Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Vadim Gluzman

Česká filharmonie

Vadim Gluzman

Česká filharmonie

Hned v úvodním programu řady A si připomínáme sté výročí narození Leonarda Bernsteina. Večer otevře nápadité a půvabné Fantastické scherzo Josefa Suka a poté se k České filharmonii vrátí izraelský houslista Vadim Gluzman, který loni vystoupil například na festivalu BBC Proms nebo v newyorské Carnegie Hall.

Koncert z řady A
Program

Josef Suk
Fantastické scherzo pro velký orchestr op. 25

Leonard Bernstein
Serenáda podle Platónova Symposia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí

Bohuslav Martinů
Symfonie č. 5 H 310

Antonín Dvořák
Symfonie č. 5 F dur op. 76 

Účinkující

Vadim Gluzman
housle

Jiří Rožeň
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Vadim Gluzman
Rudolfinum — Dvořákova síň
1. 11. 2017  středa — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
1. 11. 2017  středa — 19.30
Nelze objednat online
2. 11. 2017  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
3. 11. 2017  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Ve hře Vadima Gluzmana se přirozeně pojí velká romantická tradice s propagací současné hudby. Bernsteinovu Serenádu hraje celý život a patří k jejím nejlepším současným interpretům. Serenáda podle Platónova Symposia je virtuózním houslovým koncertem, jehož premiéru dirigoval autor v benátském divadle La Fenice s Izraelskou filharmonií a sólistou Isaacem Sternem. Volná inspirace Platónovým spisem Symposion se projevuje v názvech jednotlivých částí, které se odkazují k řečníkům symposia a originálně tlumočí nálady těchto dialogů.

Účinkující

Jiří Rožeň  Dirigent
Jiří Rožeň

Jiří Rožeň je jedním z nejslibnějších a nejtalentovanějších dirigentů mladé generace. Měl úspěchy v Salzburku a Londýně, jako finalista Nestlé and Salzburg Festival Young Conductors Award a Donatella Flick LSO Conducting Competition. Dříve byl asistentem šéfdirigenta BBC Scottish Symphony Orchestra, kde pracoval po boku Donalda Runniclese a Thomase Dausgaarda, asistoval jim mj. na BBC Proms či Edinburgh International Festival.

Jiří má nakročeno na mezinárodní dráhu, kdy v této sezoně debutuje abonentními koncerty s Českou filharmonií, Bruckner Orchester Linz, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a s Wiener Concert-Verein ve vídeňském Musikvereinu a Kölner Philharmonie. Spolupracoval či bude spolupracovat s umělci jako Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Olga Scheps, Mahan Esfahani a Tamsin Waley-Cohen.

V České republice dirigoval většinu symfonických orchestrů, jako například, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, PKF – Prague Philharmonia, filharmonie v Brně, Ostravě a Zlíně, Karlovarský symfonický orchestr a Komorní filharmonii Pardubice. Na Slovensku dirigoval Státní filharmonii Košice a Symfonický orchestr slovenského rozhlasu v Bratislavě. Úspěšně debutoval na festivalu Pražské jaro a na Janáčkově Máji, kde dirigoval operní galakoncert s americkým tenorem Lawrencem Brownleem. V květnu 2018 se vrátí na Festival Pražské jaro, aby dirigoval finále soutěže v oboru violoncello.

Vášnivý zastánce české hudby, který dirigoval rakouskou premiéru Symfonie č. 4 Miloslava Kabeláče na Salcburském festivalu s Cameratou Salzburg a premiéroval novou kritickou edici skladby Svatební košile Bohuslava Martinů s Filharmonií Brno a Českým filharmonickým sborem Brno. Mnoho z jeho minulých a nadcházejících koncertů zahrnují český standartní repertoár a také hudbu Josefa Suka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Miroslava Kabeláče a Viktora Kalabise.

Během svého působení ve Skotsku Jiří a asistoval Stravisnkého Mavru, Waltonova The Bear, Straussova Netopýra a Brittnova Owen Wingrave. Jinde jeho operní angažmá zahrnovala Ravelovo Dítě a kouzla s Hamburskými symfoniky a Eine Kluge Else od Svena Daigerra na Brücken-Festival für Neue Musik v Rostocku.

Jako aktivní účastník mistrovských kurzů měl Jiří možnost pracovat s Royal Concertgebouw Orchestra (Daniele Gatti), Tonahlle-Orchester Zürich (David Zinman), Musikkollegium Winterthur (Bernard Haitink), Orchestre Philharmonique de Radio France (Péter Eötvös), Royal Scottish National Orchestra (Christopher Seaman), Antwerp Symphony Orchestra (Edo de Waart) a WDR Kolín nad Rýnem a Jukka-Pekka Sarastem, kterému také asistoval u Junge Deutsche Philharmonie. Také spolupracoval s Jiřím Bělohlávkem v rámci Zkoušky orchestru České filharmonie.

Jiří Rožeň se narodil v Praze v roce 1991. Studoval dirigování na Pražské konzervatoři a posléze na Universität Mozarteum Salzburg, Hochschule für Musik und Theater Hamburg, Zürcher Hochschule der Künste a Royal Conservatoire of Scotland, kde byl Leverhulme Conducting Fellow. Mezi jeho mentory patří například Garry Walker, Dennis Russell Davies, Ulrich Windfuhr a Johannes Schlaefli.

Vadim Gluzman  housle
Vadim Gluzman

Mimořádné mistrovství Vadima Gluzmana oživuje slavnou tradici houslového umění 19. a 20. století. Gluzmanův široký repertoár zahrnuje novou hudbu a jeho interpretace zaznívají po celém světě v živých přenosech i prostřednictvím pozoruhodné a hojně oceňované diskografie pořizované exkluzivně pro nahrávací společnost BIS.

Izraelský houslista pravidelně vystupuje s předními orchestry včetně Berlínských filharmoniků, Bostonských symfoniků, Filadelfského orchestru, Izraelské filharmonie, Londýnských symfoniků a orchestru lipského Gewandhausu. Gluzman se těší ze spolupráce s mnoha čelnými dirigenty našeho věku. Vystoupil mj. na festivalech ve Verbieru, Tanglewoodu, Ravinii, Lockenhausu a na North Shore Chamber Music Festival v Chicagu, který založil s klavíristkou Angelou Yoffe, svou ženou a recitálovou partnerkou.

Mezi zlaté hřeby sezony 2016/2017 se zařadily koncerty na londýnském festivalu Proms se Symfonickým orchestrem BBC za řízení Edwarda Gardnera, s Chicagskými symfoniky pod taktovkou Neeme Järviho, s Labskou filharmonií Severoněmeckého rozhlasu v Hamburku vedenou Christophem von Dohnányi, s Německým symfonickým orchestrem Berlín za řízení Tugana Sochijeva a Pařížským orchestrem dirigovaným Jurajem Valčuhou. Gluzmanovo turné po Spojených státech amerických s Komorním orchestrem Orpheus mělo zastávku v newyorské Carnegie Hall. Vedle toho Gluzman hrál s Baltimorskými symfoniky, orchestrem NHK v Tokiu, Filharmonickým orchestrem francouzského rozhlasu v Paříži i jinde. Pod Gluzmanovým vedením proběhly koncerty Komorního orchestru Franze Liszta a Komorního orchestru ProMusica ve městě Columbus ve státě Ohio, kde byl již třetím rokem tvůrčím partnerem a hlavním hostujícím umělcem.

V uplynulé sezoně představil Gluzman ve světových premiérách nové koncerty, které pro něj napsaly dvě komponistky patřící mezi nejdůležitější skladatele současnosti: Trojkoncert pro housle, violoncello a bajan Sofie Gubajduliny ve spolupráci s Elsbeth Moser, Nicolasem Altstaedtem a Filharmonickým orchestrem Severoněmeckého rozhlasu v Hanoveru za řízení Andrewa Manze a Koncert pro housle a violoncello Jeleny Firsové po boku Johannese Mosera a Německého symfonického orchestru Berlín pod taktovkou Tugana Sochijeva. Premiérově Gluzman provedl a nahrál i další díla Gubajduliny, Giji Kančeliho, Peterise Vaskse, Michaela Daughertyho a nejnověji Lery Auerbach.

Nejčerstvější CD Vadima Gluzmana pro label BIS s Estonským národním orchestrem za řízení Neeme Järviho nabízí Houslové koncerty č. 1 a 2 jakož i Sonátu pro sólové housle Sergeje Prokofjeva. Za svou bohatou diskografii pro BIS získal Gluzman mnohá ocenění včetně nahrávky roku časopisu Diapason d’Or, Gramophone’s Editor’s Choice a velmi uznávané Choc de Classica časopisu Classica. The Strad, BBC Music Magazine a ClassicFM vybraly umělcovy nahrávky za CD měsíce.

Gluzman se narodil v roce 1973 v tehdejším Sovětském svazu a hře na housle se učil od sedmi let. Studoval nejprve v Lotyšsku a v Rusku a v roce 1990 se přestěhoval do Izraele, kde studoval u Yaira Klesse. Ve Spojených státech se vzdělával u Arkadije Fomina v Dallasu a na Juilliard School u Dorothy DeLay a Masao Kawasakiho. V raných fázích své kariéry se Gluzman těšil podpoře Isaaka Sterna, který mu byl rádcem a povzbuzoval jej až do své smrti v roce 2001. Roku 1994 získal Gluzman přestižní Henryk Szeryng Foundation Career Award.

Vadim Gluzman hraje na legendární Stradivariho nástroj „ex-Leopold Auer“ z roku 1690, který mu ve své štědrosti dlouhodobě zapůjčila chicagská Stradivariho společnost.

Skladby

Leonard Bernstein — Serenáda podle Platónova Symposia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí

Dirigent, klavírista, skladatel a popularizátor hudby Leonard Bernstein se narodil do rodiny ukrajinských Židů v Lawrence v americkém státě Massachusetts. Po absolutoriu studia na Harvardu a na Curtisově institutu ve Filadelfii se stal v Tanglewoodu žákem Sergeje Kusevického, který si ho vybral za asistenta u Bostonského symfonického orchestru. Bernsteinovu dirigentskou kariéru odstartoval záskok za nemocného Bruna Waltera v Newyorské filharmonii v roce 1943. Úspěch mu zajistil další velká angažmá a funkce. V letech 1958–1969 byl hudebním ředitelem Newyorské filharmonie, poté až do konce života hostoval u významných orchestrů po celém světě a byl protagonistou mnoha vzdělávacích a popularizačních programů. Ve své tvorbě vycházel z interpretačních zkušeností i ze záliby v jazzu a pop-music. Všichni známe jeho muzikál West Side Story, jehož úspěch zastínil mnohá Bernsteinova klasičtější díla – tři symfonie a mnoho dalších orchestrálních a scénických skladeb.

Během léta 1954 komponoval Bernstein dvě velké skladby: operetou inspirovaný muzikál Candide a nový orchestrální kus se sólovým houslovým partem. Ten si u něho objednali Kusevického nadace a Bersteinův přítel, houslista Isaac Stern. Pětidílná Serenáda pro sólové housle, harfu, smyčcový orchestr a bicí je jednou z nejlyričtějších Bernsteinových orchestrálních skladeb. Je inspirována Platónovým dialogem Symposion, který pojednává o povaze a účelu lásky formou chvalozpěvů na Eróta, boha lásky a mužnosti. Vystupují v něm starořečtí myslitelé, shromáždění za tímto účelem v Aténách na sympoziu – to v tehdejších zvyklostech znamenalo spíše hostinu či to, co po hostině následovalo. Účastníky sympozia jsou básník Agatón, který ostatní hostí ve svém domě, Atéňan Faidros, zeměpisec Pausaniás, lékař Eryximachos, dramatik Aristofanés, filozof Sókratés a státník a vojevůdce Alkibiadés.

Na začátku srpna 1954, když dokončil partituru, sepsal Bernstein následující popis každé části jako návod pro posluchače:

I. Phaedrus; Pausanias (Lento; Allegro marcato) Faidros zahajuje sympozium lyrickým chvalozpěvem na Eróta, boha lásky. (Fugato zahájené sólovými houslemi.) Pausaniás pokračuje popisem duality milujícího a milovaného, a tedy, že Erotové jsou dva. To je vyjádřeno allegrem klasické sonáty využívajícím materiál vstupního fugata. (Druhé téma této sonátové věty v podobě elegantního houslového sóla obsahuje rozdělené ozdobné figury a disonantní intervaly.)

II. Aristophanes (Allegretto) V tomto dialogu Aristofanés nehraje roli baviče, ale spíše vypravěče příběhů na dobrou noc. Využívá k tomu pohádkovou mytologii o lásce a vytváří kouzelně klidnou atmosféru. (Aristofanés vidí lásku jako uspokojující lidskou potřebu. Mnohé z hudebního matriálu pochází z ozdobných figur z první části. Střední část věty přináší milostnou melodii houslí, označenou „Zpěvně“, hranou v těsném kánonu.)

III. Eryximachus (Presto) Lékař hovoří o tělesné harmonii jako o vědeckém modelu fungování lásky. Toto je extrémně krátké fugato-scherzo, postavené na směsi tajemství a humoru. (Hudba této části tematicky koresponduje s kánonem předchozí části.)

IV. Agathon (Adagio) Asi nejdojemnější proslov v dialogu. Agatónova oslavná řeč zahrnuje všechny aspekty moci, kouzla a funkcí lásky. Tato část je jednoduchou třídílnou písní.

V. Socrates; Alcibiades (Molto tenuto; Allegro molto vivace) Sókratés popisuje svoji návštěvu u vědmy Diotimy a cituje její řeč o démonologii lásky. Démoničnost je pro Sókrata obrazem hloubky lásky. Jeho vyšší věk vnáší dojem lehké didaktičnosti v jinak příjemné a družné diskusi po večeři. Jde o pomalý úvod s větší závažností, než jakou mají předchozí věty a slouží jako vysoce rozvinutá repríza středního dílu předchozí části Agathon, a naznačuje tím skrytou sonátovou formu. Prudký vpád opilého Alkibiada a jeho druhů mění tempo na Allegro a náladu na radostnou oslavu. Jde o rozšířené rondo ve stylu irského tance jig. Pokud se v tomto veselí objeví nějaký jazz, doufám, že nebude považován za cizorodý prvek v řeckém prostředí, ale spíše za přirozené vyjádření soudobého amerického skladatele, prodchnutého duchem té večeře mimo čas a prostor. (Sókratés hlasem Diotimy prezentuje názor, že nejctnostnější formou lásky je láska k vědění, tedy filozofii.)

Navzdory ději obsaženému v předchozím popisu nelze Bernsteinovo zhudebnění považovat za programní hudbu. Skladba spíše líčí nálady vyvolané četbou textu. Je to polystylová hudba, silná a originální, která posluchače oslovuje. Serenáda měla premiéru v září 1954 v Benátkách, sólový part přednesl Isaac Stern a Leonard Bernstein dirigoval Izraelskou filharmonii.

Antonín Dvořák — Symfonie č. 5 F dur op. 76

Ve svých čtyřiatřiceti letech a během pouhých sedmi týdnů (15. 6. – 23. 7. 1875) zkomponoval Antonín Dvořák (1841–1904) zlomové dílo – Symfonii č. 5 F dur op. 76. Byla to doba, ve které se začala v dobré obracet i jeho finanční situace. Počátkem roku 1875 se rozhodl zažádat o státní stipendium, které bylo každoročně udělováno mladým nemajetným umělcům s mimořádným talentem. K potvrzení o nemajetnosti přidal partitury posledních dvou symfonií a dalších skladeb a vše odeslal Ministerstvu kultu a vyučování do Vídně. Byla mu dána nejvyšší možná podpora 400 zlatých, což pro mladou Dvořákovu rodinu nebyl zanedbatelný obnos.

Klíčovým dílem se Pátá symfonie stala díky přesvědčivě zvládnutému formovému řešení vět, ve kterých dokázal ze své bohaté invence vybrat to podstatné – od témat až po drobné motivy a mistrně je „poskládat“. Kompoziční jazyk se zcela projasnil, a plně se tak mohl projevit Dvořákův osobitý styl zralého symfonika. Po výrazové stránce skladatel vytváří kontrast mezi prvními třemi větami a finále. Hudba se klene od pastorálních tónů první věty přes lyrickou a melancholickou hudbu volné věty k odlehčenému tanečnímu scherzu. Čtvrtá věta přináší zcela zásadní změnu charakteru – strhující drama, které patří k jedněm z nejpůsobivějších výtvorů Dvořákovy orchestrální tvorby. Pozoruhodná je autorova práce s tónorodem. S nástupem hlavní tóniny F dur čeká více než padesát taktů a následně zápolí v celém dalším průběhu věty s tóninou a moll. Ukotvení F dur, které je rovno vítěznému vyznění díla, přichází až v samém závěru.

Když se po třinácti letech od dokončení Páté symfonie chystal Antonín Dvořák předat toto dílo svému nakladateli Simrockovi, ještě jej zrevidoval. Stejně jako u některých jeho jiných skladeb, ani v tomto případě vysoké opusové číslo neodpovídá době vzniku. Skladatel symfonii původně označil jako opus 24, ale vydavatel chtěl vyvolat dojem, že se jedná o novinku, proto jí přiřadil opus 76. Jelikož byla ještě dříve vydána jeho Šestá a Sedmá symfonie, byla Pátá dlouho považována za autorovu Třetí.

Právě při revizi díla se Dvořák rozhodl symfonii věnovat proslulému německému dirigentovi Hansi von Bülow, který už v sedmdesátých letech propagoval jeho dílo v zahraničí. Bülow odpověděl dopisem z 25. 11. 1887: „Vysoce ctěný Mistře! Věnování od Vás – vedle Brahmse Bohem nejpožehnanějšího skladatele přítomnosti – je vyšším vyznamenáním než jakýkoli velkokříž od kteréhokoli knížete. S nejsrdečnějším díkem přijímám tuto poctu. Váš upřímně oddaný obdivovatel Hans von Bülow.“

Symfonie č. 5 F dur op. 76 byla premiérována v březnu 1879 pod taktovkou Adolfa Čecha a až po devíti letech se dočkala zahraničního provedení. 7. dubna 1888 ji v londýnském Křišťálovém paláci uvedl dirigent August Manns. Anglický skladatel a hudební publicista Charles Barry v dopise Dvořákovi píše: „Vážený příteli! Mám to potěšení, že jsem asi první, kdo Vám sděluje, že Vaše symfonie op. 76 byla včera nádherně provedena a velmi vřele přijata... Poslední věta, aniž bych podceňoval ostatní, má velkou inspiraci a je napsána v mistrovské formě."

Josef Suk — Fantastické scherzo op. 25

Fantastické scherzo (Scherzo fantastique) g-moll, op. 25, vznikalo od července do října roku 1903 v návaznosti na Fantazii pro housle a orchestr g-moll, op. 24, a před symfonickou básní Praga, op. 26. Skladatel zvolil velkou třídílnou formu A-B-Aʼ + Coda, kde je materiál prvního dílu zkráceně a s obměnami opakován ve třetí části, zatímco střední část je pomalejší a dává vyznít lyrickým pasážím. Přechodná plocha mezi částmi A a B je tvořena harmonicky zvlněnými plochami a v závěru nastupuje Coda. Důležitou roli tu sehrává dynamický plán, který umisťuje maximum zvuku do druhé třetiny částí A a do závěru.

Premiéra Scherza se uskutečnila 18. dubna 1905 v pražském Rudolfinu na koncertě konzervatoře, kdy školní orchestr dirigoval ředitel Jindřich Kàan z Albestů. Repríza se konala o šest měsíců později na I. populárním koncertě České filharmonie pod taktovkou Oskara Nedbala v Obecním domě. Tištěná partitura, která byla vydána podobně jako klavírní výtah v Lipsku v době filharmonické produkce, je dedikována právě Oskaru Nedbalovi.

V témže roce skladatel bilancoval svůj dosavadní výrazový rejstřík a konstatoval, že jeho hudba bývá spojována se „vzmachem a vášní“ a že publikum mohlo být překvapeno snovým výrazem Pohádky (op. 16, k Zeyerově hře Radúz a Mahulena) nebo monumentalitou symfonické básně Praga. Jako nezařaditelné pak označil Fantazii pro housle a orchestr a Fantastické scherzo, kterým přisoudil „démonický ráz“. V roce 1921 Suk na tuto etapu pohlížel velmi kriticky: „Fantastické scherzo jde jaksi mimo mé tvoření, [...] uchyluji se patrně ku hře s tóny a snad mne při tom instinktivně něco pudí k tomu, co je mimo nás. Tedy scherzo a k tomu fantastické. Ale v duši je nejistota, jest to vůle bez nadšení a bez přesvědčení. A tak lepím motivy, neostýchám se dělat repetice, – donekonečna opakovat stejné věci. Fantastičnost v dynamice a nic víc. Instrumentační vtipy, hudba exotická a méně originální než vše předcházející. Čili, dvěma slovy: Duchaplné nic.“ Dílo psané s lehkou myslí skladatel tehdy bezpochyby srovnával se svými pozdějšími orchestrálními scherzy, která se rodila ve zcela odlišném ideovém kontextu, objevila se v symfonické tetralogii a měla tragický či tragicko-sarkastický podtext (3. věta Vivace symfonie Asrael, op. 27, a 4. věta Pohádky léta, op. 29, která má u názvu V říši přeludů dodatek Fantastické scherzo). Naštěstí se i v tomto případě potvrdilo, že dílo může žít svým životem bez autorova vlivu. Sukovo mladistvé a hravé Scherzo z roku 1903 si od počátku oblíbili hudebníci, odborná kritika i obecenstvo jako reprezentativní ukázku hudebního l´art-pour-l´artismu a jako projev obdivuhodné invence, skvělé motivické práce a instrumentačního mistrovství.