Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Lukáš Vondráček

Česká filharmonie

Lukáš Vondráček

Česká filharmonie

Vážení posluchači, upozorňujeme na změnu programu i interpretů. Koncerty bude místo avizovaného Fabia Luisiho dirigovat Ben Gernon, který se s orchestrem v této sezoně úspěšně představil v rámci odpoledního koncertu 11. listopadu 2017. Dochází i ke změně programu, místo Brucknerovy Osmé symfonie zazní díla Mozarta a Brahmse a také Třetí klavírní ko

Délka programu 2 hod
Program

Anton Bruckner
Symfonie č. 8 c moll (Urfassung)

Wolfgang Amadeus Mozart
Don Giovanni, předehra k opeře

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll op. 37

Johannes Brahms
Symfonie č. 2 D dur op. 73

 

Účinkující

Fabio Luisi
dirigent

Lukáš Vondráček
klavír

Ben Gernon
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Lukáš Vondráček
Rudolfinum — Dvořákova síň
31. 1. 2018  středa — 19.30
Nelze objednat online
1. 2. 2018  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
2. 2. 2018  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Účinkující

Lukáš Vondráček  klavír
Lukáš Vondráček

Neoddiskutovatelného vítěze mezinárodní klavírní soutěže královny Alžběty v roce 2016 Lukáše Vondráčka čeká strhující sezona 2017/2018. Debutovat bude s Tokijským metropolitním orchestrem v Suntory Hall v Tokiu, s Moskevským státním symfonickým orchestrem ve Velké síni Moskevské konzervatoře, s Nizozemskou filharmonií v amsterdamském Concertgebouw a s Antverpským symfonickým orchestrem.

Vrací se k Baltimorskému symfonickému orchestru (diriguje Marin Alsop), Filharmonii v Oslu (řídí Vasilij Petrenko), Belgickému národnímu orchestru a symfonickým orchestrům v Praze, Bournemouthu, Sydney i jinde. Recitály jej zavedou do vídeňského Konzerthausu, do sálu Labské filharmonie v Hamburku, do Louvru, opětovně vystoupí v sále Concertgebouw, v síni Lucemburské filharmonie, v Portlandu, v Chicagu a na festivalech, např. na finském PianoEspoo a na Rheingau Musik Festival. Aktuální sezonu Vondráček zahájil na turné po Brazílii, které sestává z recitálů i orchestrálních koncertů v Belo Horizonte, São Paulo a Florianópolis.

Mezi nedávné význačné umělcovy počiny se zařadily koncerty s Filadelfským orchestrem, Petrohradskou filharmonií, britským orchestrem Philharmonia a symfonickým orchestrem New Jersey, jakož i recitály v Mariinském divadle, v Mumbaí, v Singapuru, v lipském Gewandhausu, v bruselském centru Flagey a na Menuhinově festivalu v Gstaadu.

Lukáš Vondráček získal ceny mezinárodního významu, např. první ceny na mezinárodních klavírních soutěžích v kalifornském Hilton Head, v San Marinu a na soutěži Unisa v jihoafrické Pretorii, a vedle toho i „Raymond E. Buck Jury Discretionary Award“ na Van Cliburnově soutěži v roce 2009.

Ben Gernon  dirigent
Ben Gernon

BEN GERNON
dirigent

Ben Gernon se narodil roku 1989. Mezinárodní pozornost poprvé upoutal v roce 2013, kdy mu byla jednomyslným rozhodnutím poroty vedené Ingem Metzmacherem na Salzburském festivalu udělena cena společnosti Nestlé a cena pro mladého dirigenta. Ben Gernon je opakovaně chválen za svou přirozenou autoritu na pódiu, elán a souhru s orchestrem. Jeho pronikavé, niterné a evokativní interpretace mu rychle získaly pověst jednoho z nejlepších a nejinspirativnějších mladých dirigentů v koncertních síních a v poslední době i v operních domech. V současné době spolupracuje s několika předními světovými orchestry a v sezoně 2017/2018 se stal hlavním hostujícím dirigentem Filharmonie BBC jako jeden z nejmladších dirigentů, který zastával podobnou funkci u některého z orchestrů společnosti BBC.

V sezóně 2018–2019 Ben Gernon vystoupí v Londýně a v Dubaji s BBC Symphony Orchestra, s orchestrem i absolvuje turné po Spojeném království a koncertní cestu do Bukurešti. Již potřetí se vrací do Prahy k České filharmonii. Dále spolupracuje se Švédským rozhlasovým symfonickým orchestrem, s BBC Scottish Symphony, Bournemouth Symphony a Orchestre National du Capitole de Toulose a debutuje s Švédským komorním orchestrem, Varšavskou filharmonií a s Royal Northern Sinfonia.

Ben Gernon pravidelně pohostinsky řídí většinu britských orchestrů, včetně orchestru Philharmonia, Symfonického orchestru města Birminghamu a Symfonického orchestru BBC. Dvakrát dirigoval na BBC Proms, včetně koncertu na oslavu 80. narozenin sira Petera Maxwella Daviese. Nejdůležitější události sezony 2016/2017 v Evropě zahrnovaly jeho debuty s Vídeňskými symfoniky, Královskou filharmonií Stockholm a Symfonickým orchestrem švédského rozhlasu. V USA Gernon debutoval s Chicagským symfonickým orchestrem v Ravinii a vrátil se k Losangeleské filharmonii, s níž debutoval v Hollywood Bowl v návaznosti na své působení v sezoně 2013/2014 u tohoto orchestru v programu Dudamel Fellow. V létě roku 2017 debutoval se Symfonickým orchestrem Houstonu.

V loňské sezoně se Ben Gernon představil jako nadšený operní dirigent s putovním souborem Glyndebourne Touring Opera s Donem Giovannim. S tímto tělesem také připravil inscenaci Lazebníka sevillského pro sezonu 2017/2018. Na jaře 2017 debutoval ve Stuttgartské opeře, kde dirigoval Figarovu svatbu, a v srpnu 2017 u Královské švédské opery s Kouzelnou flétnou. Jeho dřívější operní inscenace zahrnují speciálně upravené aranžmá Mozartova Únosu ze serailu s Akademií mladých pěvců na Salzburském festivalu. V sezoně 2018/2019 jej čeká debut v londýnském Coliseu s Anglickou národní operou.

Ben Gernon studoval na Guildhallské škole hudby a dramatu u Siana Edwardse, s nímž nadále úzce spolupracuje, a u sira Colina Davise, který hluboce ovlivnil Gernonův hudební vývoj.

Skladby

Wolfgang Amadeus Mozart — Don Giovanni, předehra k opeře

Opera Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta je neodmyslitelně spjata s Prahou a s českým hudebním životem. Předcházela jí roku 1787 v tehdy nově vystavěném Nosticově (dnešním Stavovském) divadle provedení opery Figarova svatba, která ve Vídni přes počáteční dobré přijetí vydržela na repertoáru pro nepřízeň dvora jen krátkou dobu. Uvedení v Praze naopak bylo triumfální, zvlášť když druhé představení řídil sám autor. Mozartova první čtyřtýdenní návštěva Prahy se tedy nad očekávání vydařila, a proto skladatel s radostí přijal návrh impresária Bondiniho, aby pro následující sezonu napsal pro Pražany novou operu, Dona Giovanniho.

Když pak na podzim roku 1787 přijel skladatel z Vídně znovu do Prahy, pobýval v domě U tří zlatých lvů a u manželů Duškových na Bertramce, připravoval premiéru nového díla. Nebylo ještě zcela hotovo a podle známé legendy se práce na dokončení protáhly natolik, že předehru prý Mozart napsal až v noci před premiérou, která proběhla 29. října 1787. Vzhledem k pohotovosti a rychlosti, s jakou tvořil, to není nepravděpodobné. Praha se tak stala dějištěm prvního provedení díla, které pro svou jedinečnost získalo přídomek „opera oper“. Sám skladatel je označil jako „dramma giocoso“ a naznačil tak, že dílo spojuje rámec osudové závažnosti s dějovými momenty hravě komickými. Tuto dvojlomnost má i orchestrální předehra. Začíná temnou hudbou a pokračuje jiskrně hravou sonátovou částí. Úvodní hudba se pak vrátí před koncem opery ve chvíli, kdy je hrdina díla uvržen do záhrobí.

Johannes Brahms — Symfonie č. 2 D dur op. 73

Johannes Brahms se musel k orchestrální tvorbě poměrně těžce propracovávat. Východiskem k První symfonii byla čtyřruční klavírní sonáta a od úmyslu vytvořit z ní symfonii ke konečnému tvaru uplynulo téměř dvacet let. Její provedení roku 1876 bylo však přijato převážně příznivě a brzy následovala Druhá symfonie. Spolu s Houslovým koncertem to byly tři skladby tohoto období, jimiž se Brahms etabloval jako výrazná osobnost vídeňského hudebního života. V Symfonii č. 2 D dur op. 73 se vymanil ze závislosti na Beethovenovi, jímž je ještě silně poznamenaná První symfonie, volnou spojitost s velkým vzorem však může přesto naznačovat skutečnost, že svou druhou sám označil jako „pastorální“. Vznikla v idylickém prostředí Pörtschachu na Wörtherském jezeře, kde skladatel trávil léto 1877. S Houslovým koncertem nemá pouze totožnou tóninu, vznikla také v podobném myšlenkovém rozpoložení. Široce rozklenutá melodie hlavního tématu první věty náleží k Brahmsovým nejpůsobivějším. Druhá věta zachovává příbuznou náladu a ještě prohlubuje její niternost. Scherzorespektuje charakter klasického menuetu, invenčně i zpracováním připomíná odlehčenou serenádu se dvěma episodami v tempu presto. Z celkové poklidné nálady vybočuje až finální věta, ačkoli i v ní jsou okamžiky zastavení. Ve formálně vyvážené symfonii upoutá rytmická pregnance a instrumentace, v níž Brahms účinně uplatňuje oblíbenou barvu lesních rohů (hornové sólo otevírá už první větu), kombinace svítivých smyčců a dřevěných dechových nástrojů.

Premiéra se uskutečnila 30. prosince 1877 ve Vídni v provedení Vídeňských filharmoniků za řízení Hanse Richtera. Pražské publikum se nejprve setkávalo s Brahmsovou komorní hudbou a písněmi, velmi populární byly jeho Uherské tance. Recenzenti nikdy nezapomněli připomenout Brahmsovou zásluhu o proniknutí jména Antonína Dvořáka – s nímž se osobně seznámil koncem roku 1877 – za hranice Čech. „Brahms je povaha otevřená, upřímná, celý umělec, jenž bez ohledu na národnost ctí u každého snahy umělecké,“ psalo se při jeho první návštěvě Prahy v lednu 1879, kdy se zde zastavil na cestě z Lipska do Vídně. Seznámení s Brahmsovými symfoniemi přišlo později. Druhá symfonie byla například uvedena 18. února 1894 v Rudolfinu v rámci 29. populárního koncertu spolku Umělecká beseda za řízení Hanuše Trnečka, 28. března 1901 ji uvedl ve Stavovském divadle orchestr Pražské konzervatoře.

Ludwig van Beethoven — Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37

Klavír byl Ludwigu van Beethovenovi nástrojem nejdůvěrnějším. Od mládí jej výtečně ovládal a improvizoval na něm s lehkostí, ohromující jeho současníky. Komponoval u něj též své první skladby, ke kterým patřily vedle raných písní také skladby určené sólovému klavíru, jako například cyklus devíti Variací na pochod c moll Ernsta Christopha Dresslera z roku 1782, pozoruhodně virtuózní dílo teprve jedenáctiletého skladatele, který krátce předtím začal studovat klavír a kompozici u Christiana Gottloba Neefa, dirigenta opery v Bonnu a později i tamního dvorního varhaníka. Byl to právě Neefe, kdo nejen zprostředkoval vydání těchto variací tiskem již v roce 1783, ale navíc ve stejné době publikoval v Cramerově Magazin der Musik pochvalnou zmínku o pozoruhodném pianistickém talentu svého mladého žáka, který se „jistě stane druhým Mozartem, bude-li pokračovat tak slibně, jak začal.“

Během následujícího desetiletí se Beethoven zarputile vyrovnával s vědomým vlivem Wolfganga Amadea Mozarta (dlouho se dokonce intenzivně zabýval myšlenkou stát se jeho žákem) a postupně přecházel z fáze vědomého napodobování Mozartova stylu do fáze jeho osvojení. Na konci roku 1792 odešel Beethoven do Vídně studovat kontrapunkt k Josefu Haydnovi, aby podle svědectví svého velkého podporovatele hraběte Waldsteina přijal „Mozartova ducha z Haydnových rukou.“ Již v roce 1796 byl svými současníky označován za „hudebního génia“ a o čtyři roky později uspořádal ve vídeňském Dvorním divadle první koncert složený výhradně z vlastních skladeb. Tou dobou se u něj ale již začínaly projevovat první příznaky počínající hluchoty, která se postupně zhoršovala.

Čtyři ze svých pěti dokončených klavírních koncertů Beethoven sám premiéroval. První dva mohli v jeho podání slyšet dokonce i Pražané, kterým je představil během svého druhého pražského pobytu na podzim roku 1798. Nejranější z nich v tónině B dur nese opusové číslo 19, vzhledem k opožděnému vydání však dostal pořadové číslo 2, patřící ve skutečnosti mnohem zralejšímu Klavírnímu koncertu C dur op. 15. Zatímco opus 19 a částečně i opus 15 vycházejí ještě z Beethovenova improvizačního mistrovství a jeho obdivu pro Mozartovy pozdní klavírní koncerty a jejich autor v nich ještě usiluje o úspěch u dobového publika včetně svých aristokratických mecenášů, ve Třetím klavírním koncertu již na své okolí nebral ohledy a psal jej zcela podle svého. Zřetelně jsou v něm poznat vlivy studia kontrapunktu, který pomohl Beethovenovi zkrotit jeho nespoutaný talent do propracovanějších na sobě nezávislých hlasů a pevnějších forem. Novými prvky, typickými pro Beethovenovu zralou tvorbu je výrazná dramatičnost silně kontrastních hudebních myšlenek, prudké protiklady vášnivé intenzity s niterným lyrismem, „heroický styl“ a symfonické zpracování orchestrálního partu.

Stejně jako oba předcházející, vznikal i Třetí klavírní koncert po dlouhou dobu. První nápady k němu si Beethoven zapsal patrně již v roce 1796. Pak jej ale na několik let odložil a ke skladbě se vrátil až roku 1802 a dokončil jei začátkem následujícího roku. Na premiéře, která se uskutečnila 5. dubna 1803 ve Vídni, provedl sám sólový part (který nestačil ještě celý zapsat do not a tak jej podle svědectví svého obraceče částečně improvizoval).

Z této doby pocházejí také první negativní recenze Beethovenových děl od kritiků, kteří obdivovali jeho ranou tvorbu, zatímco jeho nová díla jim přišla „nesrozumitelná, obtížná, strohá a temná“, ba přímo „bizarní“ a „ošklivá“. Jedním z tehdy experimentálních rysů, usilujících vědomě o šokování dobového publika (dnes však pro běžného posluchače již těžko postižitelných) bylo tonální zakotvení prostředního Larga v E dur, stojící v příkrém kontrastu k c moll, které je výchozí tóninou obou krajních vět.