Fotografie ilustrujicí stránku  Adventní koncert VII Manuel López-Gómez

Adventní koncert VII

Manuel López-Gómez

Česká filharmonie
Komorní soubory České filharmonie
Program

Nikolaj Rimskij-Korsakov
Noc před Vánocemi, suita z opery

Wolfgang Amadeus Mozart
Houslový koncert č. 3 G dur KV 216

Petr Iljič Čajkovskij
Louskáček, výběr z baletu

Účinkující

Jan Mráček
housle

Manuel López-Gómez
dirigent

Fotografie ilustrujicí událost Adventní koncert VII Manuel López-Gómez
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Účinkující

Jan Mráček  housle
Jan Mráček

Houslista Jan Mráček se narodil v roce 1991 v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě profesorky Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u profesora Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a donedávna studoval na Vysoké škole múzických umění (Universität für Musik und darstellende Kunst) ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění v soutěžích. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří 1. místo v Soutěži konzervatoří v roce 2008, vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

Od roku 2011 je Jan Mráček nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupil s Kuopio Symphony Orchestra a Symfonickým orchestrem Rumunského rozhlasu (obojí pod taktovkou Saschi Goetzela), s finským orchestrem Lappeenranta City Orchestra, s Českým národním symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Janáčkovou filharmonií Ostrava a téměř všemi českými regionálními orchestry.

Maestro Jiří Bělohlávek ho přivedl na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, od sezony 2018/2019 zde působí jako koncertní mistr. Byl také koncertním mistrem European Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannese Brahmse v rakouském Pörtschachu.

V roce 2016 vydal CD s kompletním dílem A. Dvořáka pro švýcarské vydavatelství Onyx s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda a s klavíristou Lukášem Klánským, které zaznamenalo vynikající kritický ohlas.

Po britském debutu s Royal Philharmonic Orchestra následoval v sezóně 2017/2018 také americký debut se St. Louis Symphony s dirigentkou Han-Na Chang, se Symphony of Florida s Jamesem Juddem, dále vystoupení v Dubaji s ochestrem Wiener Concert-Verein a v Číně se Slovinskou filharmonií, spolupráce s Českou filharmonií a dirigentem Manuelem López-Gómezem a recitály v Rakousku, Švýcarsku a Itálii. V dubnu 2017 Jan Mráček vystoupil ve Švýcarsku s Čajkovského Houslovým koncertem D dur v curyšské Tonhalle s Velkým symfonickým orchestrem P. I. Čajkovského pod vedením Vladimira Fedosejeva. V červnu July 2017 se představil v Tokiu s Asian Youth Orchestra. V listopadu 2018 Jan Mráček opětovně uvedl Čajkovského houslový koncert se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK s dirigentem Vladimirem Fedosejevem.

Jan Mráček hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho vyrobené v Miláně roku 1758, které mu velkoryse zapůjčil Peter Biddulph.

Manuel López-Gómez  dirigent
Manuel López-Gómez

Dirigent Manuel López-Gómez bere hudební svět útokem jako jeden z nejvýraznějších talentů, které vzešly z venezuelského mezinárodně uznávaného hudebního programu „El Sistema“. Jeho zakladatel Maestro José Antonio o Manuelu Lópezovi-Gómezovi napsal: „Díky svému výjimečnému lidskému duchu, vysokému smyslu pro profesionální odpovědnost a autentické umělecké vizi je Manuel jedním z předních a nejoslnivějších představitelů hudebního procesu ve Venezuele.“

Sezonu 2014/15 Manuel López-Gómez završil svým velmi úspěšným debutem u Národního symfonického orchestru Washingtonu v Kennedyho centru v rámci programu severoamerické a jihoamerické hudby.

Po neobyčejně zdařilých debutech u Losangeleské filharmonie, Orchestre Philharmonique de Radio France a Gothenburského symfonického orchestru je Manuel López-Gómez stále více uznáván nejen pro svou průlomovou práci jako hudební ředitel programu „El Sistema“ v Kolumbii, ale také jako hostující dirigent s vizionářskými a inspirativními schopnostmi.

Manuel López-Gómez začal svůj hudební život hrou na housle a klavír a věnoval se komorní hudbě a komponování. Řadu let hrál v houslové sekci Orchestru Simóna Bolívara, kde si jeho mentor Maestro José Antonio Abreu brzy všiml jeho dirigentského talentu, v němž jej podporoval. Manuel López-Gómez zpočátku pomáhal Gustavu Dudamelovi při projektech se symfonickým orchestrem a operních projektech (La bohème, La traviata a Don Giovanni) a později se sám vyznamenal jako dirigent.

Kromě své práce v Kolumbii se Manuel López-Gómez pravidelně vrací k jihoamerickým orchestrům včetně Orchestru Simóna Bolívara. Věnuje se také opeře; nedávno dirigoval v peruánské Limě světovou premiéru opery Atahualpa od Carla Enrica Pasty.

V říjnu 2014 Manuel López-Gómez sestavil orchestr z různých hudebníků z programu „El Sistema“ pro televizí přenášené vystoupení na Valném shromáždění OSN v New Yorku s Lang Langem jako sólistou.

K nejdůležitějším vystoupením sezony 2014/15 patřil jeho návrat k Orchestre Philharmonique de Radio France, jakož i vystoupení s Královskou liverpoolskou filharmonií, Bruselskou filharmonií a nejnověji Severozápadoněmeckou filharmonií a Württemberskou filharmonií v Německu. Manuel López-Gómez tuto sezonu zahájil debutem u Královské stockholmské filharmonie uvedením Wagnera a Dvořáka. V létě roku 2015 dirigoval operu Cesta do Remeše na Festivalu Rossiniho oper v italském Pesaru.

Manuela Lópeze-Gómeze čekají vystoupení se Sanfranciským symfonickým orchestrem, Tichomořským symfonickým orchestrem a s geograficky vzdálenou Soulskou filharmonií i se Symfonickým orchestrem města Sydney.

Skladby

Petr Iljič Čajkovskij — Louskáček, výběr z baletu

Balety Petra Iljiče Čajkovského patří k tomu nejlepšímu, co nám může klasický evropský balet nabídnout. Labutí jezero, Spící krasavice a Louskáček si nepřestávají podmaňovat posluchače působivou melodikou, instrumentační vynalézavostí a v neposlední řadě také sepětím s ruskou lidovou hudbou. Nebyl to nikdo menší, než inovátor Igor Stravinskij, kdo tyto Čajkovského přednosti vyzdvihoval navzdory některým kritikům, kteří v jeho hudbě viděli především patos.

Louskáčka si u Čajkovského objednal ředitel carských divadel Ivan Alexandrovič Vsevoložskij, jehož vizí bylo zrušit post specializovaného baletního skladatele a otevřít dveře tohoto žánru i jiným autorům. S Čajkovským to vyšlo hned napoprvé. Spící krasavice se líbila, a tak dostal skladatel záhy nové zadání. Předlohou dalšího baletu se stal příběh Louskáček a myší král Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna v úpravě Alexandra Dumase. Něžné vyprávění o dívence Klárce, která během kouzelné vánoční noci přemůže s proměněným Louskáčkem-princem myšího krále a jako dospělá dívka navštíví spolu s ním království sladkostí, je obrazem dětství, v němž každý může prožít svůj sen.

Jedno z nejvánočnějších děl všech dob ale vznikalo s velkými obtížemi. Skladatel podléhal depresím z nedostatku inspirace, trápil se nad pedantskými požadavky baletního mistra Maria Petipy a psát o cukrovinkách ho také příliš nenaplňovalo. Změnu v přístupu nakonec přinesla tragická událost, nečekané úmrtí milované sestry Saši. Čajkovskij se vypsal ze své bolesti a při ztvárnění Klárky vzpomínal na dětství. Nakonec si poradil i s nejproblematičtější částí, jíž bylo závěrečné Pas de deux (duet). Sólistka zde měla tančit na hudbu připomínající kapky vody, pro něž skladatel zvolil tehdejší novinku, klávesový bicí nástroj – celestu.

Louskáček zazněl na veřejnosti nejprve jako orchestrální suita, a to s ohromným úspěchem. Divadelní premiéra se konala 6. prosince 1892 v Mariinském divadle v Petrohrohradě pod taktovkou českého dirigenta a slavného carského kapelníka Eduarda Nápravníka. Zde se už úspěch nekonal. Baletnímu publiku vadila absence většího dramatu, nedostatek příležitostí pro primabalerínu a plytký příběh. Jedno však bylo zřejmé. Hudba překročila hranice baletního sevření a stala se přinejmenším jeho rovnocenným partnerem.

Nikolaj RIMSKIJ-KORSAKOV — Noc před Vánocemi, suita z opery

Skladatele Rimského-Korsakova známe především jako autora půvabné suity Šeherezáda nebo efektního Letu čmeláka z opery Car sultán, je však také znám coby mimořádně schopný instrumentátor, který revidoval, upravoval i dokončoval díla jiných ruských skladatelů. Tento hudebník-samouk, původním povoláním námořní důstojník, nám ovšem nabízí mnohem víc. Mimo jiné patnáct oper, sbory na duchovní a světská témata, písně, komorní skladby, pozoruhodný klavírní koncert, tři symfonie a suity téměř ze všech svých oper. V jeho díle se zrcadlí nejen postupné tvůrčí zrání, inspirace výraznými osobnostmi, jakými byli ve své době Ferenc Liszt a Richard Wagner, ale také originalita, cit pro atmosféru a nebývalá vnímavost k barvám nástrojů.

Suita z opery Noc před Vánocemi vznikla v roce 1905, kdy vrcholilo skladatelovo nejplodnější období. Tématem opery se stala stejnojmenná povídka Nikolaje Vasiljeviče Gogola z cyklu Večery na samotě u Dikaňky. Rimskij-Korsakov sáhl po Gogolově sbírce už v roce 1880, kdy napsal operu Májová noc; tentokrát si zvolil vánoční téma a s ním související slovanské zvyky i pověry. Díky tomu se dílo stává spíše napínavým fantaskním příběhem než adventním ztišením.

Pětidílná orchestrální suita začíná vykreslením vánoční noci, jejíž atmosféru umocňuje zvuk harfy a celesty. Obloze vévodí měsíc s bezpočtem hvězd, které se v následujícím obraze roztančí v graciézní mazurce, již zahájí charakteristická melodie flétny v tečkovaném rytmu. Následuje procesí komet, klarinetové sólo nás posléze uvede do kruhového tance – chorovodu, jehož pastorální tónina F dur připomíná původní spojení tohoto tance s jarními rituály. Druhou část suity zakončí stručný čardáš, který zde symbolizuje padající hvězdy. Nastolený kosmický řád naruší slet čarodějnic a zápas hlavního hrdiny, zbožného kováře Vakuly, s čertem. Vakula touží splnit marnivé přání své vyvolené Oksany a přinést jí střevíčky samotné carevny (Kateřiny Veliké). Přemůže čerta, který je ve spolku s jeho matkou – čarodějnicí Solochou – a přinutí ho k cestě do Petrohradu. Ocitá se v překrásném sále carského paláce, přidává se ke skupině záporožských kozáků, ve slavnostní polonéze vzdává spolu s nimi hold panovnici, kterou pak směle požádá o střevíčky. Je mu velkodušně vyhověno. Kovář s čertem se vracejí domů, nastává zklidnění, triumfální tóninu D dur vystřídá melancholická b moll, noc pomalu končí. Měsíc zachází, objevuje se jitřenka a s ní i personifikované pohanské symboly oslav zimního slunovratu: Koljada v podobě mladé dívky přijíždí ve voze taženém černým koněm a Ovsen (analogie římského boha Saturna) na kanci se zlatými štětinami. Svítá. Oksana, která prošla proměnou srdce, je vděčná, že se Vakula vrátil. Chaos opět vystřídá řád přírody.

Wolfgang Amadeus Mozart — Houslový koncert č. 3 G dur KV 216

Na jaře roku 1773 se Wolfgang Amadeus Mozart vrátil do rodného Salcburku ze své třetí cesty po Itálii. Mohl se pyšnit třemi úspěšnými operními premiérami v Miláně, setkáním s významnými osobnostmi včetně Josefa Myslivečka i Řádem zlaté ostruhy, již mu udělil papež Klement XIV. Vrátil se jako zdatný skladatel, který se už nadobro vymanil z role zázračného dítěte. V salcburském arcibiskupském dvorním orchestru se stal koncertním mistrem (na dvorního kapelníka byl v sedmnácti letech ještě příliš mladý), přičemž příležitostně vystupoval s houslemi jako sólista i mimo Salcburk. Snad právě souhrn těchto okolností způsobil, že se poprvé a naposledy ve své kompoziční kariéře zaměřil právě na housle. Díky tomu vzniklo pro tento nástroj pět koncertů (první v roce 1773, ostatní v roce 1775), z nichž jeden z nejpůvabnějších, Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur KV 216, dnes uslyšíme. Nevíme přesně, pro jakou příležitost skladba vznikla, a kdo byl jejím prvním interpretem, předpokládáme však, že se hrála na salcburském dvoře, a to v podání dvorního houslisty Antonia Brunettiho. Pro něj Mozart upravoval koncerty tak, aby vyhovovaly jeho požadavkům.

Koncert G dur je rozvržen podle vzoru Antonia Vivaldiho do tří vět. Otevírá ho energické Allegro, jehož téma si Mozart vypůjčil ze své opery Il rè pastore. Ne snad proto, že by se mu nedostávalo invence, ale spíše proto, že téma houslovému partu slušelo ještě víc, než vokální lince. Následuje nebesky okouzlující Adagio s taneční střední částí v dechových nástrojích, jediná věta všech Mozartových houslových koncertů, kde jsou předepsány namísto hobojů dvě flétny. Obě věty uzavírají kadence, které skladatel nevypsal do not, je tedy na sólistovi, zda zvolí vypracované kadence jiných autorů, nebo si vytvoří vlastní. Na dnešním koncertě zazní kadence amerického houslisty Sama Franka (1857–1937). Živé taneční Rondo ve francouzském stylu (skladatelem nazváno „Rondeau“) obsahuje přinejmenším jednu citaci francouzské lidové melodie určenou zřejmě pro intelektuální pobavení tehdejšího publika, jež se ji pokoušelo identifikovat. Celý koncert ukončuje Mozart se svou charakteristickou nepředvídatelností: namísto orchestrálního tutti se s posluchači loučí skupina dechových nástrojů v zeslabené dynamice a hudba se rozplývá jakoby do ztracena.