Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Semjon Byčkov

Česká filharmonie

Semjon Byčkov

Česká filharmonie
Délka programu 2 hod
Program

Bohuslav Martinů
Skála, symfonické preludium pro velký orchestr H363

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 4 G dur op. 58

Bohuslav Martinů
Rytiny pro orchestr H 369

Josef Suk
Praga, symfonická báseň op. 26

Luboš Fišer
Double pro orchestr

Bohuslav Martinů
Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány H 271

Richard Strauss
Život hrdinův, symfonická báseň, op. 40

Účinkující

Hélène Grimaud
klavír

Ivo Kahánek
klavír

Michael Kroutil
tympány

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Semjon Byčkov
Rudolfinum — Dvořákova síň
20. 12. 2017  středa — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
20. 12. 2017  středa — 19.30
Nelze objednat online
21. 12. 2017  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
22. 12. 2017  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Abonentní koncerty tohoto týdne věnuje Česká filharmonie památce svého bývalého ředitele, profesora Václava Riedlbaucha (1947–2017).

Koncert 20. 12. 2017 je součástí festivalu Dny Bohuslava Martinů.

Účinkující

Ivo Kahánek  klavír
Ivo Kahánek

Jako interpret nevšední emocionální síly a hloubky si Ivo Kahánek získal pověst jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace. Svůj dar okamžitě navázat citovou vazbu s publikem dokáže náležitě zužitkovat ve skladbách od baroka po modernu, s těžištěm v romantickém repertoáru. V cizině je rovněž pokládán za specialistu na interpretaci české hudby.

V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro a již předtím získal ocenění v mnoha významných kláních u nás i v cizině (Maria Canals Piano Competition v Barceloně, Vendome Prize ve Vídni, Stiftung Tomassoni Wettbewerb v Kolíně nad Rýnem, Mezinárodní soutěž Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních, Concertino Praga aj.).

Po úspěšných debutech na festivalu Beethovenfest v Bonnu a na Pražském jaru obdržel pozvání od Symfonického orchestru BBC k vystoupení na festivalu BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall. Tam v srpnu 2007 pod taktovkou Jiřího Bělohlávka provedl Klavírní koncert č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, živě přenášený televizí a rádiem BBC i českou stanicí Vltava. Tento kritikou oceněný debut nabízí německé vydavatelství Deutsche Grammophon jako digitální download.

Není divu, že si Ivo Kahánka vybral sir Simon Rattle ke dvěma vystoupením s Berlínskou filharmonií v listopadu 2014. Následoval nadšený ohlas odborné kritiky i široké veřejnosti. Mladý klavírista se stal po Rudolfu Firkušném teprve druhým českým pianistou v historii, jenž vystoupil s tímto světoznámým tělesem. Kromě toho Ivo Kahánek pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a má za sebou úspěšná vystoupení s Mahlerovým komorním orchestrem, Vídeňskými symfoniky, glasgowským Skotským symfonickým orchestrem BBC, Essenskými filharmoniky, Orchestrem WDR Kolín nad Rýnem, Curyšským komorním orchestrem, Symfonickým orchestrem Hl. m. Prahy FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Pražskou komorní filharmonií, Filharmonií Brno a mnoha jinými tělesy. Z dalších významných umělců, s nimiž spolupracoval, jmenujme alespoň dirigenty Semjona Byčkova, Jakuba Hrůšu, Andrése Orozco-Estradu, Rafaela Payareho, Pinchase Steinberga, Vladimira Aškenazyho, Tomáše Netopila, Andreje Borejka, Libora Peška či Zdeňka Mácala, houslistu Daniela Hopea, violoncellistku Alissu Weilerstein, violistu Paula Neubauera, Pavel Haas Quartet, Tetzlaff Quartet, sopranistku Martinu Jankovou či tenoristu Pavla Černocha. V roce 2018 se stal držitelem ceny Classic Prague Award za sólistický výkon roku.

V roce 2020 ho čekají mj. koncertní cesty do USA, Velké Británie, Německa, Rakouska, Polska, na Slovensko aj., kde se představí jako sólista v klavírních koncertech Petra Iljiče Čajkovského, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů či Bély Bartóka za doprovodu České filharmonie, Essenských filharmoniků, Filharmonie Monte Carlo, Symfonického orchestru Hl. m. Prahy FOK, Symfonického orchestru Českého rozhlasu aj., a samozřejmě také na mnoha recitálech (Berlín, Londýn, Džidda, Bratislava, Praha aj.). Vystoupí také na mezinárodních festivalech BBC Proms (Londýn), Dvořákova Praha, Smetanova Litomyšl nebo v abonentních cyklech České filharmonie, Komorní filharmonie Pardubice, Košické filharmonie a dalších.

Ivo Kahánek podepsal v roce 2007 exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Supraphon Music a od té doby nahrál celkem třináct CD s díly Fryderyka Chopina, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Gideona Kleina, Miloslava Kabeláče, Jeana Francaixe, Jacquesa Iberta aj. Za nahrávku Martinů Písní s Martinou Jankovou a Tomášem Králem získal prestižní ocenění Diapason d’Or a výběry měsíce v časopisech Opernwelt a Opera News. Jeho nejnovější album klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Bamberskými symfoniky pod taktovkou Jakuba Hrůši bylo vybráno jako CD měsíce BBC Music Magazine, Choix de Classique HD, Nahrávka týdne BBC Radio 3 a byla také nominováno na prestižní ocenění ICMA a BBC Music Magazine Award. Kromě toho pravidelně natáčí pro Český rozhlas a Českou televizi.

Ivo Kahánek je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě ve třídě Marty Toaderové a Akademie múzických umění v Praze ve třídě Ivana Klánského. Má za sebou také studijní stáž na prestižní londýnské Guildhall School of Music and Drama u Ronana OʼHory a mistrovské kurzy pod vedením Karl-Heinze Kämmerlinga, Christiana Zachariase, Alicie de Larrocha, Imogen Cooper, Petera Frankla a dalších osobností.

Michael Kroutil  tympány
Michael Kroutil

Michael Kroutil se narodil roku 1982. V letech 1999–2001 studoval nejprve na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, poté přestoupil na Pražskou konzervatoř. Od roku 2003 začal navštěvovat soukromé hodiny u někdejšího tympanisty lipského Gewandhausorchestru Karla Mehliga a o rok později docházel k prvnímu tympanistovi téhož orchestru Marku Stefulovi. V saském Lipsku poté v letech 2005–2007 studoval na Hochschule für Musik und Theater obory tympány a bicí nástroje. Od roku 2011 se dále vzdělával na Zürcher Hochschule der Künste, kde jej pedagogicky vedl první tympanista Berlínských filharmoniků Rainer Seegers.

Seznam jeho dosavadní orchestrální praxe zahrnuje významná německá a česká tělesa jako Gewandhausorchester Leipzig, Leipziger Kammerorchester, Mendelssohn Kammerorchester Leipzig, Südwestdeutsche Philharmonie Konstanz, Thüringer Symphoniker, Westsächsisches Synphonieorchester, Deutsche Philharmonie, Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Komorní orchestr Národního divadla v Praze nebo Komorní filharmonie Pardubice. Pravidelně spolupracuje rovněž s Tokijským filharmonickým orchestrem.

V letech 2006 a 2007 se účastnil projektů Gewandhausorchesteru s nahrávkami pro EuroArts. Od roku 2007 působí jako první tympanista České filharmonie a je rovněž členem mezinárodního orchestru Solistes Européens Luxembourg.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie, se narodil v Leningradu (Petrohradu) v roce 1952, roku 1975 emigroval do USA a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Stejně jako Česká filharmonie i on je pevně spjat jak s východoevropskou, tak západní kulturou.

Když v roce 2013 absolvoval s Českou filharmonií první koncerty, zrodila se myšlenka na společný „Projekt Čajkovskij“. Jeho první výsledek vydala společnost Decca v říjnu 2016 a v srpnu roku 2017 následovalo provedení symfonie Manfred. Projekt vyvrcholí v roce 2019, kdy Českou filharmonii čekají rezidenční vystoupení v Praze, ve Vídni a v Paříži a společnost Decca uvede na trh její nahrávky všech Čajkovského symfonií, tří klavírních koncertů, Romea a Julie, Serenády pro smyčce a symfonické básně Francesca da Rimini.

V roce 1989, čtrnáct let poté, co opustil bývalý Sovětský svaz, se Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Jeho mezinárodní kariéra začala o několik let dříve a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov diriguje přední orchestry a působí na významných operních scénách v USA a v Evropě. Kromě pozice šéfdirigenta České filharmonie zastává čestnou dirigentskou funkci (držitel titulu Günter Wand Conducting Chair) u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a působí na katedře dirigování Královské hudební akademie v Londýně na čestné pedagogické pozici nesoucí jméno Otty Klemperera. V roce 2015 byl Semjonu Byčkovovi v mezinárodní soutěži International Opera Awards udělen titul „Dirigent roku“. Při koncertních vystoupeních v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou pedagogikou, a jeho výkony se proto vždy těší velké pozornosti. S repertoárem, který obsáhne čtyři století, stráví v nadcházející sezoně dva týdny s Newyorskou filharmonií, s níž představí americkou premiéru Symfonie č. 2 Thomase Larchera, a s Clevelandským orchestrem uvede skladby Detleva Glanerta, Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany. V Evropě bude dirigovat lipský Gewandhausorchester, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, orchestr Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Královský orchestr Concertgebouw.

V roce 1986 Semjon Byčkov podepsal smlouvu se společností Philips, kterou začala významná spolupráce vedoucí k rozsáhlé diskografii s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Později následovala série přelomových nahrávek, které jsou součástí dědictví jeho 13letého působení u Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010). Tento repertoár zahrnuje kompletní cyklus Brahmsových Symfonií a skladby Richarda Strausse, Gustava Mahlera, Dimitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova, Giuseppe Verdiho, Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Jeho nahrávka Wagnerova Lohengrina byla vyhlášena nahrávkou roku 2010 časopisem BBC Music Magazine a jeho aktuální nahrávka Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla vybrána v BBC Music Magazine jako nahrávka měsíce.

Skladby

Bohuslav Martinů — Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány H. 271

Bohuslav Martinů ve Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271 (na titulním listu autografní partitury čteme „Double concert pour cordes, piano et timbales“) a Koncertu pro dva klavíry a orchestr, H 292 (v korespondenci skladatelem označován také jako „Double piano concerto“) čerpá inspiraci z dvojitosti, dvojnásobku a možností, které z nich vyplývají, a z barokní formy concerto grosso. Skladatel ve vzpomínce přiblížil své pojetí „double“ takto: „Práce na Koncertu pro dva klavíry se mi dařila. Abych řekl pravdu, jsem typ concerta grossa. Povrchní popis této formy naleznete skoro ve všech učebnicích, snad kromě toho, že se zde soli a orchestr střídají. [...] Tam, kde forma symfonie nechává, vlastně vyžaduje uplatnění emocionálních elementů, [...] tam vám forma concerta grossa dovoluje striktní pořádek, omezení, vyrovnání emocionálních prvků, omezení i adekvátní vyrovnání gradace i dynamiky, zcela jinou a přísnou strukturu tematického uspořádání, zkrátka jiný svět. [...] Koncert pro dva klavíry je ,ideal typeʻ pro tuto formu.“ Autorovo vyznání lze vztáhnout obecně ke všem jeho koncertantním skladbám tohoto typu, a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány patří nepochybně k nejzdařilejším.

„Vybuchnu, dusí mě to, pláču“, prohlásil Arthur Honegger v slzách objímaje Bohuslava Martinů na světové premiéře Dvojkoncertu v Basileji 9. února 1940. Krom uchvácení kompozicí hrály roli jistě i pohnuté okolnosti vzniku díla; soucítění s tragédií, která postihla Československo a jeho obyvatele, jejíž plíživý příchod se zdál (a zdá se nám stále) být skladatelem tušen a vepsán do díla. Martinů začal Dvojkoncert komponovat v srpnu roku 1938 a skladbu dokončil 29. září 1938, v den Mnichovské dohody, kdy došlo k rozbití Československa. Psal jej pro Paula Sachera a jeho Basilejský komorní orchestr. Možnostem tohoto orchestru přizpůsobil skladatel obsazení skladby. Sacherovi, u kterého Martinů pobýval, když Dvojkoncert dokončil, připsal i dedikaci a jadrně v ní přiblížil okolnosti vzniku: „Mému drahému příteli Paulu Sacherovi v upomínku na pobyt pokojný i úzkostný na Schönenbergu mezi srnami a hrozbou války.“ Úzkost a hrozba války jsou pochopitelné, ale co ony srny? Skladatelova žena Charlotte vzpomínala, jak spolu během pobytu u Sachera „schovaní za stromy a potichu, s rozzářeným zrakem“ často pozorovali srny a jejich „půvabné pohyby“. To byl onen prožitek pokojnosti v horské krajině Švýcarska – a zároveň symbol jeho křehkosti – na pozadí úzkosti z blížící se katastrofy. Paní Martinů ještě ke vzpomínce na manželovu kompozici tajemně dodala, že ve Dvojkoncertu „uprostřed třetí věty přicupitají srny“. Kde přesně ono místo je, budiž otevřeno fantazii.

Richard Strauss — Život hrdinův, symfonická báseň, op. 40

Impozantní řada symfonických básní tvoří dodnes oblíbenou součást životního díla Richarda Strausse. Ty nejslavnější (Enšpíglova šibalství, Tak pravil Zarathustra, Don Quixote) napsal jako třicátník v rodném Mnichově v odstupu vždy jednoho roku. Jejich společným jmenovatelem jsou osobité náměty s některými autobiografickými prvky, harmonicky bohatá až exaltovaná hudební řeč epochy „fin de siècle“, formálně košatá výstavba a suverénně zvládnutá orchestrace.

To vše v maximální míře platí také pro Život hrdinův (německy Ein Heldenleben), celkově asi nejrozměrnější Straussovu symfonickou báseň z roku 1898, jejíž premiéru o rok později ve Frankfurtu nad Mohanem si sám řídil. Partitura sice neuvádí žádný konkrétní mimohudební obsah, ale již za autorova života rozliční vykladači vysledovali ve třičtvrtěhodinovém kolosu šest kontrastních úseků, které mají líčit různé aspekty života hrdiny (jeho vzezření, soužití s okolím, milostné city, boj s protivníky, uskutečňování velkých činů, únik do náruče přírody). Nakolik se přitom jedná o hrdinu ideálního, nebo o vlastní stylizaci sebevědomého komponisty, zůstává bez jednoznačné odpovědi a pravda asi bude někde uprostřed. Výrazové prostředky pozdního romantismu plasticky zhmotňuje obří orchestr, z něhož vedle čtyřmo obsazených dřevěných dechových nástrojů a pěti trubek vyniká osm lesních rohů, přednášejících protagonistovu úvodní fanfáru, jakož i sólové housle, zobrazující jej v zajetí lásky.

S odkazem na užitou „hrdinskou“ tóninu Es dur a výrazně exponované lesní rohy Strauss žertem nadhazoval podobnost s Beethovenovou třetí symfonií Eroikou (k uvedenému nástroji měl jako syn hornisty důvěrný vztah a napsal pro něj dva koncerty). V rámci jeho vlastní tvorby má potom Život hrdinův být ideovým protikladem předešlé „antihrdinské“ symfonické básně o Donu Quixotovi; z ní – stejně jako z několika jiných Straussových skladeb – se zde mihne citát. Pro zajímavost dodejme, že při jednom berlínském provedení Života hrdinova si autor velmi pochvaloval sóla tamního původem českého houslisty Karla Halíře.

Luboš Fišer — Double pro orchestr

Luboš Fišer patřil k největším kompozičním talentům své generace. Po absolutoriu konzervatoře a hudební akademie v rodné Praze prožil celý profesní život jako skladatel na volné noze. K tvůrčímu vrcholu se vzepjal v šedesátých letech, z nichž pochází mimo jiné houslová sonáta Ruce, orchestrálních Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy, Requiem nebo rozhlasová kompozice Nářek nad zkázou města Ur. Nejširší obecenstvo zná jeho početnou hudbu filmovou a televizní (např. nezapomenutelnou znělku seriálu o Machovi a Šebestové). V obou těchto sférách se umělec opíral kromě bezpečné znalosti kompozičního řemesla o neselhávající melodickou invenci a vyhraněný smysl pro zvukovou barvu, které činí jeho hudbu i při využití moderních prostředků posluchačsky přístupnou.

Fišerova skladba Double má kořeny v době studií, skutečný vznik však spadá až do roku 1969. Věnována byla dirigentu Václavu Smetáčkovi, který ji také se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK v následujícím roce poprvé provedl a později s Českou filharmonií natočil. Základním principem ani ne desetiminutové skladby je kolážovité střídání hudební řeči moderní a historické, a to v patnácti krátkých úsecích nadepsaných „double“: ty s lichými čísly exponují Fišerem často užívaný sled tónů (jakýsi modus) v rovném rytmu a s postupnými disonujícími nástupy, ty sudé pak vycházejí z pochodové hudby autorova barokního jmenovce Johanna Fischera (1646–1716) a variačně ji rozvíjejí téměř k nepoznání. Jednotlivé úseky zaznívají v proměnlivém nástrojovém obsazení (smyčce, dřeva, žestě, sólový klavír nebo celý orchestr). To vše přispívá k maximálnímu kontrastu drobných epizod a k efektnímu vyznění formálně vyvážené kompozice. Nicméně zdůraznění pouhé „zábavné funkce díla“, jak psala premiérová kritika, je u takto vybroušené miniatury diskutabilní.