Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Hilary Hahn

Česká filharmonie

Hilary Hahn

Ostatní pořadatelé
Česká filharmonie
Program

Leoš Janáček
Liška Bystrouška, suita z opery

Wolfgang Amadeus Mozart
Houslový koncert č. 5 A dur KV 219 „Turecký“

Antonín Dvořák
V přírodě op. 91, Karneval op. 92, Othello op. 93, cyklus koncertních předeher

Účinkující

Hilary Hahn
housle

Jiří Bělohlávek
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Hilary Hahn
Locarno — San Francesco
8. 9. 2016  čtvrtek — 20.30
Nelze objednat online

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Účinkující

Hilary Hahn  housle

Jiří Bělohlávek  dirigent
Jiří Bělohlávek

Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Hlavní hostující dirigent Rotterdamské filharmonie
Čestný dirigent BBC Symphony Orchestra

Po svém úspěšném působení na pozici šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra byl renomovaný český dirigent Jiří Bělohlávek v roce 2012 jmenován hudebním a uměleckým ředitelem České filharmonie, přičemž s orchestrem BBC nadále vystupuje jako jeho čestný dirigent. Během své profesní dráhy působil Jiří Bělohlávek také jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1977–89) a jako umělecký ředitel Pražské komorní filharmonie, nyní orchestru Prague Philharmonia (1994–2004). V roce 2006 byl jmenován předsedou umělecké rady festivalu Pražské jaro a od roku 2013 do roku 2017 zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie.

Jako operní dirigent spolupracoval Jiří Bělohlávek s Vídeňskou státní operou, Královskou operou v Covent Garden, Metropolitní operou v New Yorku, operou v San Franciscu, Opéra National de Paris, madridským Teatro Real, operním festivalem v Glyndebourne, Curyšskou operou a pražským Národním divadlem. S hudebníky BBC Symphony Orchestra s velkým úspěchem uvedl a nahrál také několik koncertních provedení oper. V této sezóně potvrdil svou pověst vynikajícího dirigenta janáčkovského repertoáru, když v londýnské Royal Festival Hall dirigoval Českou filharmonii v koncertním provedení Její pastorkyně a v Sanfranciské opeře poté řídil i plné provedení tohoto díla. V rámci cyklu BBC Proms pak uvedl s BBC Symphony Orchestra rovněž Janáčkovu Věc Makropulos.

Česká filharmonie zažívá pod Bělohlávkovým vedením mimořádné úspěchy, a to jak na svém domovském pódiu v Praze, tak na rozsáhlých turné v zahraničí. V posledních třech sezónách koncertoval orchestr na třech kontinentech – kromě Evropy ještě v Asii a Severní Americe. Jeho nedávná rezidence ve vídeňském Musikvereinu byla velmi úspěšná a dala podnět k plánování podobných akcí v jiných světových hlavních městech. V lednu 2017 Česká filharmonie oznámila, že s Jiřím Bělohlávkem oficiálně prodloužila spolupráci až do roku 2022.

Kromě svého působení v Praze a zahraničních turné s Českou filharmonií hostuje Jiří Bělohlávek nadále u předních světových orchestrů – v posledních letech dirigoval například BBC Symphony Orchestra (včetně vystoupení na londýnských Proms), Newyorskou filharmonii, Pittsburgh Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra se sídlem ve Washingtonu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, orchestr lipského Gewandhausu a vídeňské symfoniky. V nadcházející sezóně ho vedle projektů s Českou filharmonií čeká i zajímavá spolupráce s tělesy Chicago Symphony Orchestra a Pittsburgh Symphony, s Orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, Rotterdamskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Petrohradskou filharmonií a dalšími soubory.

Na podzim roku 2017 absolvuje Bělohlávek s Českou filharmonií velké asijské turné, které zahrnuje koncerty v Japonsku a Koreji a na Tchaj-wanu. Kromě toho bude orchestr dirigovat také na evropských vystoupeních, z nichž nejvýznamnější bude v srpnu 2018 uvedení Janáčkovy Glagolské mše na Salcburském festivalu.

Jiří Bělohlávek má rozsáhlou diskografii; jedním z jeho nedávných projektů s Českou filharmonií je souborná nahrávka všech symfonií a koncertů Antonína Dvořáka. V nadcházející sezóně bude jeho spolupráce se společností Decca pokračovat diskem s nahrávkami sukovského repertoáru.

V roce 2012 byl Jiří Bělohlávek za své služby britské hudbě jmenován komandérem Řádu Britského impéria.

Skladby

Antonín Dvořák — Othello, koncertní předehra op. 93

Orchestrální hudba má v díle skladatele Antonína Dvořáka mimořádné postavení. Zabýval se jí celou svou kompoziční dráhu a jeho tvorba na tomto poli, zahájená v jeho 24 letech Symfonií č. 1 c moll „Zlonické zvony“ a uzavřená Písní bohatýrskou op. 111, z roku 1897, dokumentuje v podstatě celý stylový vývoj Dvořákův od počátečního okouzlení progresivním novoromantismem přes příklon k rozvíjení odkazu klasiků až po osobitou stylovou syntézu a dokonce zájem o programní hudbu v závěru jeho skladatelské činnosti. Dvořák se pokusil o kompozici snad každého dobového typu skladby pro orchestr – vedle devíti symfonií je autorem trojice Slovanských rapsodií op. 45, Symfonických variací op. 78, dvou suit pro velký orchestr, několika orchestrálních pochodů a tanečních skladeb a orchestrálních úprav vlastních Slovanských tanců, čtyř symfonických básní a také řady koncertních předeher a dalších děl.

Vrcholem jeho tvorby v žánru zmíněném jako posledním je triptych Příroda, Život, Láska,vytvořený v letech 1891–1892. Dvořák jím realizoval záměr zkomponovat cyklus tří koncertních ouvertur, kterými by hudebně vyjádřil svůj životní názor a ukázal v nich přírodu a lásku ze všech stran, jako síly stojící u zrodu všeho a zároveň schopné vše zničit. Ke kompozici této trilogie, přistoupil jako zralý a evropsky proslulý skladatel, který nedlouho předtím dokončil taková mistrovská díla, jakými jsou Symfonie č. 8 G dur op. 88, nebo Requiem op. 89. V jistém smyslu je cyklus svou základní ideou světským pendantem k Requiem, z něhož dokonce v druhé a třetí ouvertuře Dvořák cituje ústřední motiv smrti. Cyklus tvoří předehry V přírodě op. 91, Karneval op. 92, a Othello op. 93. Dvořák dal trojici společný titul příznačně vystihující obsahový podtext jednotlivých předeher – Příroda, Život, Láska.

Původně měly skladby společné opusové číslo, teprve o dva roky později ve vydání u berlínského nakladatele Fritze Simrocka dostala každá z nich číslo vlastní. Předehra V přírodě je optimistickým pohledem do krajiny v pastorálně jasných barvách, Karneval temperamentním výjevem plným životní energie a Othello dramatickým obrazem temné strany lidské vášně. Dvořák dokonce původně zvažoval pro Othella titul Tragická nebo Eroica. Ačkoli jsou jednotlivé ouvertury jinak hudebně samostatné, Dvořák je propojil hudebním motivem přírody, který je hlavním tématem první předehry, krátce je připomenut ve střední části předehry druhé a výrazně je využit právě v Othellovi.

Dvořák započal práci na Othellovi v listopadu 1891 a náčrt dokončil 14. ledna 1891. Současně přistoupil již 10. prosince k instrumentaci. Celá skladba byla hotova 18. ledna. Inspiraci k předehře Dvořákovi poskytla slavná stejnojmenná tragédie Williama Shakespeara. Vedle předehry Romeo a Julie z roku 1873, kterou Dvořák později zničil, se jedná o jediné skladatelovo dílo inspirované tvorbou tohoto velkého anglického dramatika. Dvořák se v Othellovi soustředil na vystižení zničující síly žárlivosti, která vášnivého Maura dovedla až k vraždě milované ženy. Do předehry jsou proto vtěleny některé dějové zvraty divadelní hry a skaldba se tak vzdaluje tradiční sonátové formě, kterou Dvořák užil v obou předchozích částech cyklu.Dokonce na mnoha místech v partituře připsal poznámky, k jakému dějovému okamžiku se daná pasáž vztahuje. Othellem tak Dvořák anticipuje své pozdější symfonické básně podle Erbenových balad a zmíněnou Píseň bohatýrskou.

V expozici je proti sobě postavena něžná hudba evokující čistou lásku mezi Desdemonou a Othellem a výhružný hlavní motiv počínající (Jagovými intrikami zaseté) Othellovy nedůvěřivosti k Desdemonině věrnosti. Tento motiv je vlastně tématem přírody z úvodní předehry cyklu, ovšem v temně mollové variantě. Následující, velmi dramatické a harmonicky komplikované provedení zpracovává hudební materiál vstupní části, který převádí do přímo groteskně zdeformované podoby. Výjev rostoucí Othellovy žárlivosti vyústí až v zabití Desdemony.

V místě, k němuž Dvořák připsal do partitury slova „Otelo v největší vzteku ji vraždí,“ se náhle objeví příznačný čtyřtónový motiv smrti z Dvořákova Requiem. Volná repríza hudby z úvodní části naznačuje Othellovy výčitky svědomí, o čemž svědčí i opakované Dvořákovy poznámky v partituře („Otelo zoufale si počíná, lituje svého činu, Bol a žal jeho vnitřní se utiší –“ „Rozpomíná svůj neblahý čin.“). Celé hudební líčení vyvrcholí Othellovou sebevraždou. V bouřícím orchestru při něm naposledy zazní ono výhružně zabarvené všudypřítomné téma přírody.

Skladbu premiéroval Dvořák s orchestrem Národního divadla 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu spolu se zbývajícími ouverturami cyklu. Jednalo se tehdy o jeden z koncertů, které Dvořák uspořádal v několika českých a moravských městech na rozloučenou před svým odjezdem do Spojených států amerických.

Antonín Dvořák — Karneval, koncertní předehra op. 92

Když Antonínu Dvořákovi bylo padesát let, stál před nelehkým rozhodnutím, zda přerušit slibně rozběhlou kariéru uznávaného evropského skladatele, kterým se po letech úsilí konečně stal, opustit čerstvě získané profesorské místo na Pražské konzervatoři a vydat se přes Atlantik vstříc nové výzvě. Muži středního věku však výzvy potřebují, a proto se Dvořák po půl roce zvažování rozhodl, že nabízené místo ředitele newyorské konzervatoře přijme. Našel tak zdroj nové inspirace, která mu v následujících třech letech umožnila zkomponovat ta nejslavnější díla – vždyť kdo by neznal jeho devátou symfonii „Z Nového světa“, dvanáctý smyčcový kvartet „Americký“, Biblické písně, Humoresky nebo Koncert pro violoncello h moll.

Nepředbíhejme ale. Zatímco se v Praze 8. září 1891 konaly oslavy Dvořákových padesátin, skladatel dlel v ústraní na Vysoké u Příbrami, přemýšlel, zda má odjet do Ameriky, a komponoval. Dokončoval cyklus tří koncertních předeher. Ty pak poprvé zazněly 28. dubna 1892 v Rudolfinu na koncertě v rámci turné na rozloučenou, které Dvořák uspořádal před svým odjezdem do Nového světa. Na premiéře byly uvedeny ještě pod názvy Příroda, Život a Láska – přírodní tematika byla jejich stmelujícím myšlenkovým programem. Své konečné názvy získaly o dva roky později při vydání tiskem. Druhá z nich byla přejmenována na Karneval, kterým Dvořák nemyslel divoký rej masek, jako spíše podobenství „karnevalu života“, což se dobře hodí i pro silvestrovský a novoroční čas. Karneval je značně kontrastní k oběma dalším předehrám (V přírodě, op. 91 a Othello, op. 93) – je jásavý, energický, zvukově opojný, přesto však ve své prostřední části také meditativní, snový. Charakteru hodně napomáhá efektní instrumentace, která využívá žestě a bicí včetně pro Dvořáka neobvyklé tamburíny.

Antonín Dvořák — V přírodě, koncertní předehra op. 91

Předehra V přírodě, která otevírá program koncertu, patří ke kmenovému repertoáru České filharmonie a zároveň k nejčastěji hraným skladbám Antonína Dvořáka. Její sonátová forma, melodické oblouky i zvukomalebnost mohou v kontextu dnešního programu posloužit jako odrazový můstek pro uvědomění, jak daleko se posunulo hudební myšlení za posledních bezmála sto třicet let.

Wolfgang Amadeus Mozart — Houslový koncert č. 5 A dur KV 219

Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur KV 219 (tzv. Turecký) Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1775 patří ke klenotům Mozartovy koncertantní tvorby a k nejvyhledávanějším skladbám dnešní houslové literatury. Je to dílo bohaté hudební invence, které dává sólistovi mnoho možností osobitého pojetí, a to nejen v závěrečných kadencích.

První věta koncertu začíná orchestrálním úvodem s tempovým označením Allegro aperto. Spojení těchto dvou výrazů není v hudbě běžné (Mozart ho použil ještě v Klavírním koncertu KV 238 a v některých operních áriích). Aperto znamená italsky otevřený. Znalci se rozcházejí v názoru, co přesně chtěl Mozart tímto přívlastkem vyjádřit. Měla jím být naznačena otevřenost v melodických nápadech, které z přemíry invence překvapivě uvádí a zase opouští, anebo snad otevřenost závěru první věty?

Po orchestrálním úvodu nastupují sólové housle v netypicky krátkém, ale výrazném Adagiu, nápadně proměňujícím charakter hudby. Po něm pak přichází v tutti energické hlavní téma, které vystřídá skromnější a grotesknější téma vedlejší. V provedení Mozart srší bohatými nápady.

Druhá věta, Adagio, přináší po jiskřivé až extatické náladě první věty vydechnutí, uvolnění a nadhled. Jako by ji komponoval jiný člověk. Pracuje s lyrickým, klidným až kontemplativním tématem, vyznívajícím v sólových pasážích nebývalé krásy.

Poslední věta, Rondo, je založena na menuetovém tématu. Ve střední části se však mění rytmus z trojdobého menuetového pohybu na dvojdobý pochod, podle něhož bývá koncert označován jako Turecký. Stejný princip je použit například i v Mozartově Klavírní sonátě A dur, jejíž 3. věta je známá jako Turecký pochod. K posílení efektu alla turca využívá skladatel i col legno ve violoncellech a basách (hráči udeří na struny hůlkou smyčce místo žíněmi). Tyto prvky tak zvané „turecké“ hudby, byly v Mozartově době oblíbené i v opeře. Třetí věta nabízí mnoho způsobů uchopení rondového tématu. Sólista je může představit od bravurně virtuózního pojetí až po zdůraznění lyrické složky. Nechme se překvapit, jaké pojetí zvolí dnes vystupující umělec.

Leoš Janáček — Příběhy lišky Bystroušky, suita z opery

Operu Příhody lišky Bystroušky,inspirovanou povídkou Rudolfa Těsnohlídka, dokončil Leoš Janáček (1854–1928) po dvouleté práci v roce 1924. Výsledkem bylo dílo plné životního optimismu a jasu, ne nadarmo nazývané českým Snem svatojánským.

Suitu z této opery, pocházející z pera Václava Talicha, tvoří dvě části, vytvořené z orchestrálních míst dvou obrazů prvního jednání, určených kromě jiného i baletu. Jejímu vzniku však předcházela nová instrumentace, o kterou Talich pro uvedení opery v roce 1937 v pražském Národním divadle požádal Františka Škvora a Jaroslava Řídkého a z níž ve suitě vycházel. I přes skotačivé části v ní autor klade důraz především na vyloženě lyrické, modálně zabarvené pasáže, pastelově barevným nádechem okořeněnou harmonii a hudební vyjádření lidského pochopení a lásky.