Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Londýn

Česká filharmonie

Londýn

Česká filharmonie
Česká filharmonie
Program

Antonín Dvořák
Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104
Symfonie č. 7 d moll, op. 70

Bedřich Smetana
Předehra k opeře Prodaná nevěsta

Účinkující

Semjon Byčkov
dirigent

Alisa Weilerstein
violoncello

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Londýn
Londýn — Royal Academy of Music
24. 10. 2018  středa — 19.30
Nelze objednat online

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Partnerem amerického turné je rodinná nadace Karel Komárek Family Foundation

Skladby

Bedřich Smetana —  Předehra k opeře Prodaná nevěsta

Moderní opera, která je zároveň plně česká. Takový cíl si stanovil Bedřich Smetana poté, co si ve Výmaru na podzim roku 1857 vyslechl pichlavou poznámku vídeňského dirigenta Johanna von Herbecka, že Češi jsou sice výteční interpreti, ale nedokážou vytvořit vlastní hudbu. Smetany se tento výrok nepříjemně dotkl a byl odhodlán dokázat, o jak mylný názor se jedná: „Přísahal jsem tam a tehdy, že právě já bych měl zplodit českou národní hudbu.“ Svému slibu, jak už dnes víme, dostál, nestalo se to však hned. Existenční důvody vedly skladatele ještě na nějaký čas zpět do Göteborgu, kde pracoval jako ředitel Filharmonické společnosti. Teprve pozitivní zprávy o změnách v pražském kulturním životě a naděje na založení samostatného českého divadla rozhodly o Smetanově návratu do Čech na jaře roku 1861. Jeho prvním příspěvkem k vytvoření české národní opery se stalo komplikované historické drama Braniboři v Čechách, při jehož dokončování už skicoval jednu z nejčeštějších českých oper, již později nazval Prodaná nevěsta. Pracoval na ní pomalu, uvážlivě a pečlivě, po premiéře na jaře roku 1866 ji několikrát revidoval, dokud nezískala podobu, s níž by byl plně spokojen. Zcela netypicky vznikla jako první z celé opery svižná energická předehra (Vivacissimo) s rozsáhlým smyčcovým fugatem, jež výtečně navozuje pozitivní atmosféru celého díla. Konečná verze půvabně komické Prodané nevěsty zazněla poprvé v září roku 1870 v Prozatímním divadle v Praze, světového ohlasu se dočkala až v roce 1892 zásluhou úspěšného hostování pražského Národního divadla na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni. Svou londýnskou premiéru měla o tři roky později.

Antonín Dvořák — Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104

Rok 1896 se stal pro historii české hudby významným hned ze dvou důvodů: 4. ledna byla založena Česká filharmonie a 19. března premiéroval Antonín Dvořák při své deváté a poslední koncertní cestě do Anglie Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104. Ačkoli byl autor svým dílem nadšen, dokonce psal o „nehorázné radosti“, jež mu přináší, netušil při své skromnosti, ba ani v té době tušit nemohl, že se stane jednou z jeho nejhranějších skladeb, a pro mnoho lidí dokonce králem violoncellových koncertů všech dob. Paradoxem přitom je, že Dvořák nikdy k formě koncertu netíhl a violoncello se mu jako sólový nástroj příliš nezamlouvalo. Tvrdil prý, že „nahoře huhňá a dole brumlá.“ Souhrou okolností se na podzim roku 1894 přece jen rozhodl koncert pro violoncello zkomponovat. Od prvního pokusu věnovat tomuto nástroji sólový koncert uplynulo téměř třicet let a Dvořák ho zřejmě považoval za natolik nevýznamný, že mu ani nevadila ztráta jeho rukopisu (našel se až po skladatelově smrti), ani jej nezařadil do žádného ze seznamů svých děl.

Prvotním a zásadním impulsem k napsání violoncellového koncertu s orchestrem se stalo dílo amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, pedagoga Newyorské konzervatoře, již Dvořák v té době řídil, a první violoncellista newyorské Filharmonické společnosti. Dvořáka Herbertovo dílo natolik nadchlo, že ho celé důkladně prostudoval a několik měsíců poté začal psát vlastní koncert. Možná v návaznosti na hluboce intimní Biblické písně, jež vznikly na jaře roku 1894, pokračoval skladatel v této osobní rovině a nezdráhal se odhalit v novém díle to, čím právě žil: silný stesk po domově, dětech (kromě syna Otakara zůstalo ostatních pět dětí v Čechách), po letním sídle ve Vysoké, kde měl klid na práci, a zároveň vzpomínku na těžce nemocnou Josefinu Kounicovou, svou švagrovou, přítelkyni a dávnou první lásku. V soukolí tvůrčího elánu a vnitřní melancholie vznikla niterná skladba, jíž vévodí pevný kompoziční řád a jež nepostrádá naději. Josefinu zosobňuje v koncertu melodie Dvořákovy písně Kéž duch můj sám z cyklu Čtyři písně op. 82, která patřila k jejím nejoblíbenějším.

Třívětý koncert zahajuje rozměrný orchestrální úvod, v němž zazní obě základní témata věty. Zatímco první se vyznačuje větším melodickým rozestupem, vedlejší téma tvoří líbezná, něžná melodie. Zdánlivě spontánní myšlenka se rodila dlouho a pracně, než autor našel její pravé proporce. Pakliže sám autor přiznal, že ho lyrický motiv úvodního Allegra rozechvívá, ve druhé větě zašel ještě dál a stvořil pro ni jednu ze svých nejpůsobivějších lyrických melodií. Právě zde zazní odkaz na píseň Kéž duch můj sám. Poté přichází košaté rondo, jež tu stojí jako symbol naděje, vzkříšení po temné noci kříže, obraz proměněné bolesti. Dvořák psal tuto větu několik týdnů před definitivním odjezdem z New Yorku, snad proto jako by se chvěla dychtivým očekáváním, jež bylo však po návratu do Čech zakaleno zprávou o Josefinině předčasné smrti. Skladatel v reakci na tuto smutnou skutečnost radikálně změnil závěr celého koncertu a před původní stručnou kodu vložil nových šedesát taktů, v nichž sólové housle opět citují Josefininu oblíbenou píseň.

Světová premiéra koncertu se konala 19. března roku 1896 v londýnské Queen’s Hall pod Dvořákovou taktovkou. Skladbu měl původně premiérovat autorův blízký přítel a mentor violoncellového partu Hanuš Wihan, jemuž bylo dílo dedikováno, jenže nakonec byl koncert svěřen mladému anglickému violoncellistovi Leo Sternovi. Traduje se, že změnu obsazení způsobil Wihanův poněkud necitlivý požadavek přidat do koncertu virtuózní kadenci, což Dvořák rezolutně odmítl, leč pravým důvodem bylo zřejmě hudebníkovo značné časové vytížení. Stern se vypravil za skladatelem do Čech a houževnatě spolu s autorem na koncertu pracoval, a to prý až sedm hodin denně, neboť skladba pro něj byla zejména intonačně nesmírně obtížná. Stern uvedl dílo i při pražské premiéře 11. dubna 1896, později ještě v Lipsku, Chicagu a New Yorku.

Antonín Dvořák — Symfonie č. 7 d moll op. 70 (3)

Zcela jiný svět, než na jaký jsme u Dvořáka zvyklí, představuje jeho Symfonie č. 7 d moll op. 70. Postrádá slovanskou melodiku, bohaté větvení myšlenek, folklorní inspiraci i nezdolný optimismus. Odkud se v této skladbě najednou vzala chmurná, temná nálada, vzdor, pochybnosti a patos? Podle některých badatelů za to mohl autorův vnitřní konflikt mezi vlastenectvím a kosmopolitismem, touhou a vnějším očekáváním, ve dvořákovské literatuře se také často píše o tvůrčí krizi, jíž hudebník procházel a jež jako by v této symfonii vrcholila. Nasnadě je i souvislost s opusy Johannesa Brahmse, Dvořákova objevitele a velkého osobního vzoru, jehož symfonie se staly Dvořákovi silnou inspirací a výzvou. On sám si do partitury poznamenal, že hlavní téma první věty vymyslel v roce 1884 při vjezdu slavnostního vlaku několika stovek maďarských Čechů a Maďarů do Prahy, kteří přijeli navštívit Národní divadlo. V napjaté společenské atmosféře šlo více o politickou než kulturní událost, doprovázenou navíc rozsáhlými manifestacemi, ovšem nemůžeme s jistotou říci, že podobu symfonie ovlivnila tehdejší politická situace.

Sedmou symfonii začal Dvořák psát na popud londýnské Filharmonické společnosti, jež ho zároveň jmenovala čestným členem, přičemž nabídku pojal jako skvělou příležitost zkomponovat něco opravdu výjimečného a vyrovnat se jak Brahmsovi, tak Beethovenovi. A vskutku, tato symfonie je považována za Dvořákovu nejsymfoničtější skladbu, jež je sice intimní, ale zároveň nadmíru dramatická, dokonale vyrovnaná z hlediska formy a obsahu, instrumentačně úsporná, myšlenkově soudržná, skoro až sevřená, zkrátka beethovensko-brahmsovská.

První věta v sonátové formě začíná zlověstně ostrým tématem, jež posléze promění kontrastní smířlivá myšlenka. Poté na něj opět padne stín a celá věta končí podobně rezignovaně, jako začala. Skutečné zklidnění přináší druhá věta, již lze vnímat jako modlitbu duše, následuje rytmicky výrazné, temné scherzo s dramatickou melodií. Ve čtvrté větě dochází konečně k zásadnímu zlomu, heroickému vzedmutí vůle, jež vyústí v plné osvobození.

Premiéra Sedmé symfonie se uskutečnila 22. dubna roku 1885 v londýnské St. James Hall pod Dvořákovým vedením a byla až na ojedinělé výjimky nadšeně přijata laickým publikem i kritikou. Česká premiéra se konala 29. listopadu téhož roku v pražském Rudolfinu.