Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Lukáš Vondráček

Lukáš Vondráček • Česká filharmonie


Česká filharmonie

Vážení posluchači, upozorňujeme na změnu programu i interpretů. Koncerty bude místo avizovaného Fabia Luisiho dirigovat Ben Gernon, který se s orchestrem v této sezoně úspěšně představil v rámci odpoledního koncertu 11. listopadu 2017. Dochází i ke změně programu, místo Brucknerovy Osmé symfonie zazní díla Mozarta a Brahmse a také Třetí klavírní ko

Koncert z řady A
Délka programu 2 hod

Program

Anton Bruckner
Symfonie č. 8 c moll (Urfassung)

Wolfgang Amadeus Mozart
Don Giovanni, předehra k opeře

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll op. 37

Johannes Brahms
Symfonie č. 2 D dur op. 73

 

Účinkující

Fabio Luisi
dirigent

Lukáš Vondráček
klavír

Ben Gernon
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Lukáš Vondráček Česká filharmonie

Rudolfinum — Dvořákova síň

31. 1. 2018  středa 19.30
Nelze objednat online
1. 2. 2018  čtvrtek 19.30
Nelze objednat online
2. 2. 2018  pátek 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Účinkující

Lukáš Vondráček  klavír
Lukáš Vondráček

Neoddiskutovatelného vítěze mezinárodní klavírní soutěže královny Alžběty v roce 2016 Lukáše Vondráčka čeká strhující sezona 2017/2018. Debutovat bude s Tokijským metropolitním orchestrem v Suntory Hall v Tokiu, s Moskevským státním symfonickým orchestrem ve Velké síni Moskevské konzervatoře, s Nizozemskou filharmonií v amsterdamském Concertgebouw a s Antverpským symfonickým orchestrem.

Vrací se k Baltimorskému symfonickému orchestru (diriguje Marin Alsop), Filharmonii v Oslu (řídí Vasilij Petrenko), Belgickému národnímu orchestru a symfonickým orchestrům v Praze, Bournemouthu, Sydney i jinde. Recitály jej zavedou do vídeňského Konzerthausu, do sálu Labské filharmonie v Hamburku, do Louvru, opětovně vystoupí v sále Concertgebouw, v síni Lucemburské filharmonie, v Portlandu, v Chicagu a na festivalech, např. na finském PianoEspoo a na Rheingau Musik Festival. Aktuální sezonu Vondráček zahájil na turné po Brazílii, které sestává z recitálů i orchestrálních koncertů v Belo Horizonte, São Paulo a Florianópolis.

Mezi nedávné význačné umělcovy počiny se zařadily koncerty s Filadelfským orchestrem, Petrohradskou filharmonií, britským orchestrem Philharmonia a symfonickým orchestrem New Jersey, jakož i recitály v Mariinském divadle, v Mumbaí, v Singapuru, v lipském Gewandhausu, v bruselském centru Flagey a na Menuhinově festivalu v Gstaadu.

Lukáš Vondráček získal ceny mezinárodního významu, např. první ceny na mezinárodních klavírních soutěžích v kalifornském Hilton Head, v San Marinu a na soutěži Unisa v jihoafrické Pretorii, a vedle toho i „Raymond E. Buck Jury Discretionary Award“ na Van Cliburnově soutěži v roce 2009.

Ben Gernon  dirigent
Ben Gernon

BEN GERNON
dirigent

Ben Gernon se narodil roku 1989. Mezinárodní pozornost poprvé upoutal v roce 2013, kdy mu byla jednomyslným rozhodnutím poroty vedené Ingem Metzmacherem na Salzburském festivalu udělena cena společnosti Nestlé a cena pro mladého dirigenta. Ben Gernon je opakovaně chválen za svou přirozenou autoritu na pódiu, elán a souhru s orchestrem. Jeho pronikavé, niterné a evokativní interpretace mu rychle získaly pověst jednoho z nejlepších a nejinspirativnějších mladých dirigentů v koncertních síních a v poslední době i v operních domech. V současné době spolupracuje s několika předními světovými orchestry a v sezoně 2017/2018 se stal hlavním hostujícím dirigentem Filharmonie BBC jako jeden z nejmladších dirigentů, který zastával podobnou funkci u některého z orchestrů společnosti BBC.

V sezóně 2018–2019 Ben Gernon vystoupí v Londýně a v Dubaji s BBC Symphony Orchestra, s orchestrem i absolvuje turné po Spojeném království a koncertní cestu do Bukurešti. Již potřetí se vrací do Prahy k České filharmonii. Dále spolupracuje se Švédským rozhlasovým symfonickým orchestrem, s BBC Scottish Symphony, Bournemouth Symphony a Orchestre National du Capitole de Toulose a debutuje s Švédským komorním orchestrem, Varšavskou filharmonií a s Royal Northern Sinfonia.

Ben Gernon pravidelně pohostinsky řídí většinu britských orchestrů, včetně orchestru Philharmonia, Symfonického orchestru města Birminghamu a Symfonického orchestru BBC. Dvakrát dirigoval na BBC Proms, včetně koncertu na oslavu 80. narozenin sira Petera Maxwella Daviese. Nejdůležitější události sezony 2016/2017 v Evropě zahrnovaly jeho debuty s Vídeňskými symfoniky, Královskou filharmonií Stockholm a Symfonickým orchestrem švédského rozhlasu. V USA Gernon debutoval s Chicagským symfonickým orchestrem v Ravinii a vrátil se k Losangeleské filharmonii, s níž debutoval v Hollywood Bowl v návaznosti na své působení v sezoně 2013/2014 u tohoto orchestru v programu Dudamel Fellow. V létě roku 2017 debutoval se Symfonickým orchestrem Houstonu.

V loňské sezoně se Ben Gernon představil jako nadšený operní dirigent s putovním souborem Glyndebourne Touring Opera s Donem Giovannim. S tímto tělesem také připravil inscenaci Lazebníka sevillského pro sezonu 2017/2018. Na jaře 2017 debutoval ve Stuttgartské opeře, kde dirigoval Figarovu svatbu, a v srpnu 2017 u Královské švédské opery s Kouzelnou flétnou. Jeho dřívější operní inscenace zahrnují speciálně upravené aranžmá Mozartova Únosu ze serailu s Akademií mladých pěvců na Salzburském festivalu. V sezoně 2018/2019 jej čeká debut v londýnském Coliseu s Anglickou národní operou.

Ben Gernon studoval na Guildhallské škole hudby a dramatu u Siana Edwardse, s nímž nadále úzce spolupracuje, a u sira Colina Davise, který hluboce ovlivnil Gernonův hudební vývoj.

Skladby

Wolfgang Amadeus Mozart
Don Giovanni, předehra k opeře

Opera Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta je neodmyslitelně spjata s Prahou a s českým hudebním životem. Předcházela jí roku 1787 v tehdy nově vystavěném Nosticově (dnešním Stavovském) divadle provedení opery Figarova svatba, která ve Vídni přes počáteční dobré přijetí vydržela na repertoáru pro nepřízeň dvora jen krátkou dobu. Uvedení v Praze naopak bylo triumfální, zvlášť když druhé představení řídil sám autor. Mozartova první čtyřtýdenní návštěva Prahy se tedy nad očekávání vydařila, a proto skladatel s radostí přijal návrh impresária Bondiniho, aby pro následující sezonu napsal pro Pražany novou operu, Dona Giovanniho.

Když pak na podzim roku 1787 přijel skladatel z Vídně znovu do Prahy, pobýval v domě U tří zlatých lvů a u manželů Duškových na Bertramce, připravoval premiéru nového díla. Nebylo ještě zcela hotovo a podle známé legendy se práce na dokončení protáhly natolik, že předehru prý Mozart napsal až v noci před premiérou, která proběhla 29. října 1787. Vzhledem k pohotovosti a rychlosti, s jakou tvořil, to není nepravděpodobné. Praha se tak stala dějištěm prvního provedení díla, které pro svou jedinečnost získalo přídomek „opera oper“. Sám skladatel je označil jako „dramma giocoso“ a naznačil tak, že dílo spojuje rámec osudové závažnosti s dějovými momenty hravě komickými. Tuto dvojlomnost má i orchestrální předehra. Začíná temnou hudbou a pokračuje jiskrně hravou sonátovou částí. Úvodní hudba se pak vrátí před koncem opery ve chvíli, kdy je hrdina díla uvržen do záhrobí.

Johannes Brahms
Symfonie č. 2 D dur op. 73

Johannes Brahms se musel k orchestrální tvorbě poměrně těžce propracovávat. Východiskem k První symfonii byla čtyřruční klavírní sonáta a od úmyslu vytvořit z ní symfonii ke konečnému tvaru uplynulo téměř dvacet let. Její provedení roku 1876 bylo však přijato převážně příznivě a brzy následovala Druhá symfonie. Spolu s Houslovým koncertem to byly tři skladby tohoto období, jimiž se Brahms etabloval jako výrazná osobnost vídeňského hudebního života. V Symfonii č. 2 D dur op. 73 se vymanil ze závislosti na Beethovenovi, jímž je ještě silně poznamenaná První symfonie, volnou spojitost s velkým vzorem však může přesto naznačovat skutečnost, že svou druhou sám označil jako „pastorální“. Vznikla v idylickém prostředí Pörtschachu na Wörtherském jezeře, kde skladatel trávil léto 1877. S Houslovým koncertem nemá pouze totožnou tóninu, vznikla také v podobném myšlenkovém rozpoložení. Široce rozklenutá melodie hlavního tématu první věty náleží k Brahmsovým nejpůsobivějším. Druhá věta zachovává příbuznou náladu a ještě prohlubuje její niternost. Scherzorespektuje charakter klasického menuetu, invenčně i zpracováním připomíná odlehčenou serenádu se dvěma episodami v tempu presto. Z celkové poklidné nálady vybočuje až finální věta, ačkoli i v ní jsou okamžiky zastavení. Ve formálně vyvážené symfonii upoutá rytmická pregnance a instrumentace, v níž Brahms účinně uplatňuje oblíbenou barvu lesních rohů (hornové sólo otevírá už první větu), kombinace svítivých smyčců a dřevěných dechových nástrojů.

Premiéra se uskutečnila 30. prosince 1877 ve Vídni v provedení Vídeňských filharmoniků za řízení Hanse Richtera. Pražské publikum se nejprve setkávalo s Brahmsovou komorní hudbou a písněmi, velmi populární byly jeho Uherské tance. Recenzenti nikdy nezapomněli připomenout Brahmsovou zásluhu o proniknutí jména Antonína Dvořáka – s nímž se osobně seznámil koncem roku 1877 – za hranice Čech. „Brahms je povaha otevřená, upřímná, celý umělec, jenž bez ohledu na národnost ctí u každého snahy umělecké,“ psalo se při jeho první návštěvě Prahy v lednu 1879, kdy se zde zastavil na cestě z Lipska do Vídně. Seznámení s Brahmsovými symfoniemi přišlo později. Druhá symfonie byla například uvedena 18. února 1894 v Rudolfinu v rámci 29. populárního koncertu spolku Umělecká beseda za řízení Hanuše Trnečka, 28. března 1901 ji uvedl ve Stavovském divadle orchestr Pražské konzervatoře.

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37

Klavír byl Ludwigu van Beethovenovi nástrojem nejdůvěrnějším. Od mládí jej výtečně ovládal a improvizoval na něm s lehkostí, ohromující jeho současníky. Komponoval u něj též své první skladby, ke kterým patřily vedle raných písní také skladby určené sólovému klavíru, jako například cyklus devíti Variací na pochod c moll Ernsta Christopha Dresslera z roku 1782, pozoruhodně virtuózní dílo teprve jedenáctiletého skladatele, který krátce předtím začal studovat klavír a kompozici u Christiana Gottloba Neefa, dirigenta opery v Bonnu a později i tamního dvorního varhaníka. Byl to právě Neefe, kdo nejen zprostředkoval vydání těchto variací tiskem již v roce 1783, ale navíc ve stejné době publikoval v Cramerově Magazin der Musik pochvalnou zmínku o pozoruhodném pianistickém talentu svého mladého žáka, který se „jistě stane druhým Mozartem, bude-li pokračovat tak slibně, jak začal.“

Během následujícího desetiletí se Beethoven zarputile vyrovnával s vědomým vlivem Wolfganga Amadea Mozarta (dlouho se dokonce intenzivně zabýval myšlenkou stát se jeho žákem) a postupně přecházel z fáze vědomého napodobování Mozartova stylu do fáze jeho osvojení. Na konci roku 1792 odešel Beethoven do Vídně studovat kontrapunkt k Josefu Haydnovi, aby podle svědectví svého velkého podporovatele hraběte Waldsteina přijal „Mozartova ducha z Haydnových rukou.“ Již v roce 1796 byl svými současníky označován za „hudebního génia“ a o čtyři roky později uspořádal ve vídeňském Dvorním divadle první koncert složený výhradně z vlastních skladeb. Tou dobou se u něj ale již začínaly projevovat první příznaky počínající hluchoty, která se postupně zhoršovala.

Čtyři ze svých pěti dokončených klavírních koncertů Beethoven sám premiéroval. První dva mohli v jeho podání slyšet dokonce i Pražané, kterým je představil během svého druhého pražského pobytu na podzim roku 1798. Nejranější z nich v tónině B dur nese opusové číslo 19, vzhledem k opožděnému vydání však dostal pořadové číslo 2, patřící ve skutečnosti mnohem zralejšímu Klavírnímu koncertu C dur op. 15. Zatímco opus 19 a částečně i opus 15 vycházejí ještě z Beethovenova improvizačního mistrovství a jeho obdivu pro Mozartovy pozdní klavírní koncerty a jejich autor v nich ještě usiluje o úspěch u dobového publika včetně svých aristokratických mecenášů, ve Třetím klavírním koncertu již na své okolí nebral ohledy a psal jej zcela podle svého. Zřetelně jsou v něm poznat vlivy studia kontrapunktu, který pomohl Beethovenovi zkrotit jeho nespoutaný talent do propracovanějších na sobě nezávislých hlasů a pevnějších forem. Novými prvky, typickými pro Beethovenovu zralou tvorbu je výrazná dramatičnost silně kontrastních hudebních myšlenek, prudké protiklady vášnivé intenzity s niterným lyrismem, „heroický styl“ a symfonické zpracování orchestrálního partu.

Stejně jako oba předcházející, vznikal i Třetí klavírní koncert po dlouhou dobu. První nápady k němu si Beethoven zapsal patrně již v roce 1796. Pak jej ale na několik let odložil a ke skladbě se vrátil až roku 1802 a dokončil jei začátkem následujícího roku. Na premiéře, která se uskutečnila 5. dubna 1803 ve Vídni, provedl sám sólový part (který nestačil ještě celý zapsat do not a tak jej podle svědectví svého obraceče částečně improvizoval).

Z této doby pocházejí také první negativní recenze Beethovenových děl od kritiků, kteří obdivovali jeho ranou tvorbu, zatímco jeho nová díla jim přišla „nesrozumitelná, obtížná, strohá a temná“, ba přímo „bizarní“ a „ošklivá“. Jedním z tehdy experimentálních rysů, usilujících vědomě o šokování dobového publika (dnes však pro běžného posluchače již těžko postižitelných) bylo tonální zakotvení prostředního Larga v E dur, stojící v příkrém kontrastu k c moll, které je výchozí tóninou obou krajních vět.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít
Zavřít
Tak copak vás zajímá?