Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Yuja Wang

Česká filharmonie

Yuja Wang

Česká filharmonie

Yuja Wang je fenoménem mezi současnou pianistickou špičkou. V pouhých devětadvaceti letech má za sebou vystoupení se všemi významnými orchestry světa, recitály v nejlepších sálech a koncerty na prestižních festivalech. Její kariéra v mnohém připomíná legendární Marthu Argerich, což potvrdila i spoluprací s dirigenty Claudiem Abbadem a Charlesem Dut

Délka programu 2 hod
Program

Sergej Tanějev
Oresteia, předehra

Sergej Prokofjev
Koncert pro klavír a orchestr č. 3 C dur op. 26
Koncert pro klavír a orchestr č. 5 G dur op. 55

Petr Iljič Čajkovskij
Symfonie č. 5 e moll op. 64

Interpreti

Yuja Wang
klavír

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Yuja Wang
Rudolfinum — Dvořákova síň
6. 12. 2017  středa — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
6. 12. 2017  středa — 19.30
Nelze objednat online
7. 12. 2017  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
8. 12. 2017  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Kromě oslnivé sólové dráhy se Yuja Wang věnuje komorní hře s houslistou Leonidem Kavakosem, perkusistou Martinem Grubingerem nebo pěvcem Mathiasem Goernem a na Curtisově institutu ve Filadelfii byla spolužačkou našeho koncertního mistra Josefa Špačka.

Pátou symfonií Petra Iljiče Čajkovského pokračuje projekt kompletní nahrávky se Semjonem Byčkovem.

 

Preludium:
Ve středu, čtvrtek i pátek proběhnou preludia v Sukově síni.

Interpreti

Semjon Byčkov  Dirigent

Semjon Byčkov

Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie, se narodil v Leningradu (Petrohradu) v roce 1952, roku 1975 emigroval do USA a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Stejně jako Česká filharmonie i on je pevně spjat jak s východoevropskou, tak západní kulturou.

Když v roce 2013 absolvoval s Českou filharmonií první koncerty, zrodila se myšlenka na společný „Projekt Čajkovskij“. Jeho první výsledek vydala společnost Decca v říjnu 2016 a v srpnu roku 2017 následovalo provedení symfonie Manfred. Projekt vyvrcholí v roce 2019, kdy Českou filharmonii čekají rezidenční vystoupení v Praze, ve Vídni a v Paříži a společnost Decca uvede na trh její nahrávky všech Čajkovského symfonií, tří klavírních koncertů, Romea a Julie, Serenády pro smyčce a symfonické básně Francesca da Rimini.

V roce 1989, čtrnáct let poté, co opustil bývalý Sovětský svaz, se Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Jeho mezinárodní kariéra začala o několik let dříve a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov diriguje přední orchestry a působí na významných operních scénách v USA a v Evropě. Kromě pozice šéfdirigenta České filharmonie zastává čestnou dirigentskou funkci (držitel titulu Günter Wand Conducting Chair) u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a působí na katedře dirigování Královské hudební akademie v Londýně na čestné pedagogické pozici nesoucí jméno Otty Klemperera. V roce 2015 byl Semjonu Byčkovovi v mezinárodní soutěži International Opera Awards udělen titul „Dirigent roku“. Při koncertních vystoupeních v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou pedagogikou, a jeho výkony se proto vždy těší velké pozornosti. S repertoárem, který obsáhne čtyři století, stráví v nadcházející sezoně dva týdny s Newyorskou filharmonií, s níž představí americkou premiéru Symfonie č. 2 Thomase Larchera, a s Clevelandským orchestrem uvede skladby Detleva Glanerta, Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany. V Evropě bude dirigovat lipský Gewandhausorchester, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, orchestr Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Královský orchestr Concertgebouw.

V roce 1986 Semjon Byčkov podepsal smlouvu se společností Philips, kterou začala významná spolupráce vedoucí k rozsáhlé diskografii s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Později následovala série přelomových nahrávek, které jsou součástí dědictví jeho 13letého působení u Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010). Tento repertoár zahrnuje kompletní cyklus Brahmsových Symfonií a skladby Richarda Strausse, Gustava Mahlera, Dimitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova, Giuseppe Verdiho, Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Jeho nahrávka Wagnerova Lohengrina byla vyhlášena nahrávkou roku 2010 časopisem BBC Music Magazine a jeho aktuální nahrávka Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla vybrána v BBC Music Magazine jako nahrávka měsíce.

Yuja Wang  klavír

Yuja Wang

Yuja Wang se díky jedinečné kombinaci technického mistrovství, pronikavého hudebního vhledu a hluboké procítěnosti zařadila mezi výkvět světových výkonných umělců.

V sezoně 2017/18 čekají pianistku recitály, koncerty a rozsáhlá turné s předními světovými soubory a dirigenty. Léto roku 2017 zahájila na turné s Londýnským symfonickým orchestrem za řízení Michaela Tilsona Thomase, na programu byl Brahmsův Klavírní koncert č. 2. Následovalo provedení Brahmsova prvního koncertu na festivalu v Ravinii, Chicagský symfonický orchestr dirigoval Lionel Bringuier. Dále ji pak v průběhu sezony čekaly koncerty s Mnichovskou filharmonií pod taktovkou Valerije Gergijeva, řada vystoupení na festivalu ve Verbier a turné po třech německých městech s Petrohradskou filharmonií.

Se dvěma z nejlepších komorních orchestrů na světě – Mahlerovým komorním orchestrem a Evropským komorním orchestrem – se Yuja Wang vydává na turné, kde bude hrát na klavír i dirigovat. Vedle toho spojí síly s Newyorskou filharmonií a Jaapem van Zwedenem (v této sestavě se vydávají na turné poprvé) a s Yannickem Nézet-Séguinem, který naopak diriguje Rotterdamskou filharmonii naposledy. Další pozoruhodné koncerty odehraje v Hongkongu, Miami, Washingtonu, Praze, Tel Avivu a Berlíně.

V zimě roku 2017 se pak Yuja vydává na evropské komorní turné se svým pravidelným spolupracovníkem, houslistou Leonidasem Kavakosem. Na jaře roku následujícího ji čeká rozsáhlé recitálové turné po špičkových koncertních síních Evropy a Ameriky se zastávkami v New Yorku, San Francisku, Římě, Vídni, Berlíně, Paříži i jinde.

Yuja Wang se narodila v Pekingu a hře na klavír se začala učit v šesti letech. Značného pokroku pak dosáhla na Pekingské ústřední hudební konzervatoři. V roce 1999 se přestěhovala do Kanady za účelem účasti na letním programu Morningside Music organizovaném Mount Royal College v Calgary a následně byla přijata na Mount Royal Conservatory jako vůbec nejmladší žačka v dějinách této instituce. Její mimořádné nadání se dočkalo značného uznání v roce 2001, kdy ji společnost Steinway jmenovala svou umělkyní. V následujícím roce jí bylo nabídnuto studium na prestižním Curtis Institute of Music ve Filadelfii, kde se stala žačkou Garyho Graffmana.

Když v roce 2008 Yuja studium na Curtisově institutu zakončila, měla do své profesionální kariéry dobře našlápnuto, neboť její debut s orchestrem National Arts Center v Ottawě o tři roky dříve byl vskutku velkolepý. Mezinárodní pozornost na sebe poprvé upoutala v březnu roku 2007, kdy na poslední chvíli zaskočila za Marthu Argerich, a s Bostonským symfonickým orchestrem provedla Čajkovského Klavírní koncert č. 1. Během několika málo sezon pak již hrála pod taktovkami dirigentů nejvyššího kalibru. V uplynulém desetiletí spolupracovala s maestry, jako jsou Claudio Abbado, Daniel Barenboim, Gustavo Dudamel, Valerij Gergijev, Michael Tilson Thomas, Antonio Pappano, Charles Dutoit a Zubin Mehta.

V lednu 2009 podepsala Yuja Wang výhradní smlouvu s nahrávací společností Deutsche Grammophon. Její debutové album Sonatas & Etudes jí vysloužilo ocenění „Mladý umělec roku 2009“ od britského časopisu Gramophone. Snímek Rachmaninovova Klavírního koncertu č. 2 a Paganiniho Rapsodie s Mahlerovým komorním orchestrem za řízení Claudia Abbada byl nominován na cenu Grammy® v kategorii nejlepší klasická instrumentální sólová nahrávka.

Skladby

Sergej PROKOFJEV — Koncert pro klavír a orchestr č. 5 G dur op. 55

Prokofjevových pět klavírních koncertů vznikalo v letech 1911–1932, v období skladatelova putování za vlastním stylem, a to jak v přeneseném, tak doslovném smyslu slova. Premiéra prvního koncertu se uskutečnila v Petrohradě, druhý zazněl poprvé v Paříži, třetí v Americe, poslední dva v Berlíně. Ačkoli dnes jsou považovány za to nejlepší, co bylo pro klavír ve 20. století napsáno, jejich cesta k posluchačům ani interpretům nebyla vždy tak přímá, jak by si jejich autor nepochybně přál. Například „uhrančivý“ druhý koncert stál dlouho ve stínu koncertu třetího a teprve v posledních dvaceti letech mu pianisté věnují větší pozornost, čtvrtý se dočkal svého prvního uvedení až v roce 1956 a pátý se při premiéře setkal jen s vlažným přijetím.

Konzervativní části tehdejšího publika připadala některá Prokofjevova díla nesrozumitelná, progresivním kruhům zase naopak staromódní. Pro skladatele, který svou první operu napsal v devíti letech, v osmnácti byl již zkušeným autorem a také excelentním pianistou, nebyla tato pozice nijak snadná. V roce 1925, po neúspěchu Druhé symfonie, napsal: „Konec – bude dlouho trvat, než napíšu něco komplikovaného.“ Tam někde nastal postupný obrat k „nové jednoduchosti“, stylu, k němuž měly patřit prosté melodie a srozumitelná forma. Nebyl by to však Prokofjev, aby tuto jednoduchost zároveň nenarušoval tu ironizováním formy, tu spletitou rytmicko-melodickou hrou nebo zdánlivě chaotickým harmonickým plánem. Potvrzují to i slova skladatelova mladšího syna Olega: „Můj otec napíše nejprve hudbu jako běžný skladatel, a poté ji ‚prokofjevizuje‘.“

Klavírní koncert č. 5 op. 55z roku 1932 se měl původně jmenovat Hudba pro klavír a orchestr a pochází z konce autorova pařížského období. Původně zamýšlená přehledná kompozice se vyvinula naopak v doposud nejsložitější Prokofjevovo dílo, a tak ho autor zařadil mezi své klavírní koncerty. Pětivětá skladba je skutečně z úplně jiného „těsta“ než koncerty předešlé a na první poslech může působit poněkud roztříštěně. Je to dílo, jemuž by slušel přívlastek „přechodové“, dílo plné zvratů, prudkých metrických i harmonických změn, překvapivých akcentů, dílo s mnohdy až fyzicky nepříjemnými požadavky na sólistu. Pod rouškou těchto poryvů se však skrývá pevná, racionální skladatelova mysl a velmi přehledný tonální plán.

První tři věty zpracovávají podobná témata, přičemž jejich pojítkem je i rytmická složka. Slyšíme v nich nejen vlivy autorova současníka – a rivala – Igora Stravinského (1882–1971) nebo skladatelů Pařížské šestky, typicky „prokofjevovský“ pochodový model, jak ho známe z opery Láska ke třem pomerančům, ale i Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893) s jeho čínským tancem (Čaj) v baletu Louskáček.Síla ruské melodiky vynikne nejvíce v Larghettu, po němž následuje Vivo s téměř jazzovými rytmy a umně rozehranými tónovými řadami.

Koncert měl premiéru 31. října 1932 v Berlíně pod taktovkou Wilhelma Furtwänglera, v prosinci téhož roku pak v Moskvě, sólového partu se ujal sám autor.

Petr Iljič Čajkovskij — Symfonie č. 5 e moll op. 64

Petr Iljič Čajkovskij studoval v Petrohradu právnickou školu, avšak jeho zájmy a nesporný talent jej táhly spíše k hudbě. Po absolvování školy pracoval jako právník ve státních službách, ovšem zanedlouho poté zahájil studium u Antona Grigorjeviče Rubinštejna na petrohradské konzervatoři. Po absolutoriu nastoupil na základě doporučení svého učitele jako pedagog na konzervatoř v Moskvě, kterou vedl Rubinštejnův bratr Nikolaj. Pedagogické působení ovšem Čajkovskému nepřinášelo radost, bylo pouze prostředkem finančního zajištění začínajícího skladatele, který na zasloužený úspěch teprve čekal.

Od roku 1876 mu však třináct let trvající finanční podpora mecenášky Naděždy Filaretovny von Mekk umožňovala plnou koncentraci na kompozici a na provádění svých děl. V této době vznikly Čajkovského nejslavnější skladby, kterými si záhy vydobyl uznání v Rusku i na západě: balety Labutí jezero (1876), Šípková Růženka (1889), opery Evžen Oněgin (1878), Piková dáma (1890) a řada dalších orchestrálních, komorních i vokálních děl. Labutí písní skladatele je 6. symfonie zvaná Patetická; týden po její premiéře zemřel podle oficiální zprávy na choleru. V souvislosti s jeho smrtí se však také mluví o vynucené sebevraždě, která měla zabránit prozrazení Čajkovského homosexuality.

Petr Čajkovskij navštívil se svými skladbami dvakrát i Prahu (1888, 1892), kde se spřátelil mj. s Antonínem Dvořákem. Krátce po prvním z pražských zájezdů (šlo o turné, při kterém zavítal také do Lipska, Berlína, Hamburku, Paříže a Londýna) začal psát svou Symfonii č. 5 e moll op. 64. Skladba nemá pevně stanovený program, hovoří se však o její souvislosti s Čajkovského deníkovými zápisy z druhé poloviny 80. let 19. století, v nichž skladatel dává často najevo své depresivní rozpoložení, hloubá nad otázkami lidského bytí, života, smrti i nevyhnutelnosti osudu a hledá útěchu v náboženské víře.

Ponurá introdukce první věty Andante – Allegro con anima zobrazuje podřízení jedince svému nezvratnému údělu. Následují však pochyby a s nimi dramatický boj člověka se zlými silami, které podle některých vykladačů Čajkovského díla představují výčitky související se skladatelovou sexuální orientací. V první větě poprvé zaznívá tzv. motiv Prozřetelnosti, který pak prostupuje celou skladbou. Zasněná druhá věta Andante cantabile s lyrickým vstupním tématem lesního rohu vyznívá jako touha po nedosažitelném ideálu a oslava krás života. Ve druhé polovině této části dochází ke střídání smířlivých pocitů s dramatickými rozruchy; veškeré rozpory však vyústí do celkového utišení a rezignovanosti. Třetí valčíková věta Allegro moderato je ve svém odlehčeném vyznění zbavena veškerých strastí, s nimiž skladatel ve svém pozemském životě zápasí. Závěrečná věta Andante maestoso – Allegro vivace je zkomponována v sonátové formě. Téma Prozřetelnosti zde získává triumfální podobu s významem vítězství života nad smrtí.

Premiéra Páté symfonie se konala v Petrohradu 17. listopadu 1888 pod taktovkou autora. Zatímco publikum přijalo nové dílo s nadšením, někteří kritikové jej shledali rutinním a povrchním. Sám Čajkovskij pak začal o kvalitě své skladby pochybovat. Skladatelovu skepsi prolomila o čtyři roky později jeho druhá návštěva Prahy, při níž symfonii provedl – tentokrát se setkala s jednoznačným úspěchem u odborné i široké veřejnosti.