Fotografie ilustrujicí stránku  Komorní orchestr České filharmonie Uxía Martínez Botana

Uxía Martínez Botana • Komorní orchestr České filharmonie


Česká filharmonie

V závěrečném večeru koncertního cyklu K vystoupí Josef Špaček se skvělou španělskou kontrabasistkou Uxíou Martínez Botanou a s kolegy připraví Schubertův mistrovský kvartet v Mahlerově instrumentaci.

Koncert z řady K

Program

Ottorino Respighi
Staré zpěvy a tance, suita č. 3

Giovanni Bottesini
Gran duo concertante pro housle a kontrabas

Franz Schubert / arr. G. Mahler
Smyčcový kvartet č. 14 d moll, D 810 („Smrt a dívka“)

Účinkující

Komorní orchestr České filharmonie

Uxía Martínez Botana
kontrabas

Josef Špaček
housle, umělecký garant projektu

Fotografie ilustrujicí událost Uxía Martínez Botana  Komorní orchestr České filharmonie

Rudolfinum — Dvořákova síň

28. 4. 2019  neděle 15.00
Nelze objednat online

Účinkující

Komorní orchestr České filharmonie  

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil se 123. sezonou. Ke svému premiérovému sezonnímu vystoupení před pražským publikem si vybral Reinharda Goebela, Jiřího Rožně, Ondřeje Vrabce, Janu Brožkovou, Simonu Šaturovou, Josefa Špačka a Uxíu Martínez Botanu. Můžeme se těšit na smělé plány nového projektu i do dalších sezon České filharmonie.

Uxía Martínez Botana  kontrabas

UXÍA MARTÍNEZ BOTANA
kontrabas

Uxía Martínez Botana, uznávaná hudebními kritiky pro svou „nesmírnou intenzitu projevu a excelentní techniku hry“, byla americkým časopisem No treble vybrána jako jedna z deseti nejlepších kontrabasistů na světě. Hrát začala již v šesti letech, nejprve ji učil Witold Patsevich, poté pokračovala na konzervatořích ve Španělsku a v Nizozemí. Bakalářského titulu dosáhla na konzervatoři v Amsterdamu u Petera Stotijna, barokní kontrabas studovala u Maggie Urquhart.

První profesionální angažmá získala již v 16 letech v Galicijském symfonickém orchestru, později hrála například v Královském orchestru Concertgebouw, v Nizozemské filharmonii pod taktovkou Marca Albrechta a ve smyčcovém orchestru Amsterdam Sinfonietta pod vedením Candidy Thompson. Hostovala v Jihonizozemské filharmonii, Skotském komorním orchestru, v Auvergneském orchestru, v Královském skotském národním orchestru a v Antverpském symfonickém orchestru. Nyní je vedoucí kontrabasové skupiny v Bruselské filharmonii. Od ledna 2016 je také vedoucí kontrabasů Weinberger Kammerorchester v Curychu pod vedením Gábora Takácse-Nagyho. Od roku 2018 vyučuje v Barceloně hru na kontrabas v Escola superior de música de Catalunya.

Uxía Martínez Botana není jen orchestrální hráčkou, ale intenzivně se věnuje i sólové a komorní hudbě. Jako sólistka premiérovala v roce 2012 v Oděse na festivalu „Dva dny a dvě noci nové hudby“ skladby Vladimira Rosinského a její provedení bylo označeno za „podmanivé a dech beroucí“. „Úžasnou emocionální intenzitou a mistrovským ovládáním nástroje“ zaujala kritiku při provedení skladby Parable XVII Vincenta Persichettiho v roce 2010. V roce 2014 sólově debutovala s The New European Ensemble v amsterdamském Concertgebouw a v únoru 2017 u Galicijského symfonického orchestru, kde pod taktovkou Dimy Slobodenjuka premiérovala skladby Vladimira Rosinského. V roce 2019 debutuje v Praze s Komorním orchestrem České filharmonie a houslistou Josefem Špačkem. Sólové recitály měla také v Lucembursku, Nizozemí, Belgii a Španělsku.

Je pravidelně zvána na významné festivaly po celé Evropě: uveďme například německé Schleswig-Holstein Musik Festival a Spannungen Festival, Chamber Music Connects the World a Masters in Performance Kronbergské akademie, finský Kuhmon kamarimusiikki, belgický Festival Musiqʼ3, jihoafrický Stellenbosch International Music Festival a rakouskou Schubertiade Schwarzenberg Hohenems.

Uxía Martínez Botana je zakladatelkou Rubik Ensemble, který tvoří šest sólistů: kromě ní je to houslista Nikita Arkaděvič Borisoglebskij, houslistka Solenne Païdassi, violoncellista David Cohen, violistka Dana Zemtsov a klavírista Andreas Hering.

Uxía Martínez Botana byla vybrána Nizozemskou nadací hudebních nástrojů (Stichting National Muziekinstrumenten Fonds) jako jedna z podporovaných umělců. Od února 2016 má zapůjčený vzácný anglický nástroj ze sbírky Willema Vogelaara, kontrabas cca z roku 1800 zvaný „The English Lady“. Hrává také na kontrabas „Ludwig Neuner“ z roku 1854, který jí poskytl soukromý sponzor.

Josef Špaček  housle
Josef Špaček

JOSEF ŠPAČEK
housle, umělecký garant projektu

Josef Špaček je houslista, který si svou hrou podmaňuje publikum celého světa a řadí se mezi nejvýraznější talenty své generace. Jeho hra vyniká technickou jistotou, virtuozitou, osobitým výrazem a širokým rozsahem barevnosti zvuku. Uznáván je i pro své sebevědomé a soustředěné vystupování. Profiluje se jako virtuos se širokým záběrem napříč styly a repertoárem, na kterém prokazuje svou “udivující artikulaci a atletičnost” (The Scotsman), nebo “bujnost a pikantnost tónu” (The Telegraph).

Josef vystupuje s významnými orchestry po celém světě. V posledních deseti letech se na světových pódiích objevil například s Českou filharmonií, Orchestre de Paris, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Bamberger Symphoniker, Konzerthausorchester Berlin, Tonhalle-Orchester Zürich, Helsinki Philharmonic Orchestra, Orchestre Philharmonique du Capitole de Toulouse, Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI Torino, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Japan Philharmonic Orchestra, Shanghai Symphony Orchestra, Netherlands Philharmonic Orchestra, Rotterdam Philharmonic Orchestra nebo Stavanger Symphony Orchestra.

Stejnou pozornost jako sólovým recitálům věnuje Josef i komorní hudbě a je pravidelným hostem festivalů i koncertních sálů v Evropě (Konzerthaus Vídeň, Muziekgebouw aan‘t IJ Amsterdam, Kronberg Academy, Evian Festival, Kaposfest, Schloß Elmau), nebo Asii a v USA (Kennedy Center Washington D.C., v 92Y New York, La Jolla San Diego, ChamberFest Cleveland nebo Nevada Chamber Music Festival). Na pódiích se v rámci komorních souborů objevuje po boku předních světových instrumentalistů, jakými jsou např. Gil Shaham, Kian Soltani, James Ehnes, Clemens Hagen, Gerhard Oppitz, Noah Bendix-Balgley, Máté Szücs, Miroslav Sekera, Tomáš Jamník, Sharon Kam, Kristóf Baráti, Zoltan Fejervari a Suzana Bartal.

Josef spolupracuje s uznávanými dirigenty, mezi nimiž jsou např. Jakub Hrůša, Semjon Byčkov, Manfred Honeck, Valerij Gergiev, Thomas Adès, Krzysztof Urbański, James Gaffigan, James Conlon, Maxim Emelyanchev, Jiří Bělohlávek (i.m.), Thomas Søndergård, Cornelius Meister, Michael Sanderling, David Zinman, Eliahu Inbal, Tomáš Netopil, Marc Albrecht, Aziz Shokhakimov, Christian Vasquez, Lio Kuokman a další.


V roli sólisty nahrál Josef pro vydavatelství Supraphon CD s Dvořákovými a Janáčkovými houslovými koncerty a Sukovou Fantazií. Na této nahrávce se podílela Česká filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Jeho diskografie zahrnuje mimo jiné i recitálové nahrávky děl Smetany, Janáčka a Prokofjeva (Miroslav Sekera, piano), nebo komplet houslových sonát Eugena Ysaÿe.

Josef Špaček studoval pod vedením renomovaných pedagogů Idy Kavafian a Jaime Lareda na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii nebo Itzhaka Perlmana na newyorské Juilliard School. Studium na Pražské konzervatoři absolvoval pod vedením Jaroslava Foltýna. Je laureátem světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, získal první cenu v mezinárodní houslové soutěži Michaela Hilla (Nový Zéland) a třetí cenu a cenu poroty mladých na mezinárodní houslové soutěži Carla Nielsena (Dánsko). Na prestižní soutěžní přehlídce Young Concert Artists International Auditions v New Yorku získal druhou cenu. 

V roce 2011 se stal historicky nejmladším koncertním mistrem České filharmonie a na této pozici setrval devět sezón až do roku 2020. Orchestr jej v roce 2016 jmenoval rezidentním umělcem.

Josef Špaček hraje na housle “LeBrun; Bouthillard” Guarneri del Gesù cca. 1732 zapůjčené od společnosti Ingles & Hayday.

Skladby

Giovanni Bottesini
Grand Duo Concertante pro housle a kontrabas

GIOVANNI BOTTESINI
1821–1899

Giovanni Bottesini se v dějinách hudby objevuje přinejmenším ve dvou významných souvislostech. Jednak jako dirigent světové premiéry Verdiho Aidy, kterou řídil 24. prosince 1871 v Káhiře. A jednak jako proslulý virtuos na kontrabas a skladatel mnoha děl určených tomuto – do té doby krajně neobvyklému – sólovému nástroji.

Životní směr budoucího „Paganiniho kontrabasu“, jak se Bottesinimu později přezdívalo, ovšem určila náhoda. Jeho otec neměl dost peněz na to, aby mohl Giovanni studovat na Milánské konzervatoři. Jediná možnost, jak se na ni dostat, bylo stipendium, a to bylo tehdy vypsané pouze na dva nástroje: kontrabas a fagot. Mladý Bottesini se na úspěšné přijímací zkoušky připravil během pár týdnů a po několika studijních letech začala jeho velkolepá dráha cestujícího sólového kontrabasisty. Zatímco Bottesiniho opery, které také komponoval a na nichž si zakládal, jsou dnes – pokud vůbec – uváděny jako vyslovené ozvláštnění repertoáru, desítky jeho skladeb pro kontrabas jsou trvalou součástí literatury pro tento nástroj.

Gran Duo Concertante pro housle a kontrabas bylo původně koncertantním duem pro dva kontrabasy a Bottesini ho v roce 1880 napsal pro sebe a Luigiho Rossiho. Ve snaze podpořit životaschopnost díla (protože sehnat dva vynikající kontrabasisty naráz nebylo snadné) došlo krátce po premiéře k přepsání jednoho z kontrabasových partů pro sólové housle; úpravy se ujal Paganiniho žák Camillo Sivori. V této verzi je Bottesiniho jednověté dílko uváděné nejčastěji. Hlavní slovo mají přirozeně oba sólové nástroje, kterým zbytek orchestru – po dramatičtějším vstupu – příležitostně přátelsky přitakává.

Ottorino RESPIGHI
Staré árie a tance, svita č. 3

OTTORINO RESPIGHI
1879–1936 

Z hudby Itala Ottorina Respighiho slýcháme na koncertních pódiích nejvíc jeho orchestrální triptych Římské fontány (1916), Římské pinie (1923) a Římské slavnosti (1928). Vznikl v období po Respighiho jmenování profesorem kompozice na konzervatoři svaté Cecílie v Římě v roce 1913. Trojice Starých zpěvů a tanců(často mylně překládaných z italského originálu Antiche arie e danze jako Antické árie a tance) vzniká ve stejné době, ale je naprostým protipólem expresivní, barevné a zvukově opulentní hudby skladatelova symfonického triptychu. Staré zpěvy a tance navíc souvisejí s Respighiho badatelským zájmem o italskou hudbu 16.–18. století, která se tehdy začala objevovat v nových edicích, a je snahou o přiblížení jejího bohatství Respighiho současníkům. Všechny tři suity jsou autorské jen zčásti, protože Respighi používá historický hudební materiál, pro který vytváří nová „aranžmá“.

Zatímco první dvě suity jsou pro malý, respektive standardní symfonický orchestr, Suita č. 3 je určena pouze smyčcovému tělesu. Druhá věta je Respighiho poklonou tvorbě burgundského loutnisty Jeana Baptisty Besarda (cca 1567 – cca 1625), ve čtvrté pracuje s Passacaglií pro barokní kytaru Lodovica Roncalliho (1654–1713), ve zbylých částech kombinuje loutnová díla Santina Garsiho de Parma (1542–1604) a dalších autorů, jejichž jména však neznáme.

Franz Schubert / arr. G. Mahler
Smyčcový kvartet č. 14 d moll „Smrt a dívka“

FRANZ SCHUBERT
1797–1828 

„Schubertova komorní hudba, zvláště jeho smyčcové kvartety a jeho tria pro klavír, housle a violoncello, patří k nejlepším svého druhu v celé hudební literatuře. Z kvartetů považuji za nejoriginálnější a nejvýznamnější Kvartet d moll (…),“ píše Antonín Dvořák ve svojí úvaze o Franzi Schubertovi, kterou v červenci 1894 uveřejnil americký časopis The Century Illustrated Monthly Magazine. A pokračuje: „Schubert se nesnaží dát své komorní hudbě orchestrální charakter, a přesto dosahuje úžasné rozmanitosti skvělých zvukových efektů. Zde, a nejen zde, je tok jeho melodií spontánní, nepřetržitý a nepotlačitelný (…).“ Dvořák měl Schubertovu tvorbu moc rád, často se jí zabýval a ovlivnila ho i na skladatelské cestě: „Co se mne týče, ze srdce vyznávám, že Schubertovi vděčím za mnohé.“

Mějme Dvořákova slova na paměti, až budeme poslouchat Schubertův „nejoriginálnější a nejvýznamnější“ Smyčcový kvartet č. 14 d moll „Smrt a dívka“. A doplňme ještě, že ve srovnání s ostatními kompozicemi dnešního koncertu je tato nejnaléhavější, nejdramatičtější a má nejpropracovanější hudební architekturu. Zejména v rozsáhlých prvních dvou větách.

Pojmenování dala kvartetu věta druhá, ve které Schubert uvádí a v nádherných variacích zpracovává melodii své písně Smrt a dívkaz roku 1817. Je to zhudebněný dialog, ve kterém dívka odhání smrt, protože život je přece tak krásný a sladký; smrt naopak dívku vybízí, ať jí jen podá ruku a odevzdá se do náruče, v níž najde klid a spočinutí. Použití právě této písně ve smyčcovém kvartetu z roku 1824 bývá spojováno s velmi těžkým obdobím Schubertova života. Skladatel tehdy jednomu z přátel napsal: „Myslete si člověka, jehož zdraví už se nikdy nespraví a který z čirého zoufalství dělá čím dál víc špatného než dobrého. Myslete si člověka, jehož nejsvětlejší naděje se zmarnily, pro něhož jsou láska a přátelství něčím mučivým, jehož nadšení pro všechno krásné rychle mizí. A pak se ptejte sám sebe, jestli takový člověk není skutečně hluboce nešťastný.“

Schubertovu naléhavou hudební zprávu obvykle tlumočí čtyři hudebníci, čtyři hráči smyčcového kvarteta. V jejich společném přístupu, ale i v napětí, které mezi jejich hlasy vzniká, se interpretace Smrti a dívky utváří vždy znovu. Dílo tak někdy vyzní jako boj o život, jindy jako bolestínská zpráva, jindy naopak s hlubokým a vážným smutkem.

Dnes uslyšíme Schubertův kvartet v úpravě Gustava Mahlera pro smyčcový orchestr. Nebyl to jediný případ, kdy Mahler přearanžoval dílo jiného skladatele; svou pozornost v tomto ohledu věnoval Bachovi, Beethovenovi, Schumannovi či Brucknerovi. Mahlerova verze Smrti a dívky pro smyčcový orchestr (tedy i s kontrabasy a s větším množstvím hráčů na každý z hlasů partitury) vznikla v devadesátých letech 19. století, v době Mahlerova působení u hamburské opery. Už když z ní tehdy byla veřejně provedena 2. věta, objevily se kritické hlasy, které říkaly, že v orchestrálním podání dílo získává uhlazenost a ztrácí napětí. A taky, že hlasy kontrabasů, i když je Mahler nepoužívá stále, vnášejí do Schubertova originálu něco cizorodého. A že se jistý osobní rozměr, určitá hloubka hudebního rozhovoru ve velké skupině hudebníků prostě ztrácí.

I když měl Mahler hotovou úpravu celého Schubertova kvartetu, už nikdy z ní neprovedl ani notu a světlo světa spatřila až ve druhé polovině 20. století, když se našla v pozůstalosti Mahlerovy dcery Anny. Přestože se tato verze na koncertních pódiích objevuje, otázky po tom pravém interpretačním přístupu zůstávají. A to je dobře. Smrt a dívka v sobě pro hudebníky má a snad i musí mít značnou míru nesamozřejmosti, která ji uchrání před nevzrušivým podáním. Zahrát ji v jiné než kvartetní verzi, to je vždy náročný úkol, aby se to podstatné neztratilo. Smrt a dívka má mít i v orchestrálním podání pořád komorní charakter.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?