Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Jamie Phillips

Česká filharmonie

Jamie Phillips

Česká filharmonie

Dovolujeme si upozornit posluchače, že z důvodů zdravotní indispozice nahradí Michaela Sanderlinga dirigent Jamie Phillips. Program koncertu zůstává beze změny. Děkujeme za pochopení.

Koncert z řady O
Délka programu 1 hod 45 min
Program

Gioacchino Rossini
Italka v Alžíru, předehra k opeře

Reinhold Glière
Koncert pro harfu a orchestr Es dur op. 74

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 7 A dur op. 92

Účinkující

Jana Boušková
harfa

Michael Sanderling
dirigent

Jamie Phillips
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Jamie Phillips
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Michael Sanderling svým věkem nezapadá do řady debutantů: v době vystoupení s Českou filharmonií mu bude již 49 let. Dirigovat však začal teprve nedávno, v roce 2000. Do té doby byl vynikajícím violoncellistou, který působil v lipském Gewandhausu pod Kurtem Masurem a v Berlínském rozhlasovém orchestru. Sólově vystupoval s Los Angeles Philharmonic, Boston Symphony Orchestra a Orchestre de Paris. Jako syn slavného dirigenta Kurta Sanderlinga se však přes úspěšnou orchestrální, komorní a sólovou kariéru sám vypracoval ve vyhledávaného a oblíbeného dirigenta. Od roku 2011 vede Drážďanskou filharmonii, s níž prodloužil smlouvu do roku 2019. Řídil již orchestry Tonhalle Zürich, NHK Symphony, Mnichovské filharmoniky, Vídeňské symfoniky i Toronto Symphony Orchestra. V rámci cyklu Objevy bude pokračovat v naší beethovenovské řadě uvedením Symfonie č. 7 A dur.

Sólistka koncertu Jana Boušková je nejen první harfistkou České filharmonie, ale patří zároveň k nejúspěšnějším českým hudebníkům ve světovém měřítku. Účinkovala s violoncellistou  Mstislavem Rostropovičem, houslistou Maximem Vengerovem nebo flétnistou Patrickem Galloisem. Je laureátkou soutěží v USA, Izraeli, Francii a Itálii a vystupuje v prestižních sálech po celém světě, včetně newyorské Carnegie Hall, pařížského Théâtre du Châtelet a vídeňského Musikvereinu. Harfu vyučuje na Královské konzervatoři v Bruselu a na pražské HAMU.

Účinkující

Jamie Phillips  dirigent

Jamie Phillips si poprvé získal mezinárodní pozornost díky úspěchu na soutěži Nestlé pro mladé dirigenty při salcburském festivalu v roce 2012. Od té doby si vybudoval solidní renomé jako hostující dirigent s přirozenou autoritou a sebevědomím na stupínku, což kombinuje s jasnou a přitom expresivní technikou a niternou muzikálností. Podle jednoho webu zaměřeného na klasickou hudbu má „neobvyklou schopnost popadnout známou skladbu za pačesy, pořádně s ní zatřepat a dát jí tak nový život.“ (Bachtrack)

V sezoně 2016/2017 má v plánu debuty s Filharmonií Oslo, Tonkünstler-Orchester, Londýnským filharmonickým orchestrem, Filharmonickým orchestrem BBC, Královským Skotským národním orchestrem, britským Královským filharmonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem v Bournemouthu, Kodaňskou filharmonií, orchestrem Opéra de Rouen Normandie a Národním symfonickým orchestrem Polského rozhlasu v Katovicích. Během sezony se Phillips vrací i k Orchestre de la Suisse Romande, Orchestre de Chambre de Lausanne, Symfonickému orchestru města Birminghamu a Philharmonie Zuidnederland.

V uplynulých sezonách dirigoval Phillips Filharmonii Los Angeles, kde byl rezidenčním umělcem na stipendiu Gustavo Dudamela, Symfonický orchestr BBC, Skotský symfonický orchestr BBC, britské soubory Royal Northern Sinfonia, Manchester Camerata a Nash Ensemble, orchestr Velšské národní opery, Ulsterský orchestr, RTÉ National Symphony Orchestra, Orchestr Mozartea v Salcburku, Cameratu Salzburg, Filharmonický orchestr Německého rozhlasu, Švédský komorní orchestr, Symfonický orchestr v Helsingborgu, Lucemburský filharmonický orchestr a Bruselskou filharmonii.

V letech 2012–2015 byl Phillips asistujícím dirigentem Hallého orchestru a byl nejmladším dirigentem, který kdy s orchestrem pracoval. V sezoně 2015/2016 pro něj orchestr vytvořil post mimořádného dirigenta.

Jamie Phillips je velkým zastáncem nové hudby a v sezoně 2016/2017 pořídí s Hallého orchestrem novou nahrávku orchestrálních skladeb Tarika O’Regana pro společnost NMC. Pro stejnou společnost nahrál spolu se sirem Markem Elderem a Hallého orchestrem v září 2014 hudbu skotské skladatelky Helen Grime. O tomto počinu Classical Music Magazine napsal následující: „Výkony jsou perfektní, zejména pak práce asistujícího dirigenta orchestru Jamie Phillipse, pro nějž je to slibný nahrávací debut.“

Jana Boušková  harfa
Jana Boušková

Jana Boušková absolvovala konzervatoř v Praze, Ostravskou univerzitu ve třídě Libuše Váchalové a ve studiu pokračovala na Indiana University u Susann McDonald. Je zatím jedinou harfistkou České republiky, která vyhrála světově nejuznávanější harfovou soutěž. Toto vítězství si přivezla v roce 1992 ze Spojených států amerických a ve stejném roce získala i druhou cenu v Izraeli na jiné světové soutěži s velkou historickou tradicí. Mezi další četná ocenění patří i vítězství v Concours International de Musique de Chambre v Paříži a v Torneo Internazionale di Musica v Itálii. Jako vůbec první klasická hudebnice získala cenu „Lady Pro“ určenou první desítce nejvýznamnějších českých ženských osobností.

Jana Boušková vystupuje pravidelně sólově i v komorních sestavách na významných domácích i světových koncertních pódiích jako jsou například Alice Tully Hall v newyorském Lincolnově Centru, Théâtre du Châtelet v Paříži, vídeňský Musikverein, na festivalu Pražské jaro a na Berliner Festtage. Jako sólistka českých i zahraničních orchestrů vystoupila v Carnegie Hall v New Yorku, v Berlínské a Kolínské filharmonii, v Suntory Hall v Tokiu, v lipském Gewandhausu, chicagském Symphony Center, amsterdamském Concertgebouw, pražském Rudolfinu a mnohých dalších slavných sálech.

Mimo sólové činnosti se věnuje pedagogické dráze – současně vyučuje na Královské konzervatoři v Bruselu a je docentkou na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Od roku 2005 je sóloharfistkou České filharmonie. Jana Boušková je pravidelně zvána k účinkování na světových harfových kongresech a sympoziích, stejně tak i jako pedagog k vedení řady mistrovských kurzů po celém světě. Je zvána též k pedagogické činnosti na prestižních školách včetně Indiana University ve Spojených státech amerických nebo Haute Ecole de Musique v Ženevě.

Široký repertoár Jany Bouškové obsahuje díla všech období, mnoho současných českých i zahraničních autorů zkomponovalo skladby přímo pro ni. Nahrála přes dvě desítky kompaktních disků pro domácí i zahraniční firmy, natáčí pro rozhlasové a televizní společnosti. Hraje na nástroj americké firmy Lyon & Healy a je rovněž oficiální tváří této společnosti.

Skladby

Reinhold Glière — Koncert pro harfu a orchestr Es dur op. 74

Někteří skladatelé se stali proroky a dobyvateli nových, neznámých hudebních území, jiní zůstali zakořeněni, ba téměř zapouzdřeni v určité tradici, které se nikdy nevzdali. Mezi takové autory patří i Reinhold Moricevič Glière. Jeho „mateřskou“ tradicí se stal národní romantismus, jenž v něm zakořenil natolik hluboko, že ho neopustil ani v soukolí turbulencí, které s sebou přineslo 20. století. Poté, co se carské Rusko přeměnilo v Sovětský svaz, se nikdy nepokusil vycestovat na západ, ani se neocitl v nepřízni vládnoucí garnitury. Jeho hudba byla vnímána jako univerzální, nekonfliktní, novému komunistickému režimu zcela vyhovující.

Glière se narodil v Kyjevě německo-polskému manželskému páru jako Reinhold Ernest Glier (francouzskou podobu svého příjmení začal používat přibližně kolem roku 1900). Hudbě se věnoval nejprve v kyjevské škole Ruské hudební společnosti a poté na Moskevské konzervatoři. K jeho učitelům patřili mimo jiné dva významní čeští houslisté, Otakar Ševčík a Jan Hřímalý. V kompozici byli Glièrovými vzory zejména Sergej Tanějev (1856–1915) a původce národní ruské klasické hudby Michail Ivanovič Glinka (1804–1857). Po úspěšném ukončení studií se tento hudebník věnoval i nadále komponování, pedagogické činnosti a etnografickému výzkumu. Podílel se na vytvoření prototypu sovětsko-ázerbájdžánské národní opery, rozvíjel také operní tradici v Uzbekistánu. Nadšeně se zajímal o původní slovanskou, především ukrajinskou hudbu. K jeho nejznámějším dílům patří Symfonie č. 3 Ilja Muromec abalet Rudý květ (původně Vlčí mák), mezi harfisty pak patří k základním stavebním kamenům sólového repertoáru Koncert pro harfu a orchestr Es dur op. 74.

Třívěté, téměř půlhodinové dílo, napsal Glière v roce 1938. Na jeho vzniku se velkou měrou podílela významná ruská harfistka Ksenia Alexandrovna Erdely (1878–1971), která skladateli poskytla nesčetně konzultací k sólovému partu. Glière jí na základě této úzké spolupráce nabídl spoluautorství, ale to harfistka odmítla. Koncert premiérovala v listopadu roku 1939 s moskevskou Státní filharmonií pod vedením Leonida Steinberga.

Skladba je koncipována tradičním klasicko-romantickým způsobem v komornější instrumentaci, která zohledňuje zvuk sólového nástroje. První věta v sonátové formě přináší v expozici dvě témata, z nichž druhé se blíží svým charakterem rachmaninovovské lyrice. Následující větu tvoří téma se šesti variacemi (druhá variace je svěřena pouze orchestru). Jednoduchá, quasi folklorní melodie tématu v graciézním třídobém metru je záměrně situována do tóniny Ces dur, v níž je všech sedm harfových pedálů v otevřené pozici. Na struny tak není vyvíjen tlak, takže všechny mohou vibrovat a zvuk je díky tomu projasněný. Čtvrtá variace je nejrychlejší, melodii si zde předávají smyčce s dechovými nástroji, harfě jsou svěřena drobná virtuózní arpeggia. Pátá variace se nejvíce vzdaluje původnímu tématu a představuje v této větě pomyslný zlatý řez, poslední variace přináší široce rozezpívané fráze, jež jsou zakončeny tichým harfovým glissandem do hlavní tóniny Ces dur. Následuje radostně bezstarostné Allegro giocoso, v němž jsou na sólistu na poměrně malém prostoru kladeny ty nejvyšší technické nároky.

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 7 A dur op. 92

Devět symfonií Ludwiga van Beethovena tvoří nezpochybnitelný mezník ve vývoji druhu. U předchůdců Haydna a Mozarta se ustálila formální struktura symfonie, Beethoven pak v každé jednotlivé symfonii zděděný princip individuálně propracovával. Ze symfonie se u něj definitivně stává myšlenkový celek, jako významný produkt tematické práce narůstá závažnost provedení v sonátové větě, každé z děl získává individuální charakter. Symfonii č. 7 A dur, op. 92, začal komponovat v říjnu 1811, od dubna 1812 vypracovával partituru a současně už zahájil kompozici osmé symfonie, kterou dokončil již v říjnu téhož roku. Uvědomoval si, že ztráta sluchu je nevyhnutelná a subjektivně se s tímto vědomím vyrovnával až hektickou tvořivostí. Okolnosti Beethovenova soukromého života těchto dvou let jsou jednou z největších, dosud ne v úplnosti rozluštěných hádanek. Sužován revmatickými bolestmi vyhledal v létě 1812 západočeské lázně. Cestou tam se zastavil v Praze a od začátku července do začátku října pobýval v Teplicích, Karlových Varech a Františkových Lázních. Rozpracovanou symfonii měl s sebou. S karlovarským pobytem je spojen tzv. „dopis nesmrtelné milence“, v Teplicích se odehrálo jeho památné setkání s Johannem Wolfgangem Goethem. V listopadu zemřel po úrazu hrabě Kinský, jeden z Beethovenových mecenášů, což vyvolalo spolu se znehodnocením měny v důsledku napoleonských válek u skladatele pocit, že je teď jen „chudý rakouský muzikant“. Rozmíška s bratrem Johannem, jenž podle Beethovenova žil s osobou nepřípustné morální pověsti, a onemocnění bratra Karla byly dalšími z mnoha starostí, jež skladatele soužily. Obě symfonie, sedmá i osmá, jsou přitom díla vyrovnané nálady, jakoby nedotčená vnějšími vlivy.

Sedmá symfonie byla neoficiálně provedena v dubnu 1813 v rezidenci rakouského arcivévody Rudolfa; na přípravách koncertu se podíleli Beethovenův přítel Mikuláš Zmeškal, rodák z Leštin na dnešním Slovensku, a kapelník knížete Lobkowitze Antonín Vranický. První veřejné provedení symfonie se uskutečnilo na dobročinném koncertě 8. prosince 1813 v aule vídeňské univerzity, spolu se skladbou Wellingtonovo vítězství aneb Bitva u Viktorie, op. 91. Efektní hřmotná skladba reagující na Napoleonovu červnovou porážku, v níž spoluúčinkovali mj. Louis Spohr, Johann Nepomuk Hummel, Giacomo Meyerbeer, Ignaz Moscheles a Antonio Salieri, zaujala v koncertu organizovaném vynálezcem mechanických nástrojů Johannem Nepomukem Mälzelem (jenž pro Beethovena sestrojoval naslouchátka) mnohem víc než Sedmá symfonie. Úspěšný koncert byl 12. prosince reprízován a hned po Novém roce, 2. ledna 1814, zařadil Beethoven stejný program na svůj benefiční koncert ve velkém sále vídeňské Reduty. V následující sezoně, 29. listopadu 1814, zazněly obě skladby spolu s premiérou dalšího příležitostného díla, věnovaného představitelům mocností zúčastněných při vídeňském kongresu Der glorreiche Augenblick (Přeslavný okamžik) s takovým úspěchem, že byl celý program 2. a 25. prosince reprízován a podle Beethovenova sekretáře a životopisce Antona Schindlera to byly „nejvelkolepější dny Beethovenova života“. Sedmou symfonii Beethoven věnoval průmyslníkovi a bankéři, říšskému hraběti Moritzi Friesovi, sběrateli uměleckých předmětů, jejž jeho vášeň a výstřední život přivedly na mizinu. (Friesův vzstup a pád inspiroval Ferdinanda Raimunda k divadelní hře Marnotratník). Obliba Sedmé symfonie ještě vzrostla po jejím vydání tiskem roku 1816. Skladatel popularity skladby využil a přepracoval ji také pro klavír na dvě i čtyři ruce, respektive pro dva klavíry; úpravy věnoval ruské carevně Jelizavetě Alexejevně, rozené pricezně Luise von Baden.

Sedmé symfonii se setkávají patos páté symfonie i živelná radost šesté. V první větě nalezneme obě polohy v pomalém úvodu a vlastním nástupu hlavního tématu, z jehož synkopického rytmu vyrůstá i další myšlenka. Dvojité variace druhé věty jsou mistrovskou ukázkou Beethovenovy tematické práce, třídílné scherzo v triu údajně přináší melodii dolnorakouské poutní písně. Bylo to však pravděpodobně především živelné finále, pro něž nazval Richard Wagner tuto symfonii „apoteózou tance“.

Gioacchino ROSSINI — Italka z Alžíru, předehra k opeře

Byl slavný, úspěšný, mnohými obdivovaný, jinými zatracovaný. Gioacchino Rossini, hlavní představitel italské opery 1. poloviny 19. století, fascinoval své současníky okouzlujícími melodiemi, jež Ludwig van Beethoven nazval dokonce „omamnými“, vtipem, inteligencí a v neposlední řadě změnami v kompozičním pojetí oper, jež zahrnovaly například stručnější recitativy, méně zdobné árie a důraz na vykreslení dramatického děje.

Svůj první velký úspěch zažil Rossini v roce 1813. Tehdy měly premiéru jeho dvě opery, tragický Tancredi a komická Italka v Alžíru. Skladatel si tím zajistil definitivní vstup na operní scénu a zkomponoval pak ještě dalších 27 oper, mezi nimiž dodnes kraluje Lazebník sevillský (1816). Samostatnou kapitolu tvoří v Rossiniho díle operní předehry, které autor často přesouval i recykloval tak dlouho, dokud se definitivně nepřipojily ke konkrétnímu dílu. Zdá se, že jednou z výjimek je předehra k Italce v Alžíru, která obsahuje zcela původní hudební materiál. Uslyšíme v ní typicky rossiniovský zrychlený puls v podobě náhlého zesilování, momenty překvapení, kdy tutti orchestr nečekaně „vpadne“ do tichého pizzicata v basech (podle vzoru Symfonie č. 94 G dur „S úderem kotlů“ Hob 1/94 Josepha Haydna), a šibalsky hravé melodie. Operu, jejíž děj se odehrává v Alžíru roku 1810, napsal Rossini za necelý měsíc, premiéra se uskutečnila v benátském divadle San Benedetto 22. května 1813. Pro zajímavost dodejme, že v Praze byla tato opera uvedena poprvé v roce 1818 v německém překladu, v českém jazyce pak roku 1933.