Novoroční koncert České spořitelny


Akce pro uzavřenou společnost.

  • Ostatní

Program

Sergej Rachmaninov
Klavírní koncert č. 2 c moll op. 18 

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Účinkující

Jan Lisiecki
klavír 

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Novoroční koncert České spořitelny

Rudolfinum — Dvořákova síň


Účinkující

Jan LISIECKI  klavír
Jan LISIECKI

Kanadský klavírista Jan Lisiecki si ve věku pouhých třiadvaceti let již získal uznání za mimořádnou interpretační vyzrálost, nezaměnitelný zvuk a poetičnost své hry. Deník The New York Times ho nazval „klavíristou, u nějž nezapadne jediná nota“. Poučené a vnímavé interpretace Lisieckého, jeho vybroušená technika a přirozený umělecký talent se pojí dohromady v hudební projev, jaký není v jeho věku běžný.

Jan Lisiecki se roku 1995 narodil v Kanadě rodičům polské národnosti. Na klavír se začal učit v pěti letech a o čtyři roky později hrál svůj první klavírní koncert, byť vždy odmítal nálepku zázračného dítěte. Jeho přístup k hudbě je osvěžující kombinací oddanosti, dovednosti a nadšení s realistickým pohledem na kariéru profesionálního hudebníka.

Na mezinárodní úrovni na sebe Jan Lisiecki poprvé upozornil v roce 2010. Institut Fryderyka Chopina vydal tehdy nahrávku, na níž Lisiecki ve věku třinácti a čtrnácti let provádí Chopinovy klavírní koncerty. Časopis BBC Music Magazine v recenzi pochválil „vyzrálou muzikálnost“ jeho hry a jeho „citlivě protříbené“ chopinovské interpretace. Zmíněná nahrávka poté obdržela cenu Diapason Découverte. V roce 2011, kdy bylo Janu Lisieckému pouhých patnáct let, s ním uzavřela exkluzivní smlouvu společnost Deutsche Gramophon, čímž potvrdila, že Lisiecki patří ve své generaci ke klavíristům s největší fantazií a nejpoetičtějším projevem. V březnu roku 2017 mu vyšlo zatím poslední album se zřídka uváděnými Chopinovými skladbami pro klavír a orchestr. Tato nahrávka získala prestižní ocenění ECHO Klassik.

Jan Lisiecki o sobě říká, že se vždy snaží hrát tak, aby vynikla krása a brilantnost původního díla. Ukázal, že je schopen se ve svém provedení konkrétních skladeb pozoruhodně přiblížit původnímu záměru autora. „Když člověk vstupuje do koncertní síně, měl by to prožívat jako vstup do svatyně. Je tam, aby měl příležitost k zamyšlení a aby pokud možno odcházel s jiným pocitem, osvěžený a inspirovaný.“ Lisieckého klavírní umění se vyvíjelo ve spolupráci s mnoha předními světovými orchestry, kupříkladu Orchestre de Paris, Newyorskou filharmonií či BBC Symphony Orchestra, a v průběhu své dosavadní kariéry vystupoval na pódiích, jako je tokijská Suntory Hall, Kennedyho a Lincolnovo centrum, londýnský Barbican či Royal Albert Hall. Navázal také umělecká partnerství s předními světovými dirigenty, mezi jiným se sirem Antoniem Pappanem, Yannickem Nézet-Séguinem, Danielem Hardingem a Pinchasem Zukermanem.

V lednu roku 2016 poprvé vystoupil v hlavní koncertní síni newyorské Carnegie Hall. Deník The New York Times mu věnoval nadšenou recenzi a zhodnotil jeho debut jako „neobyčejně citlivé vystoupení“. Na některých svých vystoupeních Jan Lisiecki také od klavíru řídí doprovodné těleso, například Zürcher Kammerorchester či soubor Camerata Salzburg. V sezoně 2017–2018 vystupoval Lisiecki na mnoha světových pódiích, absolvoval recitálová turné po Evropě a Asii a debutoval mimo jiné v abonentních cyklech Boston Symphony Orchestra, Wiener Symphoniker a Staatskapelle Dresden. V roce 2013 obdržel Lisiecki na Hudebním festivalu Šlesvicka-Holštýnska Cenu Leonarda Bernsteina a časopis Gramophone ho vyhlásil Mladým umělcem roku.

Jan se zabývá také charitativní činností a svá vystoupení věnuje ve prospěch organizací, jako je nadace Davida Fostera, Polska akcja humanitarna či nadace Wish Upon a Star. Již roku 2008 byl jmenován „mládežnickým představitelem“ kanadské sekce UNICEF a v roce 2012 se stal oficiálním kanadským ambasadorem UNICEF.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Skladby

Sergej Rachmaninov
Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll

Program zahajuje oblíbený Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll, op. 18, od Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova, dílo, které bývá pro svou citovost a melodičnost přirovnáváno k neméně známému Klavírnímu koncertu b moll Petra Iljiče Čajkovského z let 1874/1875. Rachmaninov pocházel z ruské aristokratické rodiny a hudební talent projevoval už od dětství. Výrazně ho formovalo studium na moskevské konzervatoři, kam po petrohradských, nepříliš vydařených studijních letech přestoupil ke klavírnímu pedagogovi Nikolaji Sergejeviči Zverevovi. Byl vynikajícím klavíristou, tíhl však také ke kompozici a dirigování. Čajkovskij, Arenskij, Siloti, Tanějev, Safonov nebo Rubinštejn pro něho nebyla pouze slavná jména, ale živé postavy z hudebního světa, s nimiž se mohl osobně seznámit. Koncem 19. století měl za sebou první úspěšné skladby včetně opery Aleko a před sebou slibnou dráhu hudebníka, známého nejen v carském Rusku. Podařilo se mu překonat – a to i s pomocí moskevského neurologa, psychiatra a hypnotizéra dr. Nikolaje Dahla – těžkou tvůrčí krizi; ukončil ji tento druhý klavírní koncert, dedikovaný Dahlovi. Po revoluci v roce 1917 Rachmaninov s celou svou rodinou emigroval a do Ruska se již nikdy nevrátil.

Třívětý Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll má všechny rysy pozdně romantického díla, plného melodické krásy, inspirací v lidové hudbě, nostalgie, širokodechých pasáží, ale i virtuozity. Druhou větu (Adagio sostenuto) stejně jako větu třetí (Allegro scherzando) skladatel vytvořil již v roce 1900. Zpěvné téma pomalé části, které si předávají flétna, klarinet, klavír i orchestr, patří k nejvroucnějším melodiím ruské klavírní literatury této doby. Jako poslední byla v sonátové formě zkomponována úvodní věta (Moderato), a to na jaře 1901. Premiéru kompletního koncertu řídil v Moskvě na podzim roku 1901 Alexander Siloti, u klavíru zasedl jako sólista sám autor.

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll op. 95 "Z Nového světa"

Pro českého hudebního skladatele Antonín Dvořáka znamenalo jeho tříleté působení na postu ředitele Národní konzervatoře v New Yorku, na nějž ho v roce 1892 vynesl mimořádný úspěch jeho děl v amerických koncertních síních, mezi jiným také velký zlom v jeho kompoziční činnosti. Americká atmosféra a tamní hudební kultura jej inspirovaly k vytvoření svérázných děl, která geniálním způsobem spojují americké podněty s tradicí evropské hudby. Vedle Smyčcového kvartetu F dur, Smyčcového kvintetu Es dur a kantáty Americký prapor to byla především proslulá Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“. Dvořák na této své poslední symfonii pracoval v New Yorku v období mezi 10. lednem a 24. květnem 1893.

Sám skladatel v době kompozice o symfonii v jednom z dopisů do vlasti napsal: „Zdá se mi, že americká půda na mou mysl blahodárně bude působit a skoro bych řekl, že již v té nové symfonii něco takového uslyšíte.“ A spokojený s výsledkem symfonii o něco později trefně charakterizuje: „Inu, vliv Ameriky každý, kdo má čuch, musí vycítit.“ Přestože Dvořák záměrně necituje černošské nebo indiánské melodie, do svých vlastních témat zavádí charakteristické prvky melodiky amerických menšin, zvláště exoticky znějící pentatoniku. V úvodní větě je proti bluesově synkopovanému hlavnímu tématu postaveno mollové vedlejší téma inspirované rytmem české polky. Pomalou větu, slavné Largo, otevírá melancholická melodie anglického rohu upomínající na černošské spirituály. Dvořák jí přitom dal její charakteristický pentatonický ráz až v průběhu zkoušek před prvním provedením. Podnětem k této větě snad byla scéna pohřbu Minnehahy, družky irokézského vůdce Hiawathy, z eposu Henryho Wadswortha Longfellowa Píseň o Hiawathovi. Dvořák toto významné dílo americké literatury, námětově čerpající z indiánské mytologie, četl již dávno před svým pobytem v Americe v překladu Josefa Václava Sládka.

Pochovali Minnehahu,
v sněhu hrob jí vyhrabali
v hlubokém a tmavém lese,
pod jedlemi kvílícími;
šat jí dali nejskvostnější,
oblekli jí hermelíny,
pokryli ji chladným sněhem,
bílým jako hermelíny:
tak pohřbili Minnehahu.

Rovněž inspiraci pro scherzo nalezl Dvořák v Longfellowově eposu, tentokrát ve vylíčení sňatku Hiawathy s Minnehahou.

Rychleji, pak rychle, rychle,
kotoučem se kroužil, vířil,
přes hosti se švihal skokem
jedním vírem kolem chaty,
až za sebou strhl listí,
až se prach a vítr
kolem něho roztočily.

Dvořákovu představu bujarého křepčení indiánského kouzelníka Pau-Puk-Keewise vystřídá český tanec sousedská. Finále, které zpracovává materiál předchozích vět, je radostným završením celého díla.

Symfonie byla poprvé provedena 26. prosince 1893 v newyorské Carnegie Hall Newyorskou filharmonií pod taktovkou Antona Seidla. Symfonie se stala ve světě nejúspěšnější Dvořákovou skladbou. Její evropská premiéra se konala 21. června 1894 v Londýně. V českých zemích skladba poprvé zazněla v Karlových Varech 20. července 1894. Pražské publikum se symfonie dočkalo 13. října 1894 v Národním divadle za autorova řízení.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?