledna 1875, těsně před pravoslavnými Vánocemi, kdy mu skladatel přehrál sólo klavírní part svého před nedávnem dokončeného koncertu, zareagoval velmi kriticky a odmítl skladbu veřejně uvést. Označil ji za slabě zkomponovanou, nehratelnou a vulgární. Po této nepříjemné události nabídl Čajkovskij svůj první klavírní koncert německému klavírnímu virtuosovi a dirigentu Hansi von Bülowovi, který o rok dříve koncertoval v moskevském Velkém divadle a na skladatele učinil značný dojem.

První provedení Koncertu b moll se odehrálo 25. října téhož roku na americkém kontinentu v Boston Music Hall – v jednom z nejstarších operních divadel ve Spojených státech. Sólista von Bülow, jemuž bylo dílo nakonec i věnováno, na premiéře koncertu vystoupil po boku amerického dirigenta Benjamina Johnsona Langa. Zanedlouho poté se skladba stala součástí repertoáru většiny předních klavíristů přelomu devatenáctého a dvacátého století. Dokonce i Nikolaj Rubinštejn, který skladbu původně zavrhl, dirigoval moskevskou premiéru díla a často jej interpretoval i jako sólista v rámci svých evropských turné.

Slavnostní úvodní téma koncertu, které bychom mohli považovat za „evergreen klasické hudby“, nepochází přímo z pera Čajkovského. Jedná se o melodii vypůjčenou z ukrajinské lidové písně, již v té době tradičně hrávali kobzaři, jak se říkalo slepým potulným pěvcům, kteří svůj zpěv doprovázeli hrou na drnkací nástroj zvaný kobza. Rovněž hlavní motiv finální hravé části koncertu zkomponované ve formě ronda byl inspirován motivem z ukrajinského folkloru. V rámci druhé pomalé věty koncertu v podobě interludia scherzového charakteru skladatel zase použil hudební materiál z francouzského šansonu Il faut s’amuser, danser et rire, který měl Čajkovskij možnost slyšet v provedení vynikající sopranistky belgického původu, Désirée Artôt.

Čajkovského Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll již 140 let kraluje na koncertních pódiích. Je první skladbou artificiální hudby, jejíž zvukové nahrávky se prodalo více než milion exemplářů. Svými líbivými romantickými melodiemi a uchvacující expresívní energií skladba nadále přitahuje klavírní interprety a užívá si i oprávněné obliby ze strany publika.

Oskar Nedbal — Valse triste z baletní pantomimy Pohádka o Honzovi

V sedmnácti letech založil Oskar Nedbal se stejně starým Josefem Sukem na konzervatoři České kvarteto a po 14 let byl jeho violistou i manažerem. V posledních ročnících konzervatoře se stal Sukovým spolužákem v kompoziční třídě Antonína Dvořáka a v roce 1896 poprvé dirigoval nově založenou Českou filharmonii, s níž úzce spolupracoval dalších deset let. Postupně vyzrál v jednoho z nejvýznamnějších dirigentů a řídil koncerty v Berlíně, Paříži, Londýně či Petrohradu. Poté ovšem bolestně zasáhl osud, který mu vzal v krátké době kolegu z kvarteta, bratra, otce a mladou manželku. Znovu se oženil v roce 1910 a poté prožil šťastné desetiletí ve Vídni, kde stál v čele Tonkünstler-Orchestru. Po vzniku Československa se vrátil do vlasti, ale ta ho nepřijala – byl prý příliš loajální k Rakousku. Nakonec odešel do Bratislavy, kde působil jako šéfdirigent a později ředitel Slovenského národního divadla. Po manažerském krachu se psychicky zhroutil a během uměleckého zájezdu do Záhřebu zde spáchal sebevraždu. Jako skladatel měl blízko k baletu – napsal celkem čtyři balety na pohádková témata a také úspěšnou operetu Polská krev. Pro vídeňskou premiéru svého baletu Pohádka o Honzovi musel Nedbal dokomponovat nová taneční čísla. Ve vlaku z Barcelony do Vídně tak vznikl i Valse triste, který se často uvádí jako samostatná orchestrální skladba.

Petr Iljič Čajkovskij — Francesca da Rimini, symfonická fantazie podle Danta op. 32

Čajkovskij ve své tvorbě nejenže navazoval na hudební odkaz minulosti, ale zároveň pečlivě sledoval dění své současnosti, například pravidelně navštěvoval operní produkce a za hudbou také cestoval. Koncem roku 1875 vyjel do západní Evropy: v Paříži ho okouzlilo představení Bizetovy Carmen, v Bayreuthu se zúčastnil prvního festivalu Wagnerovy operní tetralogie Prsten Nibelungův, osobně se setkal s Ferencem Lisztem a jednoho letního večera se v kočáře začetl do Božské komedie Danta Alighieriho (cca 1265–1321). Všechny tyto podněty se spojily v touhu napsat na téma Pátého zpěvu Pekla symfonickou báseň Francesca da Rimini.

Svůj plán zrealizoval skladatel velice rychle – za méně než tři týdny byla partitura dokončena. Na jaře roku 1877 ji v Moskvě premiéroval Nikolaj Rubinštejn, o rok později Eduard Nápravník v Petrohradu. Obě provedení slavila úspěch a Fracesca da Rimini op. 32 se vedle Čajkovského Bouře rychle zařadila mezi nejpopulárnější ruské skladby. Sám autor ji zpočátku hodnotil také kladně: „Psal jsem ji s láskou, a ta láska se mi tam, myslím, docela povedla.“ Později však, jako mnohokrát před tím i potom, podrobil dílo tvrdé sebemrskačské kritice a vyjadřoval se o něm se značným despektem. Navzdory tomu publikum rozhodlo jinak a Francesca da Rimini je dodnes nedílnou součástí orchestrálního repertoáru.

Podrobný program této symfonické básně, jež pojednává o nešťastné lásce italské šlechtičny, vepsal Čajkovskij do rukopisu partitury (v tištěné verzi vyšla jen jeho zkrácená verze). Nejprve sestupuje Dante v doprovodu básníka Vergilia do druhého kruhu pekla (Andante lugubre). Povšimněme si tu wagnerovských a lisztovských prvků, jako je bohatý chromatismus či zmenšené akordy. Mimochodem, sám Čajkovskij, jemuž Wagnerova hudba připadala nudná a bezbarvá, se nad svým „wagnerismem“ pozastavoval: „Není to podivné, že jsem se nechal ovlivnit uměleckým dílem, k němuž cítím tak silnou antipatii?“ Následuje Allegro vivo v tónině e moll a s ním barvité vykreslení bouře, v níž pekelné vichry nesou ztrápené duše, ty, které se provinily smilstvem. Dante si povšimne dvou z nich a žádá je, aby mu sdělily, zač jsou trestány. Slova se chopí Francesca (Andante cantabile non troppo) a vypráví o nešťastné lásce k Paolovi, bratrovi svého tyranského manžela Giovanniho Malatesta, za něhož se byla nucena provdat. Klíčové bylo pro Čajkovského její slavné zvolání: „Není větších bolů než v čase bídy myslit na své štěstí.”

Téma hlavní hrdinky zahájí klarinet, k němuž se postupně připojí „vzdechy“ ostatních nástrojů a protipohyb ve smyčcích. Láska mezi Francescou a Paolem se rozvíjí, vrcholí povzbuzena příběhem Lancelota a Ginevry (poslední opakování hlavní melodie ve smyčcích v silné dynamice), avšak nečekaný návrat manžela vše zmaří. Milenci jsou zavražděni (činely, kontrabasy). Vyprávění je u konce, obě duše jsou opět uchváceny ďábelským větrem a hnány pryč. Dante, přemožen nekonečným utrpením, padne k zemi.

Petr Iljič Čajkovskij — Serenáda pro smyčce C dur op. 48

Petr Iljič Čajkovskij měl ve svém životě jednu velkou lásku, jíž se nikdy nevzdal a před všemi ji vždy horlivě obhajoval: hudbu Wolfganga Amadea Mozarta. Poprvé se s ní setkal již v pěti letech, kdy na domácím orchestrionu uslyšel árii Zerliny z Dona Giovanniho, a od té doby jí byl uchvácen. Více než třicet let poté napsal své mecenášce Naděždě von Meck: „Okouzlení Mozartem připisuji té okolnosti, že jsem, pokud možno říci, až do svých sedmnácti let vlastně neznal hudbu, a teprve po jednom z představení Dona Giovanniho jsem si uvědomil, co to hudba je, a zamiloval si ji.“

Skladatel se Mozartem zcela vědomě inspiroval např. ve Variacích na rokokové téma pro violoncello a orchestr op. 33, ve čtyřech orchestrálních suitách a také v Serenádě pro smyčce op. 48.Toto dílo vzniklo na podzim roku 1880, v době, kdy Čajkovskij hledal cestu k další, v pořadí páté symfonii (ta nakonec vznikla až v roce 1888). Jedná se o čtyřvětou, motivicky sevřenou skladbu, jíž autor vdechl klasicistní půvab i lehkost, aniž by se zcela vzdal svého osobitě romantického způsobu vyjadřování, a mistrovsky v ní propojil ruskou melodiku se západoevropskými kompozičními technikami. První věta v „sonatinové“ formě, tedy bez provedení, je orámována pomalou částí vznešeného charakteru, jejíž téma je vystavěno na sestupné melodii čtyř tónů (odkaz na tzv. lamento bas období baroka). Jeden z motivů úvodní introdukce se posléze stane východiskem melodie půvabně svůdného valčíku druhé věty, vzestupné a sestupné motivické prvky první věty jsou začleněny též do následující Elegie. Ve čtvrté větě s podtitulem Ruské téma se plně rozvine lidová melodika: Andante rozezní burlacká píseň Na louce, Allegro exponuje staroruskou píseň Pod zelenou jabloní. Do této věty také skladatel přesunul provedení, jehož se záměrně – podobně jako mnohokrát Ludwig van Beethoven – vzdal ve větě první. Dokonalost celku završuje koda, v níž se znovu objevuje pomalá introdukce první věty.

Serenádu věnoval Čajkovskij violoncellistovi a kolegovi z Moskevské konzervatoře Karlu Albrechtovi. Poprvé zazněla v roce 1880 na soukromém koncertě této instituce, veřejně byla provedena o rok později v Petrohradě pod vedením českého dirigenta Eduarda Nápravníka.