Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Jérémie Rhorer

Česká filharmonie

Jérémie Rhorer

Česká filharmonie

Oleksandr Havryljuk je pianistickým objevem posledních let. Po vítězství v Horowitzově soutěži, Mezinárodní soutěži v Hamamatsu a Rubinsteinově soutěži nastoupil okamžitě oslnivou mezinárodní kariéru.

Délka programu 2 hod
Program

Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 29 A dur K 201

Fryderyk Chopin
Koncert pro klavír a orchestr č. 2 f moll op. 21  

Felix Mendelssohn-Bartholdy
Symfonie č. 4 A dur "Italská" op. 90

Účinkující

Oleksandr Havryljuk
klavír

Jérémie Rhorer
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Jérémie Rhorer
Rudolfinum — Dvořákova síň
7. 4. 2018  sobota — 15.00
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Sólově Havryljuk vystupoval s Concertgebouw Orchestra Amsterdam, New York Philharmonic, Los Angeles Philharmonic nebo NHK Symphony Orchestra. Spolupracoval s dirigenty Vladimirem Ashkenazym, Herbertem Blomstedtem, Neeme Järvim a Vladimirem Jurowským. Představil se na sólových recitálech ve vídeňském Musikvereinu, londýnské Wigmore Hall, ženevské Victoria Hall a Velkém sále Moskevské konzervatoře. V oblasti komorní hudby spolupracuje s houslistkou Janine Jansen.

Jérémie Rhorer je nejúspěšnějším francouzským dirigentem mladé generace. Je pravidelným hostem v lipském Gewandhausu, u Bamberských symfoniků, Rotterdamské filharmonie, berlínského Konzerthausorchesteru a londýnského Philharmonia Orchestra. Vystupoval na festivalech v Edinburgu, Aix‑en‑Provence, newyorském Mostly Mozart a londýnských BBC Proms. Jako vyhledávaný operní dirigent působí ve Vídeňské a Bavorské státní opeře a v bruselském divadle La Monnaie. V Paříži dirigoval Orchestre National de France i Orchestre de Paris. Rhorer je rovněž úspěšným skladatelem. Za svá díla získal cenu Pierra Cardina a v současné době píše klavírní koncert pro Jeana-Yvese Thibaudeta.

Účinkující

Oleksandr Havryljuk  klavír
Oleksandr Havryljuk

Oleksandr Havryljuk je fantasticky virtuózní klavírista a jeho úchvatné i poetické výkony mu vysloužily uznání mezinárodní kritiky. Umělec se narodil v roce 1984, na klavír se začal učit v sedmi letech a poprvé koncertoval, když mu bylo devět. Později, v roce 1999, získal první cenu a zlatou medaili na Horowitzově mezinárodní klavírní soutěži a rok poté první cenu na mezinárodní klavírní soutěži v japonském Hamamacu. V roce 2005 pak vyhrál jak kýženou zlatou medaili, tak cenu za nejlepší provedení klasicistního koncertu na věhlasné mezinárodní klavírní soutěži Arthura Rubinsteina.

Od debutu s orchestrem Royal Concertgebouw v roce 2010 se Havryljuk vrací do Amsterdamu každý rok, ať už v recitálové řadě mistrů klavíru či za doprovodu orchestru v rámci matiné Zatertaag v sále Concertgebouw. Pro své vznešené a podmanivé interpretace je stále více žádán orchestry a dirigenty a vystoupil mj. s filharmonickými orchestry v New Yorku, Los Angeles, Izraeli, Varšavě, Moskvě a Rotterdamu, jakož i Královským skotským národním orchestrem, tokijským symfonickým orchestrem NHK, symfoniky v Cincinnati, Hallého orchestrem, Stuttgartskou filharmonií a dalšími. Spolupracoval s řadou dirigentů, mezi něž patří Herbert Blomstedt, Andrej Borejko, Vladimir Fedosejev, Valerij Gergijev, Neeme Järvi, Vladimir Jurowski, Kyrylo Karabyc, Louis Langrée, Aleksandr Lazarev, Sebastian Lang-Lessing, Gianandrea Noseda, Vasilij Petrenko, Rafael Payare, Alexander Shelley, Jurij Simonov, Herbert Soudant, Markus Stenz a Osmo Vänska.

Oleksandr Havryljuk pravidelně navštěvuje Japonsko a Asii, kde vystupuje s orchestry, jako jsou symfonický orchestr NHK a Filharmonie Soul a pravidelně se vydává na recitálová turné – jeho koncerty v síních Suntory Hall a Tokyo Opera City jsou často vyprodány. Umělec se pravidelně vrací i do Ruska, kde vystoupil s Ruskou národní filharmonií pod řízením Vladimira Spivakova a se Světlanovovým ruským státním symfonickým orchestrem, jeho recitály pak bylo možné vyslechnout ve velké síni Moskevské konzervatoře i v Kremlu.

Ve 13 letech se Oleksandr přestěhoval do Sydney, kde žil až do roku 2006. Hrál se všemi hlavními australskými orchestry včetně symfoniků v Melbourne a Sydney a do země se každý rok vrací za účelem koncertů a recitálů. Ve spolupráci s Vladimirem Aškenazim a symfoniky v Sydney vytvořil v roce 2009 kritikou vysoce ceněnou nahrávku kompletních Prokofjevových klavírních koncertů – jedná se o živé snímky z opery v Sydney. Vedle prokofjevovského cyklu má na kontě několik dalších nahrávek včetně recitálových disků s díly Rachmaninova, Schumanna, Skrjabina, Musorgského a Prokofjeva.

Mezi zlaté hřeby Oleksandrovy sezony 2017/2018 patří debut na festivalu BBC Proms se Skotským symfonickým orchestrem BBC za řízení Thomase Dausgaarda. Umělec bude rovněž debutovat s dalšími orchestry včetně České filharmonie, Lucemburského filharmonického orchestru, filharmoniků v Mohuči i Národního orchestru v Lille.

Oleksandr je proslulý svými sólovými recitály a pravidelně vystupuje v četných prestižních koncertních síních po celém světě. V duu s Janine Jansen se rovněž vydá na recitálové turné po Evropě, Asii a Severní Americe.

Je rezidenčním umělcem na Chautauqua Institution, kde jako umělecký poradce vede studijní program klavírní hry. Podporuje řadu charitativních organizací včetně Opportunity Cambodia, která postavila rezidenční edukační zařízení pro kambodžské děti.

Oleksandr hraje výhradně na nástroje značky Steinway.

Jérémie Rhorer  dirigent
Jérémie Rhorer

Klíčovým faktorem v dětství Jérémieho Rhorera bylo vzdělání ve škole Maîtrise de Radio France, kde objevil své povolání, jímž se mělo stát dirigování orchestru. Následovala bezchybná studia na pařížské Conservatoire National Supérieur de Musique. Po získání několika cen zahájil Jérémie Rhorer svou kariéru dirigenta prestižních orchestrů po celém světě, přičemž rovněž skládal a založil svůj vlastní orchestr Le Cercle de l’Harmonie. Skladatelské školení ovlivnilo i jeho dirigování, které zahrnuje veškerý repertoár od klasicismu přes německý romantismus až po soudobou hudbu, včetně nových skladeb od Thierryho Escaicha.

Mezi význačnými orchestry, které Jérémie Rhorer dirigoval, bychom našli Symfonický orchestr Frankfurtského rozhlasu, Rotterdamskou filharmonii, Francouzský národní orchestr, Bamberské symfoniky a japonský orchestr Yomiuri. Rhorer vystoupil na nejprestižnějších mezinárodních festivalech od Aix-en-Provence přes Salcburk, Glyndebourne a Edinburgh až po BBC Proms, a dirigoval i v operních domech, ať už ve Vídni, Mnichově, Bruselu (La Monnaie) či Madridu (Teatro Real). Pravidelně hostuje v lipském Gewandhausu a v orchestru Philharmonia, který dirigoval v roce 2013 v divadle Théâtre des Champs-Élysées u příležitosti nastudování Poulenkova díla Dialogy karmelitek (režíroval Olivier Py) – to v roce 2014 získalo cenu Grand Prix du Syndicat de la Critique. I DVD nahrávka této opery obdržela řadu cen včetně BBC Music Magazine Award 2016.

Po smrti Nikolause Harnoncourta jej pozval orchestr Concentus Musicus, aby dirigoval dvě Beethovenovy symfonie – Eroiku a Pastorální.

Jérémie Rhorer jde svou vlastní cestou i při interpretaci děl Mozartových, přičemž se snaží odhalit skladatelova dramatického génia. Mezi operami, při jejichž provedení dirigoval význačné orchestry, patří Idomeneo, Così fan tutte, Don Giovanni, La clemenza di Tito a Únos ze serailu – řadu z nich uvedl v rámci mozartovského cyklu, jenž mu byl svěřen divadlem Théâtre des Champs-Élysées.

Jérémie Rhorer studoval skladbu u Thierryho Escaicha, patří mezi přední současné skladatele a je držitelem ceny Pierra Cardina. Přísná kompoziční práce u něj tvoří paralelu k dirigentským aktivitám. V roce 2017 si u něj orchestr Philharmonia objednal klavírní koncert pro francouzského pianistu Jeana-Yvese Thibaudeta.

Skladby

Felix MENDELSSOHN-BARTHOLDY — Symfonie č. 4 A dur op. 90 „Italská“

Třetím zázračným dítětem dnešního koncertu je Felix Mendelssohn Bartholdy, nazývaný někdy Mozartem 19. století. Také on začal s komponováním velice záhy, symfonie psal už jako dvanáctiletý chlapec, nikdy se ale nestal reformátorem či novátorem jako třeba Ferenc Liszt nebo Robert Schumann.

V letech 1829–1831 cestoval dvacetiletý Felix po Evropě, jak se tehdy slušelo na mladého vzdělaného muže, aby si doplnil vzdělání prostřednictvím návštěv galerií, muzeí, operních domů a koncertních síní. Patřilo se poznat zejména Paříž, Vídeň a Itálii, Mendelssohn k nim připojil ještě Anglii, což natolik prospělo jeho kariéře, že se do této země vrátil ještě devětkrát. Domů posílal dopisy s barvitým líčením všeho, co v cizině zažil a viděl, navíc je coby zdatný výtvarník obohatil o velmi zdařilé kresby. Evropské „turné“ zúročil i novými kompozicemi (např. Symfonie č. 3 a moll op. 56 „Skotská“, Koncertní předehra Hebridy op. 26).

Itálie uchvátila rodáka z Hamburku sluncem, radostnou atmosférou a temperamentem. S velkým entuziasmem začal pracovat na nové „Italské“ symfonii, již prodchnul všemi zážitky z této země. Skladbu dokončil roku 1833 v Berlíně, premiéra se uskutečnila 13. května v Londýně téhož roku. Ačkoli ji publikum přijalo s nadšením, autor nebyl se svým dílem spokojen a záhy začal symfonii revidovat. Novou partituru nedokončil a během svého života toto dílo nikdy nepublikoval, tiskem vyšlo až čtyři roky po jeho smrti.

Podíváme-li se na Symfonii č. 4 A dur op. 90 „Italskou“ jako na reflexi Mendelssohnových zážitků, mohli bychom její jednotlivé části vnímat jako čtyři obrazy italského života, viděné očima mladého německého intelektuála. Úvodní, sluncem zalité Allegro vivace nás uvede do radostného veselí římských karnevalů, v provedení zazní vedle fugata nový hudební materiál a věta pokračuje do pozměněné reprízy, jež se uzavře kodou. Andante con moto v tónině d moll bylo inspirováno náboženským procesím, jehož důstojnou atmosféru přeruší pouze dvě melodické pastorální epizody, v nichž jako by pozorovatel na okamžik odklonil zrak od duchovní události a zasnil se nad krásami přírody. Třetí věta Con moto moderato představuje podle symfonické tradice menuet, jenž snad byl v tomto případě inspirován Goethovou básní Lilis Park, do tria vsadil autor podle badatele Thomase Greye stesk po domově (lesní rohy jako symbol německých lesů a honů). Závěrečné Presto vyplňují rytmy italských lidových tanců, římského skočného saltarella a divoké neapolské tarantelly. Tato symfonie je zároveň jedním z prvních vícevětých děl, v nichž je hlavní durová tónina ve finále změněna na stejnojmennou tóninu mollovou.

Wolfgang Amadeus Mozart — Symfonie č. 29 A dur K 201

Symfonie č. 29 A dur KV 201/186a patří i přes poměrně vysoké pořadové číslo k raným symfoniím Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791). Její vznik náleží do roku 1774. Tehdy osmnáctiletý skladatel byl zaměstnán na salcburském arcibiskupském dvoře, jemuž vládl hrabě Hieronymus Colloredo. S činností tohoto arcibiskupa je spojena řada reforem, která měla modernizovat církevní i kulturní život v Salcburku. Colloredovy reformy však měly negativní vliv na místní hudební život, jelikož omezily mnohé příležitosti provozování hudebních děl. Bylo zavřeno operní divadlo, zkrátila se hudební složka mše, byly redukovány dvorní koncerty apod. Sám arcibiskup Colloredo byl kvůli těmto reorganizačním opatřením i vinou své údajně autoritativní povahy v Salcburku neoblíbený.

Také samotný Wolfgang Amadeus Mozart měl se svým zaměstnavatelem časté konflikty způsobené především skladatelovými hojnými absencemi. Vzájemné rozpory vyvrcholily v roce 1777, kdy Mozart, neuspokojený v mnohých svých skladatelských ambicích a frustrovaný výší svého platu, místo koncertního mistra a varhaníka na Colloredově dvoře opustil a po intermezzu v Mannheimu, Mnichově a Paříži se usadil ve Vídni.

Rychlá úvodní věta jeho Symfonie č. 29 A dur je psána v přísné sonátové větě, v níž jsou expozice, provedení i repríza zřetelně ohraničeny. Sonátovou strukturu nacházíme také v následujícím Andante, které je zkomponováno v subdominantní tónině D dur, dvoučtvrtečním taktu a má podobu rozvolněného slavnostního pochodu s tečkovaným rytmem. Třetí věta Menuetto má rovněž slavnostní vyznění. Její střední část – trio – je v dominantní tónině E dur a zaujme mj. dlouhými tóny, které hrají lesní rohy. Závěrečná věta Allegro con spirito nemá formu ronda, jak bylo v této době běžné, nýbrž je opět komponována sonátově. Touto částí prolíná svižné téma s tremolovými smyčci. Celá symfonie je zakončena stručnou codou s několika modulacemi.

Fryderyk Chopin — Koncert pro klavír a orchestr č. 2 f moll op. 21

Skladatel polského původu Fryderyk Chopin (1810–1849) byl zároveň vynikajícím klavírním virtuózem. Téměř celý tvůrčí odkaz věnoval svému oblíbenému nástroji, v mnoha ohledech inovoval techniku klavírní interpretace, obohatil klavírní literaturu o nové formy (dovedl k dokonalosti salonní žánr nokturno, rozvíjel populární tance mazurku a valčík, osamostatnil hudební formy baladu a scherzo atd.). Jeho skladby se brzy staly (a dodnes jsou) nezbytnou součástí repertoáru každého klavíristy.

Chopinův otec byl francouzský emigrant a samotný Fryderyk během druhé poloviny svého krátkého života pobýval v Paříži, což je důvodem toho, že jeho skladba našla své místo v rámci francouzsky laděného programu dnešního koncertu.

V šesti letech se Chopin začal učit hře na klavír u Čecha Vojtěcha Živného a do roka se pokusil o první kompozice (Polonéza g moll a B dur). V rámci polské společnosti patřila rodina Chopinových mezi střední třídu, vstupenku do salonů aristokratických kruhů mu však zajistil jeho výjimečný talent. Okouzloval klavírní hrou a byl považován za „druhého Mozarta“. Později studoval na lyceu a také na varšavské konzervatoři, kde se jako devatenáctiletý nesměle zamiloval do budoucí pěvkyně Konstancie Gładkowské. Právě tato láska byla emočním impulzem a Chopinovou inspirací pro komponování jeho prvního koncertantního díla – Koncertu pro klavír a orchestr č. 2 f moll. 

Oba skladatelovy koncerty – e moll a f moll – vznikaly a byly publikovány přibližně ve stejné době, během posledních dvou let Chopinova pobytu na domovině (1829–1830). Důvodem určení jejich pořadí však nebylo datum vzniku, nýbrž datum vydání. Třívětý Koncert f moll nám prozrazuje vzory v té době ještě studujícího Chopina. V první větě Maestoso je slyšet vliv brilantního stylu a také skladatelův obdiv ke klavírním mistrům jako byl Liszt či Humell. Chopin, umělec křehké přírody, nedokázal projevit svou mladistvou lásku a místo intimní zpovědi mu posloužila druhá věta koncertu Larghetto. Forma ronda poslední třetí věty Allegro vivace je v souladu s dobovou konvencí žánru a oslovuje především rytmem polského tance – mazurky. Sólový nástroj má v Koncertu f moll výrazně dominantní postavení. Proto se v hudební kritice traduje názor, že Chopin byl špatným orchestrátorem. Je však spíše spornou otázkou, zda byla instrumentace skutečně Chopinovou slabinou, nebo zda byla podřízená role orchestru autorovým záměrem.

17. března 1830 se ve Varšavě ve velkém sále Národního divadla odehrálo Chopinovo první veřejné vystoupení. Před početným obecenstvem zazněla světová premiéra Koncertu pro klavír a orchestr f moll. Díky líbivým melodiím, technickým nárokům a upřímnosti výpovědi skladatele se koncert těší značné oblibě do dnešních časů, a to jak u interpretů, tak i u publika.