Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Mitsuko Uchida

Česká filharmonie

Mitsuko Uchida

Česká filharmonie

Ačkoli se tento program skládá ze skladeb Bohuslava Martinů a Arnolda Schönberga, dal by se nazvat s trochou fantazie americkým večerem. Obě symfonie i klavírní koncert měly totiž premiéru ve Spojených státech amerických.

Délka programu 1 hod 45 min
Program

Bohuslav Martinů
Symfonie č. 6 H 343

Arnold Schönberg
Koncert pro klavír op. 42

Bohuslav Martinů
Symfonie č. 3 H 299

Interpreti

Mitsuko Uchida
klavír

Jakub Hrůša
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Mitsuko Uchida
Rudolfinum — Dvořákova síň
28. 3. 2018  středa — 19.30
Nelze objednat online
29. 3. 2018  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
30. 3. 2018  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Arnold Schönberg napsal svůj Klavírní koncert na počátku čtyřicátých let, a přestože v něm používá dvanáctitónovou řadu, má dílo i určitý neoklasický nádech a výrazný hudební obsah. Výstižně ho popsal klavírista Pierre-Laurent Aimard: „První část je hodně vídeňská, obsahuje i valčík. Druhá je plná úzkostných útržků a expresivních gest. Třetí část, zahrnující smuteční pochod, je výrazná, temná, až tragická. Závěrečná část je hodně ironická a proměnlivá v charakteru.“ Legendární klavíristka Mitsuko Uchida patří k nejlepším interpretkám tohoto koncertu, který natočila na CD s Pierrem Boulezem a Clevelandským orchestrem.

Provedení Třetí a Šesté symfonie Bohuslava Martinů se, podobně jako první abonentní program této řady, váže ke kompletní audiovizuální nahrávce. Obě symfonie jsou třívěté. Zatímco Třetí symfonie je formálně velmi pevná, Šestá má fantazijní charakter a uvolněnou formu. Martinů v rozhovoru pro noviny řekl: „Třetí symfonie je má pýcha. Myslím, že je mou skutečnou první symfonií. Jediná nebyla objednána, psal jsem ji od srdce jako dar Bostonskému symfonickému orchestru, který ji premiéroval.“ Premiéru řídil Sergej Kusevickij a stejný orchestr s dirigentem Charlesem Munchem premiéroval o deset let později i Symfonické fantazie.

Interpreti

Mitsuko Uchida  klavír

Mitsuko Uchida

Svým hledáním pravdy a krásy vnáší tato legendární klavíristka do hudby, kterou hraje, hluboký rozměr. Je známá svými interpretacemi Mozarta, Schuberta, Schumanna a Beethovena a novou generaci posluchačů rovněž seznamuje se skladateli jako Berg, Schönberg, Webern a Boulez.

V sezoně 2017/2018 Mitsuko Uchida podnikne turné se Schubertovým sonátovým cyklem plánované na dva roky, v jehož rámci provede 12 jeho hlavních klavírních děl po celé Evropě a Severní Americe. K nejvýznamnějším koncertním pódiím, na kterých jej představí, patří Royal Festival Hall v Londýně, Carnegie Hall v New Yorku, sál Berlínské filharmonie a vídeňský Musikverein. V téže sezoně vystoupí také s Berlínskou filharmonií pod vedením Sira Simona Rattlea, Chicagským symfonickým orchestrem pod taktovkou Esa-Pekka Salonena a Losangeleskou filharmonií pod vedením Gustava Dudamela. Bude rovněž dirigovat Clevelandský orchestr na koncertech Mozartovy hudby.

Mitsuko Uchida byla v sezoně 2016/2017 rezidenční umělkyní Labské filharmonie v Hamburku, kde své působení zahájila v lednu 2017 klavírním recitálem. V loňské sezoně začala její tříletá spolupráce se Southbank Centre v Londýně a od roku 2016 je Mitsuko Uchida uměleckou partnerkou Mahlerova komorního orchestru, v němž od keyboardu diriguje Mozartovy koncerty na turné po významných evropských sálech a v Japonsku. V oblasti komorní hudby úzce spolupracuje s nejlepšími světovými hudebníky. V poslední době se spojila s Jörgem Widmannem na řadě koncertů ve Wigmore Hall, v sále Labské filharmonie a v Carnegie Hall a spolupracovala s Dorotheou Röschmann, Kvartetem Ebène a Magdalenou Koženou.

Loajalita Mitsuko Uchidy vůči nejlepším orchestrům a koncertním sálům vedla k řadě jejích rezidenčních pobytů. Byla rezidenční umělkyní Clevelandského orchestru, Berlínské filharmonie, vídeňského Konzerthausu, na hudebním festivalu Mozartův týden v Salcburku a Festivalu v Lucernu. V Carnegie Hall jí byl věnován cyklus Perspektivy s podtitulem „Mitsuko Uchida: Vienna Revisited“ a v Concertgebouw cyklus Carte Blanche.

Mitsuko Uchida nahrává výhradně u společnosti Decca. Její rozsáhlá diskografie zahrnuje komplet Mozartových a Schubertových klavírních sonát. Od roku 2011 nahrává Mozartovy Klavírní koncerty s Clevelandským orchestrem živě na koncertě, kde diriguje od klavíru. Za první kompaktní disk získala v roce 2011 cenu Grammy. Poslední CD této řady s koncerty KV 453 a KV 503 vyšlo na podzim roku 2016. Její nahrávka Schönbergova Klavírního koncertu s dirigentem Pierrem Boulezem a Clevelandským orchestrem získala čtyři ceny, včetně Gramophone Award za nejlepší koncert. Album Schumann and Berg, na němž spolupracovala se sopranistkou Dorotheou Röschmann, získalo cenu Grammy v roce 2017.

Mitsuko Uchida velmi podporuje rozvoj mladých hudebníků, je členkou svěřenského fondu Borletti-Buitoni Trust a ředitelkou Hudebního festivalu Marlboro. V červnu 2009 se stala držitelkou Řádu britského impéria s titulem Dame. V květnu 2012 získala zlatou medaili Královské filharmonické společnosti a v roce 2014 čestný titul z Univerzity v Cambridgi. V roce 2015 byla čestným hostem hudebního festivalu Mozartův týden v Salcburku, kde jí byla udělena Mozartova zlatá medaile. V říjnu 2015 získala cenu Praemium Imperiale od Japan Arts Association.

Jakub Hrůša  dirigent

Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra.

Je častým hostem mnoha nejproslulejších světových orchestrů, v sezoně 2018/2019 debutoval s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestre de Paris a NHK Symphony a ke všem byl okamžitě pozván znovu. Vedle svých titulárních dirigentských pozic se těší také z úzkého vztahu s Královským orchestrem Concertgebouw, Clevelandským orchestrem, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Newyorskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Chicagskými symfoniky, Vídeňskými symfoniky, Mahlerovým komorním orchestrem, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Orchestre Philharmonique de Radio France, Vídeňským rozhlasovým symfonickým orchestrem, Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem a Melbournským symfonickým orchestrem. V sezoně 2019/2020 se navrátí k Berlínským filharmonikům a bude debutovat s Pittsburskými symfoniky, v Curyšské opeře (nová inscenace Věci Makropulos) a v Nizozemské národní opeře (nová inscenace Rusalky pro Holland Festival s Královským orchestrem Concertgebouw). V létě se opět vrátí na Glyndebournský festival dirigovat operu Život prostopášníka.

Jeho vztah s předními vokálními a instrumentálními sólisty zahrnoval v posledních sezonách spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergej Chačatrjan, Denis Kožuchin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne Sofie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Pereťatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann a Nikolaj Znaider.

Jako operní dirigent je pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde nastudoval opery Vanessa, Příhody lišky Bystroušky, Sen noci svatojánské, Carmen, Utahování šroubu, Don Giovanni a La bohème a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour. Mimo to také připravil představení pro Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vídeňskou státní operu (nové nastudování Věci Makropulos), Opéra National de Paris (Rusalka a Veselá vdova), Frankfurtskou operu (Triptych) a Curyšskou operu (Věc Makropulos).

Mezi jeho nahrávky se nově zařadily první dvě desky nového cyklu Dvořákových a Brahmsových symfonií a Smetanova Má vlast s Bamberskými symfoniky (vydavatelství Tudor). Z Dalších nahrávek zmiňme Bartókův i Kodályho Koncert pro orchestr s Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin (Pentatone). S Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra také natočil Berliozovu Fantastickou symfonii, Straussovu Alpskou symfonii a Sukova Asraela (Octavia Records), s Českou filharmonií a Nicolou Benedettim houslové koncerty Čajkovského a Brucha (Universal) a devět CD (Pentatone a Supraphon) českého repertoáru s PKF-Prague Philharmonia, jejímž byl v letech 2009–2015 hudebním ředitelem.

Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. V roce 2015 se stal prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase.

Skladby

Arnold SCHÖNBERG — Koncert pro klavír op. 42

Klavírní koncert op. 42 Arnolda Schönberga se časově téměř kryje s genezí Třetí symfonie Bohuslava Martinů a vznikl rovněž ve Spojených státech amerických. Ač se jedná o různé hudební světy, jsou osobní styly obou skladatelů výsledkem samostatného hledání moderního hudebního jazyka a vyrovnáním s odkazem hudební historie. Nebylo náhodou, že například na koncertě, uvozujícím roku 1947 sympozium o hudební kritice v Harvardu, zazněly společně tři světové premiéry, a to komorních skladeb amerického skladatele Waltera Pistona, Arnolda Schönberga a Bohuslava Martinů. Názory kritiky na jednotlivá díla se lišily, avšak právě tato pluralita hnala moderní hudbu vpřed v době, kdy na ni byl v Evropě uvalen ideologický dozor, ať už nacionálněsocialistický, nebo socialisticko-realistický.

Schönbergův Klavírní koncert byl dílem na objednávku klavíristy Oscara Levanta. Z původně zamýšlené spíše prosté stavby vyrostlo dílo, do nějž Schönberg zakomponoval osud lidí sobě podobných, pronásledovaných nacismem. Liší se od jeho ostatních amerických skladeb, v nichž se vzdal pravidel přísné dodekafonie, přesto i zde zaznívají tonální úseky, ohlasy lidových rytmů a pod. Rovněž strukturou se vrací k historickým formám; skladba je sice jednovětá, avšak lze v ní rozeznat čtyři oddíly (věty). Ve vzájemném vztahu sólového nástroje a orchestru i v pojednání klavírní sazby se projevuje vliv Johannese Brahmse, jehož Schönberg vždy obdivoval.

Schönberg každému oddílu této autobiograficky laděné skladby předeslal motto: 1) Život byl tak prostý, 2) Náhle propukla nenávist, 3) Vznikla vážná situace, a 4) Ale život jde dál. To vše je propojeno základní dvanáctitónovou řadou. První věta má třídílnou formu. Zahajuje ji klavír v tečkovaném rytmu připomínajícím ländler nebo valčík, postupně se připojuje orchestr obměnami výchozího tématu, ozve se i známý kryptogram b-a-c-h. Následující stručné scherzo působí pizzicatem smyčců a pozouny jako děsivá předtucha nebezpečí. Výraz Adagia zastupujícího pomalou větu má z celé skladby nejchmurnější atmosféru, dramatické dění vyústí v sólových pasážích klavíru. Závěrečné rondo se vrací k valčíkovému rytmu jako skladatelova vzpomínka na rodnou Vídeň. Světová premiéra se uskutečnila 6. února 1944 v provedení Rozhlasového orchestru NBC v New Yorku za řízení Leopolda Stokowského, sólistou byl Eduard Steuermann.

Bohuslav Martinů — Symfonie č. 6 H 343

Ke kompozici symfonie se Bohuslav Martinů odhodlal teprve po odchodu z Evropy do exilu ve Spojených státech amerických, a to na vnější podnět, když dirigent Sergej Kusevickij vyzval několik skladatelů – mezi nimi i Martinů – aby novými skladbami uctili památku jeho zesnulé choti. Svou První symfonii Martinů dokončil v září 1942 a 13. listopadu téhož roku ji uvedl Bostonský symfonický orchestr za Kusevického řízení. Jeho poslední, Šestá symfonie se měla původně jmenovat „Nouvelle Symphonie fantastique“ jako odkaz k Berliozově Fantastické symfonii, skladatel však název změnil na Fantaisies Symphoniques (Symfonické fantazie).

Titul už sám o sobě naznačuje, že se dílo od obvyklé symfonické struktury liší. Impulsem bylo Martinů přání vytvořit dílo pro dirigenta Charlese Muncha, jemuž je také symfonie věnována. Skladatel obdivoval dirigentovu spontaneitu, jeho interpretaci, v níž „téměř nevnímatelné zvlnění nebo zrychlení dává melodii náhlý život“. Kompoziční proces tentokrát trval téměř dva roky a koncepce díla se výrazně proměnila (původně měly být například součástí orchestru tři klavíry). Symfonie byla dokončena v květnu 1953, k premiéře došlo až za dva roky, za Munchova řízení 7. ledna 1955 v Bostonu. Rozhodnutí napsat dílo jako volnou fantazii skladateli umožnilo naprostou volnost variačního umění, v němž z prosté myšlenky vyrůstá celá stavba.

Jako Třetí symfonie, je i Šestá symfonie třívětá a obě díla mají i další vazby. Čtyřtónové první téma úvodní věty, které zazní v sólovém violoncellu, je převzato z Dvořákova Requiem – je to totéž téma, které se objevilo už ve Třetí symfonii, zde se opakuje také v třetí větě. Autor skladatelovy monografie Jaroslav Mihule píše, že Symfonické fantazie pokračují tam, kde Třetí symfonie končí; vyznívala-li totiž Třetí svou základní atmosférou jako nápor tíživých tragických představ, přitom však stále jaksi zakotvených v realitě tohoto světa, Symfonické fantazie vycházejí z katarktického smíru jejího závěru a svou myšlenkovou náplň přenášejí do odhmotnění roviny snové.“ Citát či odkaz najdeme i v druhé větě, tentokrát je to harmonický spoj, který uplatnil Leoš Janáček v symfonické básni Taras Bulba.

Sdružení kritiků v New Yorku ocenilo Symfonické fantazie jako nejlepší orchestrální dílo roku 1955. Brzy byly uvedeny v New Yorku, v Londýně je provedl s orchestrem BBC dirigent Vilém Tauský, rodák z Přerova, Charles Munch je s Bostonskými symfoniky natočil na gramofonovou desku. Dílo také zaznělo 27. srpna 1979 v podání České filharmonie za řízení Václava Neumanna u příležitosti smuteční slavnosti, spojené s uložením skladatelových ostatků do rodinné hrobky v Poličce.

Bohuslav Martinů — Symfonie č. 3 H 299

Třetí symfonii Martinů komponoval během letního pobytu v Connecticutu roku 1944, tentokrát bez objednávky, z vlastního rozhodnutí. Přesto se mu práce zpočátku nedařila, jak si – deprimován nekončící válkou a starostmi, co se děje doma – postěžoval svému příteli a životopisci Miloši Šafránkovi. V červnu se však vylodily americké jednotky v Normandii, ve válce nastal obrat a beznaděj se změnila v naději. Snad právě proto tato symfonie skladateli zvlášť přilnula k srdci, později o ní v článku pro New York Times prohlásil: Třetí je moje pýcha. Je tragická ve svém ladění a mně se velmi stýskalo po domově, když jsem ji psal. […] Měl jsem na mysli jako model Beethovenovu Eroiku. […] Psal jsem ji od srdce jako dar Bostonskému symfonickému orchestru, který ji poprvé uvedl. Kusevickij a tento orchestr pro mě v minulosti mnoho udělali.“ Premiéra se uskutečnila už v radostnějším období, 12. října 1945 v Bostonu.

Třetí symfonie je oproti běžnému kánonu třívětá, její těžiště je ve finální větě, k níž celá skladba graduje. První věta vychází z třítónového motivu, stále rozvíjeného, až ve finále dospěje k reminiscenci motivu z Dvořákova Requiem resp. symfonie Asrael Josefa Suka. Skladba končí smířlivě, v hlubokém zamyšlení. Česká filharmonie ji roku 1949 natočila s Karlem Šejnou těsně předtím, než se pro Martinů změnila politická situace natolik, že pro sebe neviděl v Čechách uplatnění. Příteli Karlu Novákovi se o Třetí symfonii svěřil: „Myslel jsem při ní na Talicha a na Vás, na Českou filharmonii, a tak jsem si dělal plány, jak se sejdeme a jak si ji zahrajeme, ovšem dopadlo to trochu jinak, a jak do toho vidím, není moc naděje, že bychom se brzy uviděli…“ Do Čech už se Bohuslav Martinů nikdy nepodíval.