Fotografie ilustrujicí stránku  Komorní orchestr České filharmonie Uxía Martínez Botana

Komorní orchestr České filharmonie

Uxía Martínez Botana

Česká filharmonie

V závěrečném večeru koncertního cyklu K vystoupí Josef Špaček se skvělou španělskou kontrabasistkou Uxíou Martínez Botanou a s kolegy připraví Schubertův mistrovský kvartet v Mahlerově instrumentaci.

Program

Ottorino Respighi
Staré zpěvy a tance, suita č. 3

Giovanni Bottesini
Gran duo concertante pro housle a kontrabas

Franz Schubert / arr. G. Mahler
Smyčcový kvartet č. 14 d moll, D 810 („Smrt a dívka“)

Účinkující

Komorní orchestr České filharmonie

Uxía Martínez Botana
kontrabas

Josef Špaček
housle, umělecký garant projektu

Fotografie ilustrujicí událost Komorní orchestr České filharmonie Uxía Martínez Botana
Rudolfinum — Dvořákova síň
28. 4. 2019  neděle — 15.00
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Účinkující

Komorní orchestr České filharmonie  těleso

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil se 123. sezonou. Ke svému premiérovému sezonnímu vystoupení před pražským publikem si vybral Reinharda Goebela, Jiřího Rožně, Ondřeje Vrabce, Janu Brožkovou, Simonu Šaturovou, Josefa Špačka a Uxíu Martínez Botanu. Můžeme se těšit na smělé plány nového projektu i do dalších sezon České filharmonie.

Uxía Martínez Botana  kontrabas

UXÍA MARTÍNEZ BOTANA
kontrabas

Uxía Martínez Botana, uznávaná hudebními kritiky pro svou „nesmírnou intenzitu projevu a excelentní techniku hry“, byla americkým časopisem No treble vybrána jako jedna z deseti nejlepších kontrabasistů na světě. Hrát začala již v šesti letech, nejprve ji učil Witold Patsevich, poté pokračovala na konzervatořích ve Španělsku a v Nizozemí. Bakalářského titulu dosáhla na konzervatoři v Amsterdamu u Petera Stotijna, barokní kontrabas studovala u Maggie Urquhart.

První profesionální angažmá získala již v 16 letech v Galicijském symfonickém orchestru, později hrála například v Královském orchestru Concertgebouw, v Nizozemské filharmonii pod taktovkou Marca Albrechta a ve smyčcovém orchestru Amsterdam Sinfonietta pod vedením Candidy Thompson. Hostovala v Jihonizozemské filharmonii, Skotském komorním orchestru, v Auvergneském orchestru, v Královském skotském národním orchestru a v Antverpském symfonickém orchestru. Nyní je vedoucí kontrabasové skupiny v Bruselské filharmonii. Od ledna 2016 je také vedoucí kontrabasů Weinberger Kammerorchester v Curychu pod vedením Gábora Takácse-Nagyho. Od roku 2018 vyučuje v Barceloně hru na kontrabas v Escola superior de música de Catalunya.

Uxía Martínez Botana není jen orchestrální hráčkou, ale intenzivně se věnuje i sólové a komorní hudbě. Jako sólistka premiérovala v roce 2012 v Oděse na festivalu „Dva dny a dvě noci nové hudby“ skladby Vladimira Rosinského a její provedení bylo označeno za „podmanivé a dech beroucí“. „Úžasnou emocionální intenzitou a mistrovským ovládáním nástroje“ zaujala kritiku při provedení skladby Parable XVII Vincenta Persichettiho v roce 2010. V roce 2014 sólově debutovala s The New European Ensemble v amsterdamském Concertgebouw a v únoru 2017 u Galicijského symfonického orchestru, kde pod taktovkou Dimy Slobodenjuka premiérovala skladby Vladimira Rosinského. V roce 2019 debutuje v Praze s Komorním orchestrem České filharmonie a houslistou Josefem Špačkem. Sólové recitály měla také v Lucembursku, Nizozemí, Belgii a Španělsku.

Je pravidelně zvána na významné festivaly po celé Evropě: uveďme například německé Schleswig-Holstein Musik Festival a Spannungen Festival, Chamber Music Connects the World a Masters in Performance Kronbergské akademie, finský Kuhmon kamarimusiikki, belgický Festival Musiqʼ3, jihoafrický Stellenbosch International Music Festival a rakouskou Schubertiade Schwarzenberg Hohenems.

Uxía Martínez Botana je zakladatelkou Rubik Ensemble, který tvoří šest sólistů: kromě ní je to houslista Nikita Arkaděvič Borisoglebskij, houslistka Solenne Païdassi, violoncellista David Cohen, violistka Dana Zemtsov a klavírista Andreas Hering.

Uxía Martínez Botana byla vybrána Nizozemskou nadací hudebních nástrojů (Stichting National Muziekinstrumenten Fonds) jako jedna z podporovaných umělců. Od února 2016 má zapůjčený vzácný anglický nástroj ze sbírky Willema Vogelaara, kontrabas cca z roku 1800 zvaný „The English Lady“. Hrává také na kontrabas „Ludwig Neuner“ z roku 1854, který jí poskytl soukromý sponzor.

Josef Špaček  housle
Josef Špaček

JOSEF ŠPAČEK
housle, umělecký garant projektu

Josef Špaček se rychle etabluje jako jeden z nejúspěšnějších houslistů své generace. Studoval u Itzhaka Perlmana na newyorské Juilliard School, u Idy Kavafian a Jaimeho Lareda v Curtis Institute of Music ve Filadelfii a u Jaroslava Foltýna na Pražské konzervatoři. Je laureátem Mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu a získal nejvyšší ceny na Mezinárodní houslové soutěži Michaela Hilla na Novém Zélandu, na Mezinárodní houslové soutěži Carla Nielsena v Dánsku a na Young Concert Artists International Auditions v New Yorku.

Vrcholy v sezonách 2017/2018/2019 tvoří mimo jiné návrat k Nizozemské filharmonii a Marcu Albrechtovi a debuty s Orchestre Philharmonique du Capitole de Toulouse a Thomasem Søndergårdem, s Bamberskými symfoniky a Manfredem Honeckem, se Skotským komorním orchestrem a Maximem Emelyanchevem, s Helsinskou filharmonií a Michaelem Sanderlingem, s Antverpským symfonickým orchestrem a Davidem Zinmanem, se Štrasburskou filharmonií a Azizem Shokhakimovem, s Filharmonií Monte Carlo a Tomášem Netopilem, se Stavanger Symphony Orchestra a Christianem Vásquezem, s Vlámskými symfoniky a Danielem Blendulfem a s Kjótským symfonickým orchestrem a Lio Kuokmanem. Nadále vystupuje jako sólista s Českou filharmonií, a to na pražských i zahraničních koncertech dirigovaných Semjonem Byčkovem, Jakubem Hrůšou a Thomasem Adèsem.

Má za sebou vystoupení na abonentních koncertech České filharmonie s Valerijem Gergievem, návrat k Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI Torino s Jamesem Conlonem, debut s Rotterdamskou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, berlínský debut s Konzerthausorchester Berlin a Thomasem Sanderlingem, debut v amsterdamském Concertgebouw s Nizozemskou filharmonií a Thomasem Søndergårdem, tokijský debut s Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra a Jakubem Hrůšou a debut u Orchestra di Padova e del Veneto pod taktovkou Gerarda Korstena, u Sønderjylland Symphony Orchestra s Johannesem Wildnerem a u Vlámských symfoniků s Adrienem Perruchonem (zaznamenalo Mezzo Live HD TV). Recitálové debuty měl v Kennedyho centru ve Washingtonu D.C. a v La Jolle v San Diegu.

Nedávno zesnulý Jiří Bělohlávek byl podporovatelem Josefa Špačka a pravidelně ho zval ke spolupráci. Mezi další dirigenty, s nimiž Špaček spolupracuje, patří Semjon Byčkov, James Conlon, Christoph Eschenbach, Asher Fisch, Valerij Gergiev, Roy Goodman, Jakub Hrůša, Manfred Honeck, Eliahu Inbal, Jun Märkl, Rossen Milanov, Tomáš Netopil, Thomas Sanderling a Thomas Søndergård.

Josef Špaček rovněž účinkuje v recitálech a na festivalech komorní hudby v Evropě (mimo jiné v pražském Rudolfinu, ve vídeňském Konzerthausu, na Evian Festivalu, Kaposfestu a Schloß Elmau), Asii a USA (mimo jiné v Kennedho centru, v La Jolla, na ChamberFest Cleveland a na Nevada Chamber Music Festival).

U Supraphonu vydal s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem vysoce oceňovanou nahrávku s houslovými koncerty A. Dvořáka a L. Janáčka a se Sukovou Fantazií (mezi jinými „Nahrávka týdne“ v The Sunday Times, „Nahrávka měsíce a roku“ na MusicWeb International a 5* v magazínu Diapason) a také recitálové CD se skladbami pro housle a klavír od Smetany, Janáčka a Prokofjeva s klavíristou Miroslavem Sekerou. V roce 2010 nahrál díla H. W. Ernsta pro label Naxos. Jeho první CD, které vyšlo v roce 2006, obsahuje kompletní nahrávku sonát pro sólové housle od Eugèna Ysaÿe.

Působí také ve funkci koncertního mistra České filharmonie, nejmladšího v její historii. V lednu 2016 mu orchestr udělil titul „Umělecký partner“.

Josef Špaček hraje na housle „LeBrun; Bouthillard“ italského výrobce Guarneri del Gesù, vyrobené asi v roce 1732 a laskavě zapůjčené společností Ingles & Hayday.

Skladby

Giovanni Bottesini — Grand Duo Concertante pro housle a kontrabas

GIOVANNI BOTTESINI
1821–1899

Giovanni Bottesini se v dějinách hudby objevuje přinejmenším ve dvou významných souvislostech. Jednak jako dirigent světové premiéry Verdiho Aidy, kterou řídil 24. prosince 1871 v Káhiře. A jednak jako proslulý virtuos na kontrabas a skladatel mnoha děl určených tomuto – do té doby krajně neobvyklému – sólovému nástroji.

Životní směr budoucího „Paganiniho kontrabasu“, jak se Bottesinimu později přezdívalo, ovšem určila náhoda. Jeho otec neměl dost peněz na to, aby mohl Giovanni studovat na Milánské konzervatoři. Jediná možnost, jak se na ni dostat, bylo stipendium, a to bylo tehdy vypsané pouze na dva nástroje: kontrabas a fagot. Mladý Bottesini se na úspěšné přijímací zkoušky připravil během pár týdnů a po několika studijních letech začala jeho velkolepá dráha cestujícího sólového kontrabasisty. Zatímco Bottesiniho opery, které také komponoval a na nichž si zakládal, jsou dnes – pokud vůbec – uváděny jako vyslovené ozvláštnění repertoáru, desítky jeho skladeb pro kontrabas jsou trvalou součástí literatury pro tento nástroj.

Gran Duo Concertante pro housle a kontrabas bylo původně koncertantním duem pro dva kontrabasy a Bottesini ho v roce 1880 napsal pro sebe a Luigiho Rossiho. Ve snaze podpořit životaschopnost díla (protože sehnat dva vynikající kontrabasisty naráz nebylo snadné) došlo krátce po premiéře k přepsání jednoho z kontrabasových partů pro sólové housle; úpravy se ujal Paganiniho žák Camillo Sivori. V této verzi je Bottesiniho jednověté dílko uváděné nejčastěji. Hlavní slovo mají přirozeně oba sólové nástroje, kterým zbytek orchestru – po dramatičtějším vstupu – příležitostně přátelsky přitakává.

Ottorino RESPIGHI — Staré árie a tance, svita č. 3

OTTORINO RESPIGHI
1879–1936 

Z hudby Itala Ottorina Respighiho slýcháme na koncertních pódiích nejvíc jeho orchestrální triptych Římské fontány (1916), Římské pinie (1923) a Římské slavnosti (1928). Vznikl v období po Respighiho jmenování profesorem kompozice na konzervatoři svaté Cecílie v Římě v roce 1913. Trojice Starých zpěvů a tanců(často mylně překládaných z italského originálu Antiche arie e danze jako Antické árie a tance) vzniká ve stejné době, ale je naprostým protipólem expresivní, barevné a zvukově opulentní hudby skladatelova symfonického triptychu. Staré zpěvy a tance navíc souvisejí s Respighiho badatelským zájmem o italskou hudbu 16.–18. století, která se tehdy začala objevovat v nových edicích, a je snahou o přiblížení jejího bohatství Respighiho současníkům. Všechny tři suity jsou autorské jen zčásti, protože Respighi používá historický hudební materiál, pro který vytváří nová „aranžmá“.

Zatímco první dvě suity jsou pro malý, respektive standardní symfonický orchestr, Suita č. 3 je určena pouze smyčcovému tělesu. Druhá věta je Respighiho poklonou tvorbě burgundského loutnisty Jeana Baptisty Besarda (cca 1567 – cca 1625), ve čtvrté pracuje s Passacaglií pro barokní kytaru Lodovica Roncalliho (1654–1713), ve zbylých částech kombinuje loutnová díla Santina Garsiho de Parma (1542–1604) a dalších autorů, jejichž jména však neznáme.

Franz Schubert / arr. G. Mahler — Smyčcový kvartet č. 14 d moll „Smrt a dívka“

FRANZ SCHUBERT
1797–1828 

„Schubertova komorní hudba, zvláště jeho smyčcové kvartety a jeho tria pro klavír, housle a violoncello, patří k nejlepším svého druhu v celé hudební literatuře. Z kvartetů považuji za nejoriginálnější a nejvýznamnější Kvartet d moll (…),“ píše Antonín Dvořák ve svojí úvaze o Franzi Schubertovi, kterou v červenci 1894 uveřejnil americký časopis The Century Illustrated Monthly Magazine. A pokračuje: „Schubert se nesnaží dát své komorní hudbě orchestrální charakter, a přesto dosahuje úžasné rozmanitosti skvělých zvukových efektů. Zde, a nejen zde, je tok jeho melodií spontánní, nepřetržitý a nepotlačitelný (…).“ Dvořák měl Schubertovu tvorbu moc rád, často se jí zabýval a ovlivnila ho i na skladatelské cestě: „Co se mne týče, ze srdce vyznávám, že Schubertovi vděčím za mnohé.“

Mějme Dvořákova slova na paměti, až budeme poslouchat Schubertův „nejoriginálnější a nejvýznamnější“ Smyčcový kvartet č. 14 d moll „Smrt a dívka“. A doplňme ještě, že ve srovnání s ostatními kompozicemi dnešního koncertu je tato nejnaléhavější, nejdramatičtější a má nejpropracovanější hudební architekturu. Zejména v rozsáhlých prvních dvou větách.

Pojmenování dala kvartetu věta druhá, ve které Schubert uvádí a v nádherných variacích zpracovává melodii své písně Smrt a dívkaz roku 1817. Je to zhudebněný dialog, ve kterém dívka odhání smrt, protože život je přece tak krásný a sladký; smrt naopak dívku vybízí, ať jí jen podá ruku a odevzdá se do náruče, v níž najde klid a spočinutí. Použití právě této písně ve smyčcovém kvartetu z roku 1824 bývá spojováno s velmi těžkým obdobím Schubertova života. Skladatel tehdy jednomu z přátel napsal: „Myslete si člověka, jehož zdraví už se nikdy nespraví a který z čirého zoufalství dělá čím dál víc špatného než dobrého. Myslete si člověka, jehož nejsvětlejší naděje se zmarnily, pro něhož jsou láska a přátelství něčím mučivým, jehož nadšení pro všechno krásné rychle mizí. A pak se ptejte sám sebe, jestli takový člověk není skutečně hluboce nešťastný.“

Schubertovu naléhavou hudební zprávu obvykle tlumočí čtyři hudebníci, čtyři hráči smyčcového kvarteta. V jejich společném přístupu, ale i v napětí, které mezi jejich hlasy vzniká, se interpretace Smrti a dívky utváří vždy znovu. Dílo tak někdy vyzní jako boj o život, jindy jako bolestínská zpráva, jindy naopak s hlubokým a vážným smutkem.

Dnes uslyšíme Schubertův kvartet v úpravě Gustava Mahlera pro smyčcový orchestr. Nebyl to jediný případ, kdy Mahler přearanžoval dílo jiného skladatele; svou pozornost v tomto ohledu věnoval Bachovi, Beethovenovi, Schumannovi či Brucknerovi. Mahlerova verze Smrti a dívky pro smyčcový orchestr (tedy i s kontrabasy a s větším množstvím hráčů na každý z hlasů partitury) vznikla v devadesátých letech 19. století, v době Mahlerova působení u hamburské opery. Už když z ní tehdy byla veřejně provedena 2. věta, objevily se kritické hlasy, které říkaly, že v orchestrálním podání dílo získává uhlazenost a ztrácí napětí. A taky, že hlasy kontrabasů, i když je Mahler nepoužívá stále, vnášejí do Schubertova originálu něco cizorodého. A že se jistý osobní rozměr, určitá hloubka hudebního rozhovoru ve velké skupině hudebníků prostě ztrácí.

I když měl Mahler hotovou úpravu celého Schubertova kvartetu, už nikdy z ní neprovedl ani notu a světlo světa spatřila až ve druhé polovině 20. století, když se našla v pozůstalosti Mahlerovy dcery Anny. Přestože se tato verze na koncertních pódiích objevuje, otázky po tom pravém interpretačním přístupu zůstávají. A to je dobře. Smrt a dívka v sobě pro hudebníky má a snad i musí mít značnou míru nesamozřejmosti, která ji uchrání před nevzrušivým podáním. Zahrát ji v jiné než kvartetní verzi, to je vždy náročný úkol, aby se to podstatné neztratilo. Smrt a dívka má mít i v orchestrálním podání pořád komorní charakter.