Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Kirill Gerstein

Kirill Gerstein

Česká filharmonie

Česká filharmonie

Klavírista Kirill Gerstein se vrací k České filharmonii, aby s orchestrem a šéfdirigentem Semjonem Byčkovem provedl Čajkovského Klavírní koncert č. 3 v rámci nahrávacího projektu pro vydavatelství Decca.

Koncert z řady A
Program

Leoš Janáček
Concertino

Petr Iljič Čajkovskij
Koncert pro klavír a orchestr č. 3 Es dur op. 75

Franz Schubert
Symfonie č. 9 C dur D 944 „Velká“

Účinkující

Kirill Gerstein
klavír

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Kirill Gerstein
Rudolfinum — Dvořákova síň
13. 2. 2019  středa — 19.30
Nelze objednat online
14. 2. 2019  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
15. 2. 2019  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Účinkující

Kirill Gerstein  klavír
Kirill Gerstein

Všestranný klavírista Kirill Gerstein rychle vystoupal mezi hvězdy klasického nebe. Jazzová průprava a praxe, jíž se věnoval od útlého věku, tvoří důležitou součást jeho interpretačního stylu. 

Kirill Gerstein je šestým laureátem prestižní ceny Gilmore Artist Award. Od roku 2010, kdy cenu obdržel, ji sdílí s ostatními prostřednictvím objednávek mezižánrových skladeb u umělců, jako jsou Timo Andres, Chick Corea, Alexander Goehr, Oliver Knussen či Brad Mehldau. Kirill Gerstein získal rovněž první cenu na klavírní soutěži Artura Rubinštejna v Tel Avivu v roce 2001, Gilmore Young Artist Award v roce 2002 a Avery Fisher Grant roku 2010. 

Vedle České filharmonie a Semjona Byčkova vystupuje Gerstein v sezoně 2018/2019 s London Symphony Orchestra a sirem Markem Elderem a v Číně se symfonickými orchestry ze Šanghaje a Kantonu. Koncertuje s Rotterdamskou filharmonií, Orchestre Philharmonique de Radio France, orchestrem NDR Elbphilharmonie, drážďanskou Staatskapelle, Dánským národním symfonickým orchestrem, Helsinskou filharmonií, Cleveland Orchestra, Cincinnati Symphony a s Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo. V březnu 2019 bude premiérovat nový klavírní koncert Thomase Adèse s Bostonským symfonickým orchestrem za řízení autora, a to v Bostonu a newyorské Carnegie Hall. V Londýně, Stuttgartu, Lisabonu, Singapuru, Melbourne a Kodani vystoupí v recitálech, v Lucernu ho čeká komorní program s Hagen Quartet, Veronikou Eberle a Clemensem Hagenem a s hercem Brunem Ganzem připravuje recitály pro Německo a Rakousko. 

U vydavatelství LAWO Classic vyšel na podzim 2018 Skrjabinův Prométheus: Báseň ohně v podání Kirilla Gersteina, Osloské filharmonie a Vasilije Petrenka. Dalšími nahrávkami, s nimiž se Gerstein pochlubí v této sezoně, jsou Busoniho Klavírní koncert vydaný na jaře 2019 labelem myrios classic a v létě pak u vydavatelství DECCA vyjdou v rámci Čajkovského projektu s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem Čajkovského Klavírní koncerty č. 1–3

Kirill Gerstein se narodil v roce 1979 ve Voroněži v jihozápadním Rusku. Studoval hru na klavír ve speciální škole pro nadané děti a během studia klasické hudby se ještě sám pokoušel o jazz – studijním materiálem mu byla rozsáhlá rodičovská sbírka nahrávek. Poté, co slyšel na jednom sovětském festivalu vibrafonistu Garyho Burtona, se Gerstein vypravil ve 14 letech do USA a začal studovat na Berklee College of Music v Bostonu jako vůbec nejmladší student v historii školy. Během studia absolvoval jeden letní univerzitní program v Tanglewoodu a školu dokončil po třech letech. Poté studoval na Manhattan School of Music v New Yorku u Solomona Mikowského a ve dvaceti letech získal bakalářský i magisterský titul. Ve studiích pokračoval v Madridu u Dmitrije Baškirova a v Budapešti u Ference Radose. Od roku 2003 je Kirill Gerstein americkým občanem. 

Jako velmi zaujatý pedagog vyučoval Gerstein v letech 2007–2017 na Musikhochschule ve Stuttgartu. Od podzimu 2018 je pedagogem v nově založeném studijním programu sira Andráse Schiffa pro mladé výkonné umělce, v rámci akademie v německém Kronbergu.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Leoš Janáček — Concertino

Leoš Janáček vytvořil leckterá stěžejní díla až okolo své sedmdesátky. Měl už tehdy za sebou úctyhodnou činnost kompoziční, hudebněteoretickou, folkloristickou, organizační a pedagogickou, přesto pro něho dvacátá léta v novém československém státě znamenala etapu netušeného rozmachu. Svěží sedmdesátník, inspirován v posledním desetiletí života silným milostným vztahem, přímo chrlil nové a originální výtvory, jež mu získávaly úspěch a respekt i u mladé generace. 

Do tohoto okruhu spadá také Janáčkovo Concertino pro klavír a komorní soubor z roku 1925. Vnějším podnětem jeho vzniku bylo umění znamenitého pianisty Jana Heřmana, kterému je skladba věnována, ale autorovu inspiraci neméně povzbudila i probouzející se jarní příroda se svými zvířecími obyvateli (Jaro zněl též původní podtitul). Charakter čtyřvětého útvaru určuje suitově založená výstavba, neotřelá zvukovost daná netradičně sestaveným doprovodným tělesem (dvoje housle, viola, klarinet, fagot, lesní roh) a lidově zbarvená melodika. Všechny tyto znaky se spojují s osobitě pojatou virtuozitou sólového nástroje, takže máme před sebou jakýsi malý klavírní koncert moderního typu. Už od své premiéry, jíž se v brněnském Besedním domě ujala pianistka Ilona Štěpánová-Kurzová, se právem řadí ke skladatelovým oblíbeným dílům. 

Hlavní úloha připadá v celém Concertinu klavíru. Platí to zejména pro první větu, v níž tvrdošíjnému ústřednímu motivu, proměněnému později v groteskní valčíkovou variantu, odpovídá jen ozvěna lesního rohu. Druhá věta kombinuje ostře řezané akordické téma klavíru s uštěpačným popěvkem ve vysoké poloze klarinetu. V pochodově pregnantních, jakoby strojově tepajících krajních oddílech třetí věty se ke klavíru připojuje celý soubor, který tvoří zvukové pozadí i v zasněné střední části; virtuózní ráz zde podtrhuje drobná, zato harmonicky smělá klavírní kadence. Veselé folklorní ladění ovládající čtvrtou větu přechází pozvolna v hymnicky vyznívající vyvrcholení, avšak skutečný závěr celého bez oddechu gradujícího díla zakončuje bujně rozvířená coda.

Petr Iljič Čajkovskij — Koncert pro klavír a orchestr č. 3 Es dur op. 75

Mimo odborníky je málokomu známo, že Petr Iljič Čajkovskij napsal celkem tři klavírní koncerty. Není divu: první z nich v tónině b moll v koncertním životě tak zdomácněl, že svým věhlasem zastínil oba zbývající. Přitom zvláště druhý koncert G dur za ním hudební kvalitou ani oslnivou bravurou nijak nezaostává. Největší stín však dopadá na poslední dílo tohoto žánru, které je navíc obestřeno řadou záhad. Celý koncert Es dur je totiž sevřen do jediné věty přibližně čtvrthodinového trvání. Toto pro Čajkovského netypické řešení vzbuzuje neodbytnou otázku, zdali existující tvar skutečně reprezentuje skladatelův záměr, nebo lze uvažovat o jeho neúplnosti. Naznačenou pochybnost by podporoval fakt, že partitura byla dokončena na podzim 1893, tedy jen krátce před smrtí ruského mistra. 

Autorizovaná podoba koncertu nezapře typickou hudební řeč umělcova pozdního období. Skladba spočívá na třech vzájemně kontrastních tématech. Mužně energické první ji zahajuje v temné barvě fagotu a jeho charakteristickou klesající tercii nepřeslechneme ani v celém dalším průběhu. Lyricky vřelá melodie a výrazně rytmizovaný taneční motivek ruského zabarvení doplňují obvyklou sonátovou formu. Klavírní part se vyznačuje velkorysou virtuozitou, kterou ještě podtrhuje rozsáhlá sólová kadence. Celkový ráz hudby nicméně zůstává spíše symfonický než vnějškově efektní. Skladba jistě může v této podobě existovat, přesto její relativní krátkost a netradičnost svádějí některé interprety k připojení dalších dvou vět, které podle dochovaných skic dokončil a instrumentoval skladatelův žák Sergej Tanějev. Toto samostatně vydané Andante a finále (op. 79) tak Čajkovského výtvor někdy dotváří – z autorského i uměleckého hlediska ovšem sporně – do tradiční třívěté formy. Dodejme, že všechny tři zmíněné části jsou založeny na hudebním materiálu pro autorovu plánovanou, ale již nerealizovanou sedmou symfonii.

Franz Schubert — Symfonie č. 9 C dur D 944 „Velká“

Franz Schubert složil celkem osm symfonií. Zvídavého zájemce tudíž nutně napadne: kde se u díla v dnešním programu vzala devítka? Vysvětlení není zase tak složité, nicméně si žádá krátké představení celé autorovy symfonické tvorby. Prvních šest symfonií napsal Schubert poměrně rychle mezi svým šestnáctým a jedenadvacátým rokem a jejich odpovídající číslování nečiní problémy. Teprve začlenění zbývajících dvou pozdějších kompozic působí určitý chaos. Stojí za ním existence několika fragmentů, z nichž ten nejrozsáhlejší byl označen jako sedmá symfonie. Proto se slavná symfonie h moll, tradičně nazývaná „Nedokončená“, ocitla na osmém místě a poslední symfonie C dur „Velká“ se stala devátou. Tento stěží udržitelný stav – zmíněný fragment totiž není v koncertním provozu použitelný – vedl odborníky k přečíslování „provozuschopných“ symfonií chronologicky od první po osmou. Setrvačnost hudební praxe však přijala tento logický krok jen zčásti, a proto leckdy i dnes soubor skladatelových osmi symfonií korunuje právě záhadná devítka. 

Vžitý přívlastek „Velká“, odlišující dílo od Schubertovy šesté symfonie („Malé“) v téže tónině, poukazuje na mimořádný rozměr výtvoru. Jeho hodinové trvání přesahuje nejen všechny autorovy symfonie, ale i většinu dobové produkce, z níž se mu délkou blíží pouze Beethovenova Devátá symfonie (1824). Velkolepá je ovšem hlavně hudební náplň Schubertovy „Velké“. Obdivujeme grandiózní stavbu a slavnostní zvuk první věty (s nepřeslechnutelnou trojicí pozounů), v následujícím Andante con moto pak filigránské hobojové téma vznášející se nad odměřenými osminami smyčců, dále bouřlivé scherzo s majestátně plynoucím středem, nakonec ve finále typicky schubertovský popěvek vídeňského ražení, jenž dopřává trochu oddechu v jinak nezadržitelně pádícím triolovém pohybu věty. 

Bez zajímavosti není ani sám vznik díla a jeho vstup do hudebního života. Svoji poslední symfonii Schubert komponoval postupně od roku 1825, definitivní znění vytvořil v březnu 1828. V listopadu téhož roku ve Vídni zemřel, aniž ji kdy slyšel. Partitura potom dlouho ležela u jeho bratra Ferdinanda. Byl to teprve Robert Schumann, kdo ji tam mezi hromadou jiných notových papírů objevil a neprodleně ji předal Felixi Mendelssohnovi-Bartholdymu jako dirigentu lipského Gewandhausu. Tak se díky vzácně kolegiálnímu přístupu jiných dvou hudebních velikánů symfonie dočkala roku 1839 v Lipsku své opožděné premiéry. Schumann byl dílem i přes jeho „nebeskou délku“ tak nadšen, že o něm uveřejnil celý článek. Z českých umělců si Schubertovy „Velké“ symfonie cenili Antonín Dvořák i Bedřich Smetana, který ji v Praze dokonce dirigoval.