Fotografie ilustrujicí stránku  Harmonie českých filharmoniků Ondřej Vrabec

Ondřej Vrabec • Harmonie českých filharmoniků


Česká filharmonie

Víte, co znamená v názvosloví hudebních ansámblů slovo „harmonie“? Je to uskupení hráčů na dechové nástroje, jehož specifika i název vznikly už za Haydna a Mozarta, stejně jako hojný repertoár. Třetí koncert cyklu K nabídne pozdnější díla od Richarda Strausse a Charlese Gounoda v podání předních hráčů České filharmonie pod taktovkou Ondřeje Vrabce.

Koncert z řady V1

Program

Richard Strauss
Serenáda pro dechové nástroje Es dur, op. 7 

Charles Gounod
Petite Symphonie

PŘESTÁVKA – 20ʼ

Richard Strauss
Suita pro 13 dechových nástrojů B dur, op. 4

 

Účinkující

Harmonie českých filharmoniků
Andrea Rysová, Roman Novotný flétny
Jana Brožková, Vladislav Borovka hoboje
Jan Mach, František Bláha klarinety
Jaroslav Kubita, Martin Petrák fagoty
Ondřej Šindelář fagot, kontrafagot
Mikuláš Koska, Hana Sapáková, Kanako Mori, Petra Čermáková lesní rohy

Ondřej Vrabec
dirigent 

Fotografie ilustrujicí událost Ondřej Vrabec Harmonie českých filharmoniků

Rudolfinum — Dvořákova síň

31. 3. 2019  neděle 15.00
Nelze objednat online

Účinkující

Harmonie českých filharmoniků  

Původní Harmonie českých filharmoniků vznikla v České filharmonii v roce 1967 z iniciativy předních hráčů na dechové nástroje, pod patronací šéfdirigenta Karla Ančerla. Základem souboru bylo klasické okteto (dvojice hobojů, klarinetů, fagotů a lesních rohů), doplňované flétnami, popřípadě dalšími nástroji, převážně žesťovými. Název „Harmonie“ vystihuje právě takový typ souboru výhradně dechových nástrojů, který vznikl v období klasicismu jako samostatné těleso hrající dechový repertoár. Přeneseně se termín „dechová harmonie“ používá i k označení nástrojové sekce symfonického orchestru. Během své činnosti, kterou ukončila v roce 1995, Harmonie českých filharmoniků vydala u Supraphonu celou řadu desek, později CD s dechovým repertoárem od baroka po současnost, včetně mnoha premiér ze soudobé české tvorby. Diskografie souboru zahrnuje kompletní dílo pro dechové nástroje Ludwiga van Beethovena, serenády a divertimenta Wolfganga Amadea Mozarta, skladby Leoše Janáčka, Františka Vincence Kramáře-Krommera, Antonína Dvořáka, Karla Janečka, Ivo Jiráska, Jiřího Pauera, Jaroslava Rybáře a dalších. Za nahrávku Mozartových serenád a divertiment obdržel soubor v roce 1972 cenu „Wiener Flötenuhr“. Ansámbl byl také koncertně činný, a to jak v Rudolfinu, tak i mimo něj. Vystupoval pravidelně na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro, ale i na festivalech v Salcburku a v Lucernu.

Na tuto tradici navazuje obnovený soubor stejného jména, jehož členové jsou také výhradně hráči České filharmonie. Vznikl v sezoně 2018/2019 v rámci projektu Komorního orchestru České filharmonie jako jeho čistě dechová varianta.

Ondřej Vrabec  dirigent
Ondřej Vrabec

Ondřej Vrabec je díky své všestrannosti nevšední osobností české hudební scény. Již po více než dvě desetiletí úspěšně rozvíjí uměleckou dráhu jako oceňovaný dirigent, ostřílený sólohornista České filharmonie, vyhledávaný komorní hráč, respektovaný pedagog hlavního oboru na Akademii múzických umění v Praze a nově též jako šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru. Je absolventem Pražské konzervatoře, AMU v Praze a četných mistrovských kurzů. Jako dirigent vystupuje s mnohými zahraničními i s většinou českých orchestrů, včetně České filharmonie, kde zastával funkci asistenta dirigenta a se kterou nahrál tři CD. Po mnoho let byl stálým členem mezinárodního týmu dirigentů světově oceňovaných festivalů soudobé tvorby – Ostrava Days a NODO. K jeho operním počinům patří světové premiéry oper Sezname, otevři se! Martina Smolky, Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu Petra Cíglera nebo Encounter Mojiao Wang.

Skladby

Richard Strauss
Sonatina pro 16 dechových nástrojů č. 1 F dur op. 135 „Aus der Werkstatt eines Invaliden“

RICHARD STRAUSS
1864–1949

Obě dnes uváděná raná díla Richarda Strausse vznikla zřejmě pod vlivem jeho otce Franze Strausse, který byl zavedeným hráčem na lesní roh v Bavorské státní opeře a obdivoval zejména Haydnovu, Mozartovu a Beethovenovu hudbu. Nicméně Serenáda Es dur i Suita B dur jsou skladby navazující nejen na vídeňské klasiky, ale svou hudební dikcí mohou připomínat i tvorbu Schumannovu nebo Schubertovu. Klasicky umírněné partitury autor obohatil prozatím jen částečně projevenou osobitostí, tj. náznaky typické „straussovské“ instrumentace a způsobu vedení melodické linky, jak je známe z jeho pozdějších oper (např. SalomeElektraRůžový kavalír) a symfonií nebo symfonických básní (Enšpíglova šibalstvíAlpská symfonieDon QuijoteSymphonia domesticaTak pravil Zarathustra).

Serenáda pro dechové nástroje Es dur, op. 7, je chronologicky prvním dílem Richarda Strausse, které dodnes žije na koncertních pódiích. Komponoval ji jako sedmnáctiletý student v roce 1881 s dedikací svému učiteli skladby Friedrichovi Wilhelmovi Meyerovi. Poprvé byla provedena 27. listopadu 1882 Dvorním komorním orchestrem v Drážďanech pod taktovkou Franze Wüllnera. Tomu se Straussova hudba zřejmě zalíbila, neboť i později uváděl premiéry jeho orchestrálních děl.

Přestože ji Strauss napsal velice mladý, je Serenáda kompozičně zcela suverénní a poukazuje na talent svého tvůrce. Svým rozvrhem navazuje například na Mozartovu Gran Partitu B dur napsanou o sto let dříve také pro třináct nástrojů (Mozartovy basetové rohy a kontrabas Strauss nahradil flétnami a kotrafagotem). Strauss tedy pro Serenádu předepsal obsazení dvou fléten, dvou hobojů, dvou klarinetů, dvou fagotů, kontrafagotu nebo tuby a čtyř lesních rohů. Kuriozitou této jednověté skladby je, že speciálně pro závěrečný akord přidal autor do partitury kontrabas. Proč to udělal, nevíme, možná ale chtěl odkázat právě na Mozarta.

Serenádu později koncertně prováděl také Straussův přítel a dirigent Hans von Bülow a i na základě jeho doporučení začal Strauss skicovat další dílo pro stejných třináct nástrojů. Na podzim roku 1884 pak Bülow přijal od Strausse hotovou partituru Suity B dur.

Zatímco Serenáda je melancholická a postavená spíše na harmonické libozvučnosti a vynalézavosti, čtyřvětá Suita pro 13 dechových nástrojů B dur napsaná pro totožné obsazení více odkazuje k Straussovým orchestrálním dílům, je živelná a hráčsky virtuózní. Někdy je tento čtvrtý Straussův opus označován jako barokní taneční suita. Nejen vzhledem k tomu, že stylově odkazuje do minulosti, ale i kvůli volbě názvů jednotlivých vět, které naznačují inspiraci v barokní suitové formě. S úvodním energickým Präludiemkontrastuje lyrická Romanze oscilující mezi durovým a mollovým tónorodem. Třetí část je, přes svůj název Gavotte, brilantním scherzem, v kterém se nástroje ve vzájemné interakci sólově individualizují. Tento vývoj je dovršen v závěrečné části – fuze, kde se nástroje vypínají k sólovým výkonům a každý z nich přednese fugové téma.

 

Richard Strauss
Svita pro 13 dechových nástrojů B dur op. 4

RICHARD STRAUSS
1864–1949

Obě dnes uváděná raná díla Richarda Strausse vznikla zřejmě pod vlivem jeho otce Franze Strausse, který byl zavedeným hráčem na lesní roh v Bavorské státní opeře a obdivoval zejména Haydnovu, Mozartovu a Beethovenovu hudbu. Nicméně Serenáda Es dur i Suita B dur jsou skladby navazující nejen na vídeňské klasiky, ale svou hudební dikcí mohou připomínat i tvorbu Schumannovu nebo Schubertovu. Klasicky umírněné partitury autor obohatil prozatím jen částečně projevenou osobitostí, tj. náznaky typické „straussovské“ instrumentace a způsobu vedení melodické linky, jak je známe z jeho pozdějších oper (např. Salome, Elektra, Růžový kavalír) a symfonií nebo symfonických básní (Enšpíglova šibalství, Alpská symfonie, Don Quijote, Symphonia domestica, Tak pravil Zarathustra).

Serenáda pro dechové nástroje Es dur, op. 7, je chronologicky prvním dílem Richarda Strausse, které dodnes žije na koncertních pódiích. Komponoval ji jako sedmnáctiletý student v roce 1881 s dedikací svému učiteli skladby Friedrichovi Wilhelmovi Meyerovi. Poprvé byla provedena 27. listopadu 1882 Dvorním komorním orchestrem v Drážďanech pod taktovkou Franze Wüllnera. Tomu se Straussova hudba zřejmě zalíbila, neboť i později uváděl premiéry jeho orchestrálních děl.

Přestože ji Strauss napsal velice mladý, je Serenáda kompozičně zcela suverénní a poukazuje na talent svého tvůrce. Svým rozvrhem navazuje například na Mozartovu Gran Partitu B dur napsanou o sto let dříve také pro třináct nástrojů (Mozartovy basetové rohy a kontrabas Strauss nahradil flétnami a kotrafagotem). Strauss tedy pro Serenádu předepsal obsazení dvou fléten, dvou hobojů, dvou klarinetů, dvou fagotů, kontrafagotu nebo tuby a čtyř lesních rohů. Kuriozitou této jednověté skladby je, že speciálně pro závěrečný akord přidal autor do partitury kontrabas. Proč to udělal, nevíme, možná ale chtěl odkázat právě na Mozarta.

Serenádu později koncertně prováděl také Straussův přítel a dirigent Hans von Bülow a i na základě jeho doporučení začal Strauss skicovat další dílo pro stejných třináct nástrojů. Na podzim roku 1884 pak Bülow přijal od Strausse hotovou partituru Suity B dur.

Zatímco Serenáda je melancholická a postavená spíše na harmonické libozvučnosti a vynalézavosti, čtyřvětá Suita pro 13 dechových nástrojů B dur napsaná pro totožné obsazení více odkazuje k Straussovým orchestrálním dílům, je živelná a hráčsky virtuózní. Někdy je tento čtvrtý Straussův opus označován jako barokní taneční suita. Nejen vzhledem k tomu, že stylově odkazuje do minulosti, ale i kvůli volbě názvů jednotlivých vět, které naznačují inspiraci v barokní suitové formě. S úvodním energickým Präludiem kontrastuje lyrická Romanze oscilující mezi durovým a mollovým tónorodem. Třetí část je, přes svůj název Gavotte, brilantním scherzem, v kterém se nástroje ve vzájemné interakci sólově individualizují. Tento vývoj je dovršen v závěrečné části – fuze, kde se nástroje vypínají k sólovým výkonům a každý z nich přednese fugové téma.

Charles Gounod
Petite Symphonie

CHARLES GOUNOD
1818–1893

„Hudební myšlenky létaly do mé mysli jako motýli a vše, co jsem musel udělat, bylo natáhnout ruku a zachytit je.“ Tímto způsobem popsal svou tvůrčí metodu Charles-François Gounod, velký skladatel opery i duchovní hudby 19. století a autor spojený především s žánrem opéra lyrique. Jeho kompoziční odkaz je rozsáhlý a zahrnuje oratoria, mše, moteta, písně, balety a v neposlední řadě i instrumentální hudbu.

Poté, co Charles Gounod napsal všechny své opery a další velká díla, včetně slavných opusů Faust a Markétka nebo Romeo a Julie, spatřila v roce 1885 světlo světa také Petite Symphonie(Malá symfonie). Čtyřvěté dílo pro devět dechových nástrojů (flétna, dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty a dva lesní rohy) psal autor v sedmašedesáti letech a jeho vznik i premiéra byla výsledkem souhry několika okolností. Jedním z impulzů byl fakt, že Theobald Böhm uvedl do praxe nové typy dechových nástrojů s dokonalejším klapkovým mechanismem a stabilnější intonací, čímž se v kvalitě vyrovnaly smyčcům a mohla tak pro ně začít vznikat interpretačně náročnější hudba. Druhou inspirací pak byla osobnost flétnisty Paula Taffanela, který se v Paříži věnoval rozvoji hudby pro dechové nástroje, podněcoval novou tvorbu a také založil Société de Musique de la Chambre pour Instruments à Vent (Společnost komorní hudby pro dechové nástroje).

Gounod se tedy na Taffanelův podnět rozhodl zkomponovat dechové noneto v intencích mozartovské serenádové instrumentace. Flétnový part psal přitom přímo na míru Paulu Taffanelovi. Výsledkem je okouzlující dílo o čtyřech částech formálně rozvržené jako klasická symfonie dávající na odiv výrazové možnosti dechových nástrojů, klasicistní formální vyváženost a jasnost ve frázování. Ve spojení s originálně klenutou melodikou a libozvučnou harmonií vznikl jedinečný, dodnes oblíbený opus. Premiéra Malé symfonie se konala 30. dubna 1885 v Pleyelově sálu v Paříži, pochopitelně s Taffanelem u flétnového pultu.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?