Česká filharmonie
Nikolaj Znaider

Nikolaj Znaider je prvotřídním umělcem a uplatňuje se u předních orchestrů světa jako dirigent i jako virtuózní houslový sólista. Od roku 2010 je hlavním hostujícím dirigentem u orchestru Mariinského divadla a předtím byl hlavním hostujícím dirigentem Švédského komorního orchestru.

Po triumfálním návratu na festival BBC Proms se Staatskapelle Dresden za řízení Christiana Thielemanna se Znaider v sezoně 2016/2017 pouští do nového projektu spočívajícího v nahrávání všech Mozartových houslových koncertů, přičemž vystoupí jako sólista a zároveň bude dirigovat Londýnský symfonický orchestr. S tímto orchestrem jej pojí obzvláště silná vazba, neboť jej diriguje a sólově s ním vystupuje každou sezonu.

Jako dirigent i jako sólista se Znaider zajímá o prohloubení svých vazeb s klíčovými orchestry, k nimž cítí silné pouto. Pravidelně spolupracuje se Staatskapelle Dresden, Clevelandským orchestrem, Newyorskou filharmonií, Chicagskými symfoniky, Royal Concertgebouw, Detroitskými symfoniky, Montrealskými symfoniky, Národním orchestrem ve Washingtonu a Mnichovskou filharmonií.

Znaiderova rozsáhlá diskografie zahrnuje Nielsenův Koncert (Newyorská filharmonie řízená Alanem Gilbertem), Elgarův Koncert h moll (Staatskapelle Dresden pod taktovkou již zesnulého sira Colina Davise) a oceněné nahrávky koncertů Brahmse a Korngolda (Vídenští filharmonikové řízení Valerijem Gergijevem), Beethovenovy a Mendelssohnovy koncerty (Zubin Mehta a Izraelská filharmonie), Prokofjevův Koncert č. 2 a Glazunovův Koncert (Mariss Jansons a Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu) a Mendelssohnův Koncert na DVD (Riccardo Chailly a Orchestr Gewandhausu). Znaider rovněž nahrál kompletní Brahmsovy skladby pro housle a klavír s Yefimem Bronfmanem.

Umělec je přesvědčen o nutnosti podpory další generace hudebních talentů a deset let strávil jako zakladatel a umělecký ředitel každoroční letní školy Nordic Music Academy.

Nikolaj Znaider hraje na nástroj vytvořený v roce 1741 houslařem Guarnerim del Gesu. V minulosti na něj hrál Fritz Kreisler a Znaider jej má v dlouhodobé výpůjčce od Dánského královského divadla, a to díky štědrosti nadací VELUX a Knud Højgaard.

Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Hlavní hostující dirigent Rotterdamské filharmonie
Čestný dirigent BBC Symphony Orchestra

Po svém úspěšném působení na pozici šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra byl renomovaný český dirigent Jiří Bělohlávek v roce 2012 jmenován hudebním a uměleckým ředitelem České filharmonie, přičemž s orchestrem BBC nadále vystupuje jako jeho čestný dirigent. Během své profesní dráhy působil Jiří Bělohlávek také jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1977–89) a jako umělecký ředitel Pražské komorní filharmonie, nyní orchestru Prague Philharmonia (1994–2004). V roce 2006 byl jmenován předsedou umělecké rady festivalu Pražské jaro a od roku 2013 do roku 2017 zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie.

Jako operní dirigent spolupracoval Jiří Bělohlávek s Vídeňskou státní operou, Královskou operou v Covent Garden, Metropolitní operou v New Yorku, operou v San Franciscu, Opéra National de Paris, madridským Teatro Real, operním festivalem v Glyndebourne, Curyšskou operou a pražským Národním divadlem. S hudebníky BBC Symphony Orchestra s velkým úspěchem uvedl a nahrál také několik koncertních provedení oper. V této sezóně potvrdil svou pověst vynikajícího dirigenta janáčkovského repertoáru, když v londýnské Royal Festival Hall dirigoval Českou filharmonii v koncertním provedení Její pastorkyně a v Sanfranciské opeře poté řídil i plné provedení tohoto díla. V rámci cyklu BBC Proms pak uvedl s BBC Symphony Orchestra rovněž Janáčkovu Věc Makropulos.

Česká filharmonie zažívá pod Bělohlávkovým vedením mimořádné úspěchy, a to jak na svém domovském pódiu v Praze, tak na rozsáhlých turné v zahraničí. V posledních třech sezónách koncertoval orchestr na třech kontinentech – kromě Evropy ještě v Asii a Severní Americe. Jeho nedávná rezidence ve vídeňském Musikvereinu byla velmi úspěšná a dala podnět k plánování podobných akcí v jiných světových hlavních městech. V lednu 2017 Česká filharmonie oznámila, že s Jiřím Bělohlávkem oficiálně prodloužila spolupráci až do roku 2022.

Kromě svého působení v Praze a zahraničních turné s Českou filharmonií hostuje Jiří Bělohlávek nadále u předních světových orchestrů – v posledních letech dirigoval například BBC Symphony Orchestra (včetně vystoupení na londýnských Proms), Newyorskou filharmonii, Pittsburgh Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra se sídlem ve Washingtonu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, orchestr lipského Gewandhausu a vídeňské symfoniky. V nadcházející sezóně ho vedle projektů s Českou filharmonií čeká i zajímavá spolupráce s tělesy Chicago Symphony Orchestra a Pittsburgh Symphony, s Orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, Rotterdamskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Petrohradskou filharmonií a dalšími soubory.

Na podzim roku 2017 absolvuje Bělohlávek s Českou filharmonií velké asijské turné, které zahrnuje koncerty v Japonsku a Koreji a na Tchaj-wanu. Kromě toho bude orchestr dirigovat také na evropských vystoupeních, z nichž nejvýznamnější bude v srpnu 2018 uvedení Janáčkovy Glagolské mše na Salcburském festivalu.

Jiří Bělohlávek má rozsáhlou diskografii; jedním z jeho nedávných projektů s Českou filharmonií je souborná nahrávka všech symfonií a koncertů Antonína Dvořáka. V nadcházející sezóně bude jeho spolupráce se společností Decca pokračovat diskem s nahrávkami sukovského repertoáru.

V roce 2012 byl Jiří Bělohlávek za své služby britské hudbě jmenován komandérem Řádu Britského impéria.

Orchestrální hudba má v díle skladatele Antonína Dvořáka mimořádné postavení. Zabýval se jí celou svou kompoziční dráhu a jeho tvorba na tomto poli, zahájená v jeho 24 letech Symfonií č. 1 c moll „Zlonické zvony“ a uzavřená Písní bohatýrskou op. 111, z roku 1897, dokumentuje v podstatě celý stylový vývoj Dvořákův od počátečního okouzlení progresivním novoromantismem přes příklon k rozvíjení odkazu klasiků až po osobitou stylovou syntézu a dokonce zájem o programní hudbu v závěru jeho skladatelské činnosti. Dvořák se pokusil o kompozici snad každého dobového typu skladby pro orchestr – vedle devíti symfonií je autorem trojice Slovanských rapsodií op. 45, Symfonických variací op. 78, dvou suit pro velký orchestr, několika orchestrálních pochodů a tanečních skladeb a orchestrálních úprav vlastních Slovanských tanců, čtyř symfonických básní a také řady koncertních předeher a dalších děl.

Vrcholem jeho tvorby v žánru zmíněném jako posledním je triptych Příroda, Život, Láska,vytvořený v letech 1891–1892. Dvořák jím realizoval záměr zkomponovat cyklus tří koncertních ouvertur, kterými by hudebně vyjádřil svůj životní názor a ukázal v nich přírodu a lásku ze všech stran, jako síly stojící u zrodu všeho a zároveň schopné vše zničit. Ke kompozici této trilogie, přistoupil jako zralý a evropsky proslulý skladatel, který nedlouho předtím dokončil taková mistrovská díla, jakými jsou Symfonie č. 8 G dur op. 88, nebo Requiem op. 89. V jistém smyslu je cyklus svou základní ideou světským pendantem k Requiem, z něhož dokonce v druhé a třetí ouvertuře Dvořák cituje ústřední motiv smrti. Cyklus tvoří předehry V přírodě op. 91, Karneval op. 92, a Othello op. 93. Dvořák dal trojici společný titul příznačně vystihující obsahový podtext jednotlivých předeher – Příroda, Život, Láska.

Původně měly skladby společné opusové číslo, teprve o dva roky později ve vydání u berlínského nakladatele Fritze Simrocka dostala každá z nich číslo vlastní. Předehra V přírodě je optimistickým pohledem do krajiny v pastorálně jasných barvách, Karneval temperamentním výjevem plným životní energie a Othello dramatickým obrazem temné strany lidské vášně. Dvořák dokonce původně zvažoval pro Othella titul Tragická nebo Eroica. Ačkoli jsou jednotlivé ouvertury jinak hudebně samostatné, Dvořák je propojil hudebním motivem přírody, který je hlavním tématem první předehry, krátce je připomenut ve střední části předehry druhé a výrazně je využit právě v Othellovi.

Dvořák započal práci na Othellovi v listopadu 1891 a náčrt dokončil 14. ledna 1891. Současně přistoupil již 10. prosince k instrumentaci. Celá skladba byla hotova 18. ledna. Inspiraci k předehře Dvořákovi poskytla slavná stejnojmenná tragédie Williama Shakespeara. Vedle předehry Romeo a Julie z roku 1873, kterou Dvořák později zničil, se jedná o jediné skladatelovo dílo inspirované tvorbou tohoto velkého anglického dramatika. Dvořák se v Othellovi soustředil na vystižení zničující síly žárlivosti, která vášnivého Maura dovedla až k vraždě milované ženy. Do předehry jsou proto vtěleny některé dějové zvraty divadelní hry a skaldba se tak vzdaluje tradiční sonátové formě, kterou Dvořák užil v obou předchozích částech cyklu.Dokonce na mnoha místech v partituře připsal poznámky, k jakému dějovému okamžiku se daná pasáž vztahuje. Othellem tak Dvořák anticipuje své pozdější symfonické básně podle Erbenových balad a zmíněnou Píseň bohatýrskou.

V expozici je proti sobě postavena něžná hudba evokující čistou lásku mezi Desdemonou a Othellem a výhružný hlavní motiv počínající (Jagovými intrikami zaseté) Othellovy nedůvěřivosti k Desdemonině věrnosti. Tento motiv je vlastně tématem přírody z úvodní předehry cyklu, ovšem v temně mollové variantě. Následující, velmi dramatické a harmonicky komplikované provedení zpracovává hudební materiál vstupní části, který převádí do přímo groteskně zdeformované podoby. Výjev rostoucí Othellovy žárlivosti vyústí až v zabití Desdemony.

V místě, k němuž Dvořák připsal do partitury slova „Otelo v největší vzteku ji vraždí,“ se náhle objeví příznačný čtyřtónový motiv smrti z Dvořákova Requiem. Volná repríza hudby z úvodní části naznačuje Othellovy výčitky svědomí, o čemž svědčí i opakované Dvořákovy poznámky v partituře („Otelo zoufale si počíná, lituje svého činu, Bol a žal jeho vnitřní se utiší –“ „Rozpomíná svůj neblahý čin.“). Celé hudební líčení vyvrcholí Othellovou sebevraždou. V bouřícím orchestru při něm naposledy zazní ono výhružně zabarvené všudypřítomné téma přírody.

Skladbu premiéroval Dvořák s orchestrem Národního divadla 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu spolu se zbývajícími ouverturami cyklu. Jednalo se tehdy o jeden z koncertů, které Dvořák uspořádal v několika českých a moravských městech na rozloučenou před svým odjezdem do Spojených států amerických.

Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur KV 219 (tzv. Turecký) Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1775 patří ke klenotům Mozartovy koncertantní tvorby a k nejvyhledávanějším skladbám dnešní houslové literatury. Je to dílo bohaté hudební invence, které dává sólistovi mnoho možností osobitého pojetí, a to nejen v závěrečných kadencích.

První věta koncertu začíná orchestrálním úvodem s tempovým označením Allegro aperto. Spojení těchto dvou výrazů není v hudbě běžné (Mozart ho použil ještě v Klavírním koncertu KV 238 a v některých operních áriích). Aperto znamená italsky otevřený. Znalci se rozcházejí v názoru, co přesně chtěl Mozart tímto přívlastkem vyjádřit. Měla jím být naznačena otevřenost v melodických nápadech, které z přemíry invence překvapivě uvádí a zase opouští, anebo snad otevřenost závěru první věty?

Po orchestrálním úvodu nastupují sólové housle v netypicky krátkém, ale výrazném Adagiu, nápadně proměňujícím charakter hudby. Po něm pak přichází v tutti energické hlavní téma, které vystřídá skromnější a grotesknější téma vedlejší. V provedení Mozart srší bohatými nápady.

Druhá věta, Adagio, přináší po jiskřivé až extatické náladě první věty vydechnutí, uvolnění a nadhled. Jako by ji komponoval jiný člověk. Pracuje s lyrickým, klidným až kontemplativním tématem, vyznívajícím v sólových pasážích nebývalé krásy.

Poslední věta, Rondo, je založena na menuetovém tématu. Ve střední části se však mění rytmus z trojdobého menuetového pohybu na dvojdobý pochod, podle něhož bývá koncert označován jako Turecký. Stejný princip je použit například i v Mozartově Klavírní sonátě A dur, jejíž 3. věta je známá jako Turecký pochod. K posílení efektu alla turca využívá skladatel i col legno ve violoncellech a basách (hráči udeří na struny hůlkou smyčce místo žíněmi). Tyto prvky tak zvané „turecké“ hudby, byly v Mozartově době oblíbené i v opeře. Třetí věta nabízí mnoho způsobů uchopení rondového tématu. Sólista je může představit od bravurně virtuózního pojetí až po zdůraznění lyrické složky. Nechme se překvapit, jaké pojetí zvolí dnes vystupující umělec.

Bohuslav Martinů (1890–1959) získal v roce 1923 stipendium československého ministerstva školství ke studiu skladby u Alberta Roussela v Paříži. Opustil tak svou vlast, do které se už nikdy natrvalo nevrátil. V Paříži na něj mohutně zapůsobila tvůrčí atmosféra tehdejší kulturní evropské metropole, zejména však jazz, hudební poetika Pařížské šestky a také ohlasy spolupráce Igora Stravinského s Ďagilevovým ruským baletním souborem, jehož vystoupení měl možnost shlédnout již v roce 1914 u příležitosti jejich pražského zájezdu.

V meziválečné době se Martinů o prázdninách ještě vracíval do rodné Poličky, kde také hojně komponoval. Poté, co nacistická vojska obsadila Paříž, byl nucen uprchnout přes Portugalsko do Spojených států amerických, kde na několik dalších let našel nový domov. Po roce 1948 už nebylo možné vrátit se do Československa, a tak Martinů žil od roku 1953 střídavě ve Francii, v Itálii a nakonec ve Švýcarsku, kde zemřel.

Komponování symfonií se dlouho vyhýbal. V pařížském hudebním prostředí dvacátých a třicátých let minulého století byla totiž tato forma považována za romantický přežitek a zdejší skladatelé se spíše snažili psát pro méně obvyklá nástrojová uskupení. Teprve v Americe složil dvaapadesátiletý Martinů svou první symfonii a od té doby se k této formě takřka každoročně vracel. Z celkově šesti symfonických skladeb zůstává nejoblíbenější a nejhranější jeho Symfonie č. 4. Martinů ji komponoval v jarních měsících roku 1945 plný radosti a optimismu z končících válečných útrap a v naději, že se brzy vrátí do své vlasti, kde pro něj bylo připraveno profesorské místo na mistrovské škole pražské konzervatoře. Byl přesvědčen, že jde o poslední velkou skladbu amerického exilu a že je jeho návrat do Československa nadosah. Další události však bohužel ukázaly, že tato očekávání byla marná.

Radostná první věta Poco moderato svou dvoudílnou stavbou připomíná strukturní řešení barokních suit. Její motivická práce a harmonické postupy jsou však barokní hudbě značně vzdáleny a stojí oběma nohama v hájemství soudobé tvorby. Druhá věta ve formě dravého tanečního scherza s kontrastním lyrickým středním dílem je vystřídána snově procítěným Largem. Optimistické vyznění celé symfonie podtrhuje závěrečné Poco allegro. Světová premiéra Čtvrté symfonie Bohuslava Martinů se uskutečnila 30. listopadu 1945 ve Filadelfii; o necelý rok později byla provedena Českou filharmonií za řízení Rafaela Kubelíka.