Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Alice Sara Ott

Česká filharmonie

Alice Sara Ott

Ostatní pořadatelé

Koncert České filharmonie, Petra Altrichtera a německo-japonské klavíristky Alice Sara Ott v ósacké Symphony Hall v rámci podzimního turné orchestru po Asii.

Česká filharmonie
Program

Antonín Dvořák
Karneval, koncertní předehra op. 92

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur op. 73

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll op. 95 "Z Nového světa"

Interpreti

Alice Sara Ott 
klavír

Petr Altrichter
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Alice Sara Ott
Symphony Hall — Velký sál
8. 10. 2017  neděle — 14.00
Nelze objednat online

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Interpreti

Alice Sara Ott  klavír

Skladby

Ludwig van Beethoven — Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur op. 73 „Císařský"

Ludwig van Beethoven (1770–1827) zanechal v oboru instrumentálních koncertů pět děl určených klavíru, jeden Houslový koncert a Trojkoncert pro klavír, housle a violoncello.  Rozličné skici a náčrtky však dokládají, že se tímto druhem zabýval dlouhá léta – posledním svědectvím je plánovaný, avšak opuštěný šestý klavírní koncert z roku 1815. Klavír byl pro Beethovena zásadním nástrojem. Sám byl ceněným klavíristou, podle stupňující se náročnosti jeho děl, klavíru určených, lze usuzovat i na rozvoj vlastní technické vyspělosti jako interpreta. Beethoven vyšel z Mozartova odkazu a dále jej rozvinul, a to především ve třech aspektech: ve způsobu prezentace sólového partu, ve snaze po myšlenkové jednotě uvnitř jednotlivých vět, usiloval také o jejich vzájemný vztah, a rozšířil užití harmonických prostředků.

Koncertu pro klavír a orchestr č. 5 Es dur například otevírá větu třikrát opakovaný, improvizačně působící úsek – akord Es dur v orchestru a rapsodická pasáž klavíru. Tento úvod utvrzuje hlavní tóninu, teprve poté nastupuje vlastní expozice, která prochází řadou harmonických modulací. Celá věta osciluje mezi durovým a mollovým tónorodem, střídání nálad je podporováno kontrastem tematického materiálu. Tehdejší posluchač, uvyklý konvenčním postupům, se musel ve zdánlivě nelogických harmonických spojích a nezávisle působících úsecích nejprve zorientovat. Druhá věta svou meditativní lyrikou už předjímá romantické období. Příkladem myšlenkového spojení mezi větami je vynoření tematického materiálu finální věty v závěru druhé věty. Závěrečná věta je připojena attacca, formálně se jedná o sonátové rondo, v jehož provedení opět Beethoven uplatnil originální harmonické řešení. Věta končí rozsáhlou kodou. Skladatel nenechává prostor pro obvyklé improvizované kadence, všechny pasáže jsou detailně vypsány. Tato důslednost se vykládá dvojím způsobem: dílo nebylo určeno pouze profesionálním klavíristům, nýbrž také pokročilým amatérům, k čemuž poukazují v partituře i alternativní, technicky méně náročná místa. Je to však také zároveň doklad uzavřenosti díla, které se nemělo stát předmětem interpretační libovůle.

Skladbabyla komponována roku 1809, dokončena v únoru 1810 a skladatel ji věnoval svému mecenáši a žáku, arcivévodovi Rudolfovi, příštímu arcibiskupu v Olomouci. Ještě téhož roku koncert vyšel tiskem v Londýně; přízvisko Emperor (Císařský) dodal dílu anglický vydavatel, snad s ohledem na majestátní charakter díla, ale i s poukazem na nositele dedikace, habsburského arcivévodu. Roku 1811 vydalo partituru také nakladatelství Breitkopf & Härtel v Lipsku, kde se v Gewandhausu uskutečnila 28. listopadu 1811 světová premiéra; sólistou byl Johann Christian Friedrich Schneider, později dvorní kapelník vévodství Anhalt-Dessau. Klavíristou vídeňské premiéry následujícího roku, 11. února 1812, byl Beethovenův žák Carl Czerny. Uskutečnila se současně s otevřením výtvarné výstavy, na níž byla prezentována mimo jiné díla Raffaelova. Menší ohlas Beethovenovy novinky ve Vídni než v Lipsku se vysvětluje právě tímto společenským rámcem – svým způsobem šlo o hudební doprovod vernisáže. Ve velice krátké době se však z celé pětice Beethovenových klavírních koncertů stal Koncert Es dur nejoblíbenějším.

Antonín Dvořák — Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Počátkem 90. let stál Dvořák na vrcholu svých uměleckých sil a byl již světově uznávaným skladatelem. Dostával nabídky na vytvoření skladeb, na koncertní turné či na posty učitelské a ředitelské. Génius Antonín Dvořák se postupně vypracoval z „pouhého“ českého skladatele na skladatele světového, kterého vydávaly renomované nakladatelské domy a s kterým se přátelil Brahms či Čajkovskij.

Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ představuje vrcholné mistrovské dílo, kombinující dosavadní Dvořákovy postupy v kompozici. Psát cokoli o ní se zdá být vzhledem k jejímu častému provozování nadbytečné. Dílo se od svého prvního uvedení stalo nesmírně populárním a v roce 1969 si vzal s sebou nahrávku symfonie americký kosmonaut Neil Armstrong při první cestě člověka na měsíc. Pro Dvořáka se stalo vytvoření tohoto díla však také jakýmsi symbolem jeho vlastní první cesty za oceán, do Nového světa. V roce 1892 přijímá pozvání do Spojených států a na tři roky se stává ředitelem Národní konzervatoře v New Yorku. Po krátké době pobytu za mořem, v zimě 1893, začíná pracovat na své další, v pořadí již deváté symfonii. Je na ní znát, jak silně na skladatele Amerika zapůsobila, zároveň však zůstává dílem českého mistra na vrcholu tvůrčích sil. Novosvětská měla být důkazem skladatelovy teorie o možnostech využití charakteristických prvků černošské a indiánské hudby pro vznik tzv. americké národní školy, která v době Dvořákova pobytu ve Spojených státech fakticky neexistovala. 

Odborníci vedou již více než sto let debaty o tom, zda Dvořák v symfonii použil konkrétní nápěvy černošských písní či nikoliv. Dvořák sám se k této věci vyjádřil rozporuplně. Jednou tvrdil: „Právě dokončuji novou Sinfonii e moll. Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších lišit velice podstatně. Inu, vliv Ameriky, každý kdo má ‚čuch‘, musí vycítit.“ Podruhé se vyjádřil zdánlivě protikladně: „Je to a zůstane to pořád českou muzikou.“ Každopádně konkrétní melodie vědomě nepřebíral: „Je to jen duch černošských a indiánských melodií, jejž jsem se snažil reprodukovat ve své nové symfonii. Neupotřebil jsem jediné z oněch melodií.“  Otázkou také zůstává, do jaké míry mohl vlastně Dvořák za tak krátkou dobu pobytu v Americe původní americkou hudbu opravdu poznat, a nakolik bylo pouze jeho přáním vytvořit něco pro Ameriku, která se k němu v počátcích tak štědře zachovala a která ho jistě velmi fascinovala. Dirigent Leonard Bernstein označil dílo jako skutečně mezinárodní ve své podstatě. Navzdory všem těmto dohadům má 9. symfonie asi mnohem více společného s českou hudbou než s hudbou americkou. Stavebně se vyznačuje velmi přesnou, téměř učebnicovou formou jednotlivých vět.

Podvědomě však Dvořák minimálně jednu ze známých melodií „odcitoval“, vždyť téma z první věty symfonie připomíná nápadně černošský spirituál Swing Low Sweet Chariot.  Druhá věta Largo je zase možná inspirována Písní o Hiawathovi. Tato rozsáhlá básnická skladba amerického básníka Henryho Wadswortha Longfellowa čerpá z příběhů o legendárním indiánském náčelníkovi Hiawathovi a její významnou složkou jsou také působivé popisy přírodních krás divoké americké přírody. Hlavní téma slavného Dvořákova Larga – široká, vznešeně prostá melodie (přednášená anglickým rohem na pozadí sordinovaných smyčců) – má možná svůj předobraz v putování Hiawathy a jeho ženy Minnehahy rozlehlou, nedotčenou americkou krajinou. Střední část věty může být zase odrazem nálady ve scéně pohřbu Minnehahy. Třetí věta symfonie má pak podle skladatele také „něco z indiánského charakteru“. V závěrečné čtvrté větě Dvořák kombinuje všechna témata z celé symfonie. Toto perfektní zvládnutí formy ve spojitosti s nápaditou melodikou, harmonií a instrumentačním mistrovstvím tvoří dohromady skutečně geniální jedinečné dílo. Závěrem uveďme citát z New York Times z roku 1893:  „My, Američané, bychom měli děkovat tomuto českému mistru a ctít ho za to, že nám ukázal, jak máme zacházet s naším vlastním hudebním dědictvím.

Antonín Dvořák — Karneval, koncertní předehra op. 92

Když Antonínu Dvořákovi bylo padesát let, stál před nelehkým rozhodnutím, zda přerušit slibně rozběhlou kariéru uznávaného evropského skladatele, kterým se po letech úsilí konečně stal, opustit čerstvě získané profesorské místo na Pražské konzervatoři a vydat se přes Atlantik vstříc nové výzvě. Muži středního věku však výzvy potřebují, a proto se Dvořák po půl roce zvažování rozhodl, že nabízené místo ředitele newyorské konzervatoře přijme. Našel tak zdroj nové inspirace, která mu v následujících třech letech umožnila zkomponovat ta nejslavnější díla – vždyť kdo by neznal jeho devátou symfonii „Z Nového světa“, dvanáctý smyčcový kvartet „Americký“, Biblické písně, Humoresky nebo Koncert pro violoncello h moll.

Nepředbíhejme ale. Zatímco se v Praze 8. září 1891 konaly oslavy Dvořákových padesátin, skladatel dlel v ústraní na Vysoké u Příbrami, přemýšlel, zda má odjet do Ameriky, a komponoval. Dokončoval cyklus tří koncertních předeher. Ty pak poprvé zazněly 28. dubna 1892 v Rudolfinu na koncertě v rámci turné na rozloučenou, které Dvořák uspořádal před svým odjezdem do Nového světa. Na premiéře byly uvedeny ještě pod názvy Příroda, Život a Láska – přírodní tematika byla jejich stmelujícím myšlenkovým programem. Své konečné názvy získaly o dva roky později při vydání tiskem. Druhá z nich byla přejmenována na Karneval, kterým Dvořák nemyslel divoký rej masek, jako spíše podobenství „karnevalu života“, což se dobře hodí i pro silvestrovský a novoroční čas. Karneval je značně kontrastní k oběma dalším předehrám (V přírodě, op. 91 a Othello, op. 93) – je jásavý, energický, zvukově opojný, přesto však ve své prostřední části také meditativní, snový. Charakteru hodně napomáhá efektní instrumentace, která využívá žestě a bicí včetně pro Dvořáka neobvyklé tamburíny.