Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Alice Sara Ott

Česká filharmonie

Alice Sara Ott

Ostatní pořadatelé

Koncert České filharmonie, Petra Altrichtera a německo-japonské klavíristky Alice Sara Ott v tokijské Suntory Hall v rámci podzimního turné orchestru po Asii.

Česká filharmonie
Program

Bedřich Smetana
Prodaná nevěsta, předehra k opeře

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur op. 73

Antonín Dvořák
Symfonie č. 8 G dur op. 88

Interpreti

Alice Sara Ott 
klavír

Petr Altrichter
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Alice Sara Ott
Suntory Hall — Koncertní sál
4. 10. 2017  středa — 19.00
Nelze objednat online

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Interpreti

Alice Sara Ott  klavír

Skladby

Antonín Dvořák — Symfonie č. 8 G dur op. 88 „Anglická“

Bedřich Smetana — Prodaná nevěsta, předehra

Ludwig van Beethoven — Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur op. 73 „Císařský"

Ludwig van Beethoven (1770–1827) zanechal v oboru instrumentálních koncertů pět děl určených klavíru, jeden Houslový koncert a Trojkoncert pro klavír, housle a violoncello.  Rozličné skici a náčrtky však dokládají, že se tímto druhem zabýval dlouhá léta – posledním svědectvím je plánovaný, avšak opuštěný šestý klavírní koncert z roku 1815. Klavír byl pro Beethovena zásadním nástrojem. Sám byl ceněným klavíristou, podle stupňující se náročnosti jeho děl, klavíru určených, lze usuzovat i na rozvoj vlastní technické vyspělosti jako interpreta. Beethoven vyšel z Mozartova odkazu a dále jej rozvinul, a to především ve třech aspektech: ve způsobu prezentace sólového partu, ve snaze po myšlenkové jednotě uvnitř jednotlivých vět, usiloval také o jejich vzájemný vztah, a rozšířil užití harmonických prostředků.

Koncertu pro klavír a orchestr č. 5 Es dur například otevírá větu třikrát opakovaný, improvizačně působící úsek – akord Es dur v orchestru a rapsodická pasáž klavíru. Tento úvod utvrzuje hlavní tóninu, teprve poté nastupuje vlastní expozice, která prochází řadou harmonických modulací. Celá věta osciluje mezi durovým a mollovým tónorodem, střídání nálad je podporováno kontrastem tematického materiálu. Tehdejší posluchač, uvyklý konvenčním postupům, se musel ve zdánlivě nelogických harmonických spojích a nezávisle působících úsecích nejprve zorientovat. Druhá věta svou meditativní lyrikou už předjímá romantické období. Příkladem myšlenkového spojení mezi větami je vynoření tematického materiálu finální věty v závěru druhé věty. Závěrečná věta je připojena attacca, formálně se jedná o sonátové rondo, v jehož provedení opět Beethoven uplatnil originální harmonické řešení. Věta končí rozsáhlou kodou. Skladatel nenechává prostor pro obvyklé improvizované kadence, všechny pasáže jsou detailně vypsány. Tato důslednost se vykládá dvojím způsobem: dílo nebylo určeno pouze profesionálním klavíristům, nýbrž také pokročilým amatérům, k čemuž poukazují v partituře i alternativní, technicky méně náročná místa. Je to však také zároveň doklad uzavřenosti díla, které se nemělo stát předmětem interpretační libovůle.

Skladbabyla komponována roku 1809, dokončena v únoru 1810 a skladatel ji věnoval svému mecenáši a žáku, arcivévodovi Rudolfovi, příštímu arcibiskupu v Olomouci. Ještě téhož roku koncert vyšel tiskem v Londýně; přízvisko Emperor (Císařský) dodal dílu anglický vydavatel, snad s ohledem na majestátní charakter díla, ale i s poukazem na nositele dedikace, habsburského arcivévodu. Roku 1811 vydalo partituru také nakladatelství Breitkopf & Härtel v Lipsku, kde se v Gewandhausu uskutečnila 28. listopadu 1811 světová premiéra; sólistou byl Johann Christian Friedrich Schneider, později dvorní kapelník vévodství Anhalt-Dessau. Klavíristou vídeňské premiéry následujícího roku, 11. února 1812, byl Beethovenův žák Carl Czerny. Uskutečnila se současně s otevřením výtvarné výstavy, na níž byla prezentována mimo jiné díla Raffaelova. Menší ohlas Beethovenovy novinky ve Vídni než v Lipsku se vysvětluje právě tímto společenským rámcem – svým způsobem šlo o hudební doprovod vernisáže. Ve velice krátké době se však z celé pětice Beethovenových klavírních koncertů stal Koncert Es dur nejoblíbenějším.