Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Petr Altrichter

Česká filharmonie

Petr Altrichter

Česká filharmonie

Výběr nejhezčích symfonických tanců, které pro květnové koncerty s Českou filharmonií vybral dirigent Petr Altrichter. Během koncertu zazní Dvořákovo Rondo pro violoncello v podání Viléma Vlčka, druhého vítěze interpretační soutěže „Zahraj si s Českou filharmonií!“.

Program

Antonín Dvořák
Slovanské tance op. 46

Antonín Dvořák
Rondo pro violoncello a orchestr g moll, op. 94

Leoš Janáček
Lašské tance

Johannes Brahms
Uherské tance

Alexander Porfirjevič Borodin
Polovecké tance z opery Kníže Igor

Interpreti

Vilém Vlček
violoncello

Petr Altrichter
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Petr Altrichter
Rudolfinum — Dvořákova síň
1. 5. 2019  středa — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
1. 5. 2019  středa — 19.30
Nelze objednat online
2. 5. 2019  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
3. 5. 2019  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Interpreti

Vilém Vlček  violoncello

VILÉM VLČEK
violoncello

Na violoncello začal hrát ve svých šesti letech u Martina Škampy v Hudební škole hl. m. Prahy. V roce 2010 se stal žákem Hudebního gymnázia hl. m. Prahy ve třídě Martina a Mirko Škampových. Aktivně se účastnil mistrovských kurzů například s Fransem Helmersonem, Alisou Weilerstein, Danjulou Ishizakou, Denisem Severinem, Jakobem Koranyi, Michalem Kaňkou, Tomášem Jamníkem a dalšími. Od roku 2018 studuje na Musik-Akademie Basel ve třídě Danjula Ishizaky.

Vilémovým prvním výrazným úspěchem byla první cena v Národní soutěži základních uměleckých škol v roce 2008. Následovaly první ceny v rakouském Liezenu (2010, 2012) a na soutěži Talents for Europe v Dolném Kubíně (2010), titul laureáta na Heranově violoncellové soutěži (2013), 1. místo a cena EMCY v národním kole rozhlasové soutěže Concertino Praga (2013), titul absolutního vítěze v oboru violoncello na národní soutěžní přehlídce konzervatoří a hudebních gymnázií (2014), titul absolutního vítěze Mezinárodní soutěže Jana Vychytila (2017). V roce 2015 získal spolu s klavíristou Ondřejem Zavadilem cenu EMCY a titul laureáta mezinárodní soutěže Concertino Praga, v roce 2017 získal titul laureáta Soutěže Nadace Bohuslava Martinů. V roce 2018 se stal vítězem Interpretační soutěže České Filharmonie a laureátem Mezinárodní interpretační soutěže Beethovenův Hradec.

Vystupoval s renomovanými orchestry, jako jsou Česká filharmonie, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Severočeská filharmonie Teplice, Plzeňská filharmonie, Württemberská filharmonie, Symfonický orchestr Kaunas, mládežnický orchestr Europera a Filharmonie Zielona Gora. Spolupracoval s mnoha významnými dirigenty, například s Jiřím Bělohlávkem, Petrem Altrichterem, Wolfgangem Emanuelem Schmidtem, Jiřím Rožněm, Davidem Švecem, Nicolasem Ellisem a dalšími.

Od srpna roku 2016 je členem LGT Young Soloists, s nimiž absolvoval téměř 50 koncertů ve Švýcarsku, Rakousku, Lichtenštejnsku, Spojených arabských emirátech, Německu, Číně, Singapuru, USA, Francii a Izraeli.

Vilém Vlček hraje na violoncello Giovanniho Battisty Guadagniniho z roku 1754, které má propůjčené ze Státní sbírky hudebních nástrojů.

Petr Altrichter  dirigent

Petr Altrichter

PETR ALTRICHTER
dirigent

Petr Altrichter je jedním z nejvýznačnějších českých dirigentů, který si udělal působivé jméno svou dynamickou a hlubokou interpretací symfonické hudby. Pochází z hudební rodiny a hře na hudební nástroje se věnoval od raného dětství. Absolvoval konzervatoř v Ostravě, obory lesní roh a dirigování. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oborech dirigování orchestru pod vedením Otakara Trhlíka a Františka Jílka a dirigování sboru s pedagogy Josefem Veselkou a Lubomírem Mátlem. Po dobu studia na JAMU spolupracoval jako sbormistr a dirigent s Brněnským akademickým sborem a podílel se na zisku mnoha ocenění na zahraničních sborových soutěžích a festivalech (Middlesbrough, Debrecín aj.).

Mezinárodní pozornost na sebe Altrichter upoutal v roce 1976, kdy získal titul laureáta a speciální cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Na základě tohoto ocenění se stal asistentem dirigenta Václava Neumanna v České filharmonii a nastartoval tak svou uměleckou kariéru. Pozvání k zahraničním orchestrům pak na sebe nenechala čekat. Po působení ve Filharmonii Brno se v roce 1988 stal dirigentem a v roce 1990 pak šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. S tímto orchestrem absolvoval četná zahraniční turné do Japonska, USA, Švýcarska, Německa, Francie a dalších zemí. Zároveň také dlouhodobě spolupracoval s Komorní filharmonií Pardubice, se kterou v rámci zahraničních vystoupení uvedl do koncertního života mnohé mladé nadějné sólisty (Isabelle van Keulen, Radek Baborák ad.).

V letech 1993–2004 byl hudebním ředitelem Jihoněmecké filharmonie Kostnice; s tímto orchestrem pravidelně koncertoval v Tonhalle Curych a v KKL Lucern a podnikl turné do Švýcarska a Itálie. Svůj debut ve Velké Británii absolvoval Petr Altrichter se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK na festivalu v Edinburghu v roce 1993, londýnský debut pak s Anglickým komorním orchestrem krátce nato. V roce 1997 byl jmenován hlavním dirigentem Liverpoolské královské filharmonie poté, co v orchestru v předešlé sezóně s velkým úspěchem hostoval. S tímto orchestrem také vystoupil v roce 2000 na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall a natočil několik vysoce ceněných nahrávek pro vlastní label tělesa – RLPO Live.

V roce 2001 byl Altrichter pozván do čela Filharmonie Brno, kde setrval dalších sedm let a vrátil se tak k orchestru, se kterým byl spjat od studií a se kterým jako pravidelný host spolupracuje doposud. Je také pravidelným hostem České filharmonie, se kterou má stálý umělecký kontakt od svých asistentských začátků, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Brno a Slovenské filharmonie, se kterou natočil vřele přijatá a ceněná CD se skladbami Antonína Dvořáka. Od sezony 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Slovenské filharmonie, se kterou ho pojí dlouholetá spolupráce.

V roce 2015 podnikl s Českou filharmonií koncertní turné do Německa, na přelomu 2015 a 2016 pak turné do Číny. Na počátku sezony 2017–2018 řídil Českou filharmonii na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha a následně s ní absolvoval velmi úspěšné turné do Jižní Koreje, Japonska a na Tchaj-wan. Na jaře 2017 uskutečnil japonské turné se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, v roce 2018 pak turné do Velké Británie s Českým národním symfonickým orchestrem. Na květen 2019 je připraveno turné s Českou filharmonií do Číny.

Jako host řídil význačné světové orchestry – japonský NHK Symphony Orchestra, Berlin Symphony Orchestra, BBC Symphony Orchestra, Royal Scottish National Orchestra, BBC Scottish Symphony a London Philharmonic Orchestra. Dále hostoval v Bruckner Orchester Linz, Varšavské filharmonii, Krakovské filharmonii, SWF orchestru v Baden-Badenu, Lotyšském národním orchestru v Rize, Orquesta Filarmonica de Gran Canaria, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Netherlands Philharmonic, Stavanger Symphony, Norrkopings Symphonieorchester, Royal Danish Orchestra Copenhagen, Odense Symphony Orchestra a dalších.

Je častým hostem festivalu Pražské jaro, Janáčkův máj Ostrava, festivalu Smetanova Litomyšl, Moravský podzim a Bratislavské hudební slavnosti. Hostoval na velkých festivalech v Salcburku, Edinburghu, Avignonu, Aténách, Cheltenhamu, Paříži, Madridu, Chicagu, Curychu, Lucernu, Seville, Palermu a dalších.

Těžištěm repertoáru Petra Altrichtera je česká hudba – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, ruská hudba – především Dimitrij Šostakovič, dále hudba Gustava Mahlera a Antona Brucknera. Významní světoví sólisté a interpreti (Garrick Ohlsson, John Lill, Tabea Zimmermann ad.) oceňují jeho pohotovost v orchestrálních doprovodech a vyhledávají spolupráci s ním.

Skladby

Antonín Dvořák — Slovanské tance op. 46

ANTONÍN DVOŘÁK
1841–1904

Antonín Dvořák komponoval své Slovanské tancena objednávku berlínského nakladatele Fritze Simrocka, který před tím zaznamenal značný obchodní úspěch s vydáním Dvořákových Moravských dvojzpěvů. Simrock si představoval, že vznikne cyklus čtyřručních klavírních skladeb, jež budou českou paralelou Uherským tancům Johannesa Brahmse. Antonín Dvořák však raději sáhl po látkách z celého slovanského světa. Jeho cyklus tak po ideové stránce ústrojně zapadá do tzv. panslavismu, tedy myšlenky o slovanské vzájemnosti, která byla ve druhé polovině 19. století hojně rozšířena mezi intelektuály z porobených slovanských národů. Konkrétní nápěvy tanečního folkloru lidu ze slovanských krajin bychom však v cyklu hledali marně. Skladby totiž představují naprosto původní, vrcholně uměleckou stylizaci abstrahovaných melodických a rytmických prvků lidové hudby. Na kompozici osmi klavírních skladeb, jež dostaly opusové číslo 46, pracoval Dvořák od března do května 1878. Vydání cyklu zaznamenalo veliký úspěch a Simrock si proto u skladatele objednal také orchestrální instrumentaci. Tato verze byla přijata s ještě větším nadšením a stála vlastně na samém počátku Dvořákovy světové proslulosti. Nakladatel Simrock, který měl z tohoto zdaru značný finanční profit, ihned u Dvořáka objednal druhou řadu tanců. Skladatel na první cyklus dlouho odmítal navázat, až teprve v roce 1886 svolil a vytvořil dalších osm skladeb ve verzi pro čtyřruční klavír i pro orchestr. Dnes večer vyslechneme orchestrální verzi kompletní první řady Slovanských tanců.

Na počátku devadesátých let 19. století byl Antonín Dvořák již uznávaným skladatelem v západní Evropě i v zámoří. Nebylo tedy úplně překvapivé, že v roce 1891 dostal nabídku na post ředitele konzervatoře v New Yorku. Dvořák tuto umělecky i finančně zajímavou výzvu po jistém váhání přijal a v následujícím roce s rodinou odplul na druhý břeh Atlantského oceánu, kde pobyl více než dva a půl roku. Těsně před odjezdem uspořádal spolu s houslistou Ferdinandem Lachnerem a violoncellistou Hanušem Wihanem (dedikantem pozdějšího Dvořákova slavného Violoncellového koncertu) rozlučkové koncertní turné po českých a moravských městech. Na programu měli Dvořákovy skladby, zejména klavírní tria (skladatel byl u klavíru). Pro účely tohoto zájezdu zkomponoval Dvořák Rondo pro violoncello g moll,op. 94, s doprovodem klavíru, jež spolu s Wihanem poprvé představili na koncertě v Chrudimi. Roku 1894 pak skladatel klavírní doprovod Ronda rozepsal pro malý orchestr a v tomtéž roce skladba vyšla v Simrockově berlínském nakladatelství. Výrazně taneční charakter jeho hlavního tématu ústrojně zapadá do dramaturgie dnešního koncertu zaměřené na symfonické tance.

Alexander Porfirjevič Borodin — Polovecké tance z opery Kníže Igor

Alexandr Borodin
1833–1887

Ruský skladatel Alexandr Porfirjevič Borodin jednou řekl, že „hudba je zábava a uvolnění po vážnější práci...“ Byl totiž svým hlavním povoláním vědec-chemik a hudbu měl jako koníčka. Dokázal však vyniknout v obou svých značně odlišných oborech. Hudební sklony projevoval od dětství, kdy se učil hrát na klavír a v devíti letech napsal první skladbičku. Ke klavíru brzy přibral i hru na flétnu a na violoncello. Kromě hudby jej už v raném věku začala zajímat chemie. V Petrohradě nastoupil na lékařskou fakultu, kterou úspěšně dokončil a pak také pokračoval v postgraduálním studiu. Na vědecké stáži byl v německém Heidelbergu, kde spolu s ním působil například tvůrce periodické soustavy prvků Dmitrij Ivanovič Mendělejev. Po návratu do Petrohradu byl Borodin jmenován profesorem organické chemie na lékařské fakultě. Byl ve své době velmi uznávaným vědcem, který výsledky svých bádání s úspěchem publikoval v zahraničních časopisech.

Postupně však také začal být známý jako hudebník. V roce 1865 se seznámil s Milijem Aleksejevičem Balakirevem, ten jej přizval do Mocné hrstky a začal ho systematicky učit kompozičním technikám. Pod Balakirevovým vedením činil Borodin velké pokroky. Je autorem tří symfonií (poslední je nedokončená), jeho často hranou skladbou je též symfonická báseň Ve stepích střední Asie, dále zkomponoval dva smyčcové kvartety a řadu písní, z nichž některé napsal na vlastní text.

Bezesporu nejznámějším opusem Borodinovým je však jeho jediná opera Kníže Igor; komponoval ji sedmnáct let, a přesto ji nestihl dokončit. Byl totiž na tolik zaneprázdněn svým hlavním povoláním, že mohl skládat jen ve velmi řídkých volných chvílích nebo v době, kdy byl nemocný. Syžet opery vychází ze staroruského hrdinského eposu Slovo o pluku Igorově z 12. století. Libreto ke Knížeti Igorovi si Borodin vytvořil sám a prokázal tím také svůj nemalý literární talent. Igor je knížetem Kyjevské Rusi a vydává se na vojenské tažení proti kočovnému kmeni Polovců, který jeho zemi ohrožuje. Výprava je však neúspěšná a Igor se svým synem Vladimirem a celou družinou upadne do zajetí. Polovecký předák chán Končak si však Igora velmi váží za jeho vojenské úspěchy a chce se stát jeho přítelem a spojencem, což však Igor odmítá. Barvitě instrumentované Polovecké tance jsou nejpůsobivějším číslem celé opery. Tančící Polovci v nich zajatému Igorovi předvádějí ženskou krásu, bojovnost mužů a svému chánovi provolávají slávu.

Johannes Brahms — Uherské tance (výběr)

Johannes Brahms
1833–1897

NěmecJohannes Brahms byl ve své době považován za zcela nemoderního skladatele. Ač žil a tvořil v době vrcholného romantismu, a dokonce byl velmi ovlivněn Robertem Schumannem, tedy romantikem par exelence, brzy zjistil, že romantický kompoziční sloh mu příliš nevyhovuje. Rád se nechával inspirovat hudební minulostí, zejména mistry období pozdního baroka a klasicismu. Psal pouze absolutní hudbu a k hudbě programní, která je pro romantismus více než typická, svou pozornost nikdy neobrátil. Zajímavé je, že Brahmse také vůbec nepřitahovala opera, o jejíž kompozici se nikdy ani nepokusil. Stejně jako velcí skladatelé předchozích slohových období, byl i Brahms mistrem čisté a přehledné formy. Nelze však mít představu, že byl tento významný skladatel nějakým zpátečníkem nebo hudebním opozdilcem, jak jej nazývali jeho odpůrci zejména z řad přívrženců novoněmecké hudební školy. Jeho hudba je od skladeb předchozích období jasně rozlišitelná. Brahms klasické formy aktualizoval a nebál se používat novátorské harmonické postupy.

Sám Johannes Brahms neměl svým původem s Uhry nic společného. V roce 1850 se však seznámil s maďarským houslistou Edem Reményim, který mu podal prvotní informace o hudební kultuře v Uhrách, včetně hudby maďarských Cikánů. Později mu byl po této oblasti hlavním průvodcem jiný maďarský houslista, Joseph Joachim, který se stal Brahmsovým dlouholetým blízkým přítelem a spolupracovníkem. Nejpopulárnějšími skladbami v maďarsko-cikánském stylu Johannese Brahmse jsou Uherské tance. Jedná se o jednadvacet skladeb napsaných v letech 1869 a 1880 původně pro čtyřruční a později i pro sólový klavír. Sám skladatel dodatečně první, třetí a desátý tanec zinstrumentoval pro orchestr. O orchestraci ostatních tanců se pak postarali další hudebníci, mezi nimiž byl i Antonín Dvořák, který takto upravil poslední pětici. Pro dnešní večer byly vybrány čtyři tance včetně bezkonkurenčně nejznámějšího pátého v g moll.

Leoš Janáček — Lašské tance (výběr)

Leoš Janáček
1854–1928

Nejvýraznější reprezentant moravské větve české hudební kultury Leoš Janáček byl Dvořákovým oddaným obdivovatelem. Pod vlivem jeho Slovanských tanců, které dobře znal a také v Brně dirigoval, sestavil orchestrální suitu tanců ze svého rodného kraje, tedy z Lašska v české části Slezska. Výraznou složkou Janáčkových aktivit byla hudebně folkloristická činnost, jež se u něj projevovala zejména terénními sběry moravského, slezského a slovenského folklóru, jejich teoretickou reflexí a inspirací ve vlastní kompoziční činnosti. Proto není divu, že si Janáček na rozdíl od Dvořáka opatřil folklórní materiál pro své orchestrální tance sám. Při sbírání tanců Janáčka zajímala nejen samotná hudební struktura nápěvu, ale i jejich choreografická stránka. Svou manželku a dceru údajně žádal, aby se tance samy naučily a při kompozici Lašských tanců(ještě pod původním názvem Valašské tance)v letech 1889–1890 mu je doma oživovaly. Z cyklu celkově šesti tanců dnes zazní čtvrtý a pátý, tedy Starodávný II a Čeladenský.