Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie  Manfred Honeck

Česká filharmonie

Manfred Honeck

Česká filharmonie

{ "values":{ "cs":"Vystoupení německé sopranistky Christiane Karg přinese zajímavé srovnání s únorovým programem Adama Plachetky. Zatímco český barytonista zazpívá Schubertovy písně v instrumentaci jiných autorů, Christiane Karg přednese vrcholné dílo Richarda Strausse na texty Hermanna Hesseho a Josepha von Eichendorffa.","en":""Christiane Karg spun the beautiful melody with total control every time, in subtle gradations of pianissimo... Here we discovered that Christiane Karg’s vocal tone could flare out magnificently, as it did in the anger and hurt of Love has Lied." Ivan Hewett, The Telegraph"},"dtdGuid":"b78fea4e-f149-41a7-93f0-f5de972cb4f1"}

Koncert z řady B
Délka programu 1 hod 45 min
Program

Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 33 B dur KV 319

Richard Strauss
Čtyři poslední písně

Antonín Dvořák
Symfonie č. 8 G dur op. 88

Účinkující

Christiane Karg
soprán

Manfred Honeck
dirigent

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie  Manfred Honeck
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Vystoupení německé sopranistky Christiane Karg přinese zajímavé srovnání s únorovým programem Adama Plachetky. Zatímco český barytonista zazpívá Schubertovy písně v instrumentaci jiných autorů, Christiane Karg přednese vrcholné dílo Richarda Strausse na texty Hermanna Hesseho a Josepha von Eichendorffa. Strauss je napsal rok před svou smrtí a název Čtyři poslední písně jim přisoudil Straussův přítel Ernst Roth, hlavní editor vydavatelství Boosey a Hawkes v Londýně. Cyklus vyšel po Straussově smrti a v souladu s přáním autora ho poprvé provedla norská sopranistka Kirsten Flagstad za doprovodu Philharmonia Orchestra s dirigentem Wilhelmem Furtwänglerem. Čtyři poslední písně jsou dílem nevšední krásy a opojné melodiky. Kromě písně Jaro všechny pojednávají o smrti, jsou však naplněny klidem, přijetím a smířením. Ke konci písně Im Abendrot cituje Strauss svoji symfonickou báseň Smrt a vykoupení. Sedm tónů, které zazní bezprostředně po frázi „Je tohle snad smrt?“, znázorňuje téma proměny a naplnění duše ve smrti. Christiane Karg je vyhledávanou umělkyní, která spolupracuje s předními světovými dirigenty včetně Marisse Jansonse, Riccarda Mutiho, Christiana Thielemanna a Yannicka Nézet-Séguina i nedávno zesnulého Nicolause Harnoncourta.

Program zahájí Mozartova Symfonie B dur, která vznikla původně jako třívěté dílo pro Salcburk, k němuž autor před vídeňským uvedením dokomponoval menuet. Interpretace Dvořákovy Osmé symfonie v druhé půli naváže na úspěšnou nahrávku Manfreda Honecka s Pittsburským symfonickým orchestrem, jež přináší nebývalou tempovou uvolněnost a klade důraz na romantický charakter hudby.

Preludium se koná:
Středa: Západní salonek
Čtvrtek a pátek: Sukova síň

 

Účinkující

Christiane Karg  soprán
Christiane Karg

Christiane Karg se narodila ve Feuchtwangenu v Bavorsku. Studovala zpěv na univerzitě Mozarteum Salzburg u Heinera Hopfnera a Wolfganga Holzmaira, kde získala medaili Lilli Lehmann, a na Konzervatoři ve Veroně. V roce 2009 ji časopis Opernwelt zvolil Mladým interpretem roku. Dvakrát byla oceněna prestižní cenou Echo Klassik: v roce 2010 za své debutové písňové CD Verwandlung – Lieder eines Jahres, na němž ji doprovázel Burkhard Kehring, a v roce 2016 za kompaktní disk s koncertními áriemi Scene! s orchestrem Arcangelo s dirigentem Jonathanem Cohenem. Její poslední CD Parfume představuje nahrávku francouzských písní s Bamberskými symfoniky pod vedením Davida Afkhama.

Christiane Karg byla členkou Mezinárodního operního studia Hamburské státní opery; v roce 2008 se stala členkou souboru Frankfurtské opery, kde k jejím rolím patřily Susanna, Musetta, Pamina, Servilia, Zdenka a titulní role v opeře La Calisto. V roce 2013 se Christiane Karg vrátila do Frankfurtu, aby ztvárnila Melisandu v novém nastudování opery Pelleas a Melisanda v režii Clause Gutha, za což získala velké uznání kritiků, a v roce 2015 roli Sophie v Růžovém kavalírovi.

Roku 2006 slibně debutovala na Salcburském festivalu, kde později opět vystoupila v roli Amora v opeře Orfeus a Eurydika pod vedením Riccarda Mutiho a jako Zerlina v Donu Giovannim pod taktovkou Yannicka Nézet-Séguina. Pravidelně pohostinsky vystupuje v Divadle na Vídeňce, například jako Ismene (Mitridate), Telaire (Castor a Polluxovi) a Héro (Béatrice et Bénédict). V Bavorské státní opeře v Mnichově vystoupila jako Ighino v opeře Palestrina, Pamina v Kouzelné flétně a Blanche v Dialozích karmelitek. V Komické opeře v Berlíně zpívala Musettu v Bohémě a Norinu v Donu Pasqualovi, a v Opeře v Lille Annu Trulove v Životě prostopášníka. V drážďanské Semperoper vystoupila v roli Sophie pod vedením Christiana Thielemannem. V roce 2015 debutovala v Royal Opera House v Covent Garden jako Pamina. V roce 2016 poprvé účinkovala v Teatro alla Scala v Miláně jako Sophie a zažila svůj operní debut ve Spojených státech amerických jako Susanna v Lyrické opeře v Chicagu, kam se vrátila v sezoně 2016/17 jako Pamina.

Manfred Honeck  dirigent
Manfred Honeck

MANFRED HONECK
dirigent

Manfred Honeck, proslulý svými osobitými interpretacemi a jasně rozpoznatelnými vystoupeními, působí od sezony 2008/2009 na pozici hudebního ředitele Pittsburgh Symphony Orchestra. Se svým orchestrem koncertuje jak v Pittsburgu, tak po celém světě a pravidelně také v evropských hudebních metropolích, v newyorské Carnegie Hall či Lincoln Centru, stejně jako na předních festivalech jako BBC Proms, Musikfest Berlin, Lucerne Festival, Rheingau Musik Festival, Beethovenfest Bonn a Grafenegg Festival. Honeck a Pittsburgh Symphony Orchestra také vybudovali pevný vztah s vídeňským Musikvereinem, kam se příště podívají už na podzim 2019.

Úspěšná spolupráce Manfreda Honecka a Pittsburgh Symphony Orchestra má rozsáhlou dokumentaci v podobě nahrávek u labelů Reference Recordings a Exton. Dvě z nich byly nominovány na cenu Grammy, až ji nakonec v lednu 2018 získala nahrávka Šostakovičovy Symfonie č. 5 za „nejlepší orchestrální výkon“.

Manfred Honeck se narodil v Rakousku a získal hudební vzdělání na Vysoké hudební škole ve Vídni. Jako violista byl mnoho let členem Vídeňské filharmonie a orchestru Vídeňské státní opery a také řídil Vídeňský mládežnický orchestr. Právě tato zkušenost jej zásadně ovlivnila a přispěla k jeho specifickému dirigentskému stylu. Svou dirigentskou kariéru začínal jako asistent Claudia Abbada u Gustav Mahler Jugendorchester. Poté byl angažován v Curyšské opeře, kde v roce 1993 zvítězil v prestižní Evropské dirigentské soutěži. K dalším působištím v počátcích jeho kariéry patří Lipsko, kde byl jedním ze tří stálých dirigentů rozhlasového orchestru MDR Sinfonieorchester, a Oslo, kde se narychlo na jeden rok stal hudebním ředitelem Norské národní opery a po úspěšném turné po Evropě byl na několik let angažován jako hlavní hostující dirigent Filharmonie Oslo. V letech 2000–2006 byl hudebním ředitelem Švédského rozhlasového symfonického orchestru ve Stockholmu, v období 2008–2011 a poté 2013–2016 zastával post hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie.

V letech 2007–2011 byl hudebním ředitelem Státní opery ve Stuttgartu, kde dirigoval premiéry Berliozových Trójanů, Mozartova Idomenea, Verdiho Aidy, Růžového kavalíra Richarda Strausse, Poulencových Dialogů karmelitek a Wagnerových Lohengrina a Parsifala a také mnoho symfonických koncertů. Do širokého spektra Honeckových uměleckých aktivit náležejí také spolupráce se Semperovou operou v Drážďanech, Komickou operou v Berlíně, Théâtre de la Monnaie v Bruselu, s Královskou operou v Kodani, s festivalem Bílé noci v Petrohradě a se Salcburským festivalem. Kromě toho je již přes dvacet let uměleckým ředitelem Mezinárodních koncertů v německém Wolfeggu.

Jako hostující dirigent spolupracoval s řadou prvotřídních těles. Jmenujme například Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Deutsches Symphonieorchester Berlin, Gewandhausorchester Leipzig, Staatskapelle Dresden, Tonhalle-Orchester Zürich, Royal Concertgebouw Orchestra, London Symphony Orchestra, Orchestre de Paris, Accademia di Santa Cecilia Roma a Vídeňskou filharmonii. Z orchestrů, které řídil v USA, uveďme Newyorskou filharmonii, The Cleveland Orchestra, Chicagský symfonický orchestr, Filharmonii Los Angeles a Bostonský symfonický orchestr. Manfred Honeck je rovněž pravidelným hostem na Festivalu ve Verbier.

Manfred Honeck obdržel od mnohých amerických univerzit čestné doktoráty. Nejnověji mu byl rakouským prezidentem udělen čestný titul profesor a porota odborníků Mezinárodních cen klasické hudby jej vybrala za držitele titulu „Umělec roku 2018“.

 

Skladby

Antonín Dvořák — Symfonie č. 8 G dur op. 88 „Anglická“

Rok 1889, ve kterém vznikla Symfonie č. 8 G dur op. 88, byl pro jejího autora úspěšný. Dostal nabídku profesora skladby na Pražské konzervatoři, Národní divadlo mu uvedlo premiéru opery Jakobín, byl vyznamenán Řádem železné koruny. Dvořák se nacházel v pozitivním životním období, ve kterém u něj sílil pocit vyrovnanosti a životní radosti.

Zájem o skladatelovy kompoziční aktivity byl dále posílen jeho úspěšnými pobyty v Anglii. Svému anglickému příteli klavíristovi a skladateli Francescu Bergerovi v dopise ze dne 8. září 1889 píše: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“Do práce na Osmé symfonii byl Dvořák ponořen od 28. srpna do 8. listopadu, a to převážně na svém letním sídle ve Vysoké, kde se cítil nejlépe.

Dobrá tvůrčí atmosféra byla ale narušena roztržkou s jeho „dvorním“ nakladatelem Simrockem. Vydavateli se Dvořákovy finanční požadavky zdály přehnané. Snažil se ho přimět ke komponování drobnějších a jednodušších skladeb, neboť velká a náročná orchestrální díla se mu nezdála dostatečně rentabilní. Autor ovšem nehodlal slevit ze svých uměleckých představ, a tak na tři roky přerušil se Simrockem spolupráci. Svůj opus 88 vydal u londýnské firmy Novello. Symfonie tak proto získala později podtitul „Anglická“.

Osmá symfonie si v základních rysech – čtyřvětosti a tempovém rozvržení vět – zachovává stavbu klasické symfonie. Dílo ale překvapuje mnoha inovacemi, pestrým sledem proměnlivých nálad od pastorálních obrazů přes intonace taneční a pochodové až k dramaticky vypjatým plochám. Je to kantabilní a diatonická skladba, ze které je patrná skladatelova náklonnost k české a slovanské lidové hudbě. Jak sám autor poznamenává, usiloval o zpracování témat a motivů v jiných než „obvyklých, všeobecně užívaných a uznaných formách".

Premiéra se uskutečnila pod Dvořákovým vedením 2. února 1890 v Rudolfinu v rámci populárních koncertů Umělecké besedy a následně 24. dubna téhož roku v Londýně při koncertu tamní Filharmonické společnosti v St. James’s Hall. Dvořák symfonii následně dirigoval ještě mnohokrát: 7. listopadu 1890 ve Frankfurtu nad Mohanem, 15. června 1891 v Cambridge při příležitosti udělení čestného doktorátu tamní univerzitou, 12. srpna 1893 v Chicagu a 19. března 1893 znovu v Londýně. Ohlasy, které následovaly po provedeních, jsou samostatnou kapitolou. Dvořák byl anglickým tiskem označen za jediného z žijících skladatelů, který může být oprávněně nazýván Beethovenovým nástupcem: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“

Vídeňský kritik Eduard Hanslick zase píše: „Celé toto Dvořákovo dílo, jež patří k jeho nejlepším, lze chválit za to, že není pedantické, ale při vší uvolněnosti nemá zároveň k ničemu tak daleko jako k naturalismu. Dvořák je vážným umělcem, který se mnohému naučil, ale navzdory svým vědomostem nepozbyl spontánnost a svěžest. Z jeho děl mluví originální osobnost a z jeho osobnosti vane osvěžující dech něčeho neopotřebovaného a původního.“

Zanedbatelný není ani komentář samotného skladatele po Londýnské premiéře: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám, i za ním u varhan sedící, tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“

Wolfgang Amadeus Mozart — Symfonie č. 33 B dur KV 319

Richard Strauss — Čtyři poslední písně