Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Truls Mørk

Česká filharmonie

Truls Mørk

Ostatní pořadatelé

Koncert České filharmonie s dirigentem Tomášem Netopilem a violoncellistou Trulsem Mørkem ve švýcarském Curychu.

Česká filharmonie
Program

Leoš Janáček
Žárlivost, Adagio pro orchestr

Antonín Dvořák
Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104

Antonín Dvořák
Symfonie č. 8 G dur op. 88

Účinkující

Truls Mørk
violoncello

Tomáš Netopil
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Truls Mørk
Maag Halle — Koncertní sál
24. 10. 2017  úterý — 19.30
Nelze objednat online

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Účinkující

Truls Mørk  violoncello
Truls Mørk

TRULS MØRK
violoncello 

Truls Mørk je jedním z nepozoruhodnějších světových violoncellistů současnosti, jeho hra se vyznačuje vášnivou intenzitou, integritou a elegancí. Spolupracuje s věhlasnými orchestry (Orchestre de Paris, Berlínská filharmonie, Vídeňská filharmonie, London Philharmonic Orchestra, Royal Concertgebouw Orchestra, lipský Gewandhausorchester, drážďanská Staatskapelle, Rotterdamská filharmonie, Newyorská filharmonie, Losangeleská filharmonie, Bostonský symfonický orchestr, Chicagský symfonický orchestr, Filadelfský a Clevelandský orchestr aj.) a dirigenty (Myung-Whun Chung, Mariss Jansons, Manfred Honeck, Esa-Pekka Salonen, Gustavo Dudamel, sir Simon Rattle, Kent Nagano, Yannick Nézet-Séguin, Christoph Eschenbach).

Truls Mørk pravidelně vystupuje na recitálech v renomovaných koncertních síních a na festivalech po celém světě. V rámci mezinárodního festivalu v Bergenu v roce 2011 provedl během dvou večerů kompletní Beethovenovyb Sonáty pro violoncello a Variace pro violoncello a klavír (naposledy uvedené v tomto formátu v roce 1970 Jacqueline du Pré). Truls Mørk se také intenzivně věnuje soudobé hudbě. Na jaře roku 2012 provedl se Symfonickým orchestrem BBC v britské premiéře Rautavaarův cellový koncert Towards the Horizont. Další díla, která uvedl v premiéře, zahrnují Haasův Koncert pro violoncello (s Vídeňskými filharmoniky a dirigentem Jonathanem Nottem), Pendereckého Koncert pro tři violoncella (se Symfonickým orchestrem NHK pod taktovkou Charlese Dutoita) a Hallgrimssonův Koncert pro violoncello, vytvořený na společnou objednávku Osloské filharmonie, Islandského symfonického orchestru a Skotského komorního orchestru.

Jeho nahrávka Rautavaarova koncertu Towards the Horizont (Ondine) spolu s Helsinskou filharmonií pod taktovou Johna Storgårdse byla nominována na cenu Grammy. CD Virgin Classics s Mørkovou nahrávkou violoncellových koncertů Carla Philippa Emanuela Bacha spolu se souborem Les Violons du Roy pod vedením Bernarda Labadie získala cenu ECHO Klassik Award 2011. Mørkova diskografie dále zahrnuje nahrávky Brahmsova Dvojkoncertu s lipským Gewandhausorchestrem (Riccardo Chailly) a Vadimem Repinem pro společnost Deutsche Grammophon, a Hallgrímssonovy skladby pro violoncello a orchestr pro Ondine. Pro Virgin Classics Mørk nahrál Schumannův Violoncellový koncert s Paavo Järvim a Orchestre Philharmonique de Radio France, kompletní Bachovy Suity pro violoncello, stejně jako Brittenovy Suity pro violoncello – toto album vyhrálo cenu Grammy v roce 2002. K jeho novějším nahrávkám patří Šostakovičovy koncerty s Osloskou filharmonií a Vasilijem Petrenkem, Massenetovy skladby pro cello a orchestr s Orchestre de la Suisse Romande a či Saint-Saënsovy koncerty s Bergenskou filharmonií, oboje pod taktovkou Neeme Järviho.

V sezóně 2018–2019 Truls Mørk spolupracuje například se symfonickými orchestry ze San Francisca, Bostonu, Paříže a Montrealu, s lipským Gewandhausorchestrem, s Bavorskou státní operou, s NDR Elbphilharmonie a s curyšským Tonhalle-Orchester. V září 2018 zahrál na festivalu Baltic Sea skladbu Esa-Pekky Salonena Koncert pro violoncello a orchestr (2016) se Švédským rozhlasovým symfonickým orchestrem pod taktovkou autora. Znovu toto dílo společně provedou v Londýně, a s Londýnskou filharmonií absolvují i turné po Spojených státech amerických – vystoupí mj. v Lincolnově centru v New Yorku a v kalifornském uměleckém centru CAL Performances v Berkeley. Stejné dílo společně představí i v Praze s Českou filharmonií. Truls Mørk pravidelně pořádá recitály ve významných koncertních síních a na prestižních festivalech. V poslední době spolupracuje s klavíristou Behzodem Abduraimovem na přípravě turné po Spojených státech amerických a Evropě.

Truls Mørk získal základy hudebního vzdělání od svého otce, ve studiích pak pokračoval u Franse Helmersona, Heinricha Schiffa a Natalie Schakowské. Je držitelem četných ocenění, včetně Ceny norských kritiků (2011) a Sibeliovy ceny (2010). Truls Mørk je profesorem na Norské hudební akademii v Oslu. Hraje na violoncello zapůjčené od norského finančního domu SR Bank, vzácný nástroj „Esquire“ z roku 1723, který postavil italský mistr Domenico Montagnana.

Tomáš Netopil  dirigent
Tomáš Netopil

Tomáš Netopil zastává od sezony 2013/2014 funkci hlavního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu.

V létě roku 2018 založil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, která nabízí studentům výjimečné umělecké podněty během lekcí i příležitost setkat se a pracovat s významnými mezinárodními hudebníky. V létě 2020 se akademie propojí s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikne Filharmonie mladých Dvořákovy Prahy, v níž zasednou studenti konzervatoří a dalších hudebních škol vedení hráči České filharmonie. Tomáš Netopil už dříve udržoval blízký vztah s festivalem Dvořákova Praha: v sezoně 2017/2018 byl jeho rezidenčním umělcem, řídil Essenskou filharmonii na zahajovacím koncertě festivalu a na závěrečném koncertě provedl Dvořákovo Te Deum s Vídeňskými symfoniky. Vztah s festivalem se tímto upevnil i pro budoucnost.

Zdrojem inspirace je pro něho především česká hudba, i proto je Tomáš Netopil jedním z hlavních hostujících dirigentů České filharmonie. S ní a se sólisty Leifem Ove Andsnesem a Trulsem Mörkem zakončil sezonu 2018/2019 dvěma programy na festivalu Kissinger Sommer, první z nich byl živě přenášen Bavorským rozhlasem. Na jaře 2018 byl s Českou filharmonií na dlouhém zájezdu po Velké Británii a poté řídil v jejím podání Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, v přímém přenosu České televize.

Tomáš Netopil je pravidelným hostem velkých operních domů. V roce 2008 debutoval v Saské státní opeře v Drážďanech a postupně zde nastudoval opery La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody Lišky Bystroušky, Prodaná nevěsta, Halévyho Židovku a Busoniho Doktora Fausta. Následovaly úspěchy ve Vídeňské státní opeře, naposledy s Idomeneem, Čarostřelcem a Leonorou. V opeře Národního divadla Brno uvede v dubnu 2020 Řecké pašije. Jedním z vrcholů jeho uplynulé sezony bylo nastudování Její pastorkyně v Nizozemské opeře v produkci Katie Mitchell, s Anette Dasch, Hannou Schwarz a Evelyn Helitzius v hlavních rolích.

Nadcházející koncertní vystoupení Tomáše Netopila zahrnují spolupráci s Orchestre National de France, Vídeňskými symfoniky, Orchestre National de Montpellier, RAI Torino, Accademia di Santa Cecilia a tokijským Yomiuri Symphony Orchestra. Poslední úspěchy zaznamenal s Orchestrem curyšské Tonhalle, Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonií nizozemského rozhlasu, orchestrem amsterdamského Concertgebouw a Orchestre Philharmonique de Monte Carlo.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka originální verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.

V letech 2008–2012 zastával Tomáš Netopil pozici hudebního ředitele pražského Národního divadla. Vystudoval hru na housle a dirigování v České republice, a poté na Royal College of Music ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

Skladby

Antonín Dvořák — Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104

Rok 1896 se stal pro historii české hudby významným hned ze dvou důvodů: 4. ledna byla založena Česká filharmonie a 19. března premiéroval Antonín Dvořák při své deváté a poslední koncertní cestě do Anglie Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104. Ačkoli byl autor svým dílem nadšen, dokonce psal o „nehorázné radosti“, jež mu přináší, netušil při své skromnosti, ba ani v té době tušit nemohl, že se stane jednou z jeho nejhranějších skladeb, a pro mnoho lidí dokonce králem violoncellových koncertů všech dob. Paradoxem přitom je, že Dvořák nikdy k formě koncertu netíhl a violoncello se mu jako sólový nástroj příliš nezamlouvalo. Tvrdil prý, že „nahoře huhňá a dole brumlá.“ Souhrou okolností se na podzim roku 1894 přece jen rozhodl koncert pro violoncello zkomponovat. Od prvního pokusu věnovat tomuto nástroji sólový koncert uplynulo téměř třicet let a Dvořák ho zřejmě považoval za natolik nevýznamný, že mu ani nevadila ztráta jeho rukopisu (našel se až po skladatelově smrti), ani jej nezařadil do žádného ze seznamů svých děl.

Prvotním a zásadním impulsem k napsání violoncellového koncertu s orchestrem se stalo dílo amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, pedagoga Newyorské konzervatoře, již Dvořák v té době řídil, a první violoncellista newyorské Filharmonické společnosti. Dvořáka Herbertovo dílo natolik nadchlo, že ho celé důkladně prostudoval a několik měsíců poté začal psát vlastní koncert. Možná v návaznosti na hluboce intimní Biblické písně, jež vznikly na jaře roku 1894, pokračoval skladatel v této osobní rovině a nezdráhal se odhalit v novém díle to, čím právě žil: silný stesk po domově, dětech (kromě syna Otakara zůstalo ostatních pět dětí v Čechách), po letním sídle ve Vysoké, kde měl klid na práci, a zároveň vzpomínku na těžce nemocnou Josefinu Kounicovou, svou švagrovou, přítelkyni a dávnou první lásku. V soukolí tvůrčího elánu a vnitřní melancholie vznikla niterná skladba, jíž vévodí pevný kompoziční řád a jež nepostrádá naději. Josefinu zosobňuje v koncertu melodie Dvořákovy písně Kéž duch můj sám z cyklu Čtyři písně op. 82, která patřila k jejím nejoblíbenějším.

Třívětý koncert zahajuje rozměrný orchestrální úvod, v němž zazní obě základní témata věty. Zatímco první se vyznačuje větším melodickým rozestupem, vedlejší téma tvoří líbezná, něžná melodie. Zdánlivě spontánní myšlenka se rodila dlouho a pracně, než autor našel její pravé proporce. Pakliže sám autor přiznal, že ho lyrický motiv úvodního Allegra rozechvívá, ve druhé větě zašel ještě dál a stvořil pro ni jednu ze svých nejpůsobivějších lyrických melodií. Právě zde zazní odkaz na píseň Kéž duch můj sám. Poté přichází košaté rondo, jež tu stojí jako symbol naděje, vzkříšení po temné noci kříže, obraz proměněné bolesti. Dvořák psal tuto větu několik týdnů před definitivním odjezdem z New Yorku, snad proto jako by se chvěla dychtivým očekáváním, jež bylo však po návratu do Čech zakaleno zprávou o Josefinině předčasné smrti. Skladatel v reakci na tuto smutnou skutečnost radikálně změnil závěr celého koncertu a před původní stručnou kodu vložil nových šedesát taktů, v nichž sólové housle opět citují Josefininu oblíbenou píseň.

Světová premiéra koncertu se konala 19. března roku 1896 v londýnské Queen’s Hall pod Dvořákovou taktovkou. Skladbu měl původně premiérovat autorův blízký přítel a mentor violoncellového partu Hanuš Wihan, jemuž bylo dílo dedikováno, jenže nakonec byl koncert svěřen mladému anglickému violoncellistovi Leo Sternovi. Traduje se, že změnu obsazení způsobil Wihanův poněkud necitlivý požadavek přidat do koncertu virtuózní kadenci, což Dvořák rezolutně odmítl, leč pravým důvodem bylo zřejmě hudebníkovo značné časové vytížení. Stern se vypravil za skladatelem do Čech a houževnatě spolu s autorem na koncertu pracoval, a to prý až sedm hodin denně, neboť skladba pro něj byla zejména intonačně nesmírně obtížná. Stern uvedl dílo i při pražské premiéře 11. dubna 1896, později ještě v Lipsku, Chicagu a New Yorku.

Leoš Janáček — Žárlivost, Adagio pro orchestr

Antonín Dvořák — Symfonie č. 8 G dur op. 88 „Anglická“

Rok 1889, ve kterém vznikla Symfonie č. 8 G dur op. 88, byl pro jejího autora úspěšný. Dostal nabídku profesora skladby na Pražské konzervatoři, Národní divadlo mu uvedlo premiéru opery Jakobín, byl vyznamenán Řádem železné koruny. Dvořák se nacházel v pozitivním životním období, ve kterém u něj sílil pocit vyrovnanosti a životní radosti.

Zájem o skladatelovy kompoziční aktivity byl dále posílen jeho úspěšnými pobyty v Anglii. Svému anglickému příteli klavíristovi a skladateli Francescu Bergerovi v dopise ze dne 8. září 1889 píše: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“Do práce na Osmé symfonii byl Dvořák ponořen od 28. srpna do 8. listopadu, a to převážně na svém letním sídle ve Vysoké, kde se cítil nejlépe.

Dobrá tvůrčí atmosféra byla ale narušena roztržkou s jeho „dvorním“ nakladatelem Simrockem. Vydavateli se Dvořákovy finanční požadavky zdály přehnané. Snažil se ho přimět ke komponování drobnějších a jednodušších skladeb, neboť velká a náročná orchestrální díla se mu nezdála dostatečně rentabilní. Autor ovšem nehodlal slevit ze svých uměleckých představ, a tak na tři roky přerušil se Simrockem spolupráci. Svůj opus 88 vydal u londýnské firmy Novello. Symfonie tak proto získala později podtitul „Anglická“.

Osmá symfonie si v základních rysech – čtyřvětosti a tempovém rozvržení vět – zachovává stavbu klasické symfonie. Dílo ale překvapuje mnoha inovacemi, pestrým sledem proměnlivých nálad od pastorálních obrazů přes intonace taneční a pochodové až k dramaticky vypjatým plochám. Je to kantabilní a diatonická skladba, ze které je patrná skladatelova náklonnost k české a slovanské lidové hudbě. Jak sám autor poznamenává, usiloval o zpracování témat a motivů v jiných než „obvyklých, všeobecně užívaných a uznaných formách".

Premiéra se uskutečnila pod Dvořákovým vedením 2. února 1890 v Rudolfinu v rámci populárních koncertů Umělecké besedy a následně 24. dubna téhož roku v Londýně při koncertu tamní Filharmonické společnosti v St. James’s Hall. Dvořák symfonii následně dirigoval ještě mnohokrát: 7. listopadu 1890 ve Frankfurtu nad Mohanem, 15. června 1891 v Cambridge při příležitosti udělení čestného doktorátu tamní univerzitou, 12. srpna 1893 v Chicagu a 19. března 1893 znovu v Londýně. Ohlasy, které následovaly po provedeních, jsou samostatnou kapitolou. Dvořák byl anglickým tiskem označen za jediného z žijících skladatelů, který může být oprávněně nazýván Beethovenovým nástupcem: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“

Vídeňský kritik Eduard Hanslick zase píše: „Celé toto Dvořákovo dílo, jež patří k jeho nejlepším, lze chválit za to, že není pedantické, ale při vší uvolněnosti nemá zároveň k ničemu tak daleko jako k naturalismu. Dvořák je vážným umělcem, který se mnohému naučil, ale navzdory svým vědomostem nepozbyl spontánnost a svěžest. Z jeho děl mluví originální osobnost a z jeho osobnosti vane osvěžující dech něčeho neopotřebovaného a původního.“

Zanedbatelný není ani komentář samotného skladatele po Londýnské premiéře: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám, i za ním u varhan sedící, tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“