Fotografie ilustrujicí stránku    Novoroční koncert České spořitelny

Novoroční koncert České spořitelny


Ostatní pořadatelé

Akce pro uzavřenou společnost.

Ostatní

Program

Sergej Rachmaninov
Klavírní koncert č. 2 c moll op. 18 

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Účinkující

Jan Lisiecki
klavír 

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Novoroční koncert České spořitelny

Rudolfinum — Dvořákova síň

30. 1. 2019  středa 19.00
Nelze objednat online

Účinkující

Jan LISIECKI  klavír
Jan LISIECKI

Kanadský klavírista Jan Lisiecki si ve věku pouhých třiadvaceti let již získal uznání za mimořádnou interpretační vyzrálost, nezaměnitelný zvuk a poetičnost své hry. Deník The New York Times ho nazval „klavíristou, u nějž nezapadne jediná nota“. Poučené a vnímavé interpretace Lisieckého, jeho vybroušená technika a přirozený umělecký talent se pojí dohromady v hudební projev, jaký není v jeho věku běžný.

Jan Lisiecki se roku 1995 narodil v Kanadě rodičům polské národnosti. Na klavír se začal učit v pěti letech a o čtyři roky později hrál svůj první klavírní koncert, byť vždy odmítal nálepku zázračného dítěte. Jeho přístup k hudbě je osvěžující kombinací oddanosti, dovednosti a nadšení s realistickým pohledem na kariéru profesionálního hudebníka.

Na mezinárodní úrovni na sebe Jan Lisiecki poprvé upozornil v roce 2010. Institut Fryderyka Chopina vydal tehdy nahrávku, na níž Lisiecki ve věku třinácti a čtrnácti let provádí Chopinovy klavírní koncerty. Časopis BBC Music Magazine v recenzi pochválil „vyzrálou muzikálnost“ jeho hry a jeho „citlivě protříbené“ chopinovské interpretace. Zmíněná nahrávka poté obdržela cenu Diapason Découverte. V roce 2011, kdy bylo Janu Lisieckému pouhých patnáct let, s ním uzavřela exkluzivní smlouvu společnost Deutsche Gramophon, čímž potvrdila, že Lisiecki patří ve své generaci ke klavíristům s největší fantazií a nejpoetičtějším projevem. V březnu roku 2017 mu vyšlo zatím poslední album se zřídka uváděnými Chopinovými skladbami pro klavír a orchestr. Tato nahrávka získala prestižní ocenění ECHO Klassik.

Jan Lisiecki o sobě říká, že se vždy snaží hrát tak, aby vynikla krása a brilantnost původního díla. Ukázal, že je schopen se ve svém provedení konkrétních skladeb pozoruhodně přiblížit původnímu záměru autora. „Když člověk vstupuje do koncertní síně, měl by to prožívat jako vstup do svatyně. Je tam, aby měl příležitost k zamyšlení a aby pokud možno odcházel s jiným pocitem, osvěžený a inspirovaný.“ Lisieckého klavírní umění se vyvíjelo ve spolupráci s mnoha předními světovými orchestry, kupříkladu Orchestre de Paris, Newyorskou filharmonií či BBC Symphony Orchestra, a v průběhu své dosavadní kariéry vystupoval na pódiích, jako je tokijská Suntory Hall, Kennedyho a Lincolnovo centrum, londýnský Barbican či Royal Albert Hall. Navázal také umělecká partnerství s předními světovými dirigenty, mezi jiným se sirem Antoniem Pappanem, Yannickem Nézet-Séguinem, Danielem Hardingem a Pinchasem Zukermanem.

V lednu roku 2016 poprvé vystoupil v hlavní koncertní síni newyorské Carnegie Hall. Deník The New York Times mu věnoval nadšenou recenzi a zhodnotil jeho debut jako „neobyčejně citlivé vystoupení“. Na některých svých vystoupeních Jan Lisiecki také od klavíru řídí doprovodné těleso, například Zürcher Kammerorchester či soubor Camerata Salzburg. V sezoně 2017–2018 vystupoval Lisiecki na mnoha světových pódiích, absolvoval recitálová turné po Evropě a Asii a debutoval mimo jiné v abonentních cyklech Boston Symphony Orchestra, Wiener Symphoniker a Staatskapelle Dresden. V roce 2013 obdržel Lisiecki na Hudebním festivalu Šlesvicka-Holštýnska Cenu Leonarda Bernsteina a časopis Gramophone ho vyhlásil Mladým umělcem roku.

Jan se zabývá také charitativní činností a svá vystoupení věnuje ve prospěch organizací, jako je nadace Davida Fostera, Polska akcja humanitarna či nadace Wish Upon a Star. Již roku 2008 byl jmenován „mládežnickým představitelem“ kanadské sekce UNICEF a v roce 2012 se stal oficiálním kanadským ambasadorem UNICEF.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Sergej Rachmaninov
Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll

Proslulý ruský klavírní virtuos a romanticky orientovaný skladatel Sergej Vasiljevič Rachmaninov započal svou hudebnickou kariéru jako geniální dítě. Již v devíti letech byl přijat na petrohradskou konzervatoř. Z počátku nebyl ve svém studiu příliš úspěšný, teprve na moskevské konzervatoři, kam přestoupil v roce 1885, si při výuce proslulého klavírního pedagoga Nikolaje Sergejeviče Zvereva osvojil potřebnou disciplínu a jeho talent hráčský i kompoziční se v následujících letech rozvíjely mimořádným způsobem. Ve svých dvaceti letech měl již na svém kontě řadu úspěšných skladeb – především Preludium c moll, operu Aleko a první klavírní koncert – a rovněž jeho sólistická kariéra se zdárně rozvíjela. Ovšem neúspěch Symfonie č. 1 d moll v březnu 1897 vyvolal u senzitivního Rachmaninova hlubokou depresi. Přestože pokračoval ve své koncertní dráze, ztráta sebevědomí mu bránila v komponování – zanechal skicování své další symfonie a přerušil také práci na své druhé opeře Francesca di Rimini. Teprve intenzivní tříměsíční terapie využívající též hypnózu, kterou mu na začátku roku 1900 poskytl moskevský neurolog a psychiatr Nikolaj Vladimirovič Dal, pomohla Rachmaninovovi překonat několikaletý blok. Ne náhodou proto věnoval první velké dílo vytvořené bezprostředně po překonání této tvůrčí krize, Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll, právě Dalovi.

Rachmaninov začal na třívětém koncertu pracovat na podzim roku 1900, kdy zkomponoval jeho druhou a třetí větu. Tyto dvě části poprvé zazněly 2. prosince 1900 v Moskvě ve skladatelově podání. Dílo pak Rachmaninov dokončil v dubnu následujícího roku. Konečné znění koncertu Rachmaninov premiéroval 9. listopadu 1901 pod taktovkou svého bratrance a někdejšího učitele, slavného klavíristy Alexandra Iljiče Zilotiho. Koncert byl mimořádně úspěšný a stál na počátku Rachmaninovovi mezinárodní proslulosti. Dodnes je zřejmě nejpopulárnějším ze čtyř skladatelových klavírních koncertů.

Vstupní sonátovou větu, kterou Rachmaninov vytvořil až jako poslední, otevírá osm dramaticky působivých akordů sólového klavíru. Následuje hlavní temné téma v podání smyčců za doprovodu klavírních arpeggií, druhé rapsodické téma přednáší po violovém uvedení sólista. Vzrušená nálada celé věty eskaluje ve fortissimu v sérii klavírních akordů za synkopovaného doprovodu lesních rohů a trubek. V úvodní pasáži druhé, pomalé věty modulují smyčce z c moll, v níž je komponována první věta, do vzdálené tóniny E dur. Vlastní věta je třídílná. Něžné téma krajních nokturnových částí roste z figurací sólového klavíru, které Rachmaninov převzal z úvodu své Romance ze Dvou kusů pro klavír na šest rukou z roku 1891. Samotná melodie je svěřena nejprve flétně a posléze klarinetu v rozsáhlém sólistickém vstupu. Téma pak přebírá klavír. Živější střední díl věty je završen kadencí sólisty. Finále podobně jako druhá věta začíná modulační pasáží, tentokrát z E dur zpět do c moll. Věta má rondovou formu a temperamentní taneční ráz. S hlavním živě energickým tématem kontrastuje teskný vedlejší motiv blízký prvnímu tématu úvodní věty. Klidnější vedlejší téma je zpracováno v mohutné závěrečné codě v jasném C dur.

Antonín Dvořák
{"values":{"cs":"Symfonie č. 9 e moll op. 95 \"Z Nového světa\""},"dtdGuid":"14696344-55c0-4006-923f-e3d1c2d8bd90"}

Pro českého hudebního skladatele Antonín Dvořáka znamenalo jeho tříleté působení na postu ředitele Národní konzervatoře v New Yorku, na nějž ho v roce 1892 vynesl mimořádný úspěch jeho děl v amerických koncertních síních, mezi jiným také velký zlom v jeho kompoziční činnosti. Americká atmosféra a tamní hudební kultura jej inspirovaly k vytvoření svérázných děl, která geniálním způsobem spojují americké podněty s tradicí evropské hudby. Vedle Smyčcového kvartetu F dur, Smyčcového kvintetu Es dur a kantáty Americký prapor to byla především proslulá Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“. Dvořák na této své poslední symfonii pracoval v New Yorku v období mezi 10. lednem a 24. květnem 1893.

Sám skladatel v době kompozice o symfonii v jednom z dopisů do vlasti napsal: „Zdá se mi, že americká půda na mou mysl blahodárně bude působit a skoro bych řekl, že již v té nové symfonii něco takového uslyšíte.“ A spokojený s výsledkem symfonii o něco později trefně charakterizuje: „Inu, vliv Ameriky každý, kdo má čuch, musí vycítit.“ Přestože Dvořák záměrně necituje černošské nebo indiánské melodie, do svých vlastních témat zavádí charakteristické prvky melodiky amerických menšin, zvláště exoticky znějící pentatoniku. V úvodní větě je proti bluesově synkopovanému hlavnímu tématu postaveno mollové vedlejší téma inspirované rytmem české polky. Pomalou větu, slavné Largo, otevírá melancholická melodie anglického rohu upomínající na černošské spirituály. Dvořák jí přitom dal její charakteristický pentatonický ráz až v průběhu zkoušek před prvním provedením. Podnětem k této větě snad byla scéna pohřbu Minnehahy, družky irokézského vůdce Hiawathy, z eposu Henryho Wadswortha Longfellowa Píseň o Hiawathovi. Dvořák toto významné dílo americké literatury, námětově čerpající z indiánské mytologie, četl již dávno před svým pobytem v Americe v překladu Josefa Václava Sládka.

Pochovali Minnehahu,
v sněhu hrob jí vyhrabali
v hlubokém a tmavém lese,
pod jedlemi kvílícími;
šat jí dali nejskvostnější,
oblekli jí hermelíny,
pokryli ji chladným sněhem,
bílým jako hermelíny:
tak pohřbili Minnehahu.

Rovněž inspiraci pro scherzo nalezl Dvořák v Longfellowově eposu, tentokrát ve vylíčení sňatku Hiawathy s Minnehahou.

Rychleji, pak rychle, rychle,
kotoučem se kroužil, vířil,
přes hosti se švihal skokem
jedním vírem kolem chaty,
až za sebou strhl listí,
až se prach a vítr
kolem něho roztočily.

Dvořákovu představu bujarého křepčení indiánského kouzelníka Pau-Puk-Keewise vystřídá český tanec sousedská. Finále, které zpracovává materiál předchozích vět, je radostným završením celého díla.

Symfonie byla poprvé provedena 26. prosince 1893 v newyorské Carnegie Hall Newyorskou filharmonií pod taktovkou Antona Seidla. Symfonie se stala ve světě nejúspěšnější Dvořákovou skladbou. Její evropská premiéra se konala 21. června 1894 v Londýně. V českých zemích skladba poprvé zazněla v Karlových Varech 20. července 1894. Pražské publikum se symfonie dočkalo 13. října 1894 v Národním divadle za autorova řízení.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?