Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Alisa Weilerstein

Česká filharmonie

Alisa Weilerstein

Ostatní pořadatelé

Koncert České filharmonie a dirigenta Tomáše Netopila v anglickém Manchesteru, na jehož programu je kromě Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka také skladatelův Violoncellový koncert, v němž se jako sólistka představí americká interpretka Alisa Weilerstein.

Česká filharmonie
Program

Wolfgang Amadeus Mozart
Předehra k opeře Don Giovanni K527

Antonín Dvořák
Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104 

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll op. 95 "Z Nového světa"

Účinkující

Alisa Weilerstein
violoncello

Tomáš Netopil
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Alisa Weilerstein
Bridgewater Hall — Hlavní sál
12. 2. 2018  pondělí — 19.30
Nelze objednat online

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Účinkující

Tomáš Netopil  dirigent
Tomáš Netopil

Tomáš Netopil zastává od sezony 2013/2014 funkci hlavního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu.

V létě roku 2018 založil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, která nabízí studentům výjimečné umělecké podněty během lekcí i příležitost setkat se a pracovat s významnými mezinárodními hudebníky. V létě 2020 se akademie propojí s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikne Filharmonie mladých Dvořákovy Prahy, v níž zasednou studenti konzervatoří a dalších hudebních škol vedení hráči České filharmonie. Tomáš Netopil už dříve udržoval blízký vztah s festivalem Dvořákova Praha: v sezoně 2017/2018 byl jeho rezidenčním umělcem, řídil Essenskou filharmonii na zahajovacím koncertě festivalu a na závěrečném koncertě provedl Dvořákovo Te Deum s Vídeňskými symfoniky. Vztah s festivalem se tímto upevnil i pro budoucnost.

Zdrojem inspirace je pro něho především česká hudba, i proto je Tomáš Netopil jedním z hlavních hostujících dirigentů České filharmonie. S ní a se sólisty Leifem Ove Andsnesem a Trulsem Mörkem zakončil sezonu 2018/2019 dvěma programy na festivalu Kissinger Sommer, první z nich byl živě přenášen Bavorským rozhlasem. Na jaře 2018 byl s Českou filharmonií na dlouhém zájezdu po Velké Británii a poté řídil v jejím podání Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, v přímém přenosu České televize.

Tomáš Netopil je pravidelným hostem velkých operních domů. V roce 2008 debutoval v Saské státní opeře v Drážďanech a postupně zde nastudoval opery La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody Lišky Bystroušky, Prodaná nevěsta, Halévyho Židovku a Busoniho Doktora Fausta. Následovaly úspěchy ve Vídeňské státní opeře, naposledy s Idomeneem, Čarostřelcem a Leonorou. V opeře Národního divadla Brno uvede v dubnu 2020 Řecké pašije. Jedním z vrcholů jeho uplynulé sezony bylo nastudování Její pastorkyně v Nizozemské opeře v produkci Katie Mitchell, s Anette Dasch, Hannou Schwarz a Evelyn Helitzius v hlavních rolích.

Nadcházející koncertní vystoupení Tomáše Netopila zahrnují spolupráci s Orchestre National de France, Vídeňskými symfoniky, Orchestre National de Montpellier, RAI Torino, Accademia di Santa Cecilia a tokijským Yomiuri Symphony Orchestra. Poslední úspěchy zaznamenal s Orchestrem curyšské Tonhalle, Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonií nizozemského rozhlasu, orchestrem amsterdamského Concertgebouw a Orchestre Philharmonique de Monte Carlo.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka originální verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.

V letech 2008–2012 zastával Tomáš Netopil pozici hudebního ředitele pražského Národního divadla. Vystudoval hru na housle a dirigování v České republice, a poté na Royal College of Music ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

Alisa Weilerstein  violoncello
Alisa Weilerstein

„Mladá violoncellistka Alisa Weilerstein, jejíž emocionální přednes tradiční i současné hudby jí získal mezinárodní věhlas, … je vynikající interpretkou kombinující technickou dokonalost s vášnivou hudebností.“ Takto se vyjádřila MacArthurova nadace, když jí v roce 2011 předávala MacArthurovo stipendium „grant pro génia“. V roce 2010 Alisa Weilerstein podepsala výhradní smlouvu s nahrávací společností Decca Classics jako první violoncellistka u této prestižní firmy za 30 třicet let.

Na svém prvním albu pro label Decca Alisa Weilerstein nahrála violoncellové koncerty Edwarda Elgara a Elliotta Cartera s Danielem Barenboimem a Staatskapelle Berlin. Společnost BBC Music tento kompaktní disk označila za „Nahrávku roku 2013“. Na svém druhém kompaktním disku labelu Decca vydaným na počátku roku 2014 Alisa Weilerstein uvedla Dvořákův Violoncellový koncert s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, který se dostal na přední místo v hitparádě vážné hudby ve Spojených státech amerických. V září 2016 Alisa Weilerstein vydala své páté album u společnosti Decca s oběma Šostakovičovými violoncellovými koncerty se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pod vedením Pabla Heras-Casada v živé nahrávce z předchozí sezony.

Alisa Weilerstein vystupovala se všemi předními orchestry ve Spojených státech amerických a v Evropě s dirigenty jako např. Gustavo Dudamel, Christoph Eschenbach, Alan Gilbert, Marek Janowski, Neeme Järvi, Paavo Järvi, Lorin Maazel, Zubin Mehta nebo David Zinman.

Pracuje na rozšíření svého repertoáru a horlivě propaguje novou hudbu. V New Yorku přednesla první provedení skladby Matthiase Pintschera Úvahy o Narcisovi a úzce spolupracovala s Osvaldem Golijovem, který pro její vystoupení v New Yorku transponoval skladbu Azul pro violoncello a orchestr (původně premiérovanou Yo-Yo Mou). Na Festivalu Caramoor v roce 2008 uvedla v premiéře skladbu Lery Auerbach 24 preludií pro violoncello a klavír s klavírním doprovodem samotné skladatelky. Řadu děl pro Alisu Weilerstein také složil Joseph Hallman, v roce 2014 nominovaný na cenu Grammy.

Alisa Weilerstein vystupuje na významných hudebních festivalech po celém světě, jako je například festival v Aspenu, v Edinburghu, Jeruzalémský festival komorní hudby, Letní festival La Jolla, Mostly Mozart, Salcburský festival, Šlesvicko-holštýnský festival a festivaly Tanglewood a Verbier. Kromě svých sólových a recitálových koncertů se Alisa Weilerstein také pravidelně věnuje komorní hudbě. V posledních osmi letech patřila k základnímu jádru skupiny hudebníků Festivalu Spoleto v USA a také koncertuje v rámci tělesa Weilerstein Trio se svými rodiči, Donaldem a Vivian Hornik Weilersteinovými.

V roce 2008 získala cenu Martina E. Segala, kterou uděluje Lincoln Center za mimořádné úspěchy, a roku 2006 se stala vítězkou Ceny Leonarda Bernsteina. V roce 2000 jí bylo uděleno stipendium Avery Fisher Career Grant a byla vybrána do dvou prestižních programů pro mladé umělce v letech 2000–2001.

Alisa Weilerstein je absolventkou Programu pro mladé umělce Clevelandského hudebního institutu, kde studovala u Richarda Weisse a má rovněž titul ze studia dějin na Columbia University v New Yorku. V roce 2008 se Alisa Weilerstein, jíž byla diagnostikována cukrovka 1. typu, stala Hvězdnou advokátkou (Celebrity Advocate) pro Nadaci pro výzkum cukrovky u mládeže.

Skladby

Wolfgang Amadeus Mozart — Don Giovanni, předehra k opeře

Opera Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta je neodmyslitelně spjata s Prahou a s českým hudebním životem. Předcházela jí roku 1787 v tehdy nově vystavěném Nosticově (dnešním Stavovském) divadle provedení opery Figarova svatba, která ve Vídni přes počáteční dobré přijetí vydržela na repertoáru pro nepřízeň dvora jen krátkou dobu. Uvedení v Praze naopak bylo triumfální, zvlášť když druhé představení řídil sám autor. Mozartova první čtyřtýdenní návštěva Prahy se tedy nad očekávání vydařila, a proto skladatel s radostí přijal návrh impresária Bondiniho, aby pro následující sezonu napsal pro Pražany novou operu, Dona Giovanniho.

Když pak na podzim roku 1787 přijel skladatel z Vídně znovu do Prahy, pobýval v domě U tří zlatých lvů a u manželů Duškových na Bertramce, připravoval premiéru nového díla. Nebylo ještě zcela hotovo a podle známé legendy se práce na dokončení protáhly natolik, že předehru prý Mozart napsal až v noci před premiérou, která proběhla 29. října 1787. Vzhledem k pohotovosti a rychlosti, s jakou tvořil, to není nepravděpodobné. Praha se tak stala dějištěm prvního provedení díla, které pro svou jedinečnost získalo přídomek „opera oper“. Sám skladatel je označil jako „dramma giocoso“ a naznačil tak, že dílo spojuje rámec osudové závažnosti s dějovými momenty hravě komickými. Tuto dvojlomnost má i orchestrální předehra. Začíná temnou hudbou a pokračuje jiskrně hravou sonátovou částí. Úvodní hudba se pak vrátí před koncem opery ve chvíli, kdy je hrdina díla uvržen do záhrobí.

Antonín Dvořák — Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Počátkem 90. let stál Dvořák na vrcholu svých uměleckých sil a byl již světově uznávaným skladatelem. Dostával nabídky na vytvoření skladeb, na koncertní turné či na posty učitelské a ředitelské. Génius Antonín Dvořák se postupně vypracoval z „pouhého“ českého skladatele na skladatele světového, kterého vydávaly renomované nakladatelské domy a s kterým se přátelil Brahms či Čajkovskij.

Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ představuje vrcholné mistrovské dílo, kombinující dosavadní Dvořákovy postupy v kompozici. Psát cokoli o ní se zdá být vzhledem k jejímu častému provozování nadbytečné. Dílo se od svého prvního uvedení stalo nesmírně populárním a v roce 1969 si vzal s sebou nahrávku symfonie americký kosmonaut Neil Armstrong při první cestě člověka na měsíc. Pro Dvořáka se stalo vytvoření tohoto díla však také jakýmsi symbolem jeho vlastní první cesty za oceán, do Nového světa. V roce 1892 přijímá pozvání do Spojených států a na tři roky se stává ředitelem Národní konzervatoře v New Yorku. Po krátké době pobytu za mořem, v zimě 1893, začíná pracovat na své další, v pořadí již deváté symfonii. Je na ní znát, jak silně na skladatele Amerika zapůsobila, zároveň však zůstává dílem českého mistra na vrcholu tvůrčích sil. Novosvětská měla být důkazem skladatelovy teorie o možnostech využití charakteristických prvků černošské a indiánské hudby pro vznik tzv. americké národní školy, která v době Dvořákova pobytu ve Spojených státech fakticky neexistovala. 

Odborníci vedou již více než sto let debaty o tom, zda Dvořák v symfonii použil konkrétní nápěvy černošských písní či nikoliv. Dvořák sám se k této věci vyjádřil rozporuplně. Jednou tvrdil: „Právě dokončuji novou Sinfonii e moll. Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších lišit velice podstatně. Inu, vliv Ameriky, každý kdo má ‚čuch‘, musí vycítit.“ Podruhé se vyjádřil zdánlivě protikladně: „Je to a zůstane to pořád českou muzikou.“ Každopádně konkrétní melodie vědomě nepřebíral: „Je to jen duch černošských a indiánských melodií, jejž jsem se snažil reprodukovat ve své nové symfonii. Neupotřebil jsem jediné z oněch melodií.“  Otázkou také zůstává, do jaké míry mohl vlastně Dvořák za tak krátkou dobu pobytu v Americe původní americkou hudbu opravdu poznat, a nakolik bylo pouze jeho přáním vytvořit něco pro Ameriku, která se k němu v počátcích tak štědře zachovala a která ho jistě velmi fascinovala. Dirigent Leonard Bernstein označil dílo jako skutečně mezinárodní ve své podstatě. Navzdory všem těmto dohadům má 9. symfonie asi mnohem více společného s českou hudbou než s hudbou americkou. Stavebně se vyznačuje velmi přesnou, téměř učebnicovou formou jednotlivých vět.

Podvědomě však Dvořák minimálně jednu ze známých melodií „odcitoval“, vždyť téma z první věty symfonie připomíná nápadně černošský spirituál Swing Low Sweet Chariot.  Druhá věta Largo je zase možná inspirována Písní o Hiawathovi. Tato rozsáhlá básnická skladba amerického básníka Henryho Wadswortha Longfellowa čerpá z příběhů o legendárním indiánském náčelníkovi Hiawathovi a její významnou složkou jsou také působivé popisy přírodních krás divoké americké přírody. Hlavní téma slavného Dvořákova Larga – široká, vznešeně prostá melodie (přednášená anglickým rohem na pozadí sordinovaných smyčců) – má možná svůj předobraz v putování Hiawathy a jeho ženy Minnehahy rozlehlou, nedotčenou americkou krajinou. Střední část věty může být zase odrazem nálady ve scéně pohřbu Minnehahy. Třetí věta symfonie má pak podle skladatele také „něco z indiánského charakteru“. V závěrečné čtvrté větě Dvořák kombinuje všechna témata z celé symfonie. Toto perfektní zvládnutí formy ve spojitosti s nápaditou melodikou, harmonií a instrumentačním mistrovstvím tvoří dohromady skutečně geniální jedinečné dílo. Závěrem uveďme citát z New York Times z roku 1893:  „My, Američané, bychom měli děkovat tomuto českému mistru a ctít ho za to, že nám ukázal, jak máme zacházet s naším vlastním hudebním dědictvím.

Antonín Dvořák — Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104

Rok 1896 se stal pro historii české hudby významným hned ze dvou důvodů: 4. ledna byla založena Česká filharmonie a 19. března premiéroval Antonín Dvořák při své deváté a poslední koncertní cestě do Anglie Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104. Ačkoli byl autor svým dílem nadšen, dokonce psal o „nehorázné radosti“, jež mu přináší, netušil při své skromnosti, ba ani v té době tušit nemohl, že se stane jednou z jeho nejhranějších skladeb, a pro mnoho lidí dokonce králem violoncellových koncertů všech dob. Paradoxem přitom je, že Dvořák nikdy k formě koncertu netíhl a violoncello se mu jako sólový nástroj příliš nezamlouvalo. Tvrdil prý, že „nahoře huhňá a dole brumlá.“ Souhrou okolností se na podzim roku 1894 přece jen rozhodl koncert pro violoncello zkomponovat. Od prvního pokusu věnovat tomuto nástroji sólový koncert uplynulo téměř třicet let a Dvořák ho zřejmě považoval za natolik nevýznamný, že mu ani nevadila ztráta jeho rukopisu (našel se až po skladatelově smrti), ani jej nezařadil do žádného ze seznamů svých děl.

Prvotním a zásadním impulsem k napsání violoncellového koncertu s orchestrem se stalo dílo amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, pedagoga Newyorské konzervatoře, již Dvořák v té době řídil, a první violoncellista newyorské Filharmonické společnosti. Dvořáka Herbertovo dílo natolik nadchlo, že ho celé důkladně prostudoval a několik měsíců poté začal psát vlastní koncert. Možná v návaznosti na hluboce intimní Biblické písně, jež vznikly na jaře roku 1894, pokračoval skladatel v této osobní rovině a nezdráhal se odhalit v novém díle to, čím právě žil: silný stesk po domově, dětech (kromě syna Otakara zůstalo ostatních pět dětí v Čechách), po letním sídle ve Vysoké, kde měl klid na práci, a zároveň vzpomínku na těžce nemocnou Josefinu Kounicovou, svou švagrovou, přítelkyni a dávnou první lásku. V soukolí tvůrčího elánu a vnitřní melancholie vznikla niterná skladba, jíž vévodí pevný kompoziční řád a jež nepostrádá naději. Josefinu zosobňuje v koncertu melodie Dvořákovy písně Kéž duch můj sám z cyklu Čtyři písně op. 82, která patřila k jejím nejoblíbenějším.

Třívětý koncert zahajuje rozměrný orchestrální úvod, v němž zazní obě základní témata věty. Zatímco první se vyznačuje větším melodickým rozestupem, vedlejší téma tvoří líbezná, něžná melodie. Zdánlivě spontánní myšlenka se rodila dlouho a pracně, než autor našel její pravé proporce. Pakliže sám autor přiznal, že ho lyrický motiv úvodního Allegra rozechvívá, ve druhé větě zašel ještě dál a stvořil pro ni jednu ze svých nejpůsobivějších lyrických melodií. Právě zde zazní odkaz na píseň Kéž duch můj sám. Poté přichází košaté rondo, jež tu stojí jako symbol naděje, vzkříšení po temné noci kříže, obraz proměněné bolesti. Dvořák psal tuto větu několik týdnů před definitivním odjezdem z New Yorku, snad proto jako by se chvěla dychtivým očekáváním, jež bylo však po návratu do Čech zakaleno zprávou o Josefinině předčasné smrti. Skladatel v reakci na tuto smutnou skutečnost radikálně změnil závěr celého koncertu a před původní stručnou kodu vložil nových šedesát taktů, v nichž sólové housle opět citují Josefininu oblíbenou píseň.

Světová premiéra koncertu se konala 19. března roku 1896 v londýnské Queen’s Hall pod Dvořákovou taktovkou. Skladbu měl původně premiérovat autorův blízký přítel a mentor violoncellového partu Hanuš Wihan, jemuž bylo dílo dedikováno, jenže nakonec byl koncert svěřen mladému anglickému violoncellistovi Leo Sternovi. Traduje se, že změnu obsazení způsobil Wihanův poněkud necitlivý požadavek přidat do koncertu virtuózní kadenci, což Dvořák rezolutně odmítl, leč pravým důvodem bylo zřejmě hudebníkovo značné časové vytížení. Stern se vypravil za skladatelem do Čech a houževnatě spolu s autorem na koncertu pracoval, a to prý až sedm hodin denně, neboť skladba pro něj byla zejména intonačně nesmírně obtížná. Stern uvedl dílo i při pražské premiéře 11. dubna 1896, později ještě v Lipsku, Chicagu a New Yorku.